Po vlasti

"Přes hory a po lukách jedeme k babičce, koníček ví, jak chutná sníh a my se vezeme…". Ano, po lukách, stejně tak i křovím, bodláčím a ostružino-kopřivím, skrze brody, kopce i stráně zarostlé, klíšťat plné. Jenom ne k babičce, ne s koňmi a ne se sněhem, aneb z Drahonína do Drahonína dvakráte přes řeku a jeden Vickov.

Výborná akce, jak jinak! Začátek na rozhledně u Tišnova, kam se s velkým úsilím vyšplhal i Dan.

A potom už to začlo. Z Drahonína nejprve mezi poli, ale na to jsem moc nepohodlnej, takže změna směru do předpokládaného údolí, které je připodobňované k zestručněné Medvědí soutězce a ono opravdu, za chvíli to začlo. Nejprve teda bylo nutné se proplazit nízkou smrčinou a bohudík ještě nevzrostlým ostružiním a potom sešplhat skalnatý sráz a rovnou do koryta potoka, který skrýval mnohá překvapení.

Jako vodopády, převisy, močály, popadaný stromy… Vše v zachovalým stavu, protože tudy nevede žádná cesta (aspoň ne korytem), moc pěkná malá divočinka!

Na konci to graduje u zřejmě už jen někdejší trempské boudy, protože je docela pobořená, velkým vodopádem, přívodem na nabírání vody a odtokem, ale už tam vedou schody a cesta, navíc je kousek odtud chata a je to tam docela frekventovaný, škoda. Ale každopádně je tam taky pěkně.

Potom už jsme jen přebrodili řeku do dalšího tábořiště, kde jsme spálili něco moučnato-sojovo-pomlete_kopyto_a_kosti buřtů na ohni a vyrazili směr vzhůru k oblakům na hrad. Samozřejmě, že já blbec jsem u ohniště nechal vodítko, takže Dan cestu zpět divočil srny, nechtěl do auta…

Na hradě nebylo zajímavýho ani to ň, takže zase dolů a po proudu. Ovšem způsobem, kterej by se nezamlouval nikomu – opět po čtyřech smrčinou, ale tentokrát pořádně a mnohem dál a dýl. Ovšem stejně to nakonec končilo brodem, takže jsme nic nezachránili (jen lituju bráchy v tříčtvrťákách) a nemohli pohodlně. Kudy jsme se plazili je vidět na následující fotce (nebo spíš to vidět není, to se musí zažít ).

Potom následoval opět výstup do Drahonína, kdy Dan naháněl zmíněné srnce a my déšť. Nakonec všechno dobře dopadlo a trochu jsme si odpočali cestou zpět.

Jo a doprava, vždycky doprava!! (btw fotky samozřejmě na Flickru).

Dlouho jsem nebyl nikde keškařit, ani na žádným výletě, proto jsem to včera napravil a vyrazil do Břeclavi.

Asi bych se měl omluvit Českým drahám za nedávné nadávání, protože tentokrát mě velmi mile překvapily, protože mi nabídly lístek Brno-Břeclav a zpět pro dvě osoby (jakožto Sone jízdenku – celodenní permanentku) za příjemných 130 Kč, namísto původním 240 Kč za normální jízdenku a lístek pro psa za 20 Kč, taky celodenní permici. Nakonec ale Dan zůstal doma, protože hrozily deště a větry, tak jsem chtěl mít otevřená zadní vrátka pro nějakou hospodu.

V Břeclavi panovalo poměrně pěkné počasí, tak i nálada byla skvělá.

Ovšem záhy se ukázalo, že počasí bude dneska pánem. Přišla bouře nevídaná, která lámala stromy, ploty, sloupy, odnášela střechy a dokonce i GPSka mi začala nějak stávkovat, takže z původních plánovaných 8 keší mám jenom 3.

Ale aspoň něco, lepší, než kdybych se spláchnul po Dyji někam do Rakous, v těch vodních přívalech.

A protože jsem neuplaval, mohl jsem se pokochat zbytky Čs opevnění, pohřebištěm, základy kostelíku i bizarní krajinou, která směrem k soutoku se rozkládá.

No a protože v drátech nebyla žádná elektřina, ani na nás nikdo nestřílel, pěkně jsem si je zblízka vyfotil a na druhé straně uvařil k obědu fazole .

Takže spokojenost, už se těším na příště (jen tu pitku poté ve vlaku už si asi nebudu chtít zopakovat). Jen doufám, že na nádraží nebude tolik najetejch cigánů, jako jich tam bylo teď. Mno a asi největší zážitek je ten, že mezi dveřma do nádraží (mimochodem docela pěknýho a docela plnýho lidí) jsem narazil do cigoša, kterej byl totalně sjetej toluenem a v jedné ruce držel poloprázdnou plechovku s touto voňavkou, takže tak.