shmoulův blog – 2. stránka

Příjezd do pouště

Dneska musím přejet na druhou stranu Sierra Nevady, takže to vidím jenom na nějaký kratší výlet chvíli před koncem dne. Dávám si na to ale pořádnou přípravu – v sedm stojím frontu na sprchu v kempu poblíž a těch $5 bych nemohl utratit lépe. Přejíždím na BBQ parkoviště hned pod El Capitanem a můj parkovací … Pokračovat ve čtení „Příjezd do pouště“

Přejíždím na BBQ parkoviště hned pod El Capitanem a můj parkovací manévr snad vůbec neruší koloucha, který vylizuje jeden z roštů. Zabírám si pro sebe ten vedlejší a na včera ukořistěném dřevěném uhlí chystám pro změnu ovesnou kaši. Banda Brazilců přibrzdí poblíž, vyfotí si po noci ztuhlé skály ozářené vycházejícím sluncem a zase mizí, mizím taky.

Šplhám ven z údolí cestou, kterou jsem sem přijel a moc se mi nechce, ještě bych tu zůstal a hrál si na Ansela Adamse. Ale ještě je přede mnou dlouhá a určitě pěkná cesta. Zpátky na 120 silnici odbočuju na východ – směr Tuolumne Meadows a Tioga Pass a začíná kolona. Ze začátku proto, že v nudných partiích je kvůli údržbě silnice průjezdná jenom jedním směrem, v čase následném proto, že všichni jedou pomalu a kochají se. Na Olmsted pointu jsem musel zaparkovat a jít se projít, abych vůbec nějak vstřebal to, co bylo okolo pod modrou oblohou. Z vyhlídky byl v dáli vidět Half dome a jako mravenečci lidi lezoucí na něj. Lysiny kopců okolo údolí mířícího tím směrem dávaly tušit, že to zas tak daleko nebude a dalo by se to za odpoledne ujít (nebýt varovných nápisů, že tuto trasu není možné projít, ani s kompletní horolezeckou výbavou).

Další krátká zastávka je u Tenaya Lake – co by kamenem dohodil z Olmsted point. Nějak jsem si řekl, že nebudu spěchat a do pouště přijedu klidně až potmě, však přespat se dá kdekoliv. Protože jezdím naboso, rovnou z auta vyskakuju do chladivé vody a směju se dvěma asiatům pořizujícím selfies vedle sebe. Fotím sebe, nebe, vodu a jiné asiaty a nutím se pokračovat dále do Tuolumne – nutně potřebuju hike někde stranou dění! Kruci, proč musí všichni okolo tak strašně hulákat a křičet?

Tuolumne Meadows hostí hory lidí, tak se jenom krátce zastavuju na informacích (babča je dobrovolnice, její rodina prý pochází z česka, ale ona už česky nemluví) s dotazem, jak co nejrychleji v rámci jednoho odpoledne nechat tyto davy daleko za sebou a užít si trochu klidu. Dostávám tip na Dog Lake a cestou na Lembert Dome. Opět tu jezdí autobus zdarma a vychytávám akorát čas jeho odjezdu, tak provádím rychlý přestup a mapu studuju až v buse. A už šlapu na troud vysušeným borovým lesem vzhůru (potkávám pár, který jsem potkal předešlého dne a šokuju je oslovením jménem – nějak mi zůstalo v paměti, přestože jsem je jenom míjel – proč si takhle nedokážu zapamatovat jméno při představování, to netuším). Záhy už zdolávám dome – je to takový rozpálený pecen chleba, který by se snad i dal seběhnout dolů. Dělám spoustu panoramatických fotek a kochám se pohledy do všech světových stran, tady bych velice rád zabil výletováním celý podzim!! Žízeň zaháním pivem (no nedívejte se na mě tak – koupil jsem ve Wallmartu výhodně basu a rozpočítal ji na 2ks denně, navíc vitamíny) a okamžitě na rozpáleném kameni usínám! Po chvíli mě budí dorážející chroust či co, tak pokračuju směrem Dog Lake a přemýšlím, jaký to asi musel být pocit – probíjet se tímhle neprostupným lesem jako jeden z prvních objevitelů tohoto místa – celá tahle neevropská nádhera kolem.

Lembert Dome - dal by se vyjít po stěně — Lembert Dome – dal by se vyjít po stěně

Příchod k jezeru mi vyráží dech – modrá plocha zrcadlí lesy vůkol a chomáče cukrové vaty na horizontu a současně polyká v sytě modré hloubi paprsky slunce pochodujícího po modré obloze. V dáli se tyčí tři vrcholky – každý úplně jiný. Okamžitě sundávám sandály a brodím se trochu bokem od stezky (možná by se to dalo přebrodit i napříč) a po chvíli nacházím koutek s ulomeným stromem, na který s nohama ve vodě uléhám a obědvám lunchmeat (prej je toho šest porcí, pche!) a relaxuju. Na koupání to není, je tu docela zima, anebo jsem se cestou málo zahřál. Po chvíli vytáhnu nohy z vody a ejhle – moje první pijavice. Přemýšlím, jestli se to má posolit, ale protože bych na ni mohl nasypat leda instantní polívku, tak cvrnknu . . . a nic. Cvrnknu víc, slimejš odletí a ze mě se hrne krve jako z prasete, kdo by to byl řekl? Nebudu jim tu krmit slizouny, tak se pouštím na cestu zpátky – cestou na sebe s důchodci z tepla vyplazujeme jazyk a smějeme se :).

Od auta pozoruju, jak opravdu někteří jedinci scházejí a vycházejí dome rovnou z parkoviště, nemusí to být špatný trénink. Pouštím chlápka se zásobovacíma mulama a vyrážím na Mono Lake, ale nemůžu se ubránit potřebě stále zastavovat a kochat se. Projíždím sedlem Tioga Pass a přede mnou otevírá náruč Nevada. Vrhám se jí vstříc když najednou mi z rádia začne Dylan vykládat o panu Jonesovi – sedl, jako prdel na hrnec. Abych to přechroupal dávám tankovací zastávku, dolívám kafe a stáčím na jih.Úplně jiná krajina se po chvíli mění v ještě jinačí.

Tioga Pass - na obzoru Nevada — Tioga Pass – na obzoru Nevada

Na vytipovaný spací flek přijíždím pět minut před západem slunce společně s vytím kojotů z pouště, akorát mi to vychází na pár fotek v končící golden hour. Je tu už jeden okupant a po chvíli přijíždí druhý, ale jsme všichni očividně samotáři. Jeden hraje v autě na kytaru, druhý se zašil s lampou červenýho do termálního pramene a já se plížím nocí okolo a myslím na Fallout. Všude neuvěřitelně žraví komáři, tak se vracím k autu a děkuju si za prozíravost a 98% deet, snad mi to nesežere oblečení: jako mávnutí kouzelným proutkem!! Plán na ráno je jasný – vstát před východem slunce a naložit se do pramene. Po večeři vyrážím na krátkou procházku – pro kešku na kopec – a přemýšlím, jestli tu jsou chřestýši – nejenom když šátrám v hromádce kamení, ale i když se proplítám tímhle trnitým šílenstvím okolo.

