Rubrika: Nezařazené

Ten pocit, ten pocit ve mě prostě rezonuje. Mám před očima a cítím ten okamžik, kdy jsem vystoupil z LRT v Edmontonu. Cítím to štípání suchého mrazivého vzduchu v nose, zimu prostupující tenkou mikinou, vidím procházet toho tlusťocha v kraťasech a tričku, všechny ty hromady štěrku, prachu a bordelu na rozpraskaných a suchých od soli bílých silnicích, odkud před nedávnem zmizel sníh. Někde pořád tuším ten pocit jinocha jedoucího se dvěma bágly autobusem do neznáma, vyhýbajícího se očnímu kontaktu, aby si s ním náhodou nikdo nechtěl povídat, nebo se jen nezeptal ‚how are you‘. To váhání, zda oblíct bundu při pochodování s jedním báglem na zádech a druhým na břichu po 82 avenue, kterou hučí od východu z prérií ledový vichr. Stále příjemně mrazí v zádech ty pochyby, jestli jdu správně, váhavé zvonění a první dojmy ze zevnějšku prvního bydlení. Crystal, domácí, ani tak neutkvívá ve vzpomínkách, jako spíš její pes – Isa. Ano, byl jsem na místě, o kterém jsem snil několik posledních let. Nezapomenutelný, nesmazatelný, mrazivý až do morku kostí a stále kurevsky příjemný!

A co že se vlastně událo? Potkal jsem spoustu lidí, s některými se poznal více, s některými méně. Uvědomil jsem si o sobě spoustu věcí, připustil si některé, které jsem odmítal (ne, nejsem gay). Viděl východ slunce nad prérií, zapad v horách, mléčnou dráhu probleskující mlhou deštného pralesa na pobřeží pacifiku. Koupal se v ledovcovém jezeře, řekách i oceánu. Spal vprostřed města na ulici v obytném přívěsu i v hlubokém lese u zlatokopecké chatrče za pařezem. Naháněl medvědy, bizony, pozoroval ptáky i velryby. Poznal pocit, když nikdo nenechá spropitné, vařil pro velké skupiny lidí. Zbořil nějaké domy, jiné zase postavil a věcma vybavil, stloukal, navrhoval, vyřezával a hobloval stoly. Naučil se brousit a seřizovat motorovou pilu, řídit s automatickou převodovkou, smát se, vykládat si o počasí, dokonce ztratil trochu ze své vážnosti a zapracoval na intonaci. Dělil se o večeři s bezdomovcem, nechal si servírovat snídani a kafe boháčem. Řídil několik trucků i průběh montování kuchyně, běhal v horách, hrál si s dětmi, chodil po rukách. Opil se s indiány, zpíval pro plný autobus lidí, naučil se hula hoop, sjižděl divoké peřeje na raftu i tiché ranní ulice velkoměsta na kole…

A jsem to já, kdo teď vyhledává oční kontakt, usmívá se a říká ‚howdy‘. Jsem to já, kdo si více váží času. Připadám si menší v tomhle světě, našel jsem nějakou pokoru i asertivitu, naučil se říkat ne i rovnat ramena. Poučil jsem se, co se plánů týče, dokážu být pružnější, mít plán ‚no plan‘ a rozhodovat se za pochodu…

A vůbec, už dost, měl bych jít spát – ráno mi jede trajekt do US a A. Jediné, co mi teď ještě zbývá je říct „Canada, I’ll be back!“ A shromáždit poznámky na zbývající blogposty.

Golden je malé městečko s cca 4000 obyvateli, ležící v Columbia river valley, které odděluje Rocky mountains od Columbia Mountains. Protíná je transcanada highway i Canadian pacific railway. U silnice je soustředěno všech 8 místních benzinek, aby na obou stranách města mohly stát cedule ‚next gas service is 150km’.

Centrum Goldenu je jedno malé nic plné hospod a barů, obyvatelstvo tvoří převážně australané a novozélanďané, kteří si sem jeli zalyžovat nebo raftovat a protože se jim tu zalíbilo, zůstali o něco déle. Zbytek tvoří dřevorubci, stavitelé a řezbáři, všichni se usmívají, přestože konopí tu kouří ne úplně všichni. Suburbs tvoří domky nalepené na železniční trati a les. A kde že je těch 4000 lidi? V okolních lesích – na první pohled se to nezdá, ale lesy jsou tu prošpikované štěrkovými cestami, které připojují další a další domky, bytové domy, sruby a ranche – k srdci města a transkanadským. Místo, kde jsem bydlel, je od centra vzdáleno nějakých 13km a na internety v Tim Hortons jsme jezdili povětšinou stopem. Auta stavěla do deseti minut.

