Štítek: Anglie

Poslední dva dny se zcvrknuly do jednoho, protože o nezáživné procházce po asfaltu po periferiích velkoměsta se moc psát nedá, navíc se to nedalo ani pořádně vnímat – mozek stále zpracovával krásy předchozích dní a jen těžko se mohl vyrovnat s tak prudkou změnou.

Trasa na Everytrail

Probral jsem se na mezi pár mil západně od Heddon-on-the-wall, sbalil si svých pár švestek a vyrazil. Z ranního skládání se už stala pouhá rutina a docela těžce jsem nesl, že tohle venkovní skládání je zřejmě poslední v rámci tohoto výletu. Plán na Skotsko ani Irsko ještě sice nebyl úplně jistý, ale tušil jsem, že se budu poflakovat už jenom po hostelích.

Těsně před Heddon-on-the-wall jsem přecházel po mostě dálnici a na něm stál děda s malinkým vnoučkem a mávali dolů na auta. Když jsem procházel kolem nich, jeden tirák zatroubil a radost toho dítěte mě dostala. Jak málo stačí k tomu udělat někoho šťastným, taková drobnost, jako pohnout rukou směrem k ovládání klaxonu a capart z toho bude mít zážitek na celý den. Řekl jsem si, že to zkusím taky – každý den nějakou malou drobnost…

Ve vsi jsem poobědval sendwich s kouskem krávy a spláchnul to konví čaje a vyrazil dál. Prodejna byla čistě lokální – místní produkty (od potravin až po mýdla), velké chladicí boxy plné surovin, ze kterých majitelka vytvářela na počkání různé druhy sendwičů a balíčků. Cesta dál vedla k řece (Tyne), ze které byl mnohem větší macek, než který jsem překračoval několik dní nazpět. Bohužel zmizela stezka, na kterou jsem byl zvyklý a objevila se kombinace zpevněných štěrkových cest a vyasfaltovaných cyklostezek, navíc hodně frekventovaných, takže klid a pohoda byly ty tam.

Čím blíže centru Newcastle jsem byl, tím více bylo lidí, únava stoupala (jednotvárné okolí, tvrdý povrch), hladina řeky klesala (odliv)… Takže jsem byl velmi rád, že jsem se dostal na hostel, rozložil stan na usušení (a zablokoval tak nouzový východ), dal si sprchu a sehnal fish and chips, které jsem zdlábl přímo na pryčně. Od sympatické Mexiko-slovensko-rakušanky jsem dostal kastl zbylých piv a od majitele pozvánku do hospody, ale než nastal večer, tak jsem vytuhl jako nemluvně :-).

Poslední den v Anglii jsem chtěl dokončit to, co jsem začal – procházku podél Hadrianovy zdi. Nechal jsem batoh za nekřesťanský peníze v úschovně na nádraží a vyrazil na východ podél řeky.

Trasa na Everytrail

Ve městě se dalo najít pár zajímavých míst, ale dál to stálo za těžké nic. Nejzajímavější byl asi překlápěcí most, na který jsem koukal z nejvyššího patra tam stojící galerie moderního umění, jejíž expozice mi ovšem mnoho neřekla.

Stavby, zbořeniště, průmyslové oblasti… a když jsem se po několika mílích dostal až k opravdovému konci Hadrianovy zdi, tak jsem to vůbec nepostřehl a prostě jsem ten „úžasný bod“ přešel. Potvrdil jsem si tak, že „cesta je cíl“ a opravdu mi nejde o to někam dojít, ale prostě jít. Příště přímo v rámci putování poslední den neplánovaně zruším a věřím, že o nic nepřijdu. Nebo půjdu pořád dál a dál…a nebo si půjčím kolo. Teď už ale vzhůru do kraje palíren a kostkovaných kiltů!

S námahou sleduji cestu, jíž dlouho jsem šel.
Snad jsem jí podlehl, snad mi i spoutala tělo,
mou mysl nelze však změnit, jak osud by chtěl.
O polích, zahradách sním celé dlouhé dny znovu.
Jak bych je dovedl opustit, jak bez nich být?

Vypůjčil jsem si pro tuto etapu strofu čínského básníka Tchao Jüan-minga, protože víceméně odráží pocit v defakto předposlední den pochodu, aspoň ta první část. Tu druhou bych nejraději zapomněl – jsem v srdci zemědělské krajiny, plné polí obilí a farem, pastviny pomalu a jistě ubývají.

Trasa na Everytrail

Proto bude i tento blogpost stručný a krátký, není sem co napsat. Jediná příhoda zpestřující propršený a pošmourný den je, že se mě polekalo malé tele a díky tomu mi dva statní býci zastoupili cestu a tvářili se výhružně. Naštěstí zůstalo jen u toho tváření se a nemusel jsem zašívat kalhoty na řiti, ovšem nutnost sundání přehozené goráčovky a ruka na pohotovostním odpojovátku batohu byla na místě.

Tento den jsem se nemálo těšil na Vallum farm, kterou jsem měl v merku ještě před odjezdem a kterou mi hodně lidí cestou doporučovalo, hlavně jejich stejky. Bohužel, člověk míní, Bůh mění. Přišel jsem pět minut po zavíračce, tak jsem si vymrčel aspoň vodu do lahve a šel naproti k Robinu Hoodovi lámat piva.