Připadám si jako Malý princ – stojím vprostřed pouště se zakloněnou hlavou a očima vyvalenýma na hvězdnou oblohu. Devět hodin a je naprostá tma, docela nezvyk – to ty kopce, už v osm není skoro vidět. Kochám se tím miliony let starým světlem za kokrhání kojotů, nový a nezvyklý zážitek – noc v poušti. Na horizontu všech světových stran se tyčí siluety hor proti hvězdné obloze, zastavte někdo čas a vkrádající se zimu!

Yosemitské údolí

Všude mraky vyschlé trávy a opálené stožáry stromů. Dlouhé pláně lemované zalesněnými oblými kopečky, které se zdvíhají k modré obloze. Silnice stoupá, pak dlouze klesá a najednou . . . se přede mnou otevírá neuvěřitelnej pohled. Žulový masiv vyhlodaný vodou Merced River se rozestupuje a jako mířidla na zbrani sedí mezi stěnou El Capitan a … Pokračovat ve čtení „Yosemitské údolí“

S otevřenou hubou sjíždím do údolí, projíždím okruh a prostě nezastavuju, nefotím, netočím – jenom si to užívám. Dokonce se mi daří i ignorovat davy turistů. Kamarádka z Kanady, co tu byla na skok na návštěvě, to popisovala jako nic ve srovnání s Rockies, navíc plné lidí. Jel jsem sem s tou představou a chtěl si to i nechat ujít, ale tohle místo mě naprosto fascinovalo a jsem rád, že tu jsem, i přes všechny ty lidi. Pravda, představoval jsem si to trochu jinak, ne jako obrovské krásné údolí (navíc se silnicí), ale realita předčila očekávání. Smráká se, už jsem psal, že je to tu rychlejší, o to více tady dole v údolí. Všechna tábořiště plná, budu muset zkusit parking – nebo indiánskou vesničku – rekonstruovanou Indian Village of Ahwahnee – do spousty objektů je vstup zakázán, protože místy slouží původním účelům, ale jsou tu i přístupné “teepka z kůry”, tam by to mohlo jít zalomit. Ovšem až zítra – musím vymyslet, co s autem – na parkovišti je zakázáno noční stání a nerad bych se sháněl po odtaženém autě. Takže jsem se vrátil k autu, otevřel pivko a pustil se do psaní poznámek. Projel ranger v trucku. Podruhé projel ranger v trucku a svítil na stojící auta. Když projel potřetí, tak už koukám s dalekohledem na vzdálenější van, že odtud někoho vyhnal a už ho opírá rukama o kapotu, šacuje a následně prohlíží kufr. Tak tohle ne, jdu zdrhnout, než se pustí i do mě. Přejíždím na parkoviště od kempu a nocuju.

Ráno jsem vyrazil něco po sedmé, než začne výheň. Opět přeparkování na parkoviště určené danému účelu – centrální parkoviště, kde jsem byl včera, je tak nějak univerzální, potom tu jsou parkoviště u kempů a parkoviště pro jednotlivé trailheads. Odstavuju auto v tom nejjihozápadnějším a ve spícím kempu komusi kradu ohniště, abych si uvařil snídani. Ten kdosi záhy přijde a vysvětlí mi, že není dobrý nápad pálit oheň na jeho ohništi, když je tu ráno zákaz pálení ohňů. Tak mu aspoň obsadím lavičku a snídani dělám na lihu, i bez ohňů je ~~underground~~ jídlo. Při žvýkání ovesné kaše mě udivuje, že tu lidi nechávají na stolech roztahané krámy s jídlem přes noc, přestože jsme v medvědí oblasti. Tady bych se asi bál spát pod širákem, blbci nezodpovědní. Davy, davy a davy soptí, chrchlají a potí se na vyasfaltovaném chodníčku směrem vzhůru. Místy si obrovské skupinky vydechávají a hromadně fotí veverky, kterým háží jídlo. Mračím se a spěchám dál, očekávajíce prořídnutí davu. Pod Vernan Falls lidi přelízají zábrany a fotí se přímo pod vodopádem. Slyším tam kohosi mluvícího česky, tak zdravím, usmívám se, ale dotyční se dívají divně, začnou mluvit anglicky, pak polsky a nakonec německy. Zmaten prchám nahoru nad vodopád a cestou se léčím na těch, co mě ráno vyhnali od ohniště.

Spodní část Vernan falls - vidíte ty tři postavičky vlevo dole na šutru? — Spodní část Vernan falls – vidíte ty tři postavičky vlevo dole na šutru?

Nad vodopádem to nebylo o nic lepší, mrtě lidí krmících přežraný veverky. Jakmile si člověk sedne, hned jsou okolo a somrují. Tak jsem po nich aspoň začal házet šutry. Myslím po veverkách, ne po lidech! Po krátkém odpočinku stoupám dále směrem k Nevada Falls a cestou opět potkávám ony čecho-poláko-němce. Vysvětluju své někdejší zmatení, tak se smějeme, vzájemně fotíme a tlacháme – byli to opravdu němci, ne češi.

Nevada falls - z druhé strany údolí cestou dolů — Nevada falls – z druhé strany údolí cestou dolů

Pod Liberty Cap váhám – sice jsem Half Dome zavrhl už ráno (resp. včera, protože hrozné vedro), ale jsem tu nahoře docela brzy a dalo by se to zvládnout. Rozhodla to až zákazová cedule – pro výstup je potřeba permit. Takže tu snad konečně poprvé dodržím to, co jsem si slíbil a půjdu dolů do údolí a koupat se. Tudíž se otáčím směrem k potoku, brodím mimo stezku a pouštím se do oběda a zaslouženého teplého píva za současného máchání nohou v chladivé vodě. Lidi už tak nějak umím odmyslet, případně je s úsměvem zdravím a hned je to lepší – představuju si, že to nejsou žádní kreténi, když tu wühletují namísto sezení před bednou, i když jsou hluční, krmí veverky a chodí do zákazů.

Cestou dolů přemýšlím, že jsem na všechny ty velký kopce v průběhu své cesty zřejmě vylezl proto, že jsem nikdy neměl mapu s měřítkem a vrstevnicema. I v tomto případě být takhle vybaven bych už asi dávno šlapal vodu někde dole u jezera. Taky mě vrtá v hlavě, proč si lidi zkracují cestu v serpentinách – i za cenu toho, že je to méně schůdné a trvá to dýl. Pohroužen do těchto a podobně důležitých myšlenek jsem zatím došel zpátky na vyasfaltovanou magistrálu a z množství lidí se mi doslova zatočila hlava – těmi davy není možné se probít! Všichni se fotí, potom všechny okolo, pak veverky, šutry, selfíčka, vodu… Zřejmě jsou veverky jejich jediným pořádným setkáním s wildlife mimo auto. Potkávám asiaty s tablety, brazilce s kopacím míčem (!!) a nějaký hrozně tlustý lidi co vypadají, že cestou sem prodělali už několik infarktů. Probíjím se k vodě a akvárko v klobouku nasazuju na hlavu za vyděšeného křiku těch okolo a jako vodník Česílko pokračuju dále do údolí.