Jak jsem zmínil minule, pohybuje se kolem spousta medvědů a jiné divoké zvěře (teď nemám na mysli autora tohoto blogu jedoucího v policejním autě z divoké kalby), na ranči poblíž mají i nějaké bizony a hamburgery z bizonů. Co říct k medvědům? Většinou jsou plaší, ale pokud se dostanou do popelnic a ukradnou pytel, schovají se v křoví a hodují a vrčí, takže není moc radno se přibližovat. Pokud se nějaký objevil, šli jsme po něm většinou dva – jeden se sprejem a druhý s lopatou, nebo nějakým klackem – to kdyby sprej selhal, aby ho bylo čím hladit po hubě. Huňáči se objevovali především ráno a protože jsem vstával jako první, tak jsem jich takhle pár potkal. Tihle většinou mizeli rychle, stačilo promluvit či zatleskat a už ukazovali prdel z lesa. Velikost klame – když je na všech tyřech, vypadá jako středně velký pes. Jakmile se ale postaví na zadní, je větší, než já. A má delší nehty.

První nucené vyhánění bylo po návratu z běhu. Ležím si tak, protahuju nohy, poslouchám muziku a z venku slyším nějaky jekot, tak si řikám, že mají holky hotovou večeři, jen to doposlouchám a půjdu. Mrknu z okna a vidím, jak Simone v xichtě bílá couvá k mému srubu s velikou mísou salátu v náručí a drmolí tou svojí britskou angličtinou „bae, bae“. Když proti ní v jídelním stanu uvidím obrovskou černou siluetu, je mi jasné, že si nehraje na ovci. Valím ven, zeshora už běží Sean, hážu mu sprej, beru svůj walking stick a jdeme po něm. Nechce se mu/jí, vždycky udělá dva tři kroky a otočí hlavu, jestli to myslíme vážně a mručí u toho, nebo spíš chrochtá. Po chvíli přesvědčování, křičení, tleskání a vyskakování se podělá a odchází do lesa. Asi je mi jasné, proč se podělal – smíchem – vypadáme jako idioti – jeden jenom v trenkách a druhý s kartáčkem na zuby v hubě.

Další setkání jsem měl sólo, když ostatní odjeli do města na nákup a tentokrát jsem se málem podělal já. Jdu se takhle po ránu (spíš k poledni – po noční pařbě) protáhnout na sluníčko (opět v trenkach), když vidím medvěda, jak se nám snaží nenápadně rozpárat síť v jídelním stanu (blbec, hned vedle otevřených dveří). Beru klacek a jdu po něm, obíháme spolu stan – je docela vtipálek, jak si myslí, že mě setřese – a konečně ho přesvědčuju, aby zmizel v lese. A v tomtéž okamžiku se objeví hned vedle mě další medvěd. Pohledem mě přikoval k zemi a naštěstí se lekl stejně, jako já, jen nezůstal přišpendlený na místě, ale dal se na útěk. Nikdy více!

Případná jiná setkání už neprobíhaly tak dramaticky, ale co mě třeba udivilo – seděl jsem u ohně, spousta kouře a smradu, o kousek dál mluvili lidi a hrálo rádio – a hned za mnou vykoukl medvěd, který měl očividně kouřící oheň úplně na háku. Jiný nám spořádal svíčky, včetně knotů. Dalšímu bouchla v tlamě plechovka s izolační pěnou (to jsme bohužel neviděli, pouze následky). Taky jsme s jedním hrali na schovávanou – vybral si vždycky uzounký strom, „schoval“ se za něj, vystrčil jedno oko a myslel, že ho nevidíme. No a v neposlední řadě mi semtam chodili srát před stan, naštěstí jsem to nevyšlápl. Tak tohle jsou vtipné zážitky s medvědy z Goldenu, naštěstí.

Ráno je jako z kresleného filmu – vlhko po dešti, modrá obloha s vysoko plynoucími beránky a horký vzduch tetelící se nad prérií. Projíždím centrem Stettleru, vypadá to tam jako v modernějším westernovém filmu, všude trucky a zastavený čas, ani nikdo nikam nespíchá. Cestou k benzince potkávám v protisměru starého sikha na kole, vlají za ním šedivé vousy a mě to hrozně rozesměje, dneska bude dobrý den! První neplánovanou zastávkou bylo Big Valley – kdysi důležitá zastávka vlaku mezi Edmontonem a Calgary, než se trať posunula směrem na západ, aby pak byla zrušena docela. Okolo “města” jsou pozůstatky drážních budov, ve městě pak zbytky zašlé slávy kovbojů, hráčů pokeru a těžkých parfémů lehkých žen. Místní tu udržují venkovní železniční muzeum, tak jsem je prošel, dostal (a zrealizoval) nálad, dopil kafe a vyrazil dál.

