Štítek: Canada

Victoria pro mě byla docela zklamáním. Možná přehnaným očekáváním, možná fackou způsobenou rychlým návratem do civilizace, kdo ví. Největší podíl na tom ale asi budou mít turisti a fakt, že město je jim hodně podřízeno, aspoň centrum, kde jsem těch pár dní trávil. Úplně se někam vytratil ten wow efekt, který jsem zažil po příjezdu do Vancouveru.

Zůstal jsem v hostelu přímo v centru (tedy v přístavu), což byl dorm pro čtyřicet lidí. Ale ta postel, Ta Postel! Po tom týdnu a něco na alumatce v malým stanu v permanentním vlhku deštného lesa a zkondenzovaného dechu. Hardcore cestovatelů tu moc nebylo, všehovšudy jsem potkal jenom Jesse – britku, která brázdí Vancouver island na kole taktéž s malým ultralight stanem z wallmartu. Ostatní byli “city folks” a prohlížeči muzeí, čemuž jsem na chuť nikdy moc nepřišel.

Ale aspoň jsem to zkusil – stejně jako v Edmontonu jsem tu navštívil Legislature building, ale pokud bych měl tyhle dvě místa porovnávat, tak raděj vypracuju slohovou práci na téma “Srovnáváme jablka s hruškama.” Bylo to krátké, nudné a navíc v ohromném chumlu lidí. Jediný světlý okamžik byla sehraná scénka, kdy nás navštívil sir James Douglas, svého času guvernér BC a Vancouver islandu (ano, byly to dvě separátní kolonie). V dobovém oblečení samozřejmě a s úsměvem zarámovaným kotletama. A pak nás vyhnali zpátky na ulici.

Využil jsem civilizace a své averze k davům a vydal se do postranních ulic, abych našel prodejnu s outdorovým vybavením. Udělal jsem si totiž v lese tak hustou kaši, že jsem zlomil spork a přestože s homemade dřevěnou rukojetí fungoval dál, nebylo to ono. Nakonec jsem pořídil spork titanový a udělal si radost thermarestkou, bivakovacím pytlem a několika ve vakuu sušenými jídly. Od teď budu profesionál! Stan tu nechám a budu kempovat nenápadně. Navíc ubyde místo v batohu, i když bych ho rád vyprázdnil ještě víc – už vidím, kolik krámů zbytečně tahám (ale vyhazovat se mi samozřejmě nechtějí).

A když už jsem si potvrdil jeden zlozvyk (nevyhazování krámů), hned jsem přidal i další – vyrazil jsem směrem na vyhlášenou fish&chips hospodu, ale protože jsem dříve potkal zajímavou perskou restauraci, tak jsem pojedl tam. Beef gourmeh sabzi, megaomnom po všech těch konzervách. Musím zagooglit recept! Na vytrávení ještě malá procházka k Juan de Fuca strait podívat se na tmavé siluety kopečků a světla v Emérice a cestou zpět snaha dostat se do onoho už zavřeného fish&chips stánku, pouliční umělci a spát, zítra začíná přesun století.

V přístavu, pěkně uveleben v koutě, jsem se konečně začetl do Kindlu a ani nepostřehl, jak se hala zaplnila. Takže jsem čekal, až se věichni nechají odbavit, co se budu mačkat ve frontě. Ukázalo se, že to byla chyba. Jdu na odbavení jako poslední a počítače US customs mě odmítají přijmout. Chvíli se zamýšlím nad svou minulostí, ale nedávám na sobě nic znát a nechávám se popohánět od jednoho počítače k druhému, abych nakonec uslyšel, že mám smůlu a do US mě nepustí. Teď ne, možná další lodí. No co už, aspoň si dám ty vysněné fish&chips v onom výše zmíněném stánku!

Na druhý odpolední pokus se deru do dveří jako první a na druhý sken pasu a otisků prstů to vychází. Moji radost přehluší jenom výkřiky paranoidního oficíra, že tam všechno vyletí do vzduchu, protože jsem nechal batoh opřený o stěnu o kousek dál. Povede se mi ho uklidnit bez waterboardingu někde na Kubě a už stojím frontu na loď. Prochází kapitán, který mě okamžitě poznává (narozdíl od imigrační úřednice), směje se a znovu se omlouvá, že mě předtím nemohl vzít. Na palubě je kulové – jenom předražené občerstvení a druhé patro s vyhlídkou. No a pak ještě bokem prodávají chlast a cigára – ale to potají, ne jako jinde – člověk si musí vystát frontu a v katalogu si ukázat a doufat, že mu to odněkud přinesou. Neriskoval jsem a radši bloumal po lodi a na horní palubě vychutnával ledový vítr a spršky slané vody. K batohu odhozenému opodál jsem se vrátil akorát včas, protože už tam zase běhal jinačí starostlivej občan s výkřiky “it will blow us up” a nekolikrát se ujišťoval, že je to opravdu můj batoh a nebude muset jít nic nikam hlásit. U srs? Really? Tohle bude peklo! Všichni jsou podělaní strachy, chjo.