V údolí je autobusová doprava zdarma. (Mimo údolí též existuje autobusová doprava, o které jsem předtím neměl tucha, ale o té až někdy příště či na vyžádání.) Řídí je kloni – řidičky vypadají všechny stejně. V každé stanici hlásí její číslo, co tam je a co se tam dá dělat (obchod, informace, parkoviště…). Dělat tuhle práci týden a víc, asi se radši střelím do hlavy. Kupuju buřty a namísto k jezeru (kde si nejsem jistý možností koupání) jedu pálit oheň někam k řece do méně frekventované části údolí – vystoupil jsem na nejzápadnější zastávce a hned tradá k vodě. Boty dolů a šup až po pás do vody – brodit se proti proudu. Nakonec jsem se naložil úplně – kousek od týpka, co tam měl křesílka, slunečníček a na plný pecky pouštěl The Doors. Pěkně proti proudu, abych mohl . . . ehm O:). Osvěžen pokračuju dále s touhou dojít vodou až do vsi, ovšem po pár stech metrech se vzdávám – na tohle bych potřeboval aspoň dva dny.

Mimo silnici a stezku o kousek výše na téhle straně řeky žádná cesta není, takže kráčím po silnici. Příjemné to není, tak to zkouším lesem, ovšem narážím na divokou zvěř (věřili byste že tohle je focené mobilem?) a protože ji nechci rušit, vracím se zpátky na silnici. Na Sentinel Beach konečně páchám večeři pod gigantickým útokem vos na všechno, co není schované a nesmírně se podivuju místním grilovacím návykům – oni si prostě koupí novej gril a pytel briketek (napuštěných olejem), jednou na tom pojí a potom to tam všechno nechají!! Takže jsem si naládoval batoh palivem, vypůjčil si kečup a vyrazil dále. Spěchám, protože v osm už je tu skoro tma. Zapadající slunce olizuje vrcholky kopců v okolí, tudíž i v tom spěchu musím zastavovat a kochat se. On ten Ansel Adams si uměl vybrat! A ranger taky – dneska jsem na řadě s napomenutím já. Naštěstí se to obešlo bez opírání o kapotu a šacování. A bohudík se neptal, kde budu dneska spát, protože nevím, co bych mu koktal, kdyby chtěl ukázat nějaký doklad – mimo park by se mi asi dneska nechtělo.

Jedlé trávy

Vyzvedl jsem auto, bylo to rychlé – nikdo se na nic neptal, nikdo nic neříkal. Jen mrkli na rezervaci v počítači, půjčili si kreditku a mezi dveřma na dálku auto odemčeli, aby pozdravilo a zase za mnou zavřeli. Chvilku jsem se motal okolo a fotil si škrábance a gumy, abych nebyl vzat na hůl, ale nakonec jsem zasedl a vyrazil. Půjčovat si auto v Berkeley a ve špičce se snažit dostat do Oaklandu a potom ven z města nebyl nejlepší nápad, ale co už nadělám. Naštěstí jsem předchozího večera nainstaloval aspoň jednoduchou navigaci, takže mi pravidelně mizící nejpravější pruh a moje následné sjíždění z dálnice zas tak nevadilo (kecám – nadával jsem hodně a nakonec se i ztratil).

Všechno však dobře dopadlo a probojoval jsem se pro svoje věci a natrefil 580 silnici směr Dublin. Řítím se na východ a hýkám nadšením nad zlatavými kopci oddělujícími Bay od nejúrodnější části US and A. Bohužel se kvůli dopravní situaci zas až tak moc kochat nemůžu, takže si slibuju, že se sem po návratu ještě vypravím na výlet. Nákup ve Wallmartu jsem trochu protáhl, takže dále pokračuju až za tmy. Přijde mi, že po přejetí hřbetu směrem od pobřeží slunce zmizí nějak rychleji. Bez navigace, s nekonečnými opravami silnic a tmou se opět ztrácím a mířím severně – na Stockton. No co už, jdu přespat v první obydlené zatáčce – v tomto případě Copperopolis, což je spíš město duchů.

Ráno mě budí nad kopečky lezoucí slunce, které pere přímo do čelního skla. Za chvíli začne peklo, musím vyrazit vstříc Yosemitům. Opět bloudím, takže přijíždím na finální křižovatku s mnohahodinovým zpožděním. Ale aspoň jsem si prohlídl krajinu díky jízdě po venkovských silnicích, namísto raketovému letu po dálnici. Stoupám z Moccasinu nekonečnými serpentinami až kamsi do nebe a jsem vděčný za pomalíka brzdícího kolonu někde vpředu, protože se můžu kochat.

Stoupání od Moccasinu - vlevo stará a vpravo nová cesta — Stoupání od Moccasinu – vlevo stará a vpravo nová cesta

Sjíždím na první Ranger Station, sonduju informace a pro jistotu si nechávám vystavit fire permit. Jsou rádi, že jsem se tu zastavil – přece jenom tudy asi většina lidí prosviští vstříc Yosemite valley a tady se moc nezastaví. Taky si uvědomuju, že jsem měl vlastně předchozího dne štěstí – kdybych nesjel a nezabloudil, vůbec bych potmě neviděl ono stoupání a navíc neměl kde spát – velká část Stanislaus national forest lehla popelem a platí tu i zákaz zastavení – z bezpečnostních důvodů – natož abych se tu někde mohl skrýt a přespat.

Spáleniště všude kolem je pro mě neuvěřitelné, pahýly stromů a v troudu pod nimi k životu probouzející se nová generace – kam až oko dohlédne. Odbočuju k přehradě Hetch Hetchy a pořád musím brzdit, protože se mi pod kola snaží dostat sebevražedné veverky. Vůbec už se nedivím tomu množství mrtvolek rozsetému tady všude po silnicích (a zástupy mlsných vran poblíž).

Vypalme Šumavu - hádky skončí a brzo se spáleniště zazelená další generací! — Vypalme Šumavu – hádky skončí a brzo se spáleniště zazelená další generací!

Cesta se klikatí místy borovým lesem, místy spáleništěm, semtam je vidět potůček, semtam cedule zakazující zastavit. V jeden okamžik se přehoupnu přes hřeben a v dálce mezi stromy poprvé vidím charakteristické oblé yosemitské kopce a mezi nimi schovanou přehradu. Nedá mi to, na chvíli zastavuju a s dalekohledem se kochám, ať to není takový šok, až tam přijedu. U nádrže je pekelná výheň, bohužel se tu nesmí koupat. Tak namísto svlažení se v chladivé vodě podnikám kratší hike k jednomu z vodopádů, poskakuju po hrázi (za vyděšených pohledů asijských turistů) a cestou zkoumám naučné cedule, takže můžu připojit i historický odstaveček.

Název údolí pochází z označení původních obyvatel – hatchhatchie – jedlé trávy, takže je jasné, co tu domorodé či kočující kmeny dělaly – jedly trávu (případně lovily ryby či zvířata, které tu jedly trávu, nebo sbíraly žaludy popadané mezi jedlou trávou). Potom ale někdy v polovině devatenáctého století přitáhli hledači zlata a chovatelé dobytka a dál už se člověk o původních obyvatelích nic nedozví. S údolím se ovšem pojí i další zajímavý historický fakt – jedná se o první místo v americké historii, u kterého byl veden vyrovnaný souboj “divočina vs rozvoj.” Na jedné straně tu byla potřeba výstavby zásobárny vody pro San Francisco a na straně druhé ochranáři divočiny s Johnem Muirem v čele. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se tak jednalo o okamžik změny přístupu k bohatství amerického kontinentu – doposud američané nazírali na divočinu jako na něco, co je potřeba zkrotit, ovládnout a využít její (domněle nekonečné) zdroje. Nebylo to nic platné, oheň a zemětřesení pobořilo San Francisco a veřejné mínění se přiklonilo potřebě přehrady, která tak byla roku 1938 uvedena do provozu.