Než jsem se dostal k plánovanému místu přespání, potkal jsem dva cca pětatřicátníky s malýma klukama – fotříci sotva pletli nohama s tím, že jdou „až“ z Newcastlu a už se těší na pivko a nocleh k Robinovi. V ten okamžik mě napadlo, když s nima takováhle rovinka dokáže takhle zamávat, jak budou dávat ten terén za pár dní? To jsem ovšem ještě neměl tuchu o tom, že závěrečná etapa se půjde po asfaltě. Ale to až příště. Teď už jenom foto mého mini vařícího setu a znovuzavodněných vysušených fazolí z konzervy.

Rano bylo bolestne – svinsky bolestne. Mozna by bylo mene bolestnejsi, kdybych spal v botech a kdybych si byval nedaval vecerni sprchu, protoze nohy by mozna nezvetsily svuj objem dvakrat. Respektive chodidla – puchyre mezi prstama natekla chodidla, no fuj. Mel jsem problemy se dopajdat do prizemi na snidani. Ale kdyz uz jsem tam byl, tak jsem si dal nasup: vajicka na mozecek, k tomu houby, grilovana rajcata, baked beans, chleba s marmeladou, chleba s medem, chleba s nutelou, kafe, caj… asi jsem vypadal nenazrane. A konecne jsem se dozvedel, jak se rika priborum –  utensils (respektive nadobi obecne, aspon po te snidani – ja byl zvykly na dishes a mozna na cutlery u priboru).

Trasa na Everytrail

Kazdopadne je dneska jasno, ze boty neobuju, ani kdybych chtel. Takze konecne prisel cas na sandaly, naastesti pocasi bylo vyhovujici. No a protoze si nozky pravidelne sypu pudrem (vojenskym), tak do nich sandaly, abych to vsechno hned nesetrel ve vlhke trave. Volba padla na ty tenke moiry, abych je vyzkousel v neuzavrenych botach. Takze nahazuju batoh a pajdam vzhuru na hreben, ze ktereho jsem minuly vecer s velkou slavou sesel. V pulce vystupu s nadavkama ponozky sundavam a jdu naboso, protoze jsou hnusne neprijemne i v tech sandalach (a ja si v nich navic pripadam, jak blbec). Po par krocich ale nadavam nanovo, protoze jsem vychytal hodinu, ve ktere chodi nahoru davy turistu. Nekonecne davy – had tahnouci se od nevidim do nevidim, vsichni hole, male batuzky, picifuky vsemoznych znacek a vuni, cigarka, fotaky, hluk, deti…fuj! Davam jim naskok – pet minut, deset minut, patnact minut…a jdu za nimi, abych je v prvnim kopci postupne zacal predchazet, pokud se teda na uzoucke cesticce nad propasti kolem s velkym batohem dokazu prodrat.

Mijim Crag Lough – jezro s labutemi, kde jsem na zaklade mapy puvodne planoval travit noc a to vcetne provadeni hygieny a smeju se tomu, jak hloupej napad to byl. Je to takova tun pod skalou s farmou pobliz, tady by hrozil leda pruser a ne pekne vyspani. Pro zmenu splhacka nahoru a dolu a po chvili se smerem k severu oddeluje Pennine way, ktere jsem se chtel puvodne drzet do narodniho parku Northumberland a ke Skotske hranici, nakonec jsem si to ale rozmyslel a prihodil misto pesiho pochodu par dalsich zajimavych destinaci do dalsi casti tripu a dale se drzel do dali se klikatici cesty okolo zdi.

Ta me privedla k dalsi pevnosti – Housesteads Roman fort. Predtim jsem vsak potkal parek duchodcu a dal se s nimi z nejakeho duvodu do reci a z pani vypadlo, ze pochazi ze slovenska a uz pres dvacet let zije v britanii. Pan na nas ziral nechapave, kdyz jsme najednou zacali drmolit Cesko/Slovensky, tak jsme radsi prepli zpet a poprali si stastnou cestu. V pevnosti probihala show – rimsky vojak v brneni tam buzeroval male deti v plastovych brnenich s drevenymi meci, z nichz nektere spustily brek a prchaly k rodicum. Koupil jsem si v pokladne krasnou brozurku na kridovem papire o hadrianove zdi, at mam aspon neco na pamatku krome bolavych nohou, nacpal do sebe vybornej flapjack a kafe a vydal se dal – davat za vstup mezi par sutru dvojnasobny mnozstvi penez nez za tu brozurku a kafe se mi opravdu nechce.

Tak nejak zacina byt citit, ze akcni cast konci. Mizi lide, mizi kopce, ovce a cesta prede mnou zustava, bohudik! Objevuje se rovina – jak horizontalne, tak i vertikalne. Spolu s ni i pochod podel silnice a nutkani mocit, ktere potvrzuje starou znamou zkusenost, ze to neni vhodne provadet u elektrickeho ohradniku. Tak aspon sedam pobliz, odpocivam a cpu do sebe posledni balik octovejch chipsu z multipacku. Zed je opet pryc, je videt akorat „vallum“ a dobytek kolem. Jedina zajimava vec je ta, ze louky zacinaji vlhnout mnozstvim potucku a bazin, v jednom se omylem koupu (kdyz kameny pres louzi nejsou tak stabilni, jak se zdaji byt) a sestupuju k udoli s rekou Tyne – konecne. Tenhle potucek me dovede az k severnimu mori. Dalsi protijdouci skupine vysvetluju cestu a pripravuju je na to, ze se maji na co tesit – nahoru, dolu, nahoru dolu – jako prichozi na zacatku cesty informovali me :-).