Ale ne, vystupuju bez předsudků, nebo se o to aspoň snažím. Imigrační pohovor tomu napomáhá:
– kde bydlíš?
– v česku…jo ty myslíš tady…v hostelu.
– a pak?
– u známých v Seattlu.
– kdy se vracíš do Kanady?
– nevracím, mám let domů z LA.
– můžu vidět letenky?
– ještě je nemám vytisknuté.
– OK, pěkný den!
Ve frontě před celnicí to vypadá, jako na sešlosti nějaké větší rodiny – všichni spolu tlachají, děcka běhají v rámci celé místnosti a docela drze se vyptávají úplně cizích lidí, nebo se jim hrabou ve věcech… Nikoho to nevzrušuje. Něco takovýho jsem ještě neviděl, dospělí jsou očividně zvyklí těm malým paviánům ve všem vyhovět, i když jsou cizí. Hned venku se potkávám s prvním americkým návykem – informace jsou zavřené už od čtyř, přijel si pozdě, sežeň si sám. No co už, o kus dál tahám informace z holčiny, která ze mě nevytáhla podpis na anti-antibiotickou kampaň. Tak aspoň na základě toho nacházím eko-potraviny a po chvíli Safeway (levnou krmi a především levné pivo – ke koupi přímo v regálu v supermarketu!!!). Jako bonus mají Safeways 24/7 a relativně rychlý internet zdarma, takže vybírám pár míst k přespání a vyrážím do terénu.

První flek má sice pěkný výhled, ale je to venčírna psů, navíc poměrně frekventovaná, tak tam jenom schovávám bágl a pátrám dál. Překvapuje mě, kolik je tam všude po ulicích divoké zvěře. Opět se vkrádá nedobrý pocit – kvůli medvědům – takhle v civilizaci je nemám rád, protože jsou zvyklí rabovat popelnice a lidí se nebojí. Takže na základě toho volím i spací místo – louku dále od lesa s pěkným rozhledem okolo. Při vyzvedávání batohu mě vyrušili týpek z Kalifornie a z Chicaga a hned se dávají do řeči a protože vidí batoh, tak navrhují i sobotní hike. To už ale budu v Seattlu, tak jenom chvíli debatujem o cestování, mém výletu, americe, pořád se omlouvají, že mě tam vyrušili… Dopíjím škopek, západ slunce skončil, tak se přesouvám na vyhlídnutej spot. První zatěžkávací zkouška nafukovačky je na výbornou – velmi pohodlné spaní. Jen bivakovací pytel jsem použil špatně – natáhl jsem ho na sebe, až když padla rosa, takže mi byla docela zima a pytel byl ráno durch mokrej, stejně tak spacák. Navíc celou noc kolem brousili jeleni (netuším, proč se nedokázali smířit s tím, že tam někdo spí a prostě tam nechodit), takže jsem uvítal východ slunce a pokusil se naposledy zabrat, aby to i trochu uschlo. V tom mi však úspěšně zabránil další jelen, kterej přišel snad ještě blíž a potom zděšeně prchal k dělníkům, co se mezitím objevili na stavbě poblíž – takže jsem byl vyzrazen a jeden jde na kontrolu, co že to tam je v trávě ukryto. Naštěstí se žádné “this is private property” nekoná, směje se a přeje dobré ráno. I tak ale pro jistotu balím a mizím, ještě se zdravíme s ostatníma, slyším omluvu za vzbuzení a už šupajdím k horám, které mě včera na trajektu tak fascinovaly. Zdržím se tu ještě jednu noc, tohle si přece nesmím nechat ujít!

Chtěl jsem se zdržet ještě nějaký den, ale někdo mi odtáhl stan z pískovny do lesa, takže nebudu riskovat jeho násilné sklizení a zmizení věcí a zmízím pěkně po anglicku já. Návštěva místního pivovaru se tak odkládá na neurčito.

Poslední noc, poslední ráno, poslední schování batohu a poslední výlet do města vyfotit se u “End of transcanada hwy” cedule. Při rozlučce s pláží potkávám další svatbu, tentokrát mnohem přirozenější a hezčí – nemají zástupy družiček, slavobránu, židličky ani reprodukovanou hudbu, ale stojí se surfy, hrají na kytaru a celkově to působí mnohem uvolněněji. Při vyzvedávání batohu potkávám “sousedku”, která mi vysvětluje, že pískovnu vlastní dva podivní chlápci, kteří by mi dali přes hubu, kdyby mě tam načapali a z jejího výrazu je patrné, jak je ráda, že se stěhuju pryč.

Na stopu s cedulí Ucluelet dlouhé minuty nikdo nestaví, tak vyrábím novou ceduli “Tijuana” a hned to jde lépe. Osazenstva projíždějících aut se smějí, já se směju, voláme a máváme na sebe a netrvá dlouho a už se vezu. Na batohu obrovský pes, já na klíně s velkou bednou velkých borůvek, které po hrstech láduju do sebe a ve střešním okýnku surf, ze kterého kape vosk. Řidička prý normálně stopaře nebere, ale mě musela díky cizáckému vzhledu a ceduli zastavit. Zajíždí si kvůli mě do města a já se vydávám hledat přístav. Po chvíli se úspěšně doptám a zároveň se v onom zlatnictví chvíli zdržím, protože paní pochází z Polska a je očividně ráda, že vidí nějakého Evropana. Spací flek nacházím za místní školou u hříště, kde v křoví schovávám bágl a vyrážím na Pacific wild trail. Mnohem více mě ale zaujmou loty na prodej a rozparcelované plochy vůbec, tentokrát nejen cenou: fascinovaně procházim prázdnými ulicemi, kde je jenom silnice a zasíťované pozemky v srdci džungle, pořád zarostlé hustým pobřežním lesem. V sousedství jsou už zastavěné a obývané bloky, ne starší než pár let, tyhle prázdné čeká v dohledné době stejný osud.

