shmoulův blog

Pay to Roll Dice Game

In my recent dive into the world of the Lightning Network, I built a simple project—a React-based betting game. During the project, I learned a couple of things that I’d like to share in this post.

First of all, I was surprised by how supportive ChatGPT is from a technical point of view. It helped me scaffold the project, recommended specific technologies, and even suggested an appropriate editor. On the other hand, I was unpleasantly surprised by the Lightning Network—how unintuitive it still is from the user’s perspective. But first things first.

I had a rough idea for a one-evening project built on the Lightning Network, so I asked ChatGPT to generate a list of ideas. I chose a dice roll game where:

Players bet on a number by making an LN payment.
If they win, they take the entire pot by claiming it with LN.
If they don’t win, their sats contribute to the growing pot for the next round.

Simple enough—but since I didn’t have any experience with these kinds of technologies, I had to rely on ChatGPT again. It proposed using React and Vite as frontend frameworks, Alby or LNbits for integrating Lightning payments, Supabase or Firebase as a minimal backend solution, and Vercel, Replit, or Netlify for deployment.

Since I wanted to use a mobile wallet instead of a browser extension, the payment solution was narrowed down to LNbits. I also stripped out the need for a backend for the MVP and stuck with React useState only.

Bootstrapping the project was very easy. It basically involved installing a few dependencies via npm and adding an admin key for LNbits. That could be a security issue without proxying the calls through a backend, but I decided to accept the risk for the MVP and the small satoshi amounts in the demo wallet.

After picking a lightweight editor (I went with Zed since I didn’t want to use VSCode or WebStorm), we had to do a couple of iterations over the code to get it running and eliminate all the linting complaints. But it was running and accepting payments—all within an hour! One missing piece was adding support for claiming winnings, but we quickly solved that as well.

Here I’d like to pause: the user experience while using Lightning payments is still quite harsh, and I feel that’s something preventing broader adoption by regular users. I had been using the Phoenix wallet for a while—but only for sending payments. Now I needed the players to receive payments as well, which meant gaining a basic understanding of how Lightning actually works, including generating BOLT11 invoices. That’s quite easy with Phoenix, but still, the user has to request a specific amount—raising questions like, “What if I request too little or too much?”

So I decided to implement LNURL-withdraw, which removes the need for players to create invoices. After a bit of work, I had it running—players could now claim winnings by simply scanning a QR code! Again, not super intuitive, but functional. I can imagine a future where wallets have a single button (e.g., “Scan QR”) for both payments and withdrawals. That would improve the user experience dramatically. But with Phoenix, the user has to first tap “Receive” and then click a tiny icon in the corner—not very user-friendly.

Anyway, let’s move on. I had it running locally, linted, code-reviewed, and ready to deploy. From the options ChatGPT suggested (Replit, Netlify, Vercel), I chose Vercel (based purely on gut feeling, sorry 😄). It connected to the project’s GitHub repo and was able to fetch and deploy the code on demand or on push to a specific branch. So easy! That means the project is public and running—though it does have some security issues without a backend. But that’s a story for another time, if I ever get to it.

Conclusion

I used generative AI for ideating, implementing, and deploying a simple project. I was surprised by how easy it was—originally I wanted a weekend project, but I actually managed to finish it in a single evening. I can now easily imagine no-code or multimodal programming becoming a reality.

Still, user input is necessary—at least for reviewing, refining incorrect URL calls, and challenging odd bits of generated code (linting alone isn’t enough). As for the Lightning Network, I was disappointed by how unintuitive it still is, especially considering it aims for mass adoption. Perhaps it’s not the right protocol for widespread Bitcoin use—yet. Looking ahead, I hope it matures to the point where, like the internet today, people can use it without needing to understand the ISO/OSI model. The future looks bright!

Čaj s Namem

Noční Hanojí jsme se kolem sochy Lé-Nina vrátili na guesthouse (hodinový hotel nevalé čistoty), abychom mohli ráno vyrazit na autobus směr Thai Nguyen, kde jsme tušili čajové plantáže. Bus opravdu odjížděl, takže po probití se MPD (Městskou Příšernou Dopravou) kupujeme lístek u okýnka na autobusovém nádraží (za minutu vám to jede) a vybíháme před budovu, … Pokračovat ve čtení „Čaj s Namem“

Noční Hanojí jsme se kolem sochy Lé-Nina vrátili na guesthouse (hodinový hotel nevalé čistoty), abychom mohli ráno vyrazit na autobus směr Thai Nguyen, kde jsme tušili čajové plantáže.

Bus opravdu odjížděl, takže po probití se MPD (Městskou Příšernou Dopravou) kupujeme lístek u okýnka na autobusovém nádraží (za minutu vám to jede) a vybíháme před budovu, kde pouze zjišťujeme, že je obehnaná plotem a k autobusům se nedostaneme. Tak zase zpátky dovnitř a podle největší koncentrace zřízenců v čepicích tipujeme, kde by mohl být vchod na nástupiště. První nám prohlídne lístky a ukáže k turniketu, druhý si prohlídne nás, třetí otočí turniketem, čtvrtý nám ukáže cestu od něj, pátý to všechno kontroluje a šestý je v záloze, kdyby se náhodou některý z nich unavil. U každého nástupního ostrůvku jich potom taky ještě stojí pár.

Co mi to jenom připomíná tohleto... — Co mi to jenom připomíná tohleto…

Průvodčí si nás odchytí a vpustí do autobusu, chvilku ještě koukáme po interiéru a po dalších pár minutách vyrážíme. Vtipkuju, že se bude opakovat situace z letiště, kdy nás autobus povozil okolo. Byl jsem od pravdy však mnohem dál: vyjeli jsme před nádraží, každých pár metrů zastavovali a nabírali další lidi či balíčky, abychom vyrazili přesně na opačnou stranu. Ničemu to ale nevadilo, protože po pár stech metrech autobus zastavil, průvodčí vyhnal všechny ven a nasměroval do jiného busu, v mnohem horší kondici i pořádku. Ten se probil na druhou stranu silnice a konečně vyrazil správným směrem. Krokem, protože pořad naskakovali lidi, průvodčí něco handloval ze dveří (přijímal i vydával peníze a balíčky), takže jsme zhruba po hodině od udaného času odjezdu byli cca 200m od nádraží.

