Rano bylo nadherne – nebe vymetene (jako moje hlava po probdele noci), takze jsem vyrazil na nadrazi chytnout bus cislo 93 s odjezdem 6:20 – v tento nekrestansky cas standardne mivam pulnoc. Po temer hodinove ceste, kdy mi padala hlava a mlatila o sklo, na me ridic houknul, kde chci vylozit. Rekl jsem mu „anywhere“, tak si zamumlal kdekoliv a dupl na brzdu. Byl jsem v Bowness on solway – vesnicce, ve ktere lezi zapadni konec Hadrianovy zdi, me pritelkyne na nasledujicich nekolik dni.
Prodral jsem se mezi domky k pobrezi – melcine pri usti reky Eden. Nadherny kus zeme – usti reky pri odlivu s vysokou vrstvou morske travy, kterou se ani projit nedalo, obcas s obrovskou meduzou, na severu Skotsko zalite vychazejicim sluncem, na zapade v dalce zvedajici se kopce Bainloch a Woodhead, para zvedajici se z morskeho dna, krik racku a zapach rybiny a vubec more pri odlivu. Existuje lepsi misto na snidani? Rozlozil jsem vercajk pobliz altanku znaciciho konec (zacatek) cesty a uvaril si obilnou kasi a poradne kafe, ktere jsem zakousnul toustikem s marmeladou – slusny zaklad na zacatek pochodu.
Priblizila se osma hodina, ja mel pojezeno, nafoceno a natoceno video, tak jsem nadhodil bagl na zada, zhluboka se nadechl a s usmevem vyrazil. Silnicka se klikatila po pobrezi, misty zaplavena vodou a misty s varovnymi cedulemi, ze v techto mistech voda muze dosahnout vysky az nekolika stop. V Port Carlisle jsem si konecne poprve uvedomil okolni krajinu, ktera mi od cesty po Pennine way tak hrozne chybela. Prvotnim nakopnutim asi byly „ovci vratka“, prvni na ceste, kteryma jsem prosel (a ze jich za celou cestu muselo byt nepocitane). Pobrezni cestou mezi nizkymi keri jsem sel velice pomalu – vychutnaval jsem kazdy krok a tak nejak mi dochazelo, ze nesedim doma nad mapou, ale jsem konecne opravdu na miste :-).
Postupne jsem se probil az na vetsi pastviny, kde jedne krave zachutnalo zrcatko u auta, tak jsem si okamzite vzpomnel na prase zerouci blatnik od trabanta a podporil uz tak velky usmev. Pomerne kycovite panorama, nudnych nekolik kilometru a nutkani mocit. Konecne jsem se ale v Burgh by sands odpoutal od pobrezi a potkal prvni skupinku chodcu podel zdi – sli v protismeru, vypadali spokojene. Pry to dali za 5 dni a nejdou to poprve, taky ze se mam na co tesit – stoupani a klesani, no nazdar, uz ted jsem docela vyfluslej. Na konci vesnicky jsem pozadal o vodu, kterou jsem dostal tak, ze jsem byl uveden do kuchyne a nabral si ji sam :-). Dostal jsem nabidnuty i sirup a caj, ale nebylo pet hodin, tak jsem chvatal dale. Hodne mili lide.
Podarila se mi ulovit prvni keska, v tento okamzik jsem jeste nevedel, ze se rozhodnu kazdy den pouze pro jednu, abych nezabijel tolik casu zbytecnostma (ale gowalla spoty jsem vytvarel svedomite :-D). Chvili pote cesta opravdu zacala stoupat a klesat – po brehu reky po schudcich, lavkach a uzounkych cestickach, prijemne na kolena to nebylo ani trochu, tak jsem pri prvni vhodne prilezitosti rozhodil bagl a poobedval kure na kari se smetanou a prohlasil, ze nic moc. Nastesti nasledoval zakusek v podobe toustiku s marmeladou, caje a napudrovani nohou. Pri odchodu se zastavila na plk nejaka duchodkyne se psem (lidi tady jsou neuveritelne mili a pratelsti – uz jsem to rikal?), pochvalila mi pekne sbalenej batoh a ja vyrazil na zbyvajici dnesni usek.
Hrozny usek – nekonecne se vlekl, po nevyspani se jsem sotva pletl nohama a docela i klimbal. Pri zivote me drzely jenom obrovsky hejna much pri okrajich pastvin, kudy jsem prochazel – myslel jsem, ze se zblaznim, nepomahala ani inspirace jistym videem o hledani vnitrniho klidu. Nastesti jsem obcas potkal nekoho v protismeru, takze se vzdy polovina hejna oddelila jeho smerem. Nakonec jsem ale uspesne doklopytal do cile – opet do Carlisle, tentokrat vsak jiz budu nocovat v hostelu. Shodil jsem batoh, vyrazil nakoupit pizzu a piva, pojedl a po navsteve spinave sprchy okamzite vytuhl s nedopitym prvnim pivem. Ani mi nevadili nejaci mladi skopcaci vrestici pod okny.