"Přes hory a po lukách jedeme k babičce, koníček ví, jak chutná sníh a my se vezeme…". Ano, po lukách, stejně tak i křovím, bodláčím a ostružino-kopřivím, skrze brody, kopce i stráně zarostlé, klíšťat plné. Jenom ne k babičce, ne s koňmi a ne se sněhem, aneb z Drahonína do Drahonína dvakráte přes řeku a jeden Vickov.
"Přes hory a po lukách jedeme k babičce, koníček ví, jak chutná sníh a my se vezeme…". Ano, po lukách, stejně tak i křovím, bodláčím a ostružino-kopřivím, skrze brody, kopce i stráně zarostlé, klíšťat plné. Jenom ne k babičce, ne s koňmi a ne se sněhem, aneb z Drahonína do Drahonína dvakráte přes řeku a jeden Vickov.
Výborná akce, jak jinak! Začátek na rozhledně u Tišnova, kam se s velkým úsilím vyšplhal i Dan.
A potom už to začlo. Z Drahonína nejprve mezi poli, ale na to jsem moc nepohodlnej, takže změna směru do předpokládaného údolí, které je připodobňované k zestručněné Medvědí soutězce a ono opravdu, za chvíli to začlo. Nejprve teda bylo nutné se proplazit nízkou smrčinou a bohudík ještě nevzrostlým ostružiním a potom sešplhat skalnatý sráz a rovnou do koryta potoka, který skrýval mnohá překvapení.
Jako vodopády, převisy, močály, popadaný stromy… Vše v zachovalým stavu, protože tudy nevede žádná cesta (aspoň ne korytem), moc pěkná malá divočinka!
Na konci to graduje u zřejmě už jen někdejší trempské boudy, protože je docela pobořená, velkým vodopádem, přívodem na nabírání vody a odtokem, ale už tam vedou schody a cesta, navíc je kousek odtud chata a je to tam docela frekventovaný, škoda. Ale každopádně je tam taky pěkně.
Potom už jsme jen přebrodili řeku do dalšího tábořiště, kde jsme spálili něco moučnato-sojovo-pomlete_kopyto_a_kosti buřtů na ohni a vyrazili směr vzhůru k oblakům na hrad. Samozřejmě, že já blbec jsem u ohniště nechal vodítko, takže Dan cestu zpět divočil srny, nechtěl do auta…
Na hradě nebylo zajímavýho ani to ň, takže zase dolů a po proudu. Ovšem způsobem, kterej by se nezamlouval nikomu – opět po čtyřech smrčinou, ale tentokrát pořádně a mnohem dál a dýl. Ovšem stejně to nakonec končilo brodem, takže jsme nic nezachránili (jen lituju bráchy v tříčtvrťákách) a nemohli pohodlně. Kudy jsme se plazili je vidět na následující fotce (nebo spíš to vidět není, to se musí zažít ;-)).
Potom následoval opět výstup do Drahonína, kdy Dan naháněl zmíněné srnce a my déšť. Nakonec všechno dobře dopadlo a trochu jsme si odpočali cestou zpět.
Jo a doprava, vždycky doprava!! (btw fotky samozřejmě na Flickru).