Naštěstí to nezabralo další hodinu, abychom se dostali kousek dál a postupně zrychlili. Vpředu hrála telka, kde z DVD řidič střídavě pouštěl teleshopping, místní TV Šlágr a nějakou čínskou telenovelu, která byla snad parodií na ty západní, protože sledovsat to bylo fakt peklo. Místo toho jsem se na chvíli soustředil na způsob jízdy, ale to bylo peklo ještě větší, tak jsem toho po chvíli raději nechal. Pro ilustraci: na vietnamských silnicích platí právo silnějšího, takže přednost má ten, kdo má větší vůz nebo silnější klaxon. A to nejen ve směru jízdy, ale i v protisměru. Dost často se tak stane, že u dělící čáry je motorka odbočující doleva, ale řidič nazná, že se vpravo nevleze a nutně ji musí předjet (nečeká se tu, je to potupné), tak to vezme do protisměru, troubí a bliká a všichni v daném pruhu musí uhnout – do krajnice, na chodník, či do příkopu. Nedivím se, že vietnamci při cestování busem často zvrací.

Čajové moře + čerstvý čaj + horká voda = spokojený Nam

Naštěstí jsme ve zdraví přežili a vystoupili v Thai Nguyen. Místní neodbytní taxikáři byli neodbytní jen na oko, tak jsme sedli na polívku (dokonce bez glutamátu) a sondovali, kde přespat. Nabízel se Namův homestay na druhé straně města. Vlezli jsme do prvního MHD busu, který jel zhruba tím směrem, ale průvodčí nám vysvětlil, že jsme špatně, musíme jinam a na další zastávce nás zase vypustil. Milé bylo, že za krátké povezení nechtěl ty barevné papírky s vousatým pánem. Druhý pokus vyšel a byli jsme u Nama – shodou okolností to bylo na místě, kde zastavoval náš meziměstský autobus.

Nam je neuvěřitelný chlapík, i to místo. Ubytovna je snad z bývalých prasečích chlívků, ale moc pěkně zařízená a čistá. Bydlí tu spousta univerzitních studentů (Thai Nguyen má prý 21 škol!) a pár cestovatelů, namova rodina, holubi a psi. Ubytování provozuje mimo jiné proto, aby se studenti díky zahraničním návštěvníkům mohli pocvičit v angličtině. Náš nápad vyrazit na čajovou plantáž se mu nesmírně zamlouvá, tak skoro ani nestačíme shodit batohy a už jsou nachystané motorky i on jako průvodce. Když vidí můj vyděšený výraz a argumenty k místní dopravě, bere Katku k sobě a já jedu za nimi sám. Výuka za provozu, naštěstí tu mají helmy a blinkry a někteří je i používají.

Zelený klid kvetoucí zahradní čajové plantáže

Na tomto místě bylo několik odstavců o poznatcích z řízení, nicméně si dovolím je přesunout do samostatného článku a vraťme se k čaji – do vesničky Tân Cương. Přijeli jsme do malinké továrny, kde sušili i balili čaj. Nejznámější vietnamský je především zelený (dá se údajně sehnat i oolong či pu-erh!), který zalévají vřící vodou a získávají tak ohromně silný a trpký nálev specifické travní příchuti (díky kousavosti se mi nikdy nepodařilo rozlišit jednotlivé druhy), který by postavil na nohy i mrtvolu. Čekal jsem obrovské plantáže a veliký zpracovatelský prostor, ale byla to pouze hala se dvěma bubny a třemi lidmi balícími čaj do sáčků, které se dávaly do vakuovačky.

Dostali jsme na uvítanou ochutnávku naservírovanou na moři a studovali ceník. Čaj se tu sbírá výhradně ručně a třídí podruhé i po usušení, takže kvalita není dělena podle velikosti úlomků, ale podle sbíraných částí, velikostí listu a době sběru (tři měsíce v roce čajovník kvete, tak má zpracování prázdniny, jinak se jede nonstop). Strojově sklizený binec tu vůbec není. Od toho se pochopitelně odvíjí i cena. V širokém dalekém okolí tu má každá rodina svoji plantáž, kterou si jednak zpracovává pro sebe a případné přebytky odprodává. A protože nepoužívají žádné pesticidy a pěstování je díky spotřebě přímo v rodině šetrné, dá se říct, že se jedná o bio produkci. Vyrábí tu dokonce i matchu, vše za směšný peníz, tak se zásobíme (pytlíky pro nás plní rovnou z hromady na podlaze a vakuují). Mimo fabriku ještě brousíme přímo k jedné rodině, která si jej zpracovává pouze pro sebe.

Následuje krátká vyjížďka k přehradě a hurá zpátky do města, kde nás Nam nechává u zavřeného muzea a spěchá vyzvednout ženu do práce – skrze obrovská prázdná náměstí, rudé plakáty a budovatelské billboardy. Dáváme si v nóbl kavárně kafe a jerky (rovnou pět balíčků) za drsných 45czk a chvátáme domů, protože máme slíbenou večeři s rodinou. Naštěstí se nám daří cestou sehnat i víno a pár drobností pro děti, tak snad to nebude až tak trapné.