Asi nejlepší spaní za poslední týden, přestože nad sebou nemám stan. Už zvečera je brutální rosa, takže jsem úplně promočenej, zítra bude vedro jako v peci. Vprostřed noci se budím a koukám na nádhernou hvězdnou oblohu, zářící mléčnou dráhu a černo dálek. Pak se postavím a jdu vykonat to, proč jsem se vzbudil. Společně se mnou se pár kroků ode mě zvedne z trávy cosi velikosti koně, chvíli na mě hledí, nereaguje na mluvení ani tleskání a společně se mnou zase ulehne. Stala se ze mě divoká zvěř! Ráno zjišťuju, že jsem se trochu přepočítal při určování východu slunce, takže můj pelech plný vody, slimáků a komárů sluneční záplava hned tak nezaleje. Tudíž odcházím na kafe, štrůdl a krmit havrany a po nějaké hodince se vracím a všechno už pěkně schne na sluníčku. Paráda, vyrážím na pláž nebo sehnat sprchu ve snaze změnit se z divé zvěře na člověka. Nakonec se nekoná ani jedno, pořádnej koupací flek aby tu člověk pohledal a to nemluvím jenom o brutální kose, větru a mlze. Na vycházce potkávám další divokou zvěř, která si ze mě vůbec nic nedělá (narozdíl od jiných německých turistů). Potkávám i další spousty usměvavých lidí a vzpomínám na slova včera stopnuté cvičitelky yogy: “people here dont care about money, theyre just chilled…” Tak se zdravíme a zubíme na sebe. Obědvám v přístavu na lavičce, vedle sedí dědula z Ontaria a za chvíli se přidává holčina též z Ontaria. V Ukee jsou všichni Němci, nebo z Ontaria. A moje maličkost.

Loď proplouvá mezi zamlženými ostrůvky, z husté kaše se vynořují další a další, neuvěřitelná nádhera. Tohle je Pacific Rim. Dá se tu pronajmout kajak a jezdit mezi ostrovy, přespávat na nich…pro příště je jasno. Vidím kosatky – za 39 babek za lístek na loď, namísto 160 za organizovanou výpravu s návratem na totéž místo. Postarší manželský pár z Oregonu mě trochu děsí tím, že “us už nejsou to, co bývaly – lidi jezdí za svobodou do Kanady”. Oni prý jezdí už pár let sem – na kajak mezi ostrůvky. Doporučují mi pár míst v jejich domovském státě, uvidíme, jak to vyjde. Už tuším, že ten měsíc a půl na západ US je hodně málo. Kdybych mohl, zůstal bych rovnou tady – na ostrově s kajakem. Next time, as usual. Blížíme se do Port Alberni, nad kopci lítá helikoptéra těžící dřevo – naváže kmen, snese ho na mořskou hladinu a letí zpět. Už vím, odkud pocházelo všechno to dřevo plavící se skrz Vancouver. Kopce na pobřeží jsou hodně vykácené, zalesněná zůstávají pouze místa, jejichž vykácení by způsobilo erozi. Takhle to do pár let znovu zaroste. A ještě v indiánských rezervacích zůstávají stromy. I tak být indiánem brečím z té devastace. Holé kopce, holt Britská Kolumbie nezapře svoji britskost, jen tu z toho nestaví lodé, ale domy.

Na lodi jsem též blíže pochopil ono “go ahead, socialize.” Spousta lidí jenom tak bloumá po lodi, hledá pozitivní oční kontakt a dávají se do řeči. Takže jsem mimo jiné smalltalkoval s městským zastupitelem Port Alberni, který se v důchodě nudí, takže každý týden podniká cestu lodí do Ukee a povídá si s lidma. V Port Alberni je neuvěřitelný vedro, po tom týdnu na pobřeží mi tohle počasí vnitrozemí nedělá dobře. Stelu si (pro změnu) za školou na lavičce, kde mě žerou komáři, mravenci a myšlenky, že se na stopa vyprdnu a pojedu pohodlně klimatizovaným busem rovnou do Victorie. Činím tak a záhy se kochám krajinou připomínající Okanagan valley, místy moji představu o Kalifornii a blížím se mílovými kroky k hlavnímu městu BC.

Obrovská zelená klenba staletých cedrů propouští záblesky světla na cestičku klikatící se mezi kapradinami a mohutnými kmeny směrem dolů – k oceánu. Tohle je ráj! Nádherné lesy, voda bijící o skaliska i písečné pláže, vítr nesoucí k pobřeží křik racků a chuchvalce mlhy či mraků, za kterými se schovává slunce. A lidi. Jiní lidi, usmívají se. Zdraví se, zdraví mě. Jsme tu ze stejného důvodu – milujeme tahleta tichá zákoutí, kde můžeme hodiny sedět a koukat na velryby. Nebo si užívat dobrodružství.

Tofino je neuvěřitelně “relaxed.” Ve Vancouveru mi Adam doporučil zastávku v hippie městě Port Townsend, ale pochybuju, že Tofino něco překoná. Možná ani San Francisco, jsem zvědav. Tohle je Meka surfařů a prken vůbec – bylo naprosto normální, když kolem po cyklostezce prosvištěl někdo na skateboardu se surfem v podpaží. Vytahané svetry, dready, neopreny, vůně konopí, muzika, absence spěchu, chill. Předposlední den jsem ve Vancouveru potkal ve Walmartu dětský skateboard za 16 babek a vážně přemýšlel, že si jej na poslední dva dny pro srandu pořídím. Teď jsem litoval, že jsem tak neučinil a nevzal ho s sebou.