Tato cast cesty je opet po silnici, zacina se docela prudkym sesupem dolu – po dvaceti dnesnich kilometrech po mekkych pastvinach s baglem na zadech je to docela sok pro kolena, navic jsem vyhladovely a nikde kolem zadna otevrena hospoda. Takze vzhuru pres reku na druhou stranu a smer obec Wall. Tady uz jenom po uzoucke krajnici, v jednom okamziku malem smeteny autem. Ve Wall by mela byt hospoda – ve stylu „na konci vesnice stoji nas barak“ – a taky ze je, takze si cpu nacka ve velkem stylu vybornou chalkou za zlomek ceny, nez na jakou jsem z predchozi pouti uvyklej.

K jidlu samozrejme nejake to pivecko a protoze jsem se odklonil od Hadrianovy stezky, tak zjistovacka od mistnich, kudy-tudy-na Fallowfield farm a dale do slibeneho kempu. Jednoduse – porad nahoru. Shodou okolnosti jsem vychytal cas krmeni dobytka, takze jsem ze zacatku doprovazen nejprve hladovymi pohledy krav a byku, ve fazi nasledujici jdu v sevrenem siku s hlavama na ramenou a fialovymi jazyky vsude kolem, dokonce se az bojim zastavit, takze fotak vytahuju az za branou, kde uz tech jazyku a tesnosti tolik neni.

Z Fallowfield farm uz je to jenom park kroku do kempu, kde me smeruji nejaci holandane (moc zajimavy par – zachovala blondynka a muslim-like typek ve vataku s vyrazem „mam na sobe bombu“), o kterych jsem si myslel, ze jsou majitele, tak jsem se smele ubytoval a az potom mi doslo, ze se nemuzu dostat do sprch, ze to asi majitele nebudou :-). Takze jeden telefonat a dostavam nekolik nalepek, pristupovy kod do sprch a dotaznik o spokojenosti s tim, ze se mam stavit zaplatit a poresit detaily rano – sweet! Dnesni faze byla zase o neco delsi, nez ty predchozi, tak nechavam v koupelne u zasuvky baterku, uzivam si sprchu a zaplouvam do spacaku odpocivat na predposledni usek prechodu Anglie.

V noci se pod stanem probiha nejaka mys a porad se mi cpe pod alumatku, stejne tak zmateny zajic, ten se mi ovsem cpe do stanu. Nedari se mu, protoze stan je uz plnej chladu…a me. Kdyz rano lezu ven, netusim, ze dneska me ceka asi nejnarocnejsi den pochodu. To jen tak na okraj, taky se memu oku podari konecne popatrit prvni zbytky zdi, ruiny pevnosti a predevsim davy lidu mezi ovcemi a pastvinami rozeseteho. Nebudu ale predbihat a zacnu pekne od zacatku, jak je zvykem – mapou :-).

Trasa na Everytrail

Den jsem ovsem zacal varenim chutne krme – kasi, kafem a cajem, jako obvykle. Behem toho jsem vyhazel vsechny (radne mokre) veci ven a doufal, ze stan aspon trochu vyschne. Kdyz to vezmu kolem a kolem – hrozne jsem zpohodlnel – taham s sebou stan a dokonce i hadru na jeho vytreni! Jak mi prisla vhod – nechtelo to vyschnout, tak jsem tomu trochu pomohl, nahazel veci do baglu a konecne vyrazil v dal.

Propletl jsem se kravama, pastvinama a bolsevnikem az na silnicku a u ni konecne spatruju prvni kousek zdi. Odolal jsem touze jej vyfotit, protoze mi neco rikalo, ze takovych tu brzy bude spousta. Po dalsich krocich se dostavam do vesnicky Banks, kde objevuju u jednoho domu moznost kempovani, vcetne sprchy a kuchynky. Skoda, ze to nemeli zaznacene v mape, mel bych se pohodlnej. Tak jsem si tam aspon vyzebral vodu, obsadil lavicku na navsi a napsal par pohledu konecne. Kolem se prohnala rodinka na dloooouhatanskem kole, tak jsem taky vyrazil jejich smerem – primo k prvni viditelne strazni vezi. Praskl jsem u ni panorama, v dalce se severozapadnim vybezkem Penin, a protoze bylo pobliz parkoviste a tudiz i hodne lidi, prchal jsem dal – po silnici :-/.

Po case me sipka svedla (doslova do maleho) haje, na jehoz konci me pobavila dalsi cedulka – vysvetlujici, kudy obejit pastvinu, kdyby se nekdo nahodou bal byku. Nojo, uz jsme v v oblasti plne takyturistu, tak jsem rozjareny vkrocil dovnitr – a hned rovnou do mocalu, pokud to nebylo lejno, no vyborne! Techto par mil pred pevnosti Birdoswald bylo vubec hodne zajimavych. Koncentrace lidi se znatelne zvysila a vetsina trpela dojmem, ze jsem mistni, nebo znalec pomeru a tak se ptali, jestli mohou se psem tam a tam, jak se da co obejit, kudy na vlak, kudy zpet, kde ze to vubec jsou… Potesil me predevsim jeden par s hi-tech vybavenim, ktery vubec nerozumel mape. No co, i taci se najdou, hlavne, ze maji navleky, hole a camelbagy :-D. Pevnost – hruza sama! Japonci, korejci, nemci a jini asiati vsude, kam pohled padne, tak jsem neudelal ani planovanou zastavku na wc, protoze i wc bylo v placene casti za preplnenou recepci a vyrazil podel zdi dal – smerem k nejakym kopeckum na obzoru.