Osm mil dlouhá voda přehrazené Tuolumne river

Z hráze cesta pokračuje ve skále vystříleným tunelem, víceméně jediný stín a chládek na celém dnešním výletu. Pokračuju vstříc Wapama Falls, více v tomhle pařáku nedám, musím se aklimatizovat. Tak nějak mi něco říká, že zítra Half Dome zřejmě nedám. Míjím první vodopády – Tueeulala falls – vyschlé, tečou jenom na jaře. Brodím se dál uschlou trávou, ohořelými pahýly a štěrkem k těm dalším – větším – taky vyschlým. Tak se aspoň zašívám do stínu, na oslavu otevírám pivo a Campbells polívku a snažím se dát si dvacet. Nedaří se, místní mravenci zjistili na placáku nezvaného návštěvníka, tak zahájili útok, sesypali se na mě a začali zuřivě kousat. Zbaběle balím a prchám zpět.

Cestou jsem totiž z auta viděl potok, který by mohl být dostatečně velký na příjemné osvěžení. Na parkovišti opět budím pozdvižení, protože si na hlavu narážím klobouk plný vody a vypadám, jako vodník. Ale je to neuvěřitelně příjemné! Konečně potok. Ignoruju vyděšenou zvířenu na protějším břehu, zuřivě ze sebe rvu oblečení a lehám si do vody právě v okamžiku, kdy po mostě nade mnou projíždí autobus plný turistů. Tomu říkám načasování – ještě, že jsem už od té nádrže vypadl!

PF 2015

abychom v roce 2015 byli schopni vyšplhat vstříc novým údolím — PF 2015

Yerba Buena I

Lidi rádi čtou. Aspoň ve Frisku. V metru, v parku, v kavárně, dokonce i za chůze. Každý má knížku, nebo aspoň Kindle. Sedí na obrubníku, v kavárně, schodech metra, nebo v rámci čekání na rande. Čtou prostě pořád. Jediné, co se nedá přečíst, jsou zastávky metra. Displeje nejsou, zastávky čte řidič a rozumět mu není. … Pokračovat ve čtení „Yerba Buena I“

Jízdní řády jsou ve všech možných jazycích, jen angličtina se krčí někde vzádu

Je tu cítit snaha o originalitu, nikdo by neoblíkl outfit, který je někde za výlohou. Hipstři říznutí jakoby lajdáckým ledabilým výběrem odněkud ze sekáče, přesto jsou za vším skryté předražené značky. Aspoň do určité hodiny, chvíli po setmění se tato smetánka zašije do svých prosklených vyhlídek na město a hlavní ulice zaplní bezďáci a feťáci, kteří přes den zevlují po Berkeley a Oaklandu. Downtown až na pár profláklých klubů osiří a ve fastfoodech se objeví ochranka a nápisy upozorňující na nutnost spráskat svůj burger během deseti minut a vypadnout do větrem okupovaných ulic. Bez možnosti močit civilizovaně – ani v těch profláklejších fastfoodech nebývají záchody. Ale aspoň je možné se nechat ve Walgrinds nechat naočkovat a dostat slevu na další nákup. A to se hodí!

Všichni si je fotí přeplněné na ulicích, já se vkradl do depa

Vracím se zpátky do Oaklandu, mezi vším tím nablýskaným sklem bankovních domů a špínou ulice se necítím dobře. Tam je jenom ta špína, která si nesnaží na nic si hrát. Z tmavých zákoutí dřevěných domků cítím zarudlé oči menšin nasraných svým odsunem z čím dál tím dražšího hlavního města státu Silicon Valley. U jezera hrají dva chlápci na bonga, poblíž křepčí místní omladina, o kus dál trápí kdosi klarinet. Dobrá kulisa k podvečernímu běhu. I k rannímu, běžců a běžkyň je tu pořád dost, určitě i po půlnoci.

Dělám pořádek – na dvorku v bečce pálím oheň, většinou červené dřevo, co zbylo po jiných stavbách, akcích, uměleckých dílech. Průběžně se u mě zastavuje celý dům na cigárko, prý to většinou nehoří. Nechápu, hoří to neuvěřitelně. V tomhle suchu jediná jiskřička a hoří celý neighborhood (přejmenoval jsem si ho na niggerhood – ve volném čase jsme venčili chrta z jedné vily a chodit mezi těma slepenicema mi nebylo moc příjemné). Dělám si zabezpečení – bus, ve kterým bydlím nemá okna, takže následujícího dne zasklívám celý autobus, abych se cítil v noci bezpečněji. Holky mezitím čistí vnitřek, ovšem spodní prádlo a ponožky mi nevyperou. Další šok – Chris vytáhl odněkud homemade brusku na klíče a dělá haldu kopií – tady jsou fakt nástroje na všechno!!

Tak v tomhle jsem bydlel ve Frisku, vlastně v Oaklandu — Tak v tomhle jsem bydlel ve Frisku, vlastně Oaklandu

Než vypukne sluneční peklo, dělám menší úklid před domem, ale bordel je tu tak šílenej, že je to jako plivanec do moře. Aspoň ten kurník že je čistej – na zeleno namelírovaný slepice si pyšně vykračují přes kompost, kam se hážou rovnou z okna “pure bio” zbytky. Nad tím kurník, kde se obden mění piliny, aby slépky byly čisté a v případě potřeby se mohly vzít na uměleckou ňuňu session do ložnice, nebo aspoň na exkurzi do kuchyně (nevaří se, pojdou věkem – převažují vegetariáni). Při bublání polívky tahám z Christine informace o menšinách a víceméně mi potvrzuje jejich nasranost z důvodu stěhování se z předraženého San Francisca a rostoucí nájmy či ceny nemovitostí i v téhle oblasti.

Vyrážím na Golden Gate, ale protože je neděle, tak pro změnu nic nejezdí. Záložní plán nemám a protože jsou zavřené i všechny Starbucksy a jiné přístupy k internetům, vyrážím na Ashbury a Alamo square, které si každý fotí. Tam ovšem především na záchod a podívat se na západ slunce, původně na Japatown. A potom už houstnoucí tmou na Ashbury. Koncentrace hipíků a ultradivných zjevů se zvyšuje, až nakonec mnohonásobně převyšuje očekávání. Odevšud zní Jimmi Hendrix, vlají batiky, smrdí pot, dready a Grateful Dead. Psi, kombíčka, rozladěné kytary, konopí a určitě spousta kyseliny. Párkrát to obcházím, dávám si předražených pár slices pizzy a nadávám, že neumí dělat těsto. Že bych si tu otevřel konkurenci? Radši neriskovat, nebo mě umlátí lennonkama. Dál, výš – na Twin peaks – vypít si pivko a prohlídnout noční město z výšky. Opět lituju foťáku – nasvětlený downtown, světla mostů a Alcatrazu zrcadlící se na hladině té ledárny, hmm…

Začíná quest na hledání dopravy zpět. Vítězí nohy, protože není tak úplně časný večer. Tak tomu náhoda chtěla, že se ocitám v průběhu vlahé letní noci ve čtvrti Castro. Vlající duhové vlajky, holčiny vodící se za ruce a chlapci špitající si medovým hláskem něžná slůvka. S mojí růžovou čepicí a oblečením smrsklým ze špatně nastavené sušičky jsem docela centrem pozornosti. Přemýšlím, jestli tu záměrně nepřehání, protože žádní z gayů, které znám, nemají takový medový hlásek, ani sladké hlášky, božíčku! Místy mám problém se nahlas nerozesmát.