Plazil jsem se ne po čtyřech, ale po břichu – pod kmeny stromů, křovím, přes kameny a radši ani nepřemýšlel, jak jsem četl o výskytu černé vdovy na východě BC. No a o dokonalých úkrytehch či doupatech jako šitých na míru medvědům ani nemluvím. Ale chtěl jsem intenzivní zážitek. Jenom vždycky když jsem se svezl někam do údolíčka, nebo překulil na záda, tak mi trochu zatrnulo – jsem takový mladý skaut Wozniak – batoh mám plný elektroniky. Vracím se totiž z města z internetů do svého stanu v džungli a chci dokázat turistickým průvodcům, že se mýlí, když tvrdí, že mezi plážema se to nedá projít. Takže se plazím po útesech za přílivu s notebookem na zádech, s foťákem, kindlem a o fitbitu a telefonu nemluvím, ty už mi do kapsy vrostly. Prošel jsem, jako tehdy ten bushwacking v Estonsku. Tentokrát jsem dokonce našel i pěknou tajnou pláž, na které byly jenom moje stopy. Užil jsem si dobrodružství, dobrodružnou cestu.

Jezdí tu bus zdarma (po pevnině) a taky je “těžce vyklidněnej.” Jízdní řád sice existuje, ale je tam poznámka, že to nemusí odpovídat realitě. Šofér má na zemi zmuchlanej neopren a na place vyhrazeném pro prkna mezi ostatníma svůj surf. Více než dopravní situace a jízdní řád ho zajímá, jak to na které pláži jede a kolik je tam lidí. Bus je většinou našlapanej dredatýma smradlavýma hipíkama, co mají všechny možný boardy všude možně (a dle všeho přežívají na free sušenkách z Coopu a lysohlávkách z místní farmy).Pouští se muzika (řidičův telefon je přichycen gumičkou k mikrofonu), takže se ze stropu autobusu line cosi, co se dá při troše dobré vůle považovat za hudbu. Zpívá se a vůbec není nenormální, že řidič zastaví, vystoupí a snaží se sbalit stopařky. A když se náhodou v zatáčce otevře okno – nouzovej východ, nikoho to nevzruší a způsobí akorát záchvat smíchu.

Odliv je pro všechny na Chesterman beach pozvánkou na Frank island. Je to tzv. tombolo, což je ostrov připojený k pevnině tenkou nitkou písku. Cyklisti, kočárky, psi, goretexoví turisté v trackovém obutí, holinkáři, děti v koupacích kraťasech a naboso, flipflopáři, prostě všichni. Kolem hejna čajek, krmící se těma malýma potvorama, co se krmí langustama, které uvízly v písku a jsou neschopné pohybu. Změť mořských trav, racků a těch už jednou zmíněných křičících fracků – s draky a jinými kity. Ostrov je pro změnu private property, kde jsou dva domy obehnané provazem, takže je možná jenom krátká zastávka vprostřed – se vším tím davem. A pak zpět. Tohle všechno soukromé je vůbec docela zlo. Od soukromých pláží po soukromé lesy a soukromé cesty, všechno “no trespassing” a narušitelé jsou opravdu vyháněni. Nemít tajný tip – jak se dostat do pralesa obehnaného domy – tak se tam nedostanu, protože je to private property nalepené na private property.

Prodíral jsem se po (na začátku označené) mudflat trail, mez borůvčím vyšším než já, kapradím jako stromy, spoustou banánových slimáků a pavučinama. Všude okolo obrovské stromy, zhnilé pařezy, lišejníky a mech. Nakonec se stezka rozprskla do několika směrů, z nichž jeden končil v bažině, druhý vprostřed lesa a třetí na kmeni nad vodou. Opět krásná lekce toho, že cesta je mnohdy lepší než cíl. A hned jsem si vzpomněl na neplánovanou třídenní zastávku v Nanaimo cestou sem a výbornou party tamtéž. A aby se mi ono “cesta je cíl” potvrdilo ještě do třetice za poslední dobu, tak cestou na pláž jsem trochu odbočil na neznačenou jinou Mudflat trail a nemálo se tam potěšil výhledy.

Zrána jsem vyrazil na pláž. Tady se chodí vždycky na pláž – kterýmkoliv směrem jdu, jdu na pláž. Říkal jsem si, kdo tu co pálí a proč to necítím? A pak jsem to uviděl.

Mlha, obrovská mlha. Kaše se valí od oceánu a u břehu slunce odpařuje obrovské chuchvalce páry ze dna při odlivu a všechno tohle halí všechno kolem. Z mlhy se jako přízraky vynořují lidi, psi a ptáci, aby vzápětí zase zmizeli. Mezi oblaky probleskuje ostré slunce a v okolí dává tušit obrysům stromů, skal, domů a zvuků. Ty totiž díky mlze úplně zmizely. Něco takovýho jsem ještě nezažil, ani v zasněžených horách.

Přicházející příliv ukusuje – metr za metrem, vlnou za vlnou – písečné pláně, kde jenom průduchy slávek dávají tušit životu někde pod povrchem. Jak přibývá vody, ubývá mlhy a slunce pálí víc a víc, vrací se sluch. Nový den je tady.