Hanoi

Přílet do Hanoje (jo, skočili jsme v Krabi do eroplánu) byl šokující v mnoha ohledech. Jednak jsem nečekal takové množství uniforem. Druhak, že s online vízy projdeme tak hladce a do třetice – na hlavu postavená logika dopravy mě úplně uzemnila. A to ještě nezmiňuju změnu teplot – nepočítali jsme, že z 35 stupňů přijedeme … Pokračovat ve čtení „Hanoi“

Z letiště jsme vyrazili na zastávku busu, setřást taxikáře bylo jednodušší, než v Thajsku. První bus jsme netrefili, ale v každém jezdí s řidičem i průvodčí, který se snaží pomoci, i když nemluví ani zbla anglicky. Druhý pokus už byl lepší, tak jsme si mohli užívat první podivnosti. Bus po složitých manévrech vyjel z letiště, aby se po pár stech metrech otočil do protisměru, přejel letiště a opět se na ně vrátil. Prostě zajímavé řazení zastávek, které nám zpestřilo prvních pár minut jízdy, pak jsme naštěstí pokračovali do města. Řidič (mimochodem velice moderního busu plného obrazovek a displejů, velký to kontrast oproti Thajsku) jel celou dobu přes dva ze tří jízdních pruhů a permanentně troubil. Semtam někoho předjel zleva, semtam zprava.

Rybář u jezírka s troskama amerického bombardéru a vodotryskem

Po mnoha minutách divoké jízdy, kdy by už evropský dopravní inspektor vyhodil popsaný bloček oknem a spáchal seppuku, jsme na místě. Zastávka poblíž rozestavěných výškáčů a mapa ukazuje do setmělé ulice ztrácející se v mlžné dálce a smradu. Po krátkém pochodu přicházíme k neonům s nápisem shodujícím se s tím, co ukazuje booking. Odbočujeme do ještě ponurejší uličky a nacházíme recepci něčeho podivného, spící člověk za ní samozřejmě neumí žádnou cizí řeč. Chvíli něco dohadujeme a vysvětluje, že musíme někam jinam, že tady je plno (opět mi to připomíná varování z wikitravel na oblíbený podvod). Posunky se domlouváme, že tam sami nepůjdeme, ať nás tam zavede. Spěšně tedy kličkujeme podivnou spletí chodeb a uliček kamsi úplně jinam – ubytování naštěstí existuje, přestože se ukazuje, že se jedná o hodinový hotel. Oproti našim návykům z Thajska navíc ne až tak čistý, ale protože je skoro půlnoc a jsme utahaní z cesty, spokojíme se téměř s čímkoliv.

V kavárnách i restauracích se chodí na záchod přímo k majitelům

Hanoi jsme zastihli v okamžiku přestavby a velkého budování. Ovšem ne socialismu a zářných zítřku, ale ještě většího bizáru až surreálna. Vlající rudé prapory s hvězdou na jedné straně silnice, hákenkrojcy okolo buddhistického kláštera naproti. Billboardy se smějícími se dělníky a srpem a kladivem jako reklama na mobilního operátora (jehož simku s 1GB internetu je tu možné pořídit za cenu našeho skvělého oligopolního T-Mobile „30MB připojení na den“). Sochu Lenina kynoucího vstříc prozářené výloze Gucciho hned vedle McDonaldu.

Zasloužilé prdelaté matky i štíhlounké mladice divoce křepčící v parcích u reprodukované všemožné hudby – s předcvičovatelem. Rybáře tahající půlmetrové kapry ze smrdících kanálů přímo ve středu velkoměsta.

Mysleli jsme, že je to nějaké hrající si dítě - a on rybář — Mysleli jsme, že je to nějaké hrající si dítě – a on rybář

Zátiší na křižovatce s pasoucími se krocany a horami odpadků vůkol (nejsou tu popelnice, odpadky se házejí na hromady, které nejprve probere sposta recyklovačů a sběračů a nad ránem odvezou popeláři).

Chodníky určené k parkování skůtrů anebo jejich rychlému předjíždění naštosované dopravy na silnicích (ne, chodníky jak my je známe tu opravdu nejsou). No a v centru taky turisty a s nimi související businessy jako masáže, suvenýry a předražené pivo. Tržiště větší než na na Olomoucké či v Sapě (teď myslím tu pražskou), plus čističe bot a kolotaxíky. Potkany samozřejmě a Santu za každou výlohou není možné zapomenout, stejně tak Jingle Bells, protože se blíží Vánoce.

Tenhle pán je všude, asi to bude nějakej slavnej komik

Zdrželi jsme se tu jenom pár dní, než jsme vymysleli, kam dále (trochu na sever), nicméně za tu dobu mi hodněkrát vrtalo v hlavě následující: bylo by pěkné sem přestěhovat naše komunisty a vzpomínače na staré dobré časy, tady by se jim líbilo a třeba by zůstali. Anebo by je tu pozavírali, beru obě možnosti jako win/win.

Koh Jum

Někdy po páté ráno probral neklidný spánek surový zvuk zvonku oznamující příjezd do Surat Thani. Vyhrnuli jsme se s davem přímo na břeh a nechali se odvézt na autobusové nádraží (prodejna lístků dané společnosti), dokonce to bylo v ceně. Koupili jsme „joint ticket“ do Krabi už na Koh Tau, tudíž tu pochopitelně byla jízdenka levnější … Pokračovat ve čtení „Koh Jum“

Dodávka nás provezla džunglí na druhou stranu pevniny. Místy byly vidět avatarovsky zarostlé skály trčící z pralesa, příznačné pro tento kus země. Paní na autobusovém nádraží o nás jevila zájem do doby, kdy zjistila, že nám nic neprodá, protože máme alternativní trasu za pomocí místni dopravy. Tak jsme vyrazili hledat modrožlutý songtaew ve směru Laem Kruat. Wikitravel však byla mírně zastaralá, tak byla cena o něco vyšší, proto šofér odolával mé snaze o smlouvání ceny. V součtu jednotlivých segmentů ale pořád míň, než za přímou loď z Krabi (no, přímou – je to trajekt na Koh Lanta, který na chvilku přibrzdí u ostrova).