Začíná mi to tu připomínat Tofino – nedrží se tu jízdní řády. Ovšem v Tofinu to bylo gratis, ale tady si člověk koupí službu, která nefunguje – čekat 30 minut na šalinu, která jezdí v intervalu 12 minut je divné. A ještě divnější je, vyrazit po těch třiceti minutách pěšky vedle kolejí, na které se napojují další a další (tudíž má jezdit více spojů) a nepotkat nic. Tichou ulici oživuje nějaká mlata – u nás se cigáni hádají na lavičkách v parku, u pokladny, na nádraží, před hospodou, za sockou… tady se Afrika pere v autech – tichou křižovatkou projíždí auto a vevnitř to duní křikem.

Čínská čtvrť, tudy se prošla nová Godzilla

Další den, další procházka. Čínskou čtvrtí okolo Kerouacova bejváku směrem na Lombard street, je to šílený – ze všech okýnek aut trčí foťákomobily a kamery, chodci fotí, já fotím, snad tu blbnou i holubi a krysy. Je to o prdu, člověk na člověku a najít tu originální záběr by bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Aspoň že ty kešky mě dovedly na pěkná zákoutí, kde tolik turistů není – je tam zákaz vjezdu, nebo nejezdí šalina / nevodí průvodce. Vracím se zpátky čínskou čtvrtí a po večeři nedostávám do laskominy zapečené přáníčko, tuším blížící se konec světa. Musím z města pryč, není to pro mě! Už zítra – Sierras!!

How Fake Camera works

After recent Kik update I have full mailbox of messages like „Fix fake camera asap“ and a lot of one stars ratings at Google Play. So let’s have a look into how Fake Camera works and how Kik/Android camera works – to explain, why I am unable to do anything with this. Do you think … Pokračovat ve čtení „How Fake Camera works“

Do you think Fake Camera is that „Camera picker dialog“ which appears after you chose to take a picture? Wrong! That’s Android system dialog!! Take a look what happens, when application (like old version of Kik) asks for taking a picture. There are two possible scenarios: there is just one camera application on your phone (or some of you cameras is set as default) OR there are more camera applications on your phone. Let’s draw a simple diagram of communication between application and android phone – for both of those cases.

In case one application (for example old version of Kik) asks for taking a picture, so phone answers with just one camera application and runs it for Kik. Let’s say it opens your phone default camera application directly.

In the second case, when there are more camera applications to chose, phone displays dialog – camera picker and lets user choose which camera application use. And runs it for him again.

Phone lets user choose, which camera application should be used

Can you see that? That dialog is not displayed by Fake Camera application, but by your Android phone itself! Fake camera is just another camera application within that list!!!

Now let’s see how all this work with new Kik update: this new update has its own (in-application) camera, so it does not call external camera application for taking pictures. It just takes a picture within that application and does not say anything to Phone nor other application.

Again – can you see that? There is no way to let your Android phone to display that Camera picker dialog, because all that stuff does application itself (Kik). And because there is no way your phone can display that dialog, there is no way to run Fake camera (that gallery picker) nor any other Camera application. Deal with that or write a message to Kik (or whatever application you want to use) authors and not me, I have nothing to do with this!! And of course – if you changed your rating of Fake Camera because of this, put it back please, because Fake camera still works correctly!!

PS if you are still unable to deal with that, take the MinusIQ pill and go chatting to g+ page, if there is some place between animated gifs and selfies.

Příjezd do Bay

Přeskočím prostor i čas! K nějakému týdnu v Seattlu a okolí nemám moc poznámek a ani se toho moc nedělo – jezdil jsem na kole, chodil na výlety, byl pozván na baseball, venčil psa, trénoval golf… O tom se moc psát nedá, takže snad můžu posloužit aspoň několika fotkama někde na Pinterestu. Probudil jsem se … Pokračovat ve čtení „Příjezd do Bay“

Probudil jsem se na nádraží, kde jinde taky. Tentokrát ovšem ve vlaku. 5:40, zřejmě Sacramento, takže svítání uvidím v Kalifornii. Chyba lávky, trčíme tu skoro hodinu, vlevo beton, vpravo jiný vlak. Když konečně vyrazíme, je slunce už dobré dva palce nad obzorem a nazlátlou září zaplavuje nekonečnou rovinu kolem. Ne nepodobnou zkulturněným prériím Alberty. V tomto případě ovšem o něco kulturnější – je tu více silnic, sloupů, protivodních náspů a vesnic. A palmy. Davis, další město – z vlaku je vidět starý srub, asi zase zrekonstruované bydlení zakladatele města, jak je tu zvykem. Mezi vším tím betonem a asfaltem působí směšně a uboze. A současně fascinuje, aspoň mě – před sto lety tu bylo jenom tohle, žádné cyklostezky, žádné motely, žádné kavárny, jen čerstvě postavená trať Western Pacific Railroad a zárodky budoucího města. Tohle mě tu celou dobu fascinuje asi nejvíc a vždycky, když se bavím s někým starším, tak se na to ptám. Většinou nevědí, bydleli jinde (nejlépe na druhé straně kontinentu a s rodinou se stýkají výhradně o Vánocích).

Veliká, slunná ale především suchá Kalifornie

Svištíme na jihozápad, v dálce se objevují kopečky, jejichž předzvěst jsem tušil včera v Oregonu. To ta moje úchylka studování fotek míst a krajiny. Míjíme pole, ovocné sady, koně… Kopce jsou stále blíž. Údolí jižněji přejde v zelený poklad Kalifornie, který je ohraničen troudem kopců vypálených jižním sluncem (na západě) a nekonečnými požáry (na východě).

Dobytek na zažloutlé trávě, zavlažovací kanály. Přímo na západě se nad kopci tyčí hradba mraků, blížíme se k zálivu. Znám to tu, velmi dobře to tu znám. Deja vu? Ne, když jsem tu byl naposledy, tenhle vlak jsem řídil. Byl jsem mašinfíra. Japonka vedle mě střídavě seká jednu fotku za druhou, klimbá, nebo zuřivě mlátí do klávesnice. Žádné kochání se krajinou, cestovat bude až doma. Noříme se do mraků, přejíždíme Susie bay a blížíme se do Berkley. Čas vyrazit hledat moje věci a chystat se k odchodu. Další dobrodružství začíná, zatím mám jenom drobného tucha, kam vůbec půjdu.