Okolo proletělo hejno ptáků, v dálce mizí běžec a okolo mě šustí písek hnaný větrem. Jeden z mála zvuků. Zastavil jsem se a pohledem se střetnul s pohledem psa, oba jsme věděli. Svět je z písku, je možné do něj psát, ale vždycky přijde voda a vítr a nezůstane nic. Šoural jsem se po pláži, rozšlapával mrtvé kraby, přemýšlel o pomíjivosti života a nahlas se tomu všemu smál. Žijeme dnes a zítra nebudem. Je večer, poblíž oranžového stanu v džungli spadl strom.

Čas se pohnout. Nevěřil bych, jak těžký to bude. Nádherná krajina v okolí Goldenu, suprová parta a pohodlí zažitýho místa mě nechce pustit. Trochu to bolí, ale zároveň miluju ten pocit, když skáču rovnýma nohama do něčeho novýho. No a protože se mi nepovedlo sehnat couchsurfing ani v Revelstroke a ani dál, přesouvám se rovnou do Vancouveru. Na Greyhound dlabu, dokážu si představit tisíc a jednu věc, kterou bych za projetých $150 dokázal pořídit. No a nemusím ani stopovat – autobus s návštěvníky tohoto víkendu má pár volných míst, takže to budu mít i s průvodcem. A hlavně gratis!

Když jsem po nějakých dvanácti hodinách opustil autobus přímo v srdci Downtownu a po měsíci namísto lesa a skal viděl ocel, sklo a beton, byla to docela pecka. Ale šestý smysl mi říkal, že tohle bude něco výjimečného a bude se mi tu líbit. Líbilo, neuvěřitelně! Něco tak “chilled and relaxed” jsem snad ještě neviděl. Marihuanový dým se linul odevšud, tohle město bylo prostě “happy”. Všichni se usmívali, zdravili na potkání, přáli pěkný den… Workaway jsem měl na půli cesty mezi Downtownem a Burnaby, neighborhood nádherně zelený (ostatně jako celé město). Celých čtrnáct dní jsem měl k dispozici kolo, tak jsem obrážel okolí – hlavně navečer a v noci. Fascinovalo mě, jak se všechno to sklo halí do tmy, aby slunce nebeské nahradila světýlka neonů.

Downtown, přes den rozžhavený, v noci upouštěl teplo do temna noci a vytvářel tak ideální prostředí pro různé živly, které tou dobou vylézaly z děr, ať už feťáky z východní části downtownu, nebo bezdomovce z postranních uliček či skrýší ve Stanley parku. A mě. Vždycky večer jsem chytl příliv nové energie, která mě nepustila zpátky do kampervanu, dokud nesvítalo, nebo nebylo dostatečně pozdě. Přesto jsem ráno vstával okolo sedmé, do “práce” přicházel jako první a většinou i odešel jako poslední. Tohle město prostě pulzovalo energií a mělo jí na rozdávání. A dávalo plnou náručí!
Každému. Sedím na obrubníku na rohu jednadvacáté východní a Main street, krmím se pomerančem a poslouchám, jak černoška naproti hraje na klavír. Po chvíli jede kolem týpek na kole, zastaví, poslouchá a potom kolo přistrčí blíž, použije nosič jako sedánek a spustí čtyřručně. Kolem se začne srocovat čím dál tím větší dav, aby po chvíli zase všichni s úsměvem zmizeli a černoška zůstala sama s klavírem. Dali, dostali.

Celých čtrnáct dní na tomhle místě splynulo v jednu rozmáznutou šmouhu. Možná v tom má prsty nedostatečná variabilita mých činností – jízda kolmo, válení se na pláži…prostě téměř žádné výlety. Měl jsem nějak namožený kolena a s chůzí docela problémy, takže je to docela pochopitelné. Pořídil jsem Voltaren, pravidelně mazal a blbnul tak nervy a mozek; a pravidelně se cpal gumovými medvídky. Přesto aspoň jeden krátký hike jsem si dal – Capilano Pacific trail. Takové moje první seznámení s deštným pralesem, i když to spíš byl suchý les takového deštnějšího charakteru. Nebylo to špatné, až na kvanta lidí. Ale potkal jsem tam další čechy – sedím si tak na lavičce nad propastí a přišourá se postarší pár. Zeptají se, jestli můžou přisednout a pak něco potichu diskutují, semtam mi to přijde známé, tak to riskuju a česky zkouším “promiňte, zdá se mi to, nebo mluvíte česky?” Rozesměje je to, tak chvíli debatujeme- v Capilanu bydlí už dvacet let, na úbočí kopce za náma, ale na tomhle místě jsou podruhé v životě – a to pouze v rámci rekonvalescence – paní vloni srazilo auto a utrpěla otřes mozku. Je zajímavé, že nás něco nutí toulat se po dalších a vzdálenějších končinách a těžko známe své blízké okolí (od měřítek potoka za barákem po vesmír). S tímto jsem se během cesty setkal víckrát a jsem rád, že jsem za posledních pár let tolik prozkoumával blízké okolí vlastního bydliště. Rozloučili jsme se s bývalými Přerováky a já vyrazil dál. Cestou jsem si uvědomil, že vlastně neznám ani jejich jména, profese, nevím, jestli utekli před bolševikem… Musím se naučit ptát, více se zajímat o příběhy ostatních.

