Tak nějak jsem přestal psát cestovní deníky a protože bych rád výlety zvěčňoval, dám sem aspoň mapu trasy a odkaz na galerii. Vandr to byl výborný (10 dní, 182km), přestože na magistrále bylo lidí, jako much. Příště už si lajznu spát někde bokem a ne pouze na nouzových nocovištích – nevěděl jsem, co od toho … Pokračovat ve čtení „Přechod Šumavy“
Tak nějak jsem přestal psát cestovní deníky a protože bych rád výlety zvěčňoval, dám sem aspoň mapu trasy a odkaz na galerii. Vandr to byl výborný (10 dní, 182km), přestože na magistrále bylo lidí, jako much. Příště už si lajznu spát někde bokem a ne pouze na nouzových nocovištích – nevěděl jsem, co od toho celého čekat.
Dvě zásadní myšlenky z cesty:
To, co vyčítám ostatním, jsou moje vlastní nedostatky.
Konej hned, nebo to pusť z hlavy!
Do galerie tudy, panoramata na konci seznamu fotek.
Už nějakou dobu koukám na Evropské dálkové trasy vedoucí přes Českou republiku, ale pořád jsem se nějak nedokopal k tomu, abych vyrazil. Nuže letos jsem se přiměl jít aspoň část E3 (která vede ze španělského Santiaga de Compostella do Cape Emine u Černého moře). Nejprve jsem chtěl přejít její poslední českou část – od Králiků … Pokračovat ve čtení „Kralický a jesenický vandr“
Už nějakou dobu koukám na Evropské dálkové trasy vedoucí přes Českou republiku, ale pořád jsem se nějak nedokopal k tomu, abych vyrazil. Nuže letos jsem se přiměl jít aspoň část E3 (která vede ze španělského Santiaga de Compostella do Cape Emine u Černého moře). Nejprve jsem chtěl přejít její poslední českou část – od Králiků až na Bumbálku, ale nakonec díky nedostatku času (jen 5 dní) jsem šel z Mladova u Králiků do Nového Malína u Šumperka.
Králíky byly fajn – téměř nikde ani človíčka, na Sněžníku jsem se brzy ráno objevil sám-samotinký, čím blíže jsem ale byl k Jeseníkům, tím více lidí se objevovalo. Po Ramzovou se to ještě dalo, ale potom nastal hotový Václavák, pod Pradědem tuplovanej. Tam už nikdy více! Někdy v budoucnu dojdu tuhle etapu E3 (pokud tam nebude přelidněno) a v Jeseníkách mě zajímá nejvíc así část Rychlebů, tam by ještě nemuselo být tolik národa. Chjo, proč prostě člověk nemůže mít poblíž místo, kde celý den jde a nepotká ani živáčka :(.
Nějaké fotky z výpravy třeba tutok, pospojovaná panorámata až úúúúplně jsou na konci galerie.
Jubilejní 40. ročník Tišnovské padesátky jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, zvlášť, když jsem minulý ročník ostudně proležel s hadrou na krku a horkým čajem v hrnku. Šel jsem sám, se zviřátkem, a těšil jsem se jako malej Jarda, protože bylo v plánu výborné počasí, barevné listí a zajímavá trasa. Trasu jsem volil 26 km, … Pokračovat ve čtení „Tišnovská padesátka 2010“
Jubilejní 40. ročník Tišnovské padesátky jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít, zvlášť, když jsem minulý ročník ostudně proležel s hadrou na krku a horkým čajem v hrnku. Šel jsem sám, se zviřátkem, a těšil jsem se jako malej Jarda, protože bylo v plánu výborné počasí, barevné listí a zajímavá trasa.
Trasu jsem volil 26 km, protože se mi nechtělo vstávat, navíc jsem se na delší (díky nestřídmé konzumaci alkoholických nápojů minulého večera) necítil, Dan taky nebyl připravován, tak by asi přišel o packy na delší trase :-). Vyrazil jsem pět minut před ukončením registrace (tuším před jedenáctou), aby už byl celý špalír pryč a já měl čas na focení, kochání se a loudání. Plán se zadařil, lidi jsem potkal až na první kontrole v Loučkách, kde ovšem dan s Vořechem kontrolorů působil nedobro, tak jsem spolkl trochu čaje a chlebik s cibuli a vyrazil dále.