Hurricane ridge

Výlet do hor zahajuju netypicky ve visitor centru, které bylo včera zavřené už od čtyř hodin. Získané informace mi však příliš radosti neudělaly. Z Olympic national parku vede výběžek až do Port Angeles, tak jsem chtěl dát krátký hike tudy, ale zjišťuju, že tam žádná pěší trasa neexistuje, pouze silnice. Tak si beru letáček se … Pokračovat ve čtení „Hurricane ridge“

Hned po pár vteřinách zastavuje první auto – Jehovisti mi dávají letáček a zase odjíždějí. Ještě to pár minut zkouším, ale nakonec jdu pár set metrů výš – na lepší flek a sotva hodím bágl na zem, už zastavuje auto. Další Kaliforňan, který ovšem pochází z této oblasti. Probíráme možné hikes okolo, Kalifornii a pro změnu můj trip, jako další mi rozmlouvá návštěvu Yosemites v sezoně a najednou jsme u vjezdu do parku a ani se mi nechce vystupovat. Tentokrát jsem si poctivě koupil pěší vstup a domluvil se s rangerem na schování batohu přímo na bráně – konečně někdo, kdo se nebojí výbuchu! Beru pár potravin, flašku s vodou a vyrážím nalehko. Na trailhead nakonec volím delší – okružní – trasu a až když jsem na ní mi dochází, že tu nejsou kilometry, ale míle. No co už, nějak to dopadne.

Pozvolna stoupám lesem, o něco sušším než v Tofinu, o něco méně pralesovitým, o něco civilizovanějším – po pěkně prošlapané a udržované stezce. Jakmile se ocitnu nad jeho hranicí, okolo explodují horské louky nádhernou paletou barev. Skalky, kleč, potůčky, pozůstatky po horských kozách a po chvíli tábořiště. Teda, sem musím někdy i se stanem, to je nádhera!

Na straně jedné moře... — Na straně jedné moře…

V sedle, kde si konečně pořádně bolestivě uvědomuju, že v mapě ofocené z informační cedule jsou míle a sám sebe se snažím přesvědčit, že už budu v půlce, potkávám v protisměru dědulu, co tu dobrovolničí. Nese si krumpáč a pár pracovních rukavic. Dlouze mi vypráví o okolí a o pracech, které během dneška stihnul udělat. Líbí se mi to – prostě se během dne sebere, jde na vycházku a když se mu někde něco nezdá, tak na tom začne pracovat. Pořád musím přemýšlet, jestli by mě ochranáři skopli do údolí, kdybych třeba v Krkonoších začal někde opravovat cestičku. Doporučil mi pár dalších tras a výstupů, tak aspoň šplhám na nejbližší vrchol a dlouze se tam kochám a žasnu – mořem na straně jedné a zasněženými vrcholky na straně druhé.

...a na straně druhé hory — …a na straně druhé hory.

Obcházím horu, lezu do dalšího sedla, pak do dalšího, dává se do deště a pořád mi v hlavě hlodá, jestli jsem náhodou nepřešel odbočku zpátky, protože jdu pořád dál a dál. Že já si vždycky, když jdu někam “na krátkej výlet do hor” nepřipravím mapu. Ale aspoň je to větší dobrodružství. V dalším sedle je stádo koz a konečně odbočka směrem zpět – donekonečna po hřebeni a pro změnu nahoru a dolů a nahoru. Najednou to mezi hromadama sněhu padá a poprvé vidím Lake Angeles, které bylo mým původním cílem, než jsem se rozhodl vyrazit hlouběji do hor.

Lake Angeles - původní cíl s mnohahodinovým zpožděním — Lake Angeles – původní cíl s mnohahodinovým zpožděním

Neuvěřitelně se těším na koupačku a především na svlažení hrdla – voda už dávno došla a není kde nabrat nová – jsou tu jenom špinavé hromady sněhu a semtam blátivá louže. Dopomáhám si hroznovým cukrem, protože dvě musli tyčinky a zbytek jerky jsem už dávno dožvejkal, zásobám dole v batohu na bráně je dobře. Sotva pletu nohama a snažím se nemyslet, v kolik že zavřou tu bránu a batoh mi tam zůstane do rána. Zajíc na mě chápavě hledí.

Konečně jezero – dva borci tam stanují, tak chvíli smalltalkujeme, pak si užívám krátkou koupel v ledárně, nabírám vodu a prchám. Ze stromů visí spousty pavučin, na kterých se houpají housenky, takže jich mám po chvíli plný obličej, brýle a vůbec celkově vypadám, jako veliká kukla řítící se dolů z kopce. Naštěstí už jsou tu potoky a občas nějaká borůvka. Konečně jsem zpátky na trailheadu u mapy, díky které jsem se tak hloupě rozhodl – na druhou stranu jsem za to rád, bylo to velmi intenzivní dobrodružství! Na bránu už jenom pár kroků, do zavíračky cca hodinka, dal jsem to!! Získávám batoh a spoustu XP. Za devět hodin jsem v sandálách dal to, co se tu chodí jako dvoudenní tůra.

Stop dolů trvá docela dlouho, nejezdí tu skoro nic. Docela dlouho = 15 minut – couvá mi zpět auto – kanadský pár středního věku se směje a prý že nevypadám tak nebezpečně, jak se jim prve zdálo. Tak se smějeme všichni tři a cestou dolů řešíme CZ75, čechy a strach v Americe. Vezou mě úplně na přání až k Safeway, kde si navzájem děkujeme a pro změnu se nechceme rozejít.
A já si plním sen – celou cestu zpět jsem myslel na borůvkovej koláč a velikou lahev jogurtu. Nakonec ten koláč ani nemůžu do hlavy natlačit, jak moc je velikej. Pak opět zneužívám místní free interweby a vytipovávám pár fleků na spaní – tentokrát dole ve městě. První byl propálen velmi záhy – hned za policejní stanicí, schován za antonem, popíjím pivko a vylekávám několik kadetů, kteří málem strachy prchnou. Tak si dávám jenom dvacet, pokračuju na druhej flek – obsazen – abych skončil na dvoře jakési prodejny vířivek a bazénů, ze kterých si stavím visuté lůžko. Ale i tak tama kdosi ráno projde – z kopřiv a houští okolo profrčí podivná postava asi půl kroku od mé hlavy, aniž mě postřehne. Dobře se umím maskovat! Spaní na výbornou, bylo tu tepleji a méně vlhko, než včera. Takže jsem za rozbřesku připraven na náročný přesun do Seattlu. Busem do Sequimu, potom do Port Townsend a dál asi loď a to, co je napsané ve hvězdách. Ale o tom až příště!

Vzhůru dolů – do států!

Victoria pro mě byla docela zklamáním. Možná přehnaným očekáváním, možná fackou způsobenou rychlým návratem do civilizace, kdo ví. Největší podíl na tom ale asi budou mít turisti a fakt, že město je jim hodně podřízeno, aspoň centrum, kde jsem těch pár dní trávil. Úplně se někam vytratil ten wow efekt, který jsem zažil po příjezdu … Pokračovat ve čtení „Vzhůru dolů – do států!“

Až jednou vyrostu, taky si pořídím hausbót!

Zůstal jsem v hostelu přímo v centru (tedy v přístavu), což byl dorm pro čtyřicet lidí. Ale ta postel, Ta Postel! Po tom týdnu a něco na alumatce v malým stanu v permanentním vlhku deštného lesa a zkondenzovaného dechu. Hardcore cestovatelů tu moc nebylo, všehovšudy jsem potkal jenom Jesse – britku, která brázdí Vancouver island na kole taktéž s malým ultralight stanem z wallmartu. Ostatní byli “city folks” a prohlížeči muzeí, čemuž jsem na chuť nikdy moc nepřišel.