Zadumaný se přiblížím místní turistické atrakci – Capilano bridge, ovšem ze špatné strany. Je tu akorát plot a kulové vidět. Nepsal bych to tu, ale zaujala mě na tom jedna věc: přiblížím se k brance v plotu a na druhé straně běží jakýsi týpek, zaměstnanec, ale když mě spatří, zastavuje se a jde nahoru k plotu/brance. Vysvětluje, co že to tu vlastně je a moc se omlouvá, že vchod je na druhé straně a příště bych to měl určitě zkusit tudy. Ptá se i na detaily mého pobytu – odkud jsem, jak se tu dlouho zdržím… pak mi popřeje pěkný den a běží pokračovat v činnosti, ve které ho moje nakukování vyrušilo. Docela jsem zůstal stát jako opařený – takovéhle zaměstnance bych si v byznysu přál taky!

Míjím rybí sádky – kvůli přehradě o něco výš tu odchytávají lososy, prohání je káděma a nechávají vytřít, nebo jak se tomu říká. Když tak sleduju ty jejich zobákovité tlamy smutně a naprázdno klapající za skly akvárií, nebráním se myšlenkám, co že jsme z jejich života vlastně udělali? Čekají tu na oplodnění a smrt. Nemůžou táhnout volnou krajinou, mačkají se v sádkách. Protože potřebujeme město, protože potřebujeme pitnou vodu, protože potřebujeme přehradu. Protože potřebujeme ulice a domy, mizí přirozené migrační cesty a návyky i dalších zvířat. Wapiti umírají pod koly kamionů nebo rozsápaní psy v zahradách domů, které tam v době jejich narození nebyly (tenhle druh se – jako lososi – vrací rodit na místo, kde byli sami narozeni, ale namísto lesa nacházejí nové čtvrtě). Jsou to všechno blbosti a drobnosti, ale když tak scházím dolů z kopce, všechno tohle mi víří hlavou.

Ale zpátky k městu. Lidi tu jsou mnohem více spojeni s přírodou. Nejen množstvím zeleně všude, město je jeden veliký park, kde po nocích běhají kojoti a racoons po dvorech, převracejí odpadky a dělají binec. Je to město na okraji moře, na úpatí hor a okolo řeky. Vzpomínám si na jednu scénku, která mě docela zaskočila. Obcházel jsem Stanley park a na jednom místě je skalní útes – jako sloup. Nějací dva “kluci” tam házeli kamení na borovici rostoucí nahoře. Dáma běžící okolo zastavuje a spouští na ně rachot. Když přicházím dřív všímám si, že nahoře sedí na větvi pták a ona je jebe za to, co dělali – doslova: “What did you think? You have to respect nature!!” Pokračuje dál a na potkání to říká každému cestou, takže dva hošani dostávají pojeb od každého dalšího, koho potkají. No a na pláži dál si je vezmou do pucu dva policajti na kolech, kteří tam dohlíží na prořez stromu. Neuvěřitelné!!

Přesouvací den začal jako den blbec. Třetí pokus vrátit ve Walmartu zboží bez účtenky mi konečně prošlo – dostal jsem dárkový poukaz a ne cash a podle všeho to takhle mohlo projít už napoprvé. Pak to ale začalo – automaty na jízdenky u Light Rail neberou bankovky a s platební kartou měly problém, takže mi ujíždí vlak a začínám tušit problém. Pitomej Walmart a já jsem blbec, že jdu na poslední chvíli a nemám info o automatech. Měním si drobné u dalšího pasažera a říkám si, že jsem měl jet načerno, holt ta moje poctivost…
Po příjezdu do downtownu řeším dilema, zda čekat deset minut na přestup, nebo to dát pěšky, volím druhou variantu a napůl běžím – s krosnou na zádech a malým batohem na pupku. Po nějakých deseti minutách dobíhám na Greyhound station, právě v okamžiku, kdy vlevo do stanice přijíždí metro. Security girl ve dveřích na mě valí oči, jestli jsem se nezbláznil, když jako funící spocenec se domáhám vstupu. Prý tam nic není a jeden právě odjíždí, nenechám se odradit a hrnu se dovnitř. Típe cigárko a valí za mnou, když vidí, že to myslím vážně, a otevírá dveře do odjezdového prostoru, kde roluje bus pryč – je přesně 13:01 a řidič odmítá zastavit a odjíždí. Ženská se mi hrozně omlouvá, že oni musí jezdit na čas a že by se na mě normálně vykašlala, ale když viděla, jak jsem běžel a dobýval se dovnitř, tak to prostě musela zkusit, pěkné. Přebookovávám lístek za $20 flastra a usazuju se v kavárně v hale, kde si dávám odpornej a předraženej burgr, když jsem díky Walmartu nestihl oběd. Při té příležitosti si taky leju Root beer do rozkroku, to aby den blbec mohl pokračovat.

Další bus má odjíždět v 19h a jako na potvoru – tenhle nechce a nechce odjet, takže odjíždíme s 20minutovým zpožděním. Proč to tak nemohlo být v poledne? Aspoň máme pohodovýho řidiče, kterej se nenechává vytočit otravným dítětem, co se každých 10 minut chodí ptát, kdy už budeme někde zastavovat. Užívám si trasu, kterou jsem cca před týdnem jel autem a vzpomínám. Těsně než padne tma řidič huláká, že se máme mrknout doprava – medvěd tam dlabe pampelišky a sleduje projíždějící vlak. To je úplněj vyhlídkovej bus!