Kousek za letištěm jsme přesedli a pokračovali novou silnicí do džungle. Vše kolem vypadalo nové, zřejmě důsledek tsunami z roku 2004. Konečně všude kolem spousta kokosových palem a banánovníků. Dodávka nás vyklopila rovnou do lodi, kde už bylo několik skůtrů i lidí. I muslimka, která nám cestou radila se smála, že jedeme na její rodný ostrov (myslel jsem, že na zahalené nemůžu jako cizí muž mluvit, ale není to pravda). Tak ještě poslední skoro hodinka na podomácku vyrobené lodi a byli jsme tam. V ráji.

Malá ospalá vesnička, kde chcípl pes, bělocha nevidět. Místní vykuřují v čekárně, tak smlouvame cenu za odvoz. Nejsou tu moc cesty, tak lezeme na dalšího pickupa, kterej nás po chvíli blátivou a kamenitou cestou veze do místa určení. Šofér tam prý kdysi dělal (cestou zpět se rozvykládal, že to tam poblíž patří jeho bráchovi; cestu tam jsme smluvili asi o třetinu, cestu zpátky už nám domlouval majitel, tak to bylu úplně za polovinu).

No a kde že to jsme? V děravých chatrčích, kde dokonce teče voda (hnedka z džungle). Je tu koupelna bez střechy, moskytiéra, ze zápraží výhled na Koh Phi Phi a poblíž bar, tak je to dokonalé! Dokonce se tu i vaří, jen za ceny na místní poměry trošku vyšší, ale jak dobře (Matova žena prý vařila v 5* hotelu v Krabi, jde to poznat).

Druhý den jsme si půjčili skůtr a projeli ostrov křížem krážem. A protože jsme neodhadli palivo, tak jsme načerpali ještě i láhev navíc. Takže jsme si motorku nechali i do druhého dne. A rovnou se rozhodli, že tu ještě pár dalších dní pobudem. Sice tu místy byly nějaké resorty, ale skoro nikdo v nich a už vůbec nikdo mimo ně.

A místní byli zlatí! Usmívali se, zdálky zdravili, mávali, děti za náma běhaly i jezdily na kolech. Ostrov je převážně muslimský, jsou tu dvě velké mešity a několik menších modliteben. Plus jedno svaté buddhistické místo (aspoň co jsme viděli). Prodej jídla je, jako i jinde na pevnině, provozován přímo doma, takže na záchod mnohdy vede cesta přes obývák (víceméně jediná místnost v domě, mnohdy s televizí a betonovou podlahou, na které spí a chladí se děti).

Ostrov je taky plný kaučukových plantáží. Nikdy bych neřekl, že to tak smrdí. Kaučuk přímo ze stromů odkapavá do misek (mnohdy kokosáků), kde tuhne a vyklepává se z nich. Pak se mele, propírá ve vodě a lisuje na všudepřítomných lisech do „desek“, které se suší a odvážejí pryč k dalšímu zpracování – vulkanizaci (více snad brzy na Lesních novinách). Velká část ostrova jsou plantáže, staré plantáže, nebo vykácená místa pro plantáže budoucí.

Naštěstí tu jsou i kokosy. A kokosová pláž, kam jsme pěšky vyrazili. Napřed jsme se hrdinně probili džunglí a mraky komárů, aby nám byla odměnou krásná pláž s čistou vodou a kokosovými palmami.

Při bližším pohledu ale bylo vidět i to moře plastu, které voda vyvrhla a i které tam místní poctivě vyváží. Bylo tu hodně cítit, že odpadky byli odjakživa zvyklí házet do džungle, která si s nimi poradila. Bohužel nějak nepočítali s dobou plastovou, tak se to všude hromadí.

Ale i přes to všechno harampádí se nám povedlo najít kokosák a dokonce ho švycarským nožíkem otevřít! A potom úplně rozmlátit a sníst i dužinu (což vyústilo v moji nemohoucnost a lehkou střevní indispozici následujici den). Nebo za to mohlo nadměrné slunění, kdo ví. Ale užili jsme si to pořádně v ten den!

Koh Tao

Na začátku bylo všechno růžové a sluníčkové, pak se ale najednou něco ošklivě podělalo a nastalo peklo. Ne, není to zápletka nového hollywoodského trháku, ale cesta high speed catamaranem na Koh Tao. Spousta lidí se naloďuje, drápou se na horní palubu, vtipkují, křičí… Vyplouváme po zdánlivě klidné hladině, přesto to začíná trochu houpat. … Pokračovat ve čtení „Koh Tao“

Spousta lidí se naloďuje, drápou se na horní palubu, vtipkují, křičí… Vyplouváme po zdánlivě klidné hladině, přesto to začíná trochu houpat. Jakýsi Skot stojí vepředu a rozpažuje ruce jako ve filmovém Titanicu, potom rozezpívává horní palubu písní též odtud. Vtipkuje, haleká. Už to háže víc, semtam někdo spadne z lavičky a kutálí se po palubě, skoro se nedá chodit a spousta lidí už vyměnila úsměv za zelený ztuhlý výraz. Lidé postupně mizí z horní paluby a dole před záchody se dělá fronta zombíků. Někteří vrací snídani moři rovnou přes zábradlí za mohutného sprchování mořskou vodou. I zmíněný Skot nenápadně zmizel kdesi v podpalubí a nehaleká. Nicméně po nějakých dvou hodinkách připlouváme na Koh Tao.

Místním pozdravem je „taxi taxi“, takže dá docela fušku prodrat se davem takto zdravících domorodců z mola pryč. Wifi je tu všude, tak dáváme malý oběd a hledáme ubytování. Ceny nejsou z nejpříznivějších, zřejmě je opravdu sezóna a všechno levné je pryč. Takže máme jakýsi rezort v postranní uličce, kam po chvíli přicházíme. Na dvoře kopou bazén nebo jímku, vedle v garáži někdo skotačí s bruskou, prostě idyla. Večer se otevírá obloha a voda z mraků doslova teče. Z blátivých cest se stávají řečiště a do díry na dvorku se začínají sesouvat stěny.

