shmoulův blog

Usadil jsem se v hostelu těsně pod Castle Mountain – při odbočce na Radium Hot springs a kromě veverek, správce a nové managerky tu nikdo jiný nebyl. Holt je poznat, že jsem tam v půlce pracovního týdne a mimo sezónu. Na pár dní tohle místo budiž mojí základnou.

Den 3 – Rockbound Lake
Zrána vyrážím na Rockbound Lake, Tim se potutleně usmívá, když mi ukazuje směr, tak tuším nějakou čertovinu. Cesta se zpočátku klikatí lesem a jen mírně stoupá, tak se mi to líbí. Charakter lesa je tu úplně jiný, než u nás – je tak nějak plnej života, žádná monokultura se stromy v řadách a pouští s kopřivama a ostružiním. Nádhernej les – všude potůčky, spousty mechu, popadaný stromy a v tom všem skotačící veverky. Ve velkých počtech – zajímalo by mě, proč jich u nás taky není tolik? Člověk sotva nějakou kdy zahlídne, tady je jich na každým kroku spousty a spousty, udělat z nich ražničí, byla by to bytelná hostina.

Dostal jsem se na úroveň sněhu, o něco dříve, než včera. Snažím se mu vyhýbat, jak se pohybuju vzhůru, ale je ho pořád víc. Nakonec kráčím po souvislé vrstvě a to jsem pořád pod hranicí lesa. Když se konečně probojuju až nahoru, jsem vděčnej za opěrnou hůl a vánek okolo. Teď ovšem začíná ta “lepší” část – sníh je tu měkčí, takže občas do něj zajedu až po pás, odvážně se ale brodím dál, podél stop – šel tu někdo ve sněžnicích a nějaký podobný blázen, jako já – bez nich. Ale nějaký ten den už to bude.
Jakmile jsem zašel za hřbet Castle Mountain, rázem utichl hluk z údolí – žádná dálnice, žádné vlaky, jen ticho končící zimy sem tam protknuté výkřikem nějakého ptáka a mého “medvěde!” Je tu moc pěkně – všude kolem pomalu tající sníh, pod ním místy skryté malinké potůčky, kousek níž les a na horizontu zasněžené vrcholky hor.

Po pár hodinách jsem se probojoval na místo, kde by mělo být ono jezero. Byl tu však (kupodivu) jenom sníh – hodně sněhu – měřil jsem holí a sahal by mi po prsa. No co už, žádné jezero, ale procházka rozhodně stála za to. Nade mnou opět padají sněhové vodopády, jak svahy pomalu tají, já do sebe láduju konzervu sardinek na jediném pevném kousku země a přemýšlím, jestli na mě odněkud nevybafne cougar. Pak se pomalu vydávám dolů – mnohem měkčím sněhem, protože v odpoledním slunci více povolil. Takže když po několika dalších hodinách konečně přicházím zpátky na hostel, tak jsem totálně promočenej, ale náramně spokojenej a hladovej. Vařím v průbehu večera několik chodů a nad mým apetitem nechápavě kroutí hlavou nový host – Roy, který se vrací z motovýletu po západu US – rovnou z Las Vegas. Oh boy, oh boy, doporučuje mi návštěvu ostrova Graham Island “poblíž“ jeho bydliště, prý tam jsou moc pěkný indiánský holky.

Den 4 – Ink Pots
Dneska jsem na hike zpracoval i slečnu manažerku, takže se nehodlám pouštět na zasněžené vrcholky hor, ale dáme si jenom odpočinkovou procházku k vodopádům v Johnston canyon následně a Ink Pots (prý jsem hardcore, ale to mi říká někdo, kdo celý únor raftoval v Grand Canyonu :D). Šlapání 5km po asfaltu na trail head a potom zase zpět nepřipadá v úvahu, tak parkuju na docela přeplněném parkovišti a pouštíme se vzhůru po vyasfaltovaném chodníčku a svorně nadáváme na terén a davy důchodců a jiných indů fotících se iPady.
Vodopády jsou nic moc, tak pokračujeme na Ink Pots, což mají být prameny v malých tůňkách poblíž řeky. Po pár kilometrech a předběhlých davech jsme konečně na místě. V tůňkách se zrcadlí modrá obloha, u dna je vidět mlha šiřící se z pramenů a protože je po poledni, zašíváme se poblíž trochu poobědvat a dát si dvacet. Takhle pěkně v sedle a na sluníčku, kdy díky nízké teplotě ještě nejsou venku komáři, to má rozhodně něco do sebe. No pak už ale jenom šupem dolů.