Cesta se mirne stocila do udoli se rekou Irthing, kterou jsem mostmo prekonal B-). Kdyz zed stala, prekonaval reku Willowford bridge, na kterem je zajimave, ze jeho dnesni pozustatky lezi mimo reku – ta totiz za tech „par dni“ zmenila svoje reciste a tece ted trochu (desitky metru) zapadneji.

Z udoli se muselo samozrejme zase splhat nahoru, coz by mi ani tak moc nevadilo, kdybych nemel zizen, hlad a nepotreboval vyvezt pisek, coz se mi v nestrezenem okamziku povedlo pobliz dalsich pomerne zachovalych pozustatku brany kousek za trati, tak jsem je aspon pekne panoramaticky zvecnil. Trat jsem zminil zamerne – co se deje kolem trati? Spravne, rostou ostruziny! Ty mi ovsem nedostacovaly, tak jsem se rozhodl navstivit hospodu u Samsona a dat si hambac (nic moc) a dve pinty mistniho dryjaku (moc moc).

Behem jidla se bohuzel mym noham povedlo otyct, tak jsem hospudku s hospodskym s podivnym tikem opoustel pajdaje. Metodou krok-sun-krok jsem zabral lavicky pred hospodou a nohy aspon trochu napudroval a prebalil a pri dalsim pohybu se snazil zapomenout, ze vubec nejake mam. Pomahaly mi s tim vyhledy na nadchazejici pout pres kopce, se kterou jsem se pomalu zacinal smirovat, ze bude. Ale i tak jsem se v jedne fazi osmelil a shodil batoh a vybehl k ruinam hradu (Thirlwall Castle, cca 1369) pobliz a udelal jeden pokus o HDR, jedno vertikalni panorama a jedno standardni foto.

Od hradu zacala opet splhacka nahoru – okolo Holmehead guesthousu smerem k Walltown kamenolomu – byvalemu. Cestou jeste potkavam bandu cestujici podobne, jako ja – vsichni pekne spoceni, bytelny rance na zadech a v ocich stopy po prozitych utrapach stavajiciho dne :-D. Protoze se dostavam vys a vys, dochazi mi, ze se to casem zlomi a prehoupnu se na druhou stranu a zpatky uz neuvidim, tak se cim dal tim casteji otacim a koukam zpet na krajinu, kterou jsem v minulych dnech prosel.

Nasledujici nekonecne mile bolestiveho pajdani jsou aspon trochu kompenzovany nadhernou, zajimave zvlnenou krajinou, plnou ovci, lidi a stinu od mracen, kolem do dali se tahnouci zdi. Stale tomu ale neco chybi – totiz moznost shodit bagl, dat si pivko a nohy hore. Misto toho je to porad nahoru, dolu, nahoru, nahoru a stale nahoru… To moc nadeji neprida, kdyz uz clovek nemuze pomalu ani doslapnout. Vyzvedavam cache (pobliz Aesica fort) a kousek pred ni uzasle sleduju, co ze za divne hrboly mam za zady (co – za zady, ale co teprve pred sebou!).

Nastesti, po mnoha dalsich milich, se zacina blizit konec cesty – hospoda Once brewed. Troufam si jeste vybehnout dalsi kopec – pro druhou geocache dnesniho dne – a davam si tam oraz, protoze se okolo ochomyta postarsi parecek. Nechci riskovat, ze mi mezitim zavrou hospodu, tak se presouvam bliz a delam krena, aby vypadli a ja si mohl odskrtnout davku dalsi kese za dnesek. Povedlo se a ja prcham z hrebene do udoli, kde uz vidim hospodu (Twice brewed, o par set metru jsem se spletl), takze kolem ni probehnu do hostelu o kousek dal, abych se zbavil batohu a dal si neco k snedku.

V nacpane hospode prisedam ke „stredne staremu paru“ – na chlapkovi je videt, ze se vylozene nudi, protoze ta jeho potrebuje byt stredem pozornosti a huci na x stolu kolem, tak se me chvili venuje, nacez jej stara posle pro piti a zautoci sama. Mele a mele, dokud nezjisti, ze jsem Made in Czech – na to zvedne frnak a diskuze konci. Aspon se muzu venovat jidlu, pivu, jejimu muzi a placeni (predrazene to tu je – inu hostinec u hlavniho tahu v proflakle turisticke destinaci), ktere prichazi zahy, protoze mi pada hlava i u jidla a praskaji usni bubinky. Takze dobrou!