Druhý den po obědě přestala voda téct a dokonce trochu vykouklo sluníčko, tak jsem se vydal na sólovýlet na nejbližší kopec. Vedla tam vybetonovaná cesta, místy s 45 stupňovým sklonem, možná i víc. Nahoře mě nečekaly ani tak výhledy, jako spíš džunglí polykaná různě rozházená těžka technika – asi je při stavbě zaskočily deště a bagr se sesunul se svahem. Cesta se více a více úžila, až skončila jako pěšinka do džungle, která po chvíli též byla pohlcena vegetací. Při slaňováni zpět jsem potkal postarší pár, který šel za mnou, tak jsem je nasměroval zpět. Paní chudák jela úseky s velkým sklonem po zadku a dost padala. Bohu dík, že nepršelo – to by byla jedna obrovská skluzavka. Ostatně chvíli po mém návratu zase začalo.

Přečkali jsme tu tři propršené noci a poslední den se rozhodovali o dalších třech, protože podle předpovědi mělo přestat pršet. Nakonec jsme se však odtud rozhodli odjet, protože brodit se na ulicích po pás ve vodě, písku a blatě nebylo to pravé ořechové, za čím jsme sem přijeli. V rámci ušetření nákladů na ubytování jsme zvolili přepravu pomalým trajektem do Surat Thani, který vyjíždí v 21h a přijíždí někdy v 5 ráno. Koupili jsme rovnou i napojovací lístek na bus až do Krabi. Cestou se však potvrdilo pravidlo – čím blíže odjezdové stanici lístek kupujete, tím je levnější.

Tohle potvrdil i poslední výlet na Koh Tau: chtěli jsme vyrazit na menší ostrov poblíž – s přírodní rezervací. Oficiální odjezdový stoleček s lístky nabízel zpáteční cestu za 500 pro dva. Taxikář poblíž ale za 400 (což už dneska vím, že je taky pořádná darda). A v okamžiku placení za námi přiběhl ještě jeden a snažil se nás odtáhnout, takže by nabídl zřejmě ještě nižší cenu. Ani jeden z prodejců ale nezmínil, že nás na ostrov nevpustí s tou zásobou pet lahví s vodou, které jsme si odběhli koupit. Je to totiž rezervace, kde se platí vstupné 100B na hlavu a všechny potenciální odpadky se musejí nechat u pokladny. Nic to ale nemění na množství plavajícího bordelu kolem ostrova, kdy to člověka nutí přemýšlet, kolik ho vyprodukují místní a kolik opravdu turisté, kteří mají přece jenom aspoň trochu ekologické smýšlení.

Takže jsme se trochu vykoupali na tombolu a přeplněné pláži, kde se platí za každý prd včetně lehátka, slunečníku a nesmí se roztahovat ručník, protože tím přece odnášíme písek z ostrova. Pili jsme naštěstí z propašované flašky (je možné koupit předražené pití včetně plastových kelímků a všudepřítomných brček, které vesele plavo okolo) a koukali na výskající Číňany: jejich koupání a šnorchlování spočívá v tom, že na sebe natáhnou záchranné vesty, někdo i neopren, na hlavu nasadí brýle a šnorchl a potom se cákají ve vodě, šplíchají po sobě a křičí, aniž by strčili hlavu pod vodu.

Naštěstí se to dalo napravit vycházkou na vyhlídku na jednom z ostrovů, takže jsme se pokochali, vyfotili, já našel nový flipflop (naivně jsem si koupil dražší v RockPointu s tím, že něco vydrží – první déšť ale ukázal, že ne) a mohli jsme vyrazit zpátky na “náš ostrov” a večer na pevninu. S ohledem na místní ceny jídla, potápění a taxiků nás zaujala nabídka celodenního šnorchlování i s jídlem za nějakých 600B na osobu, kdy loď objede ostrov (normální cena 2000B), zastaví na 5 místech, půjčí šnorchl (normální půjčovné 100B), přibalí průvodce a zdravotníka a dokonce nabídne cestou i oběd. Díky počasí nám to však nevyšlo, tak to tu nechám na závěr jako tajný tip.

Thajské vlaky

V minulém blogpostu jsem zmínil, jak všichni přestanou všechno dělat, postaví se a vzdají hold králi. Nuže, poštěstilo se nám to na nádraží, dva dny po sobě jsme se tam otočili v 18h, kdy strážci pořádku zapískají na píšťalky, všichni se postaví a začne hrát hymna. Po minutce se zase všichni vrátí k tomu, co … Pokračovat ve čtení „Thajské vlaky“

Chtěli jsme koupit lístky na jih s předstihem kvůli strachu ze sezóny a obsazeným vlakům, ale nebyl to dobrý nápad. Fronta na předprodej byla nekonečná. Tak jsme šli místo toho raději bloumat do chinatownu. Po setmění jsou uzavřeny trhy se surovinama a mletýma tygříma penisama v postranních uličkách a na hlavní vystrčí jiní prodejci svoje fastfoody, zmrzlinu a sladkosti téměř až do středu ulice, protože proud turistů je na obě strany velmi silný a široký.

Zajímavější jsou ovšem trhy přes den (nejen chinatown), protože se tam dá najít prakticky cokoliv: od papírových bot přes sušené houby a vonné tyčinky až po prastará poškrábaná CDčka neznámých interpretů a jiné etnosračky. Plus haldy ovoce a zeleniny v čerstvé i sušené formě, již téměř zmíněné netopýří hnáty a mleté kly z nějakého vybitého druhu nosorožce. Prostě Čína.