Den 5 – Lake louis a Icefields parkway
Vůbec se mi zpod Castle Mountain nechtělo, ale už teď jsem tam zůstal o den dýl a rád bych ještě něco viděl, než budu muset vrátit auto. Takže směle dál – na Lake Louis a Icefields Parkway. K jezeru to byl docela kousíček, všechny parkoviště skoro plný a spousty a spousty lidí fotících se iPody, fuj. Spěšně jsem oběhl jezero (které má moc nádherně čistit hlavu – honilo se mi hlavou spoustu myšlenek, které jsem chtěl po návratu k autu zapsat, ale přišel jsem tam s prázdnou hlavou) a vyrazil dál.

Než se úplně zatáhlo nebe a začalo pršet, udělal jsem kratičké zastávky na pár místech a průběžně se kochal neuvěřitelným okolím silnice.

Kousek před Athabasca falls jsem zastavil v bear jam, abych si vyfotil prvního medvěda. Procházel se poblíž silnice, cpal pampeliškama a z aut a povykujících lidí si vůbec nic nedělal. Odbočil jsem k vodopádům, abych vyzvedl kešku a uvařil si večeři. Pěkná podívaná – masy vody v řece mizí úzkou proláklinou do nižší části údolí.

Dalo se do deště, tak se vodopády i přilehlé parkoviště totálně vylidnily a zůstal jsem tam sám. Tak toho honem využívám, kuchtím večeři a přemýšlím, zda nezůstat spát rovnou tam. Po chvíli si uvědomím, že jsem dlouho nevyrušoval, tak houknutím “medvěde” uvádím v činnost nohy něčeho v křoví poblíž – má to ohromně na spěch. Napřed jsem se lekl, ale pak mi to přišlo hrozně směšný. Rozpršelo se, tak jsem povečeřel v autě. Když jsem dojedl, přestalo pršet a ukázala se nádherná duha – jako most přes Mount Hardisty (tipuju). Běžím do kufru, spěšně přehazuju baterky ve foťáku za čerstvě nabíté a . . . zase to nefunguje. Nadávám a fotím mobilem.

Přespání na RV spotu pouštím z hlavy, protože 93a je blátivo-kamenitá cesta a teď po dešti si na to nějak netroufám. Stejně tak End of the world si nechávám na další den, protože už se začíná stmívat a stejně je pod mrakem, žádný meteorický roj se konat nebude. Takže je rozhodnuto – Jasper. Hnusné turistické centrum plné hospod, lidí a cigaretovýho kouře. Dávám si krátkou procházku přes centrum – najít kafe, wifi a osondovat pár drobností na ráno, pak se vracím na parkoviště a zaplouvám do spacáku. Zítra ten konec světa!

Konečně, konečně třesoucí se rukou otevírám dvéře do půjčovny a jdu si pro auto. Konečně začíná výlet! Po chvíli ukazování řidičáku a kreditky dostávám klíče a jdem se mrknout, co vyfasuju. No pěkně, úplně novýcho Chevyho – má najeto jen 300km z továrny, hodně dobrej začátek!