Držím směr k Dry Island Buffalo jump / Rumsey – mám jenom orientační mapku – a něco mi říká, že budu muset z asfaltu na gravel. A taky že jo – polehoučku driftuju mokrou polňačkou a každou chvíli vykukuju, jestli nejsem ušlej. Konečně na místě – chvíli se zubím z útesu na badlands a pak risknu sjezd dolů, i když je tam spousta varování. Sunu se krokem, ale hned v první serpentině se mě po bahně pokouší předjet vlastní zadek, tak radši ani nepřemýšlím nad zpáteční cestou – teď si to užívám a to je důležité. Parkuju a vyrážím na hike – nad hlavou mračno komárů, pod nohama kojotí stopy, řvoucí cvrčci kolem a nahoře na útesu školní autobus s povykující drobotinou. Úplně soucítím s řidičem a tuším, že přemýšlí nad tím, jaké by bylo dát těm paviánům ochutnat na vlastní kůži ten 40m buffalo jump, hlavně aby byl klid.

Sundal jsem boty a vlezl do koryta potoka, abych se pokusil dostat k řece. Chvíli se brodím po proudu a sleduju stopy zvěřea najednou mi prava noha zajede do bahna až po koleno, mlask. A po dalších pár metrech i ta druhá, mlask na druhou. Navíc jsem došel k čemusi ne nepodobnému mangrovníku, tak jsem se obrátil zpět, že to zkusím proti proudu, kam až se dostanu. Přitom jsem myslel na to, jestli ty flíčky na nohách jsou piavice a jestli se vytahují solí nebo octem (a protože ani jedno nemám, tak jestli na ně bude platit instantní polívka).

Pijavice to naštěstí nebyly, tak jsem rozdělal oheň a tu polívku připravil pro sebe. Poobědval jsem a začal se škrábat z rokle. Nikdy více tohleto, alespoň ne s automatickou převodovkou!! Opět jsem to stočil na jih a pokračoval desítky km polňačkama a blbnul. Když si vzpomenu, jak opatrně jsem na to poprvé najížděl, musím se usmát – teď si užívám, jak auto po blátě a štěrku plave a dávám mu pořádně zabrat. Každý v protisměru se zubí a mává, tady se mi líbí! Konečně jsem dojel na highway a okolo mě lítá bláto a šutry, jako z traktoru. Nedivím se těm redneckům, že s pickupama jezdí po dálnicích jako hovada, je to docela sranda. Znovu průjezd kaňonem, tentokrát ale po asfaltové silnici, takže to napravuju odbočkou pro geocache – ještě šílenější polňačkou. Na severu černo, obzor občas protne blesk. Snad budu odtud zavčas pryč, jinak se z toho bahna nevyhrabu.

Zpátky na highway jsem vytáhl foukací harmoniku a začal s učením se. Pomalu se mi povedlo správně směrovat fuk, potom jsem dal stupnici a nakonec ovčáky čtveráky, který jsem dále poctivě piloval. Bouřka přišla blíž, tak jsem opět odbočil ze směru jízdy, projel vesnici a usadil se na kopci nad ní, odkud jsem pozoroval průběh bouřky a za zvuku kapek mlátících do střechy pokračoval ve foukání ovčáků.

Po dešti jsem vyrazil dál a dojel nad Drumheller, k rokli zlodějů koní. Chvíli jsem se kochal dalšíma rozervanýma útrobama země z místa, kde budu nocovat a potom vyrazil směr město s geocachingovýma zastávkama. Malé městečko s velkou policejní stanicí a největším umělákem na světě. Myslím dinosaurem! Obešel jsem párkrát centrum ve snaze najít pivo a pizzu. Schovanej liquor jsem záhy vypátral a při cestě zpátky s basou budweiserů v podpaží našel i pizzerii, odkud se zrovna hrnul černoch “Y brotha wazzup U ok?” Tak jsme na sebe chvili hulakali a nakonec mě nechal vejít a odjel, aby se po chvíli za mohutného dunění basů zase vrátil. Pizza za 18 babek, no to mě po… ale aspoň je to 1+1, tak to se snad i dá. Spěchám zpátky za opuštěné město (otevírací doba skončila), aby mi to nevystydlo, ale stejně to nevydržím a do jedné se pouštím – část mi končí v klíně, tak dalších pár km večeřím odtud. Konečně se na místě můžu směle vrhnout i na to pivo!

Po chvíli poblíž zastavuje jeep, vyskakuje týpek a zuřivě se v něm prohrabuje. Jdu se mrknout a zeptat, co blbne – další nocležník. Sam, australan – těší mě, že nejenom češi takhle nocují. Dávám mu pivko a on mezitím popisuje, že takhle drandí už šest měsíců – začal na jihu US a pokračuje na Saskatchewan, cestou si postupně tuní jeep, takže mi předvádí spoustu DIY vychytávek. Such an inspiration!