Před půlnocí jsem vystoupil v Goldenu na benzince, chvíli se motal kolem a ptal se řidičů, jestli nejsou Jim. Zkusil jsem ještě zavolat, ale bylo to stále stejné – nesrozumitelné drmolení někoho zjevně podnapilého :). Po chvíli poblíž prudce zastavil pickup, otevřely se dveře spolujezdce (bohudík) a vypadl rovnou na hubu rovnou na asfalt Rumcajs: “Vitaj, Viktor!” Hodil jsem bágl na korbu a vměstnal se dozadu, kde si mě zvědavě prohlížely další dvě spolujezdkyně a řidička. Tady se mi bude líbit!

Pokračovali jsme po Transcanada highway směrem z Goldenu a po pár minutách mi bylo jasné, že původní plán (dojít to pěšky) byl zcela mimo mísu, ty vzdálenosti tady jsou prostě jinačí. Po nějaké době jsme konečně zahnuli z dálnice na gravel road do kopce a po chvíli kodrcání (a výhružkách, že mě tam jedou zamordovat) jsme na místě.Tma, bahno, neznámé místo, kde se občas ze tmy vynoří tu strom, tu srub, tu kadibudka… “Tohle je tvůj srub, tamhle v tom funguje sprcha a záchod, máme tu dva medvědy a ráno sem chodí vlci, tak si dej pozor, dobrou noc!” To mě trochu znervóznělo, ale úspěšně jsem první den vykonal jak hygienu, tak i spánek – a to všechno prosím bez napadení medvědem, vlkem či ožralým večerníčkem.

Další den to začlo: landscaping, logging, building, cooking… A když se objevil Jim – majitel, vypadal spokojeně. Ptal jsem se, jestli má v plánu to otevřít ještě letos, ale poslal mě do kolen odpovědí “tuto neděli.” A opravdu – v pátek byla BBQ party pro kontraktory, co tam staví (a se kterýma se teď soudí), v sobotu byla další párty a v neděli přijel první bus výletníků, takže byla taky party, hraní na kytaru a představování nás – dobrovolníků. Je docela vtipné, že zmínka o medvědech spolehlivě zažene některé výletníky do srubu a už se neukážou a když už, tak mají v očích takový děs, že moje paranoia, každodenně přiživovaná knížkou o smrtelných útocích medvědů, je jako slabej heřmánkovej čaj proti odvaru z durmanu.

A kdo že je ta naše „skupinka dobrovolníků”? Španělka, která téměř ve čtyřiceti letech opustila slibnou kariéru bankovní úřednice a vydala se na cesty (netipoval bych, že takhle potkám někoho staršího, než jsem já, ale ok, nevypadáme na to :)). Britka, které sbírá zkušenosti cestováním, protože pracuje v cestovním ruchu, takže si dala na nějakou dobu voraz a vrací se z cesty kolem světa, zakotvila v tomhle koutu světa taktéž na dýl, než původně chtěla. Pak tu máme francouzskou stážistku, která studuje marketing a tady nám dělá panímámu. Taktéž spoustu nacestováno, teda až na jižní ameriku, bojí se tam sama a navíc neumí španělsky. No a samozřejmě Rumcajz, Australan, co vlastní bar v Mexiku, ale vyrazil chvíli cestovat – přijel stopem z Montrealu společně s Chorvatkou, která tu odchytla Němku, co byla přes zimu v Yukonu a závodila s psím spřežením, takže teď spolu jezdí stopem sem a tam a občas se tu zastaví přespat a naládovat břicho. Pak semtam někdo další, na týden až dva. Třeba dvě Němky, co už tu jsou skoro rok – koupily si auto, sjely Aljašku a Yukon a teď pokračují na východ, protože se jim blíží návrat do školy.

Vyřezal jsem si hůl, ale možností ji využít moc nebylo – po práci jsme většinou relaxovali u ohně, nebo jeli do města. Ale aspoň pár menších výletů jsem dal, částečně sám, částečně ve skupině. Ale opět platí to, co už jsem jednou napsal – bez auta ani ránu. Takže když jsem se jednoho dne pokoušel zdolat útesy nad campem, jenom dostat se na nástup mi trvalo půl dne: to si takhle člověk kráčí po prašné cestě, kolem si to solí 100km rychlostí pickupy, a všude kolem jsou cedulky “private property,” “no trespassing,” “no hunting…” Takže jde pořád dál a dál a dál a snaží se držet směr, kde tuší, že by se dalo dostat nahoru… Mno a potom v jeden nestřežený okamžik – hup do lesa, protože tam u cesty chyběla cedulka zakazující vstup, spousta spletitých cestiček pro koně, čtyřkolky, medvědy (samozřejmě mapy neexistují), vlevo, vpravo, vlevo, vpravo, rovně, vpravo, potom chvíli korytem potoka a šťastná náhoda tomu chtěla, že se prodírám směrem nahoru – na horu. Dodnes nechápu, jak jsem natrefil takovou uzounkou cestičku kdesi v křoví – dle všeho – jednu jedinou. Několik značených hiking trails je na druhé straně Goldenu, ale tady je nefalšovaná divočina. Takže šplhám na Whillowbank mountain, teda spíše se plazím, protože v 60st kopci se o šplhání mluvit nedá, stejně tak o chůzi.