Den 1 – Calgary – Canmore, Grassi Lakes
Stavil jsem se “doma” nakrámovat všechny ty věci do auta, Judit i Thomas mi zatím zabavili klíče a prolízají a osahávají Chevyho za pochvalného mručení a jiných citoslovcí. To už je ale odháním a vyrážím – nejprve směr Walmart – pro zásoby – a potom přímo po jedničce na západ – DO HOR! Cesta ubíhala rychle a čím více jsem se blížil té nádheře na obzoru, tím větší vzrušení a nadšení se mě zmocňovalo. Nachystal jsem si na cestu spoustu muziky a když to tak náhodně hrálo, uvědomil jsem si, že každá z písniček se totálně hodí k právě ubíhající krajině, náladě, postavení slunce, whatever.

Přijíždím do Canmore. Protože jsem Couchsurfing sháněl docela na knop a tohle je docela profláklá oblast, tak se mi nepovedlo sehnat žádné přespání, čeká mě proto autospaní před Safeway. Jel jsem to očíhnout, vypadá to safe. Takže směle na výlet. Protože už je podvečer, tak dneska jenom krátká procházka ke Grassi Lakes a pak dal po “Riders of Rohan”, co to dá – má to spoustu únikových tras. Jakmile jsem došel k jezeru zjistil jsem, že mi došly baterky do foťáku. Ok, zkouším druhé – před odjezdem jsem je nabíjel oboje. Hm, taky ani ránu, veškeré focení bude muset zastat mobil. No co už, vše co se děje, má důvod – aspoň budu užívat přítomný okamžik a nebudu se placatit ve snaze najít pěkné místo pro fotku. Dal jsem oslavné pivko a vyrazil zpátky k autu – dojet zpátky na spací flek a porozhlídnout se po nějakém místě, kde si budu moct uvařit večeři. Nakonec se z hledání vařícího fleku vyklubala delší procházka, než ke Grassi Lakes. A potkal jsem první divou zvěř – deers přecházející řeku, kterým bylo úplně ukradený, že si tam vařím nudle a cachtali se poblíž.

Den 2 – Canmore – Banff – Castle junction, Minnewanka lake, Aylmer lookout
Noc byla docela chladná, musel jsem nad ránem srabsky sáhnout na klíček a trochu si přitopit. Můj +15 spacák se do hor moc nehodí, ale když už ho mám… Vyklubal jsem se ven, počkal na otevření kaufu a nakročil si tam vyčistit ruby, abych pokračoval k řece – uvařit snídani a umýt nohy (brrr). Zastavil se na pokec nějaký místní děda a proběhli kolem češi, kteří jenom vyjeveně odpověděli na český pozdrav.
Zpátky v autě jsem nakroutil Wohnouty, pustil Cundallu ryschavou a za hlasiteho zpěvu vyrazil směr Banff. Na cestě je vstupní brána do parku, tak jsem vyplázl skoro 50 babek za vstupný na následující dny. Těsně před Banffem jsem sjel ve směru Minnewanka lake, co se budu trápit s nějakým turistickým centrem, stejně mi nic novýho neřeknou. Na parkovišti u jezera zatím moc aut není, ale postupně přijíždějí. Chci někam, kde nikoho neuvidím. Zastavuje jakýsi asijský pár pozdnějšího středního věku a paní opatrně vystupuje z auta. Ptá se, jak daleko je k jezeru (cca 100m). Pán zůstává v autě, má nastartováno a bedlivě sonduje okolí. Zajímalo by mě, jestli mají strach z medvědů, pěšího pochodu, nebo vezou nějaké opium.

Pouštím se okolo jezera do míst, kde jsem si našel dnešní hike – Aylmer lookout. Cesta vede podél jezera pořád dál a dál – shořelým lesem. Je krásně vidět, jak stojící pahýly slouží jako stínidla nové generaci, stejně tak popel a spousty dalších pozůstatků požáru jako živiny. Najednou jsem měl jasno ohledně celé Šumavy. Ale vysvětlujte to někomu…
Došel jsem na rozcestí, potkal pár cyklistů a rozmýšlel, zda se opravdu vydat dál – všude spousta cedulí a varování – kvůli medvědům. Od června je tu dokonce zákaz pohybu jednotlivců – je nutné chodit ve skupinách. No a především proto, že cesta mi zabrala mnohem více času, než jsem původně plánoval. Nakonec to ale riskuju a pouštím se vzhůru. Pomalu stoupám do kopce a občas zahulákám na medvědy, přece jenom je to první den, nikde nikdo a já jsem takový nezkušený zajíček. Pode mnou se otevírají nádherné pohledy na jezero. Man, thats fukken huge!! Už chápu, proč bývá v některých případech jednodušší pokácet pár stromů a střískat dohromady vor, než se pokoušet takovou dlouhou nudli (má 20km) obejít – navíc hustým lesem.