Vyfotit se před Legislature building je must do — Vyfotit se před legislature building je must do

Ale aspoň jsem to zkusil – stejně jako v Edmontonu jsem tu navštívil Legislature building, ale pokud bych měl tyhle dvě místa porovnávat, tak raděj vypracuju slohovou práci na téma “Srovnáváme jablka s hruškama.” Bylo to krátké, nudné a navíc v ohromném chumlu lidí. Jediný světlý okamžik byla sehraná scénka, kdy nás navštívil sir James Douglas, svého času guvernér BC a Vancouver islandu (ano, byly to dvě separátní kolonie). V dobovém oblečení samozřejmě a s úsměvem zarámovaným kotletama. A pak nás vyhnali zpátky na ulici.

Využil jsem civilizace a své averze k davům a vydal se do postranních ulic, abych našel prodejnu s outdorovým vybavením. Udělal jsem si totiž v lese tak hustou kaši, že jsem zlomil spork a přestože s homemade dřevěnou rukojetí fungoval dál, nebylo to ono. Nakonec jsem pořídil spork titanový a udělal si radost thermarestkou, bivakovacím pytlem a několika ve vakuu sušenými jídly. Od teď budu profesionál! Stan tu nechám a budu kempovat nenápadně. Navíc ubyde místo v batohu, i když bych ho rád vyprázdnil ještě víc – už vidím, kolik krámů zbytečně tahám (ale vyhazovat se mi samozřejmě nechtějí).

Nové krámy (nemám sem dát co za fotky :))

A když už jsem si potvrdil jeden zlozvyk (nevyhazování krámů), hned jsem přidal i další – vyrazil jsem směrem na vyhlášenou fish&chips hospodu, ale protože jsem dříve potkal zajímavou perskou restauraci, tak jsem pojedl tam. Beef gourmeh sabzi, megaomnom po všech těch konzervách. Musím zagooglit recept! Na vytrávení ještě malá procházka k Juan de Fuca strait podívat se na tmavé siluety kopečků a světla v Emérice a cestou zpět snaha dostat se do onoho už zavřeného fish&chips stánku, pouliční umělci a spát, zítra začíná přesun století.

V přístavu, pěkně uveleben v koutě, jsem se konečně začetl do Kindlu a ani nepostřehl, jak se hala zaplnila. Takže jsem čekal, až se věichni nechají odbavit, co se budu mačkat ve frontě. Ukázalo se, že to byla chyba. Jdu na odbavení jako poslední a počítače US customs mě odmítají přijmout. Chvíli se zamýšlím nad svou minulostí, ale nedávám na sobě nic znát a nechávám se popohánět od jednoho počítače k druhému, abych nakonec uslyšel, že mám smůlu a do US mě nepustí. Teď ne, možná další lodí. No co už, aspoň si dám ty vysněné fish&chips v onom výše zmíněném stánku!

Na druhý odpolední pokus se deru do dveří jako první a na druhý sken pasu a otisků prstů to vychází. Moji radost přehluší jenom výkřiky paranoidního oficíra, že tam všechno vyletí do vzduchu, protože jsem nechal batoh opřený o stěnu o kousek dál. Povede se mi ho uklidnit bez waterboardingu někde na Kubě a už stojím frontu na loď. Prochází kapitán, který mě okamžitě poznává (narozdíl od imigrační úřednice), směje se a znovu se omlouvá, že mě předtím nemohl vzít. Na palubě je kulové – jenom předražené občerstvení a druhé patro s vyhlídkou. No a pak ještě bokem prodávají chlast a cigára – ale to potají, ne jako jinde – člověk si musí vystát frontu a v katalogu si ukázat a doufat, že mu to odněkud přinesou. Neriskoval jsem a radši bloumal po lodi a na horní palubě vychutnával ledový vítr a spršky slané vody. K batohu odhozenému opodál jsem se vrátil akorát včas, protože už tam zase běhal jinačí starostlivej občan s výkřiky “it will blow us up” a nekolikrát se ujišťoval, že je to opravdu můj batoh a nebude muset jít nic nikam hlásit. U srs? Really? Tohle bude peklo! Všichni jsou podělaní strachy, chjo.

Ale ne, vystupuju bez předsudků, nebo se o to aspoň snažím. Imigrační pohovor tomu napomáhá:
– kde bydlíš?
– v česku…jo ty myslíš tady…v hostelu.
– a pak?
– u známých v Seattlu.
– kdy se vracíš do Kanady?
– nevracím, mám let domů z LA.
– můžu vidět letenky?
– ještě je nemám vytisknuté.
– OK, pěkný den!
Ve frontě před celnicí to vypadá, jako na sešlosti nějaké větší rodiny – všichni spolu tlachají, děcka běhají v rámci celé místnosti a docela drze se vyptávají úplně cizích lidí, nebo se jim hrabou ve věcech… Nikoho to nevzrušuje. Něco takovýho jsem ještě neviděl, dospělí jsou očividně zvyklí těm malým paviánům ve všem vyhovět, i když jsou cizí. Hned venku se potkávám s prvním americkým návykem – informace jsou zavřené už od čtyř, přijel si pozdě, sežeň si sám. No co už, o kus dál tahám informace z holčiny, která ze mě nevytáhla podpis na anti-antibiotickou kampaň. Tak aspoň na základě toho nacházím eko-potraviny a po chvíli Safeway (levnou krmi a především levné pivo – ke koupi přímo v regálu v supermarketu!!!). Jako bonus mají Safeways 24/7 a relativně rychlý internet zdarma, takže vybírám pár míst k přespání a vyrážím do terénu.

První flek má sice pěkný výhled, ale je to venčírna psů, navíc poměrně frekventovaná, tak tam jenom schovávám bágl a pátrám dál. Překvapuje mě, kolik je tam všude po ulicích divoké zvěře. Opět se vkrádá nedobrý pocit – kvůli medvědům – takhle v civilizaci je nemám rád, protože jsou zvyklí rabovat popelnice a lidí se nebojí. Takže na základě toho volím i spací místo – louku dále od lesa s pěkným rozhledem okolo. Při vyzvedávání batohu mě vyrušili týpek z Kalifornie a z Chicaga a hned se dávají do řeči a protože vidí batoh, tak navrhují i sobotní hike. To už ale budu v Seattlu, tak jenom chvíli debatujem o cestování, mém výletu, americe, pořád se omlouvají, že mě tam vyrušili… Dopíjím škopek, západ slunce skončil, tak se přesouvám na vyhlídnutej spot. První zatěžkávací zkouška nafukovačky je na výbornou – velmi pohodlné spaní. Jen bivakovací pytel jsem použil špatně – natáhl jsem ho na sebe, až když padla rosa, takže mi byla docela zima a pytel byl ráno durch mokrej, stejně tak spacák. Navíc celou noc kolem brousili jeleni (netuším, proč se nedokázali smířit s tím, že tam někdo spí a prostě tam nechodit), takže jsem uvítal východ slunce a pokusil se naposledy zabrat, aby to i trochu uschlo. V tom mi však úspěšně zabránil další jelen, kterej přišel snad ještě blíž a potom zděšeně prchal k dělníkům, co se mezitím objevili na stavbě poblíž – takže jsem byl vyzrazen a jeden jde na kontrolu, co že to tam je v trávě ukryto. Naštěstí se žádné “this is private property” nekoná, směje se a přeje dobré ráno. I tak ale pro jistotu balím a mizím, ještě se zdravíme s ostatníma, slyším omluvu za vzbuzení a už šupajdím k horám, které mě včera na trajektu tak fascinovaly. Zdržím se tu ještě jednu noc, tohle si přece nesmím nechat ujít!