Trasa byla naplánována mimo silnici, bohužel jsem odbočku nějak minul, tak jsem se prošel pod loučským viaduktem a pokračoval dále až do údolí Blahoňůvky, kde jsem byl prve. Neměl jsem ani potuchu o tomto roztomilém údolíčku, které jsem těsně před Prosatínem opustil a začal šplhat směr Deblín.
Teď započala nudná fáze – chytl jsem hlavní proud lidí jdoucích z padesátky, navíc cyklisti na kontrole už stihli sežrat veškeré obžérstvení, takže jsem si posloužil z vlastních zásob, vytvořil spot na Gowalle a vyrazil směrem k cíli. Trasa byla vedena podél silnice, ale nad Vohančicemi šla pořád rovně – do lesa. V těchto končinách jsem taky nikdy předtím nebyl, nabízely zajímavé výhledy na Tišnov a ve finále i sprostou střelnici na divočáky a především rozbordelovaný les po těžbě, což byla docela podpásovka.
Závěr ovšem nijak nepoškodil celkový dojem z výletu, který byl podpořen nádherným počasím, pěknou trasou a především všemi barvami podzimu, takže to stálo za to (viz galerie)! Po příchodu do auta si do té doby vitální Dan lehl na podlahu a dostal neuvěřitelné tiky do tlapek, tak jsem se nemohl ubránit záchvatu smíchu i přes to, že mi ho bylo líto. Ale vypadal spokojeně, navíc má diplom!
PS Hodně turistů nezdraví, tváří se po pozdravu zmateně, což mě docela udivuje, jsem zvyklý se zdravit s lidma cestou (a ne, nezdravil jsem je nějakým šíleným jazykem :-)).
"Přes hory a po lukách jedeme k babičce, koníček ví, jak chutná sníh a my se vezeme…". Ano, po lukách, stejně tak i křovím, bodláčím a ostružino-kopřivím, skrze brody, kopce i stráně zarostlé, klíšťat plné. Jenom ne k babičce, ne s koňmi a ne se sněhem, aneb z Drahonína do Drahonína dvakráte přes řeku a jeden Vickov.
"Přes hory a po lukách jedeme k babičce, koníček ví, jak chutná sníh a my se vezeme…". Ano, po lukách, stejně tak i křovím, bodláčím a ostružino-kopřivím, skrze brody, kopce i stráně zarostlé, klíšťat plné. Jenom ne k babičce, ne s koňmi a ne se sněhem, aneb z Drahonína do Drahonína dvakráte přes řeku a jeden Vickov.
Výborná akce, jak jinak! Začátek na rozhledně u Tišnova, kam se s velkým úsilím vyšplhal i Dan.
A potom už to začlo. Z Drahonína nejprve mezi poli, ale na to jsem moc nepohodlnej, takže změna směru do předpokládaného údolí, které je připodobňované k zestručněné Medvědí soutězce a ono opravdu, za chvíli to začlo. Nejprve teda bylo nutné se proplazit nízkou smrčinou a bohudík ještě nevzrostlým ostružiním a potom sešplhat skalnatý sráz a rovnou do koryta potoka, který skrýval mnohá překvapení.
Jako vodopády, převisy, močály, popadaný stromy… Vše v zachovalým stavu, protože tudy nevede žádná cesta (aspoň ne korytem), moc pěkná malá divočinka!
Na konci to graduje u zřejmě už jen někdejší trempské boudy, protože je docela pobořená, velkým vodopádem, přívodem na nabírání vody a odtokem, ale už tam vedou schody a cesta, navíc je kousek odtud chata a je to tam docela frekventovaný, škoda. Ale každopádně je tam taky pěkně.
