Štítek: California

Vyzvedl jsem auto, bylo to rychlé – nikdo se na nic neptal, nikdo nic neříkal. Jen mrkli na rezervaci v počítači, půjčili si kreditku a mezi dveřma na dálku auto odemčeli, aby pozdravilo a zase za mnou zavřeli. Chvilku jsem se motal okolo a fotil si škrábance a gumy, abych nebyl vzat na hůl, ale nakonec jsem zasedl a vyrazil. Půjčovat si auto v Berkeley a ve špičce se snažit dostat do Oaklandu a potom ven z města nebyl nejlepší nápad, ale co už nadělám. Naštěstí jsem předchozího večera nainstaloval aspoň jednoduchou navigaci, takže mi pravidelně mizící nejpravější pruh a moje následné sjíždění z dálnice zas tak nevadilo (kecám – nadával jsem hodně a nakonec se i ztratil).

Všechno však dobře dopadlo a probojoval jsem se pro svoje věci a natrefil 580 silnici směr Dublin. Řítím se na východ a hýkám nadšením nad zlatavými kopci oddělujícími Bay od nejúrodnější části US and A. Bohužel se kvůli dopravní situaci zas až tak moc kochat nemůžu, takže si slibuju, že se sem po návratu ještě vypravím na výlet. Nákup ve Wallmartu jsem trochu protáhl, takže dále pokračuju až za tmy. Přijde mi, že po přejetí hřbetu směrem od pobřeží slunce zmizí nějak rychleji. Bez navigace, s nekonečnými opravami silnic a tmou se opět ztrácím a mířím severně – na Stockton. No co už, jdu přespat v první obydlené zatáčce – v tomto případě Copperopolis, což je spíš město duchů.

Ráno mě budí nad kopečky lezoucí slunce, které pere přímo do čelního skla. Za chvíli začne peklo, musím vyrazit vstříc Yosemitům. Opět bloudím, takže přijíždím na finální křižovatku s mnohahodinovým zpožděním. Ale aspoň jsem si prohlídl krajinu díky jízdě po venkovských silnicích, namísto raketovému letu po dálnici. Stoupám z Moccasinu nekonečnými serpentinami až kamsi do nebe a jsem vděčný za pomalíka brzdícího kolonu někde vpředu, protože se můžu kochat.

Sjíždím na první Ranger Station, sonduju informace a pro jistotu si nechávám vystavit fire permit. Jsou rádi, že jsem se tu zastavil – přece jenom tudy asi většina lidí prosviští vstříc Yosemite valley a tady se moc nezastaví. Taky si uvědomuju, že jsem měl vlastně předchozího dne štěstí – kdybych nesjel a nezabloudil, vůbec bych potmě neviděl ono stoupání a navíc neměl kde spát – velká část Stanislaus national forest lehla popelem a platí tu i zákaz zastavení – z bezpečnostních důvodů – natož abych se tu někde mohl skrýt a přespat.

Spáleniště všude kolem je pro mě neuvěřitelné, pahýly stromů a v troudu pod nimi k životu probouzející se nová generace – kam až oko dohlédne. Odbočuju k přehradě Hetch Hetchy a pořád musím brzdit, protože se mi pod kola snaží dostat sebevražedné veverky. Vůbec už se nedivím tomu množství mrtvolek rozsetému tady všude po silnicích (a zástupy mlsných vran poblíž).

Cesta se klikatí místy borovým lesem, místy spáleništěm, semtam je vidět potůček, semtam cedule zakazující zastavit. V jeden okamžik se přehoupnu přes hřeben a v dálce mezi stromy poprvé vidím charakteristické oblé yosemitské kopce a mezi nimi schovanou přehradu. Nedá mi to, na chvíli zastavuju a s dalekohledem se kochám, ať to není takový šok, až tam přijedu. U nádrže je pekelná výheň, bohužel se tu nesmí koupat. Tak namísto svlažení se v chladivé vodě podnikám kratší hike k jednomu z vodopádů, poskakuju po hrázi (za vyděšených pohledů asijských turistů) a cestou zkoumám naučné cedule, takže můžu připojit i historický odstaveček.

Název údolí pochází z označení původních obyvatel – hatchhatchie – jedlé trávy, takže je jasné, co tu domorodé či kočující kmeny dělaly – jedly trávu (případně lovily ryby či zvířata, které tu jedly trávu, nebo sbíraly žaludy popadané mezi jedlou trávou). Potom ale někdy v polovině devatenáctého století přitáhli hledači zlata a chovatelé dobytka a dál už se člověk o původních obyvatelích nic nedozví. S údolím se ovšem pojí i další zajímavý historický fakt – jedná se o první místo v americké historii, u kterého byl veden vyrovnaný souboj “divočina vs rozvoj.” Na jedné straně tu byla potřeba výstavby zásobárny vody pro San Francisco a na straně druhé ochranáři divočiny s Johnem Muirem v čele. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se tak jednalo o okamžik změny přístupu k bohatství amerického kontinentu – doposud američané nazírali na divočinu jako na něco, co je potřeba zkrotit, ovládnout a využít její (domněle nekonečné) zdroje. Nebylo to nic platné, oheň a zemětřesení pobořilo San Francisco a veřejné mínění se přiklonilo potřebě přehrady, která tak byla roku 1938 uvedena do provozu.

Z hráze cesta pokračuje ve skále vystříleným tunelem, víceméně jediný stín a chládek na celém dnešním výletu. Pokračuju vstříc Wapama Falls, více v tomhle pařáku nedám, musím se aklimatizovat. Tak nějak mi něco říká, že zítra Half Dome zřejmě nedám. Míjím první vodopády – Tueeulala falls – vyschlé, tečou jenom na jaře. Brodím se dál uschlou trávou, ohořelými pahýly a štěrkem k těm dalším – větším – taky vyschlým. Tak se aspoň zašívám do stínu, na oslavu otevírám pivo a Campbells polívku a snažím se dát si dvacet. Nedaří se, místní mravenci zjistili na placáku nezvaného návštěvníka, tak zahájili útok, sesypali se na mě a začali zuřivě kousat. Zbaběle balím a prchám zpět.

Cestou jsem totiž z auta viděl potok, který by mohl být dostatečně velký na příjemné osvěžení. Na parkovišti opět budím pozdvižení, protože si na hlavu narážím klobouk plný vody a vypadám, jako vodník. Ale je to neuvěřitelně příjemné! Konečně potok. Ignoruju vyděšenou zvířenu na protějším břehu, zuřivě ze sebe rvu oblečení a lehám si do vody právě v okamžiku, kdy po mostě nade mnou projíždí autobus plný turistů. Tomu říkám načasování – ještě, že jsem už od té nádrže vypadl!