Druhy den pochodu zacinal, jak jinak, dlouhym spanim. Neco po desate jsem se vyhrabal z hostelu, predtim jsem stihl posnidat a zbalit bagl – pripadalo mi, ze mam vice veci, nez vcera, ale to delaly jenom piva a maxipack octovejch chipsu – prakticka strava do divociny. Jeste jsem prosvistel centrem Carlisle ve snaze sehnat baterie, kdyby nahodou, a pohlednice s trochou musli tycinek a bananu, kdyz budu nocovat v lese, kdyby nahodou :-). Potom uz stacilo se vymotat z mesta a natrefit k rece, kde pokracovala „Hadrian’s wall path“.

Trasa na Everytrail

Stezka v teto casti byla tvorena vyasfaltovanou cyklostezkou s kratve strizenym travnickem po stranach, takze jsem sel po travnicku a brzo vyslapnul darecek nejakeho mistniho pejskare. Presel jsem na druhou stranu reky, minul opravdu jasny ukazatel smeru, abych po par krocich zaparkoval na lavicce a vymenil ponozky – tenka Moira je opravdu na prd – mel jsem dojem, ze brodim reku, nic prijemneho. Aspon jsem chvilku posedel na slunicku a dosusil rucniky – pro okolochodici pejskare jsem musel vypadat pomerne exoticky :-).

Po prezuti s jeste vetsim zpozdenim jsem vyrazil dale, tentokrat podel silnice i po silnici, opet nic prijemneho. Takhle to slo jeste dalsich par kilometru, dokud jsem nepresel dalnici a v Linstocku se nestocil mezi domy k rece po polni ceste. Vzdycky kdyz se cesta odrazila od ramene reky, divil jsem se, proc plave ve vode tolik netykavek. Po chvili jsem na to prisel – po protejsim brehu lozil nejakej dedula, rostliny sekal a hazel do reky. Nasledujicich nekolik kilometru jsem premyslel nad tim, ze jako malej clobrda jsem vidaval i u nas duchodce cistit okoli potoku, okraje lesu… od plevele, i babicku – jak poctive motyckou urovnavala cesticku v lese u chaty. Vsechno tohle vymizelo – duchodci tyhle cinnosti nahradili 378. dilem jihoamericke telenovely a my mladi nemame cas si ani vsimnout toho, ze je nekde bordel.

Nastesti jsem se temato myslenkama nemusel zaobirat dlouho – dosel jsem do Crosby-on-Eden a nasel otevrenou hospodu. Planem bylo si dat rychle pivko a vyrazit dal, ale prisedl jsem za nejakym parem zhruba meho veku, tak to tak rychle neslo :-). Sli z Newcastlu, byli pekne zniceni a meli jenom malilinkaty batuzky! Vyborne, takze se to da jednoduse. Jidlo je pry na kazdem kroku a co se tyka narocnosti – mam se zacit tesit. To uz je druhe varovani v prubehu cesty! V puli cesty – v „horach“ se jim povedlo vychytat peknej destik a protoze nemeli nepropro, tak byli durch mokri a prisli o cast pruvodce, ale prezili to. Dobre to vedet. Dojedl jsem panini, rozloucil se a vyrazil dale. Asi to privolali – zatahlo se a zacalo krapat, tak jsem pres sebe a batoh hodil gorac a zasekl se u mistniho hrbitova s fotakem v ruce.

Krapani za chvili prestalo, tak se hned slapalo veseleji. Za chvili se cesta opet stocila smerem od silnice – primo na farmu. Proklickovala dvorem, prehoupla se pres most nad silnici a privedla mi v protismeru nejakou rozkouskovanou rodinku. Otec, par kroku za nim synator … dlouho nic matka, par kroku za ni dcera. Decka okolo patnacti, oba znudene vyrazy, oba sluchatka v usich. Matka, odevzdany vyraz, kracela dal snad uz jenom proto, ze by zastaveni znamenalo definitivni odpadnuti potomstva. Otec vypadal spokojene a jako jediny pozdravil nahlas, u decek to vypadalo jako neco „co chces, vole?“.

Teren se zacinal pomalu zvedat, zacaly byt konecne patrne obrysy zdi, nebo spis valu u ni. Dva soubezne hrbety ve smeru meho pochodu. Kousek za dalsi farmou byla loucka obehnana krovim a protizvireci zabranou a uvnitr bednicka s jidlem a moznosti postavit si stan. Sipka k farme s nabidkou sprchy take nechybela. Takze opravdu taboriste, bohuzel je nevyuziju, cesta prede mnou dlouha. Po pulmili jsem chtel vyzvednout geocache, ale krzvy na ni lezici mi daly durazne najevo, ze se jenom tak ze stinu nehnou, tak jsem pokracoval dale a za vrcholem dalsiho kopce si nad letistem dopral pauzu a pytlik chipsu. Vpravo od smeru cesty jsem pokukoval na kopecky v dali – vcera to byl Lake District a dneska to cuju na vybezek Penin, jejichz jiznejsi cast mam v nohach uz z drivejska.