Došel jsem k zasněženým plochám a začalo trochu krápat. Zakřičel jsem “neprš,” abych si ušetřil jedno “medvěde, jdi do háje!” Opravdu po chvilce přestalo pršet. Tak jsem zkusil “nekrup” a opět přestalo. Pak se ozvalo hřmění – a hřmělo nějak dlouho. No do háje, říkal jsem si, přece se teď nebudu vracet? A došlo mi, že to budou jenom dunět laviny někde nade mnou a žádná bouřka se nekoná. Hned jsem si oddechl a pokračoval vzhůru: “medvěde, jdi do háje!”
Konečně na vrcholku, to šplhání stálo za to! Nádherný výhled pro konzumaci pozdního oběda. Našel jsem si místečko bez sněhu a pustil se do konzervy, spláchl ji vítězným hltem z placatky a chvátal dolů. Ještě několik panorámatických fotek… Cesta dolů neubíhala moc rychle, původně jsem tipoval, že ji dám tak za polovinu času, ale vyklubaly se z toho dvě třetiny času potřebného pro cestu nahoru. A to byly dvě hodiny!! Díval jsem se nad sebe, kde že jsem to byl a nemohl uvěřit tomu, že takový kousek jsem šel tak dlouho!!

Vracím se podél jezera, potkávám další cyklisty a především – nové potoky a potůčky, které při cestě tam definitivně neexistovaly! Jen “vodopád odnikud”, jak jsem si pracovně nazval vodopád objevivší se z ničeho nic kousek pod cestou, byl pořád na svém místě. A nad vodopádem zničehož-nic – kráva a tele deera. Jdou souběžně se mnou po cestičce, semtam ukousnou kus drnu a blíží se k cestičce. Koukáme na sebe, občas je vyfotím a když se kolem prořítí další banda cyklistů a se zvířatama jejich klení, plivání a hučení galusek po kamenech nic nedělá, říkám si, že je to asi docela normální.
Pomaličku se šontám asfaltkou, na kterou jsem dorazil, u začátku (resp konce) jezera, potkávám takyturisty, kteří se fotí u jedné z nejznámějších scenérií kanadských rockies. “Vy se tady před tím fotíte, ale já byl tam nahoře!“

Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?

Spousta lidí se mě ptá, proč jedu do Kanady na tak dlouho, co tam budu dělat, kde na to vezmu peníze… Zkusím aspoň nějak zkratkovitě vysvětlit, co mě k tomu vlastně vede. Tak předně – přestěhovat se do Kanady je muj velikej sen. A protože jsem před časem s Alešem Vránou rozehrál svoji hru s názvem „Just do it“, tak jsem to prostě udělal. Pravda, chtěl jsem working holiday víza, aby to bylo z čeho zaplatit, ale jsem rád, že mi nevyšly – byla by to houby výzva. Takhle je to lepší.

Vyrazil jsem jako Hloupej Honza do světa, poznat ho trochu více. No a protože chodím většinou po horách, lesích a údolích, skrývám se anonymně v hostelích a často doufám, že nikoho nepotkám, nebo nedejbože aby se mnou někdo chtěl mluvit, rozhodl jsem se to uchopit přesně za opačnej konec a čelit svému stachu čelem. Budu cestovat „po lidech.“ Budu je poznávat, přestanu se bát trapného ticha, budu naslouchat. Zároveň se pokusím být sdílnější, končím s tajnůstkařením, aspoň trochu. Jdu ven? Zmíním se o tom. Přišel jsem? Povím, co jsem viděl, co jsem si o tom myslel, jak se mi to líbilo. Ne, nepřestávám být introvertem (i kdyby to šlo měnit), ani bych nechtěl, na to bych musel být mnohem sečtělejší a zkušenější, abych nebyl jenom dalším ukecaným idiotem. Nepřestávám, jen jsem se s tím smířil a pokusím se najít další pozitivní vlastnosti tohoto rysu a především – začnu je aktivně používat, pokud jsem s tím ještě nezačal!