Port Angeles, v dáli pahrbky Victoria islandu, alias Kanady

Cestou z Pacific Rim

Chtěl jsem se zdržet ještě nějaký den, ale někdo mi odtáhl stan z pískovny do lesa, takže nebudu riskovat jeho násilné sklizení a zmizení věcí a zmízím pěkně po anglicku já. Návštěva místního pivovaru se tak odkládá na neurčito. Poslední noc, poslední ráno, poslední schování batohu a poslední výlet do města vyfotit se u “End … Pokračovat ve čtení „Cestou z Pacific Rim“

Poslední noc, poslední ráno, poslední schování batohu a poslední výlet do města vyfotit se u “End of transcanada hwy” cedule. Při rozlučce s pláží potkávám další svatbu, tentokrát mnohem přirozenější a hezčí – nemají zástupy družiček, slavobránu, židličky ani reprodukovanou hudbu, ale stojí se surfy, hrají na kytaru a celkově to působí mnohem uvolněněji. Při vyzvedávání batohu potkávám “sousedku”, která mi vysvětluje, že pískovnu vlastní dva podivní chlápci, kteří by mi dali přes hubu, kdyby mě tam načapali a z jejího výrazu je patrné, jak je ráda, že se stěhuju pryč.

Na stopu s cedulí Ucluelet dlouhé minuty nikdo nestaví, tak vyrábím novou ceduli “Tijuana” a hned to jde lépe. Osazenstva projíždějících aut se smějí, já se směju, voláme a máváme na sebe a netrvá dlouho a už se vezu. Na batohu obrovský pes, já na klíně s velkou bednou velkých borůvek, které po hrstech láduju do sebe a ve střešním okýnku surf, ze kterého kape vosk. Řidička prý normálně stopaře nebere, ale mě musela díky cizáckému vzhledu a ceduli zastavit. Zajíždí si kvůli mě do města a já se vydávám hledat přístav. Po chvíli se úspěšně doptám a zároveň se v onom zlatnictví chvíli zdržím, protože paní pochází z Polska a je očividně ráda, že vidí nějakého Evropana. Spací flek nacházím za místní školou u hříště, kde v křoví schovávám bágl a vyrážím na Pacific wild trail. Mnohem více mě ale zaujmou loty na prodej a rozparcelované plochy vůbec, tentokrát nejen cenou: fascinovaně procházim prázdnými ulicemi, kde je jenom silnice a zasíťované pozemky v srdci džungle, pořád zarostlé hustým pobřežním lesem. V sousedství jsou už zastavěné a obývané bloky, ne starší než pár let, tyhle prázdné čeká v dohledné době stejný osud.

Asi nejlepší spaní za poslední týden, přestože nad sebou nemám stan. Už zvečera je brutální rosa, takže jsem úplně promočenej, zítra bude vedro jako v peci. Vprostřed noci se budím a koukám na nádhernou hvězdnou oblohu, zářící mléčnou dráhu a černo dálek. Pak se postavím a jdu vykonat to, proč jsem se vzbudil. Společně se mnou se pár kroků ode mě zvedne z trávy cosi velikosti koně, chvíli na mě hledí, nereaguje na mluvení ani tleskání a společně se mnou zase ulehne. Stala se ze mě divoká zvěř! Ráno zjišťuju, že jsem se trochu přepočítal při určování východu slunce, takže můj pelech plný vody, slimáků a komárů sluneční záplava hned tak nezaleje. Tudíž odcházím na kafe, štrůdl a krmit havrany a po nějaké hodince se vracím a všechno už pěkně schne na sluníčku. Paráda, vyrážím na pláž nebo sehnat sprchu ve snaze změnit se z divé zvěře na člověka. Nakonec se nekoná ani jedno, pořádnej koupací flek aby tu člověk pohledal a to nemluvím jenom o brutální kose, větru a mlze. Na vycházce potkávám další divokou zvěř, která si ze mě vůbec nic nedělá (narozdíl od jiných německých turistů). Potkávám i další spousty usměvavých lidí a vzpomínám na slova včera stopnuté cvičitelky yogy: “people here dont care about money, theyre just chilled…” Tak se zdravíme a zubíme na sebe. Obědvám v přístavu na lavičce, vedle sedí dědula z Ontaria a za chvíli se přidává holčina též z Ontaria. V Ukee jsou všichni Němci, nebo z Ontaria. A moje maličkost.

Loď proplouvá mezi zamlženými ostrůvky, z husté kaše se vynořují další a další, neuvěřitelná nádhera. Tohle je Pacific Rim. Dá se tu pronajmout kajak a jezdit mezi ostrovy, přespávat na nich…pro příště je jasno. Vidím kosatky – za 39 babek za lístek na loď, namísto 160 za organizovanou výpravu s návratem na totéž místo. Postarší manželský pár z Oregonu mě trochu děsí tím, že “us už nejsou to, co bývaly – lidi jezdí za svobodou do Kanady”. Oni prý jezdí už pár let sem – na kajak mezi ostrůvky. Doporučují mi pár míst v jejich domovském státě, uvidíme, jak to vyjde. Už tuším, že ten měsíc a půl na západ US je hodně málo. Kdybych mohl, zůstal bych rovnou tady – na ostrově s kajakem. Next time, as usual. Blížíme se do Port Alberni, nad kopci lítá helikoptéra těžící dřevo – naváže kmen, snese ho na mořskou hladinu a letí zpět. Už vím, odkud pocházelo všechno to dřevo plavící se skrz Vancouver. Kopce na pobřeží jsou hodně vykácené, zalesněná zůstávají pouze místa, jejichž vykácení by způsobilo erozi. Takhle to do pár let znovu zaroste. A ještě v indiánských rezervacích zůstávají stromy. I tak být indiánem brečím z té devastace. Holé kopce, holt Britská Kolumbie nezapře svoji britskost, jen tu z toho nestaví lodé, ale domy.

Na lodi jsem též blíže pochopil ono “go ahead, socialize.” Spousta lidí jenom tak bloumá po lodi, hledá pozitivní oční kontakt a dávají se do řeči. Takže jsem mimo jiné smalltalkoval s městským zastupitelem Port Alberni, který se v důchodě nudí, takže každý týden podniká cestu lodí do Ukee a povídá si s lidma. V Port Alberni je neuvěřitelný vedro, po tom týdnu na pobřeží mi tohle počasí vnitrozemí nedělá dobře. Stelu si (pro změnu) za školou na lavičce, kde mě žerou komáři, mravenci a myšlenky, že se na stopa vyprdnu a pojedu pohodlně klimatizovaným busem rovnou do Victorie. Činím tak a záhy se kochám krajinou připomínající Okanagan valley, místy moji představu o Kalifornii a blížím se mílovými kroky k hlavnímu městu BC.