V dalsi vesnici opet klickuju mezi domy, kde bych touto skvirou asi se sirsim batohem neprosel. Nahoru dolu, nahoru dolu, u dalsiho potoka premyslim, ze bych si mozna hodil nohy na chvilkove schlazeni do vody, ale nakonec smele kracim dal. Opet skrze farmu – Cambeckhill farm – na dvore potkavam psa, uplne me ignoruje. Je zajimave, jak to mistni snaseji, kdyz se jim po dvore stale nekdo coura. Zdravim traktoristu, zaviram za nim branu od vlastniho domu a zase nahoru, dolu, teda vlastne obracene. Trocha zpestreni konecne – v udoli tece ricka a je tam pekny bezejmenny vodopad plny zlutohnede zpenene vody – musi to tyct odnekud z raseliniste. Kolem krouzi vice a vice havranu a krici, jako bych je vyhanel z jimi okupovaneho uschleho stromu. Mijim dalsi farmu – mozne nocleziste (Sandyske bunkhouse), kdyby hodne prselo. Kousek za vtipnou ceduli leham vedle cesty a oteviram lezak, abych ulehcil batohu a zahnal zizen.

Okolojdouci farmarka se mi smeje, ze me udolal takovy maly kopecek a ja si zacinam uvedomovat, ze me udolal ten lezak (extra silny), tak se radeji sbiram a vyrazim dale na zaverecnou staci. Konecne Walton. Hospoda zavrena, tak otravuju u jednoho domu, pes se muze zblaznit. Po asfaltce z kopce na me doleha nejaka melancholie, tak na youtube dohledavam Romana Dragouna a s hrajicim telefonem kracim dal, zase nahoru. A zase mimo silnici, zase po silnici a konecne dnesni posledni dolu k potoku. U nej hazu batoh vedle cesty a zacinam se rozhlizet po noclehu. Dam par kroku po ceste nahoru, potom dolu a zjistuju, ze „v miste, kde vcera byly lesy, pumpa sviti s velkou myckou nalevo…“, takze budu muset jeste kousek jit. Taky splachuju denni pridel kesek – jedna je jenom 200m zpatky, tak jdu pro ni – a v kouzelne stromozahradce opravdu nalezam, slava!

Zacinam slapat posledni kopec a koukam nalevo napravo, kde by se dala slozit hlava. Vpravo je louka rozrajcena ctyrkolkou, vlevo jsou jasne videt stezky ovci, takze tam radsi ne. U dalsi farmy se ke me pridavaji dve psiska, aby se u brany oddelila a smutne koukala na moje zada. Jakmile zmizi za kopeckem, okamzite se oddeluju od cesty a mizim podel zidky smerem k lesiku, abych nebyl na obzoru viden. Po prejiti mocalem a prelezeni ostnateho dratu se konecne dostavam do lesika plneho kapradi po prsa. Zkousim to vlevo – mocal, stare ohniste, zvireci stezky; vpravo – kapradi, mocal, kapradi; rovne dolu – kapradi, udoli, paseka. Vracim se zpet a kousek za ostnatym dratem skryvam stan v kapradi a vyrabim provizorni maskovani, abych nebyl viden z cesty. Mam ale svedky – kravy. Shlukly se na me strane louky a koukaji, co to tam provadim – varim si veceri :-). Zmozen po dnesnich cca 24km lezu do spacaku, zapinam za sebou vchod a okamzite usinam.

Rano bylo nadherne – nebe vymetene (jako moje hlava po probdele noci), takze jsem vyrazil na nadrazi chytnout bus cislo 93 s odjezdem 6:20 – v tento nekrestansky cas standardne mivam pulnoc. Po temer hodinove ceste, kdy mi padala hlava a mlatila o sklo, na me ridic houknul, kde chci vylozit. Rekl jsem mu „anywhere“, tak si zamumlal kdekoliv a dupl na brzdu. Byl jsem v Bowness on solway – vesnicce, ve ktere lezi zapadni konec Hadrianovy zdi, me pritelkyne na nasledujicich nekolik dni.

Trasa na Everytrail

Prodral jsem se mezi domky k pobrezi – melcine pri usti reky Eden. Nadherny kus zeme – usti reky pri odlivu s vysokou vrstvou morske travy, kterou se ani projit nedalo, obcas s obrovskou meduzou, na severu Skotsko zalite vychazejicim sluncem, na zapade v dalce zvedajici se kopce Bainloch a Woodhead, para zvedajici se z morskeho dna, krik racku a zapach rybiny a vubec more pri odlivu. Existuje lepsi misto na snidani? Rozlozil jsem vercajk pobliz altanku znaciciho konec (zacatek) cesty a uvaril si obilnou kasi a poradne kafe, ktere jsem zakousnul toustikem s marmeladou – slusny zaklad na zacatek pochodu.

Priblizila se osma hodina, ja mel pojezeno, nafoceno a natoceno video, tak jsem nadhodil bagl na zada, zhluboka se nadechl a s usmevem vyrazil. Silnicka se klikatila po pobrezi, misty zaplavena vodou a misty s varovnymi cedulemi, ze v techto mistech voda muze dosahnout vysky az nekolika stop. V Port Carlisle jsem si konecne poprve uvedomil okolni krajinu, ktera mi od cesty po Pennine way tak hrozne chybela. Prvotnim nakopnutim asi byly „ovci vratka“, prvni na ceste, kteryma jsem prosel (a ze jich za celou cestu muselo byt nepocitane). Pobrezni cestou mezi nizkymi keri jsem sel velice pomalu – vychutnaval jsem kazdy krok a tak nejak mi dochazelo, ze nesedim doma nad mapou, ale jsem konecne opravdu na miste :-).