Vyrazil jsem, abych dal šanci náhodě. Vždycky jsem měl do detailů naplánovanej itinerář – věděl jsem, kde budu spát, v kolik mi jede další spoj, na co se chci podívat tam a tam… To nechci. Chci moment překvapení, milého překvapení. To očekávám a to taky přijde. Jistě, nebylo moc příjemné odpovídat na dotazy rodiny a přátel, že nevím, kam pojedu, ani co tam budu dělat. Vím o pár místech, která bych rád navštívil, tak znám cestu alespoň rámcově, ale nemám ji napsanou v bodech, které si budu průběžně odškrtávat. Ne, nechám se nést proudem, kam mě vlna vyhodí. Mám domluvené ubytování na první týden, dál se uvidí.

Vyrazil jsem ne proto, abych podnikl další low budget road trip, kterých jsou plné interweby. Která známá místa vidět, co kde ochutnat, na kterém parkovišti, motelu či hostelu přespat. Desítky národních parků, stovky přírodních rezervací, které je nutné bezpodmínečně vidět, udělat foto a zase honem hup do auta za další atrakcí. Ne, radši málo míst, ale intenzivně. Nechci být ráno tady a večer zase jinde, hop, udělat fotku, abych ji mohl na facebooku otagovat „jo, já jsem taky byl v té emérice.“ To opravdu nechci. Klidně si budu u té stejné řeky vařit snídani a odpoledne koupat nohy, pozorovat skalní štít před sebou, jak se mění v průběhu dne. Jak ryby zrána jsou u jednoho břehu a kvečeru u druhého, aby nachytaly ty nejlepší komáry a v záblescích slunce prohřály kosti.

Vyrazil jsem ne proto, abych uvalil úspory. I když je pravda, že spoustu let jsem měl separátní účet s názvem „Kanada,“ kam jsem z každé výplaty ukládal menší obnos a nikdy z něj nevybral. Ani bych nemohl – částka na tom účtu by totiž spoustě lidí nestačila ani na krátkou letní dovolenou „v tém chorvácku.“ Vím, odkud vyhnat zvěř v lese, abych měl postel v závětří, umím si obstarat jídlo, cestovat levně. Ale chci to jinak – chci vyzkoušet, jaké to je – cestovat po jedné z nejdražších zemí světa s prázdnou kapsou. Navíc ne divokou přírodou, ale především civilizací. Nemíním provozovat pravidelně dumpster diving, ale jak jsem napsal dříve – chci se naučit poznávat nové lidi, to mi v tom pomůže!

Vyrazil jsem, abych nechal za sebou svoje staré já. Zamračené, nabručené, nemající rádo překvapení, neimpulsivní, monotónní, ospalé, dlouho spící a kdoví co všechno dalšího ještě. That’s gone now!

Vyrazil jsem s tím, že všechny tyto věci bych si přál a takhle bych si to přál prožít. Teď jsem na cestě a udělám to přesně tak! A především – celé si to užiju, protože jak říkává klasik: není důležité, jestli je zážitek příjemný, nebo nepříjemný. Důležité je, aby byl intenzivní. Vím, že určitě bude!

PS Též jsem se chtěl zabývat častokrát pokládanou otázkou – proč že se vlastně neusadím, nezaložím rodinu a nejsem normální… Šel jsem dneska okolo železniční trati a okolo projížděl vlak, na některých vagonech bylo Illionis, na jiných North Carolina… a já v ten okamžik věděl, že tahle otázka odjíždí vdál společně s vlakem.