Potom už jsme jen přebrodili řeku do dalšího tábořiště, kde jsme spálili něco moučnato-sojovo-pomlete_kopyto_a_kosti buřtů na ohni a vyrazili směr vzhůru k oblakům na hrad. Samozřejmě, že já blbec jsem u ohniště nechal vodítko, takže Dan cestu zpět divočil srny, nechtěl do auta…
Na hradě nebylo zajímavýho ani to ň, takže zase dolů a po proudu. Ovšem způsobem, kterej by se nezamlouval nikomu – opět po čtyřech smrčinou, ale tentokrát pořádně a mnohem dál a dýl. Ovšem stejně to nakonec končilo brodem, takže jsme nic nezachránili (jen lituju bráchy v tříčtvrťákách) a nemohli pohodlně. Kudy jsme se plazili je vidět na následující fotce (nebo spíš to vidět není, to se musí zažít ;-)).
Potom následoval opět výstup do Drahonína, kdy Dan naháněl zmíněné srnce a my déšť. Nakonec všechno dobře dopadlo a trochu jsme si odpočali cestou zpět.
Jo a doprava, vždycky doprava!! (btw fotky samozřejmě na Flickru).
Po roce jsme se opět v bobřím složení zapojili do osudového procesu, ovšem ačkoliv jsme bobři čistě přírodní (rozuměj ekologičtí), stejně jsme skončili ranním předmětem ekologie.
Po roce jsme se opět v bobřím složení zapojili do osudového procesu, ovšem ačkoliv jsme bobři čistě přírodní (rozuměj ekologičtí), stejně jsme skončili ranním předmětem ekologie.
Trapné a špatné to bylo. Nejen proto, že jsme po ránu nebyli v podnapilým stavu v pochybném pohostinském zařízení IV. cenové kategorie, ale že jsme dočkali svítání naprosto střízliví a ještě pořád v zápalu boje, ovšem pouze někde na začátku. A nejpotupnější bylo, že SampL vzal svůj novej kočár značky Péžot, takže jsme ani nefrčeli zpátky s lahváčkama v ruce busem a vlakem. Mno a podstatná, Zlínská, část Bobrů, totiž PHOny se nám hodil marod, takže to šlo do kopru úplně. Fuj do bobrů a jejich nerdímu přístupu k řešení simple questů!
Ale abych tu jenom nebrblal, musím se taky podělit s nějakými zážitky, fotečkami či videem z apartního příjezdu pana děkana.
Lidí tam bylo fest, to né, že né, jen by mě zajímalo, jak moc to prořídlo nad ránem. Hlavně u čistících otázek typu ekologie :-(.
A přitom začátek vypadal tak pohodově a slibně, až to jednoho dojímalo…
Na dětským – dopravním hřišti se blblo, bohužel bez dětí, takže ti úchylnější z nás jen zatlačili slzu v oku a museli pokračovat.
Potácení se nocí od ničeho k ničemu bylo méně zajímavé než loni, bohužel, že to říkám, ale jest to fakt :-(.
No a nad ránem to stálo už totálně za prd, všichni akorát leželi na podupaným poli poblíž prázdnějch lahví (a ano, bohužel střízliví).
Určitě nějaký další info a reporty jsou na oficiálních stránkách, nebo strýček google poradí. Já si dovolil dát ještě pár fotek na flickr, jak je u mě zvykem, takže enjoy ;-).
Dlouho jsem nebyl nikde keškařit, ani na žádným výletě, proto jsem to včera napravil a vyrazil do Břeclavi.
Dlouho jsem nebyl nikde keškařit, ani na žádným výletě, proto jsem to včera napravil a vyrazil do Břeclavi.
Asi bych se měl omluvit Českým drahám za nedávné nadávání, protože tentokrát mě velmi mile překvapily, protože mi nabídly lístek Brno-Břeclav a zpět pro dvě osoby (jakožto Sone jízdenku – celodenní permanentku) za příjemných 130 Kč, namísto původním 240 Kč za normální jízdenku a lístek pro psa za 20 Kč, taky celodenní permici. Nakonec ale Dan zůstal doma, protože hrozily deště a větry, tak jsem chtěl mít otevřená zadní vrátka pro nějakou hospodu.
V Břeclavi panovalo poměrně pěkné počasí, tak i nálada byla skvělá.