Postupne jsem se probil az na vetsi pastviny, kde jedne krave zachutnalo zrcatko u auta, tak jsem si okamzite vzpomnel na prase zerouci blatnik od trabanta a podporil uz tak velky usmev. Pomerne kycovite panorama, nudnych nekolik kilometru a nutkani mocit. Konecne jsem se ale v Burgh by sands odpoutal od pobrezi a potkal prvni skupinku chodcu podel zdi – sli v protismeru, vypadali spokojene. Pry to dali za 5 dni a nejdou to poprve, taky ze se mam na co tesit – stoupani a klesani, no nazdar, uz ted jsem docela vyfluslej. Na konci vesnicky jsem pozadal o vodu, kterou jsem dostal tak, ze jsem byl uveden do kuchyne a nabral si ji sam :-). Dostal jsem nabidnuty i sirup a caj, ale nebylo pet hodin, tak jsem chvatal dale. Hodne mili lide.

Podarila se mi ulovit prvni keska, v tento okamzik jsem jeste nevedel, ze se rozhodnu kazdy den pouze pro jednu, abych nezabijel tolik casu zbytecnostma (ale gowalla spoty jsem vytvarel svedomite :-D). Chvili pote cesta opravdu zacala stoupat a klesat – po brehu reky po schudcich, lavkach a uzounkych cestickach, prijemne na kolena to nebylo ani trochu, tak jsem pri prvni vhodne prilezitosti rozhodil bagl a poobedval kure na kari se smetanou a prohlasil, ze nic moc. Nastesti nasledoval zakusek v podobe toustiku s marmeladou, caje a napudrovani nohou. Pri odchodu se zastavila na plk nejaka duchodkyne se psem (lidi tady jsou neuveritelne mili a pratelsti – uz jsem to rikal?), pochvalila mi pekne sbalenej batoh a ja vyrazil na zbyvajici dnesni usek.

Hrozny usek – nekonecne se vlekl, po nevyspani se jsem sotva pletl nohama a docela i klimbal. Pri zivote me drzely jenom obrovsky hejna much pri okrajich pastvin, kudy jsem prochazel – myslel jsem, ze se zblaznim, nepomahala ani inspirace jistym videem o hledani vnitrniho klidu. Nastesti jsem obcas potkal nekoho v protismeru, takze se vzdy polovina hejna oddelila jeho smerem. Nakonec jsem ale uspesne doklopytal do cile – opet do Carlisle, tentokrat vsak jiz budu nocovat v hostelu. Shodil jsem batoh, vyrazil nakoupit pizzu a piva, pojedl a po navsteve spinave sprchy okamzite vytuhl s nedopitym prvnim pivem. Ani mi nevadili nejaci mladi skopcaci vrestici pod okny.

Tak se konecne dostavam ke psani, nez to cele dam dohromady, bude to peknou chvilku trvat. Minule eurotripy jsem poctive zapisoval cestou, tento rok vsak ne. Vinu hazu na utopenou G1 a porizeni noveho telefonu bez hw klavesnice (sproste a jednoduche consuming device). Mnoho detailu, ktere bych chtel udrzet v pameti, tu nebude, coz je skoda, ale prozil jsem je a to je mnohem dulezitejsi :-). Tento rocnik jsem si pripadal jako profesionalni cestovatel (nebo mi ten nahore hodne pral), protoze se mi neuveritelnym zpusobem vsechno darilo.

Zacnemez v Londyne. Letel jsem z Brna na Stansted, z Brna poprve, coz je docela ostuda. Hned pred letistem jsem se dostal s ridicovym ‚cheers, mate‘ do spravne nalady, ktera me za celou dobu neopustila – vsechno, co jsem zazil, bylo jen a pouze pozitivni, kdyz ted tak nad tim zpetne premyslim, i kdyz to mozna takhle obarvuje celkovej dojem z vyletu :-). Bus jede do centra pekne dlouho, mozna proto vsichni vystoupili hned na periferii a sli na metro – tretina cesty je po dalnici a dve tretiny po meste z celkovych cca dvou hodin.

Prvni den celkem nic – mozna jenom lehka aklimatizace – hostel byl za rohem autobusovyho nadrazi (Belgrave rd), takze jsem se tam doplacal s krosnou, na chvili se natahl a sel shanet nejake pakistanske jidlo, protoze jsem fish and chips citil v mnoha nasledujicich dnech. Obesel jsem par ulic, protoze jsem netusil ceny, ale nakonec zvolil vicemene nahodne a zaplul do prvni mini-spelunky a dal si shish kebap s placatym chlebem a ‚zazvorovym pivem‘. Kebab vybornej – zadny takovy to umely svinstvo, co se prodava v ‚halal fast foodech‘, chleba synator postarsiho majitele uplacal a upekl zacerstva, jen to ‚zazvorovy pivo‘ byla jenom limonada (ale vazne s nazvem ginger beer). Prisedl za mnou nejakej frantik, kterej napred klaviroval do majitele, jak je to vyborny, super a very nice a dostal jsem prednasku o cenach bytu v centru londyna a uvedomil si, ze je moje slovni zasoba pro normalni konverzaci pekne v haji, kdyz jsem mel problemy s povidanim o Batovi a botach :-). Tak jsem se nechal doprovodit (vykladal, ze ma pritelkyni, tak ve vsi pocestnosti :-D) a sel spat, precejenom jsem stravil trictvrte dne v praci a zbytek na cestach.