Ale zpátky do vlaku. Lístek se dá v pohodě sehnat pár hodin před odjezdem bez naprosto žádné fronty. Dokonce byly volné i nějaké spací vagony, ale když už autenticky, tak proč nevzít druhou třídu bez klimy. A že to byla volba dobrá – vlakem procházejí pravidelně prodejci jídla a pití, ale do spacích vagónů nejsou po rozložení postelí vpuštěni. Navíc si cestující v hitláku může užít skoro až k podlaze otevřená okna, při procházkách vlakem i v plné jízdě otevřené dveře a průvodčího kouřícího v jídelním voze přímo pod značkou „zákaz kouření“ – chvíli poté, co si vyžádal od jednoho z prodejců malý úplateček.

Ale to už tomu mašinfíra dával dekl, až se od kol jiskřilo a do Chumphonu jsme přijeli pouze s cca hodinovým zpožděním. Což jsou všechno parametry, o kterých by se Českým drahám mohlo nechat jenom zdát. Místní prodejci tam už dlouho před rozbřeskem připravují přímo na peróně občerstvení. To ostatně nabízeli i jejich kolegové na předchozích stanicích – rovnou do okýnka vlaku. Což nutně vede k akumulaci odpadků u všech cestujících, protože všechno je z plastu. A co s tím dělat? Inu, šup z okna! To ostatně doporučuje i průvodčí – před náma se prohodili cestující a ti vystoupivší tam nechali pytel brajglu. Pruvodčí těm novým posunkem naznačil, jak to mají “zrecyklovat“ – a hned to letělo.

Dali jsme si jakousi snad ovesnou kaši připravenou na slano s játry, hoblinkami zázvoru a koriandrem, vypražené koblihy a kafe kousek od nádraží a za zvědavého očumování potkany ji vsoukali do sebe. Stále mě nutí přemýšlet, jestli by u nás taky tak kvetlo podnikání, kdybychom nebyli sešněrováni pravidly co se přípravy a prodeje jídla týče. Snad ano – a vepřo, knedlo, zelo bychom nabízeli z pojízdné vývařovny přímo na můstku u macochy turistům za zlomek ceny – na truc všem podnikům v okolí.

Podnikaví jsou všichni, aspoň co se turistů týče. Paní na peronu pobíhala s lístkama na trajekt už před čtvrtou hodinou, aby náhodou někdo z nočního vlaku nechtěl koupit cestu u konkurenční společnosti. Tak jsme vzali lístky u ní, v budce si po otevření jenom nechali dát štempl a ofotit pasy (ty chtějí i u nákupu lístků na vlak a vlastně úplně u všeho) a těšili se na transfer do přístavu – společně se stále se zvětšující skupinou dalších a dalších rozespalých turistů, výletníků a cestovatelů. Ale o tom zase az příště.

Bangkok

Existuje spousta věcí, které jsem chtěl vždycky videt: Putinovu rezignaci, nekonečně rostoucí ekonomiku, Kima rozsápaného žraloky či dav lidí, který v jediném okamžiku přestane dělat co dělá a vzdá čest vladaři. Hail to the king, baby! Ale pěkně popořadě. Můj plán, co se týče Asie, bylo původně především focení jídla a soupis receptů, … Pokračovat ve čtení „Bangkok“

Ale pěkně popořadě. Můj plán, co se týče Asie, bylo původně především focení jídla a soupis receptů, ale za takové fotky bych si po návratu vysloužil minimálně půlrok v karanténě – vaření nad kanálem je standard, naštěstí se vůně sraček neodráží ve vůni a chuti výsledneho pokrmu. A že ty vždycky stojí za to!

Jídlo, úplný streetfood sem opravdu radši dávat nebudu

Hodně jsem se příletu děsil, přece jenom z počínající zimy do tropů, nezní pro milovníka zimy jako příjemný výlet. Klima na letišti po příletu bylo nicméně docela příjemné, i do metra se člověk pořád dostane v pohodě, ale když už je nucen opravdu vystoupit mimo klimatizovaný prostor, dostane horkým mokrým hadrem přes hubu. A pak hned z druhé strany ještě jednu všudepřítomným smogem. A kdyby to náhodou pořád bylo málo, dorazí jej houf tuktukářů: “hello sir, taxi?“

Bangkok byla původně vesnička na břehu řeky Chao Phraya, až král Taksin Veliký rozhodl ji proměnit v hlavní město s názvem Thonburi. Král Rama I jej následně přejmenoval na Krung Thep, Město Andělů, což je začátek mnohem delšího názvu, který je dokonce zapsaný v Guinessově knize rekordů jako nejdelší existující název (กรุงเทพมหานคร อมรรัตนโกสินทร์ มหินทรายุธยามหาดิลกภพ นพรัตน์ราชธานี บุรีรมย์อุดมราชนิเวศน์มหาสถาน อมรพิมานอวตารสถิต สักกะทัตติยะวิษณุกรรมประสิทธิ์). Přestavbu dokončili králové Rama IV a V, kterí ze strachu před možnou kolonizací západními mocnostmi někdy v 19. století nechali zasypat původní vodní kanály a začali se stavbou silnic, aby stát modernizovali dle západních standardů.

Pár kanálů naštěstí ještě zůstalo, takže je možné využít rychlé a levné dopravy lodí, protože ulice jsou permanentně ucpané. Či si dát romantickou procházku podél, ovšem fakt je to kanál – ve smyslu stoka. Na mnoha místech je vidět protíkající potrubí s minimálně šedou vodou. Když potom člověk sedí v lodi a pravidelně dostává spršky do obličeje tak mermomocí přemýšlí, na které očkování zapomněl a jestli má dost černého uhlí a slivovice. Přes to všechno (nebo právě proto) je projížďka kouzelná: střídající se téměř slumy s ploty a stěnami z úplně všech myslitelných materiálů nádherně kontrastují s moderní zástavbou výškáčů ze skla a betonu. K tomu průvodčí běhající po vnějšku lodi jako opice – v žabkách, nechtěl bych tu dělat OZBP školitele.