Den 6 – Jasper / Miette
Ráno mě vzbudil rozjíždějící se vlak. Chvíli jsem se převaloval a pak posadil a protahoval celou noc skrčený nohy. Nakonec mi to nedalo a vypadl jsem do umývárny poblíž parkoviště vyčistit si zuby a udělat více rozhýbávajících a zahřívacích cviků. Když jsem se vrátil k autu, vlak pořád ještě roloval a nezdálo se, že jeho konec se blíží.

Nakoupil jsem trochu pečiva a předražených banánů (1ks za 90 centů, tolik stojí v Safeway celá libra banánů!), dal si kafe u infocentra s wifi a vyrazil na konec světa. Dojel jsem k závoře u Marmot basin, zaparkoval v zákazu stání a chystal se vyrazit, když najednou se otevřelo nebe a začal slejvák. Chvíli jsem čekal, až to nejhorší poleví (nechtělo se mi hledat pončo) a když už jenom mrholilo, tak jsem vyrazil. Po chvíli jsem natrefil na správnou cestičku a po deseti minutách se přede mnou objevil nádherný pohled. Občas se vyplatí vyrazit v bouři, protože po příchodu do cíle vysvitne slunce. Nejinak tomu bylo tady. Posvačil jsem banán a pivo, dlouho konsternovaně hleděl na krajinu pod sebou, zamával jí a vyrazil zpátky k autu.

Objel jsem Jasper a po chvíli prostě musel zastavit u Talbot Lake. Blížil se další déšť, ale stejně mi to nedalo a přelezl jsem písečnou dunu, zul boty a zaplul do vody – aspoň po kolena. Nádherně písečné dno, průzračná voda, dešťové kapky, musli tyčinka a ticho občas protknuté projíždějícím kamionem. Čert vem boty, letěly do kufru, stejně jsem řídil naboso, tak odteď to bude úplně bosky. Míjím Pocahontas a šplhám vzhůru na Miette Hot Springs.

Koupání v termálu mám v plánu až zítra – před dlouhou cestou, dneska musím dát nějaký hike po sezení v autě. V merku mám Sulphur Summit, kde by měla být i nějaká geocache. Plazím se do kopce, míjím pár rodinek, které si vyrazily na procházku z chatiček v Miette, a už se nemůžu dočkat vrcholku. Nekonečné serpentiny lesem, klečí, sněhem a pak už jenom štěrk. Konečně vrchol, keška nenalezena (pro změnu), ale aspoň jsem si při jejím hledání zrakvil ruku, takže památka na ni bude. Smyl jsem krev, posadil se do závětří na šutr a kochal se vrholky pode mnou. Ke vší té nádheře jsem si otevřel lunchmeat a donekonečna odháněl chipmunka, který mi pořád olizoval batoh. Po chvíli přišel pár, který jsem o něco níže předběhl: “Potkali jsme medvěda,” volají vesele. “Kde,” divím se? “Níž u cesty, dřepěl tak dvacet feetů v křoví a ládoval se bobulema.” Škoda, musel jsem ho minout, snad příště.

V Miette u parkoviště je spousta železných grilů, takže ihned po návratu ze Sulphur Summit jsem se pustil do přípravy párků a fazolí, dokud byl některý ještě volný. Když tu najednou – scénka jako od Lynche: u grilu stál malý klučina, oči soustředěně upřené na mě a povídá: “oheň…může tě popálit!” Než jsem se vzpamatoval, byl pryč. Resp. o kousek dál – s několika rodinami z Hintonu, které si vyjely na sobotní procházku, koupel v termálech a grilovačku.

Spláchnul jsem véču pivem a na strávení si dal krátkou procházku – k původním sirným pramenům (pro změnu pro kešku, kterou jsem opět nenašel). Hodně smradlavé údolí tónované do žluta, na dně s potokem s několika přítoky, ve kterých se nedá udržet ruka. Nad troskami bývalého lázeňského komplexu je několik cedulí s fotkama z dob minulých – na přelomu století tu chtěl jistý podnikavec vybudovat hotel, jako je u Lake Louis, ale nevyšlo mu to, tak tu stály jenom dřevěné boudy a stany. Zajímavé dobové fotky.

Přeparkoval jsem na nižší parkoviště, abych se mohl tvářit, jako obyvatel chatové osady (vyšší parkoviště má zákaz 23-07 a samotné auto by tam vypadalo podezřele) a zašil se do spacáku připravit se na těch pár set kilometrů jízdy následujícího dne. Před spaním jsem musel myslet na to, že půjčovna si účtuje pokutu za čištění, pokud je auto špinavý. Zajímalo by mě, o kolik si řeknou v mým případě, protože pořádek vypadá trochu jinak a pach novoty taky zmizel kdoví kam. Válí se tam po podlaze plechovky od piva, spousta dropků, odpadků, suší ručníky spolu s propršeným oblečením a koupacími kraťasy. A navíc jsem měl k večeři ty fazole…