Druhy den jsem mel jasny plan – zprovoznit internet na me LycaMobile SIMce, booknout ubytovani u Hadrianovy zdi a podivat se na Abbey Road. Topnul jsem kredit za pet liber a zjistil, ze internet nefunguje a po nekolikerym volani s indama na podpore jsem to vzdal, protoze mi telefon porad hlasil roaming a technik po me chtel adresu, kterou jsem zadal pri registraci (a kterou jsem si vycucal z prstu). Takze jsem aspon simku vyuzil k zavolani do hostelu a udelal to, co bych do sebe nikdy nerekl: po telefonu na ulici nadiktoval cislo karty, expiraci a SEK kod. Pak jsem ji hodil do kanalu a vyrazil shanet nejakou jinou – v nejblizsim Carphone warehouse jsem se nejprve dozadoval Orange Addict tarifu a Virgin Dolphin, ale nakonec jsme se s prodavajicim shodli na operatorovi three, kdy jsem za 15 liber dostal simku s prednabityma 300minutama volani, 3000smskama a NEOMEZENYM datovym pripojenim – to vse na mesic – cesti operatori at se jdou vycpat, zlodeji! Tady uz mi konverzace sla – probrali jsme technologie, telefony…opravdu je muj jazyk jen nejak jednostrane zamereny :-D.

Pak jsem v parku pred Buckinghamskym palacem chvilku posedel u pozorovani veverek, namontoval novou SIMku a vyrazil na sever na Abbey Road. Cestou jsem potkal pochodujici straze i s muzikou vychazejici z Lancaster House, chvilku posedel na lavicce s pany Rooseveltem a Churchillem a nastradoval si to kolem minaretu a predevsim po ‚Groove end rd‘ az k prechodu na Abbey Road. Turistu tu bylo docela dost a celkove nic moc, ale to se dalo cekat.

Cestou zpatky jsem u kazdeho druheho stojanu zvazoval pujceni si Berkeley kol, protoze jsem uz docela spichal a navic se blizil dest. Prece jenom pujcovne zdarma do pul hodiny, nad pul hodiny libru za pulden (tusim) – to je krasna cena, priste to musim vyuzit. Prosprintoval jsem okolo Marble Arch a speeking corneru c hyde parku, cestou stihl dalsi pakistani chalku (vybornou – hrachova polivka jako bonus s jehnecim a nejakyma pikantnima plackama a cajem jako dalsim bonusem), domluvit se s indem, ze shanim denaturovanej lih na paleni a zneuzil znalosti (ne-)zabezpeceni hostelu a dopral si sprchu B-).

Dalsi pakos me obral o patnact liber, protoze jsem je zapomnel polozeny na pulte (standartni nakup – voda, chleba, marmelada) jak jsem byl roztrzitej a kdyz jsem se vratil, tvaril se, ze on nic. Kazdopadne jsem tak-tak dorazil na Megabus smer Glasgow, ovsem s predcasnym vystupem – v Carlisle. V buse jsem zjistil, ze k me shiny new kapesni nabijecce nemam konektor k telefonu (a opravdu se modlil, at sezenu v Carlisle obchod s konektorama), takze kratochvile pri ceste se konat nebude a snazil se usnout. Soused nastesti vypadl v Manchesteru, tak jsem se sproste roztahl a jako jedinej v buse si ubranil dvousedadlo jenom pro sebe, zlata absence zasedaciho poradku a moje drzost :-).

Neco po pulnoci jsme dorazili do Carlisle, misto meho nocovani tento i nasledujici den. Trochu jsem si to tam prochodil virtualne s pomoci Google Earth uz pred odjezdem, takze jsem vedel, ze zapadne od nadrazi jsou temne ulicky, kam bych moc chodit nemel a naopak vychodne od autobusoveho nadrazi je parcik s plutkem a v nem jakasi vodarenska budova s plochou strechou, takze tam by se dalo vyspat. Z autobusu jsem vystoupil jedinej a vsichni uvnitr koukali, co je to za blazna, ktery nejede az do Glasgow. Rozhodl jsem se jit na nadrazi a byla to dobra volba. Cestou jsem potkaval skupinky mistni omladiny v podrousenem stavu a vsude kolem binec. Na nadrazi bylo prazdno a klid, bohuzel na spani to nebylo – zelezne lavicky a zima – a to jsem na sebe navlikl vsechno obleceni. Zastavil se za mnou zrizenec – pri jestli cekam na vlak na Londyn. Natvrdo jsem mu rekl, ze jsem se tam prisel vyspat, ze mi brzo rano jede autobus a nevim, kam jinam jit. Nehnul ani brvou a odpovedel, ze tam klidne muzu zustat, ale ze musi budovu zamcit. Ukazal mi skryty bocni vychod, popral dobrou noc a zmizel. Zamykani melo jednu nevyhodu – byly zamcene i zachody. Nejprve jsem listoval v prospektech, ktere jsem nabral u kasy, pak se chvili pokousel spat, ale slo to blbe, celodenni pochod na tohle navazujici bude porod. Probdel jsem az do svitani, dal kafe z automatu, kelimek si ode me vzal onen zrizenec (protoze tam nebyly kose) a vyrazil na bus smer Bowness on Solway.