Vlastně bezpečnost se tu vůbec moc neřeší, v koupelně visí nad sprchou průtokový ohřívač připojený zakroucenými dráty a pojistka je tamtéž. Trať z hlavního nádraží vede obytnou čtvrtí, kde přímo na náspu si hrají děti a přiléhají všudypřítomné streetfoody. Vlaky a autobusy jezdí s otevřenými dveřmi (bohudík) a člověk tak minimálně v nočních spojích přemýšlí, kolik podnapilých farangů už takhle asi bylo vytroušeno.

I když je pravda, že ti moc veřejnou dopravou nejezdí – obývají hotýlky přímo na hranicích red light districtů, aby nemuseli holky (či holkokluky) tahat daleko. Je to divné, ale vypadají všichni stejně, už snad desetiletí a víc (vzdělával jsem se před cestou i na starších dokumentech). Poznávacím znamením je mírná pleška, občasný pupek, široké kraťasy a v nich zastrčené polo či košile a přes to ledvinka. Doma už jim není přáno a výlet sem vyjde jako dvě návštěvy vykřičeného domu, tak proč se každý večer nevodit s křehounkými krasotinkami pod každým ramenem. Či v případě těch ještě zešedlejších a s opravdu velkým pupkem aspoň nehodit pingpongovým míčkem.

Ale dost už toho, uzavřu to dvěma praktickými tipy: taxíky jsou v noci mnohem levnější, než tuktuky (aspoň na větší vzdálenosti). A nevěřte autobusovým jízdním řádům v google maps. Čas nesedí nikdy, občas ani trasa.

Medvěd v Kachním průsmyku u Mamutích jezer

Prásk! A znovu, prásk! Někdo po mě háže šutry? Ale kdepak, to ze stromů padají šišky! Objekty velikosti lidské hlavy mlátí o zem v těsné blízkosti peroucích se veverek a ty to nechává úplně chladný. Mě ne, takže si pro výrobu snídaně vybírám gril, kterej není přímo pod stromem, teda kdyby to šlo. Jsem na … Pokračovat ve čtení „Medvěd v Kachním průsmyku u Mamutích jezer“

Prásk! A znovu, prásk! Někdo po mě háže šutry? Ale kdepak, to ze stromů padají šišky! Objekty velikosti lidské hlavy mlátí o zem v těsné blízkosti peroucích se veverek a ty to nechává úplně chladný. Mě ne, takže si pro výrobu snídaně vybírám gril, kterej není přímo pod stromem, teda kdyby to šlo. Jsem na Earthquake fault (klikni!), kousek severně od Mamooth Lakes, kde do sebe cpu vydatnou snídani před hikem na Duck Pass. Dá se tu snídat v klidu, protože kolem není elektrickej ohradník proti grizlyům. Jen ty veverky a meteority, teda šišky.

Na trailheadu jsem skoro nenašel místo na parkování, je tam několik velkejch parkovišť a všechny plný, kam tady ty lidi chodí… Za chvíli to zjišťuju – “takyhikovat” – předbíhám spousty turistů funících do kopce v suprovým, novotou zářícím outdoor oblečení táhnoucích spousty vybavení. Vypadá to, jako by si tu dali sraz všichni redaktoři outdoor plátků z celý ameriky a chystali si recenze. Na druhou stranu je pozitivní, že jdou ven a nedělají v tom selfíčka doma u zrcadla. V protisměru chodí opravdoví výletníci – tu dva fotříci s dětma, psem a spacím vercajkem, tu otrhanej lumbersexuál s udicí a podivným tlumokem…

Jezero, mezi stromy jsou další jezera a stany

Šplhám výš a výše, i když to není takový peklo, jak jsem si původně myslel – největší část stoupání za mě vyřešilo auto. Je to ovšem stoupání dostačující, protože brzy končí řídkej borovej les a nastupuje horskej terén s modrou oblohou a pálivým sluncem nad hlavou a pouští za zády. Kulisu zla dokreslují ty zástupy hlasitě mluvících a halekajících lidí, naštěstí však s rostoucí výškou řídnou a naopak přibývají neuvěřitelný výhledy.

V sedle se konečně trochu vydýchávám, ale na druhé straně se nebe zrcadlí v čemsi obrovským dávajícím tušit, že to bude i pěkně studený, tak nemůžu přestat myslet na koupel, kterou záhy realizuju. Vypadalo to studeně, ale bylo to Opravdu Studený. Hodně studený, chladnej vítr tomu moc nepřidal. Ovšem osvěžující a jako bonus už nesmrdím sírou (ale rybinou). Všude kolem jsou v kleči ukrytý spousty stanů a jejich nájemníků – s udicema.

Kudy to půjde nejlépe sešplhat k vodě a vykoupat se?

Udici nemám, tak dávám sardinky a dvacet na šutru u břehu a cestou zpátky se zakecávám s podobně žasnoucíma lidma, jako jsem byl já, když jsem vylezl do sedla – už to není “your english is very good,” ale “are you local?” Asi to dělají ty sandály a holej spálenej pupek.

Zabral jsem kámen u cesty pro trochu odpočinku a vzdálení se skupince přede mnou a pustil se do psaní poznámek z výletu, když periferním pohledem vidím pohyb na cestičce. To je ale velkej pes. Nedá mi to a podívám se, kdo ho tu nechává bez vodítka – a on je to MEDVĚD! Ještěří mozek se nezdá – najednou stojím na špičkách, držím odjištěnej sprej a cosi mu vykládám. Podívá se na mě pohledem někde mezi omluvou a smutkem “už ani tady nemůžu bejt” a pomalu se šourá do křoví směrem na druhé straně cestičky. Teda, tohle bylo zatím nejtěsnější setkání – mnohem blíž, než je nějaká bezpečná vzdálenost – snad nějakejch pět metrů. Uvědomil jsem si, že jsem před chvílí obědval ty sardinky (rukama) a pak po sobě matlal studenou vodu (těma stejnýma rukama), takže jsem ho mohl lehce zmást, že jsem ryba na šutru. Naštěstí jsem hluboko ve vnitrozemí a ne u pobřeží, takže byl chlapec spíš na bobule, než na ryby. Chvilku to rozdejchávám, dokud se mi hlas nezmění zpátky na vlastní (z hlasu Petra Bajzy) a pokračuju dolů – oslavit to setkání burgerem.