Ovšem záhy se ukázalo, že počasí bude dneska pánem. Přišla bouře nevídaná, která lámala stromy, ploty, sloupy, odnášela střechy a dokonce i GPSka mi začala nějak stávkovat, takže z původních plánovaných 8 keší mám jenom 3.
Ale aspoň něco, lepší, než kdybych se spláchnul po Dyji někam do Rakous, v těch vodních přívalech.
A protože jsem neuplaval, mohl jsem se pokochat zbytky Čs opevnění, pohřebištěm, základy kostelíku i bizarní krajinou, která směrem k soutoku se rozkládá.
No a protože v drátech nebyla žádná elektřina, ani na nás nikdo nestřílel, pěkně jsem si je zblízka vyfotil a na druhé straně uvařil k obědu fazole :-).
Takže spokojenost, už se těším na příště (jen tu pitku poté ve vlaku už si asi nebudu chtít zopakovat). Jen doufám, že na nádraží nebude tolik najetejch cigánů, jako jich tam bylo teď. Mno a asi největší zážitek je ten, že mezi dveřma do nádraží (mimochodem docela pěknýho a docela plnýho lidí) jsem narazil do cigoša, kterej byl totalně sjetej toluenem a v jedné ruce držel poloprázdnou plechovku s touto voňavkou, takže tak.
Ráno krásně chcalo, tak jsem bláhově doufal, že nepotkám ani živáčka, avšem nepěkně jsem se mýlil. Než jsme s psiskem dorazili na start této cesty na Sýkoř a Cimrmanovu stezku, počasi začalo přát a vpředu i vzádu se táhly davy lidí :-(. Ale co už, hlavně když je kam jít!
Ráno krásně chcalo, tak jsem bláhově doufal, že nepotkám ani živáčka, avšem nepěkně jsem se mýlil. Než jsme s psiskem dorazili na start této cesty na Sýkoř a Cimrmanovu stezku, počasi začalo přát a vpředu i vzádu se táhly davy lidí :-(. Ale co už, hlavně když je kam jít!
Počasí bylo vskutku parádní, asi jeden z posledních podzimních dnů, kdy není pošmourno, nechčije a je všude hodně barev.
Stejně tak je vidět do dálky i do blízky, třeba na Veselským Chlumu
Dan to viděl jinak, chtěl pozřít nějaký houby, naštěstí jsem mu to rozmluvil
Takže jsme mohli nevychytat kešku na Sýkoři a absolvovat Cimrmanovu naučnou stezku pozpátku, až na Lomnici
Nebýt toho, že jsem dlouho na sobě neměl moje milé botky, které mě už chvíli po startu pěkně zruinovaly nohy, to byl velmi povedený výlet, navíc jsem za to všechno dostal ještě upomínkovou listinu, že jsem jej absolvoval. Takže, co koukáš?
Koukni se radši sem, je to lepší ;-).
Potřeboval jsem před cestou do UK otestovat novou výbavu a taky vyzkoušet, co se za ten jeden den dá zvládnout. Původní plán byl dojít až do Kunštátu a cestou pobrat všechny kešky, bojužel jsem pořád odkládal odchod, tak jsem Kunštát nestihl a byl nucen udělat škrty i v keškách, ale výlet to byl moc pěkný!
Potřeboval jsem před cestou do UK otestovat novou výbavu a taky vyzkoušet, co se za ten jeden den dá zvládnout. Původní plán byl dojít až do Kunštátu a cestou pobrat všechny kešky, bojužel jsem pořád odkládal odchod, tak jsem Kunštát nestihl a byl nucen udělat škrty i v keškách, ale výlet to byl moc pěkný!
Začátek typický, za potok, tentokrát směrem na Skaličku, trasou stejnou jako kdysi na Jaře s rozdílem, že před Skaličkou mě čekalo pole s Kukuřicí, jehož překonání bylo snad nejnáročnější z celé cesty :-).
Potom už cestou až k partyzánskému památníku (kam snad v dohledné době schovám kešku), který vypadá pořád stejně, až na úplné dálnice v lese (snad cyklostezky) a nějakýho týpka na čtyřkolce.