V první fázi (korytem potoka) mi stále v mysli strašila infografika o medvědech – tohle je přesně ten typ terénu, kde jsem nikdy nechtěl být – úzký kaňon, kterým vede zvířecí stezka, uprostřed mezi balvany hlučí potok, kolem je hustý porost a při chůzi mi do xichtu fouká vítr. Nejlepší možné místo, kde nečekaně vyplašit medvěda. Takže jsem se snažil dělat co největší bugr a pomalu postupoval kupředu (jojo, tenkrat jsem blahovej ještě nevěděl, že máme v údolí grizlici s medvíďaty – vědět to, jdu radši do údolí na pivo). Dešťové přeháňky se střídaly s nálety komárů a mými dýchacími přestávkami, které byly způsobeny spíše špatnou fyzickou kondicí, než faktem, že zdolávám více než kilometrové převýšení – do 2500m. Chvíle brodění totálně mokrým sněhem, stylem dva kroy vpřed, jedno zklouznutí vzad, výhledy, focení, házení kamenů z útesu a konečně jsem v sedle. Špatná zpráva je ale ta, že dál to prostě nejde – hřebenovka je pod hlubokým sněhem a vítr je tak silný, že se o něj dá opřít. Tak aspoň pár fotek na druhé straně sedla a tradá dolů.

Jak jsem už napsal – o grizlici jsem tenkrát nevěděl, takže jsem cestou dolů založil lokální požár, abych si mohl uvařit polívku a doplnit chlorid sodný. Čas jsem si krátil horským golfem – odpaloval jsem z útesu kamení do údolí pomocí turistické hole a docela mi to i šlo! A pak už zpátky “domů”, cestou přesně opačnou, než cesta nahoru. Jen po gravel road trochu rychleji, protože jsem slíbil, že se do tmy vrátím, vrtulníky ať posílají až pak. A došel jsem akorát včas – holky akorát zburcovaly Jima do auta, že mě pojedou hledat. Díky vaření polívky na útesu ode dneška platím za survival experta :D. Teď jsem si ale dal pořádnou večeři a při běhu pro pivo ošklivě narazil koleno a rameno nepovedeným saltem přes lavičku. Inu, nejvíc nebezpečí číhá tam, kde to člověk nejméně čeká.

Ráno jsem vstal s východem slunce a pozoroval, jak se kaňon plní světlem. Pak jsem se odhodlal vylézt z auta a na okraji se pustit do přípravy snídaně. Od severu kaňonem táhl studený vítr, tak jsem zbudoval větrolam pro vařič, ale moc platné to nebylo – sotva jsem vodu ohřál. Vločky ovšem byly tentokrát lepší, než kdykoliv dříve! Postupně se začali trousit fotografové a podobná turistická havěť – od těch slušných (pozdravili jako první), až po ty neslušné (nenamáhali se ani odpovědět na pozdrav). Dojedl jsem, vytahal z chodidel pomocí špendlíku a pizety vzpomínky na včerejší procházku potokem a rozhodl se vyrazit dál, Sam stále spí.

Stále přemýšlím na Royal Tyrell museum, ale když jsem tam dojel a viděl to množství autobusů a řvoucích adolescentů, bylo rozhodnuto – koho zajímají miliony let staré zdechliny? Takže jen krátká procházka po naučné stezce kolem a pak už směr Wayne – ghost town. Po kratším průjezdu kaňonem přes devatero mostů přijíždím k Last Chance salloonu, jinak tu k vidění kolem nic není, jsem zklamán. Pár starých fotek a situační nákres tomu nijak nepomůžou, chci vidět ty rozpadlé barabizny, tohle není ghost town! Tak si aspoň dávám v saloonu pořádný kafe a cítím se jako opravdovej cowboy (utahanej a špinavej, ale spokojenej), přestože tohle bývalo hornický městečko. Na chvíli jsem se tu vyplázl, potrénoval ovčáky a teď už tradá směr Calgary – vrátit auto :(.

Bral jsem to hopem, po místních přehnaně rovnějch silnicích to jelo úplně samo. Krátká zdravotní zastávka ve Strathcona posloužila k vyhození pěti babek za nákup čerstvého juice a spořádání zbytku pizzy ze včerejška a pak už pouštím Tři sestry, volume dávám na max a pokračuju nach Calgary. Propletl jsem se městem za hlasitého hulákání “dám si sedm piv a jednu zelenou”, zastavil u Franka a Judith, vyházel kufr a trochu káru umyl, aby se neřeklo (a neplatilo). No a protože se mi nechtělo s autíčkem loučit, tak jsem vyrazil do “zbohatlických čtvrtí“ na předměstí, hrál na harmoniku a mával na holky. Až jsem usoudil, že je toho dost (a bolela mě huba), pustil jsem se směr autopůjčovna – chevyho vrátit. Vybral jsem si pěkný čas – peak hour, takže jsem se mačkal v zácpě. Navíc jsem netrefil ulici (downtown je jednosměrný), tak jsem si to celé pěkně objel ještě jednou. A co čert nechtěl – 100m před odbočením do garáží půjčovny mě málem smetlo metro, to by byla pěkná trefa, kdyby se mu to povedlo. Naštěstí má dobrý brzdy a zvon – jako šalina!

Auto v pořádku vráceno, co dál? Pěšky se mi dneska domů nechce a když už mám zaplatit $3 za metro, proč se trochu nepovozit? Koupil jsem si gigantickou ledovou tříšť s příchutí zeleného čaje a za hlasitého srkání vyrazil. Pár dní nemytej, ve špinavým oblečení, přeplněnými vozy metra – vstříc dobrodružství :). Konečná, konečná, nápad, nákup – pstruh a aloe vera, bude hostina. Teda byla hostina, teď už se válím, pod zadkem mám měkkou postel, okolo sebe hromady špinavých krámů a moc se těším do sprchy. Rockies trip je u konce, úspěšný Rockies trip. Král je mrtev, ať žije král! Pozítří tam pojedu zas!!