Dále na Stanoviska, kde jsem byl někdy na začátku léta, ovšem ne s takovouhle bagáží. Kešku jsem si bohužel musel odpustit, protože jsem se potřeboval dostat před nocí co nejdál, takže mi odpadlo luštění sudoku, bohužel.
Pivko v Jamném bodlo, Dan podržel tamnímu psovi a směle jsme vyrazili dál. Očividně v této vsi ještě slouží lidu na místním národním výboru. Dan z toho byl tak vedle, že o kousek dál na pastvinách dostal ránu z elektrického ohradníku a pak se bál tak, že z něj nemohl odejít :-).
Druhý den ráno, po noci, kdy kolem tancovaly davy srnců a při mých nadávkách začínali štěkat a zběsile běhat kolem, jsme se probrali do pěkného rána a vyrazili na cestu dále.
A sice dále na vyhlídku z rozhledny v Kozárově, kde mají pivko a samozřejmě kešku (GCQ6ZK) a v neposlední řadě docela pěkný výhled.
Někde za bedřichovem následoval rychlý oběd v podobě instantních nudlových polívek a mám dojem, že plechovky fazolí.
Průchod "prérie-like" krajinou s pastvinami směrem na Kunštát byl bohužel stručnější, než by se mi bylo bývalo líbilo.
Zato některé vesničky vypadaly jako v Rumunsku, aspoň jsem si tak připadal, stejně tak asi i Cyklista, kterýho jsem potkal v jakýmsi údolíčku u potoka, kde jsem nadával, že odstranili zelenou značku a nedá se tudy jít ani pěšky.
Bohužel se nachýlil večer, takže nezbývalo, než prchat směr Chlébské přes pěkně nasvícený lesíky,
občas ochladit bolavý nohy ve studené trávě…
a to pořád až do Nedvědice na vlak, kterým chudák Daneček cestoval poprvý v životě. Ani by ho ve snu nenapadlo, že po tom nasazení košíku bude následovat ještě otřesnější zážitek v podobě nóbl kočáru Českých drah.
Flickr opět pro mě skladuje další fotečky, navíc jsem upravil poznatky o batohu, který jsem s sebou táhl.
Dneska jsem se vypravil s plánem odlovit 3 kešky, ovšem osud tomu chtěl, že jsem neulovil ani jednu a akorat tak nafotil pár vlaků, Petrov a Špilas.
Dneska jsem se vypravil s plánem odlovit 3 kešky, ovšem osud tomu chtěl, že jsem neulovil ani jednu a akorat tak nafotil pár vlaků, Petrov a Špilas.
Vyrazil jsem kolem řeky,
bohužel jsem se trochu zamotal v novostavbách
takže jsem musel na trať
odkud se mi nepodařilo dostat zpět do ulic, takže jsem se prošel až na hlavák, ale aspoň jsem nafotil nějaké vlaky a podobně ;-).
Flickr je samozřejmě stědřejší.
Tož dneska se mi povedlo přemluvit jeden páreček, aby vyrazil se mnou na lov. Jako v SampLově případě i jim se výlet líbil a vypadá to, že GeoCachingu propadnou taky. Každopádně to byla pěkná vycházka a i počasí nám přálo.
Tož dneska se mi povedlo přemluvit jeden páreček, aby vyrazil se mnou na lov. Jako v SampLově případě i jim se výlet líbil a vypadá to, že GeoCachingu propadnou taky. Každopádně to byla pěkná vycházka a i počasí nám přálo.
Květnice je kopec se dvěma vrcholy, z nichž vyšší má nadmořskou výšku 470 metrů. Leží na severozápadním okraji města Tišnov, na které je odtud pěkný výhled.
Stejně tak i na druhou stranu, na Předklášteří a dál na kopečky Českomoravské vrchoviny.
Spolu se čtyřnohými
i dvounohými přáteli jsme prolezli staré doly
našli dvě kešky
a mazali dolů, okolo pár pěkných výhledů.
Informaci o Květnici jsou k mání přímo na stránkách města Tišnov, více mých fotek je na Flickru.