S plným žaludkem zdravé americké stravy vyrážím na krátkej podvečerní přejezd k Mono Lake. Slunce pomalu mizí za vrcholky po mé levé ruce (kde jsem ještě před chvíli šplhal) a k vyhlídce nad jezero se přehoupávám v okamžik, kdy jeho zbytky natahují světelné ruce nějakým kaňonem po té žlutavé pláni kamsi k východu. Skrývám se kdesi v pouštním porostu, oslavuju dnešní hike plechovkou jídla a piva a užívám si dispersed camping pozorováním hvězd. Dobrý to bylo, pro změnu!

Na kafe do Nevady

Vstávám něco po páté. Hvězdy pohasínají, jen srpek měsíce zůstává na blednoucí obloze. Pomalu se objevují vrcholky hor, aby záhy rozehrály symfonii barev. Lusknutím prstu se celé údolí zalívá světlem. Komáři užívají jednu ze dvou částí dne, kdy můžou hodovat. Válím se v horké vodě, koukám na hory a je mi fajn. Namísto zpátky do … Pokračovat ve čtení „Na kafe do Nevady“

Namísto zpátky do hor vyrážím směr Nevada, protože se mi poušť líbí čím dál tím víc. Nezvykle kroutící se silničkou přijíždím do Bentonu, kde zahýbám vlevo a po pár mílích se ocitám na hranici. Pořizuju pár fotek na všechny světové strany a protože začíná peklo, otáčím auto zpátky – k těm horám, nejprve směrem na Bishop. Projíždím jakousi kontrolní stanicí, kde jenom říkám, že před pár minutama jsem jel druhým směrem jenom kouknout na hranici, paní se usmívá a přeje mi šťastnou cestu – žádné podezřívavé pohledy a šacovačka auta, protože přece určitě kecám. Takhle teda vypadá ta presumpce neviny!

Před plotem Kalifornie, za plotem Nevada

Zpátky v Bentonu zastavuju u benzínové pumpy, kde dávám kafe a chvíli tohle místo, kde se zastavil čas, obdivuju. Naughty by nature ozývající se z auta pěkně dokreslují atmosféru, do které kdosi místní navrhuje, že by se měl někdo jít podívat na kamion opodál, protože tam stojí nastartovanej už dva dny. Šerif v téhle díře není, tak šoféra s možným infarktem někdo objeví až o pár dní později. Fotím, užívám stín a moc bych si přál mít koně nebo aspoň kožený kalhoty, abych se mohl prodírat bodláčím v poušti. Pokračuju na jih, okolo obrovské zavlažovací systémy kropí poušť, nad ní se zlověstně zvedají rozpálené kulisy z Mad Maxe a prach. Jakási šipka lákající na železniční muzeum mě přiměje opustit hlavní silnici a odbočit, navíc už nemám vodu.

Železniční muzeum v Laws je zbyteček po trati, která na přelomu devatenáctého a dvacátého století spojovala Mound House (NV) a Keeler (CA). V době, kdy tu neexistovala žádná silniční síť a pouze pár prašných cest vedlo pouští, to musel být malý zázrak – sednout do stíněného vagonu a vézt se po hranici Death Valley, nebo si nechat odvézt úrodu – tenkrát tu byly farmy, všude okolo Laws. Vykládá mi to v jednom baráčku – součásti expozice – paní v čepečku. Potom Los Angeles skoupilo ve většině údolí práva na vodu a tak se poušť rozšířila i do Narrow Gauge.

Údolím se kdysi klikatila Owens River, která byla v roce 1941 přehrazena a vzniklo tak Crowley Lake – největší nádrž na prvním „Los Angelském akvaduktu“ a jeho objem údajně vystačí pro milion obyvatel Los Angeles (což je tuším cca desetina). Hráz jezera, Long Valley Dam, je současně hydroelektrárnou, která zásobuje východ Sierras a část Los Angeles elektřinou.

Vypadá to, jako horký vzduch, ale tentokrát je to opravdu voda - Crowley Lake — Vypadá to, jako horký vzduch, ale tentokrát je to opravdu voda – Crowley Lake

Po pár hodinách v muzeu jedu dál, všechna okýnka dokořán. Teploměr ukazuje 84 stupňů Fahrenheita, což je necelých třicet celsia, ale asi to je tím ostrým sluncem, protože mi přijde, že podobné vedro jsem ještě nezažil. Horký vzduch nad silnicí vypadá jako olověné kaluže, které se rozstříknou, když do nich najedu. Bishop, konečně pořádná silnice. Hučím si to zpátky na sever, z boku fouká šílený vichr, který si autem pohazuje jako hračkou. Taky nese smrad – ty všudepřítomné žluté pouštní kytky smrdí jako kombinace pelyňku a zaschlé moči.

Silnice v poušti - na obzoru Sierras — Silnice v poušti – na obzoru Sierras

Jsem zpátky poblíž místa, kde jsem dneska spal a hned o dvě míle dál točím na Hot Creek. A protože mám spoustu času, tak mám v plánu to tu celé prolízt. Z informačních cedulí se dozvídám, že jsem vlastně dneska spal vprostřed obrovské kaldery (15×10 mil), ve které na mnoha místech vyvěrají horké prameny a místy tvoří i horké potoky či říčky, kde teplota během dne kolísá klidně o nějakých 50 stupňů celsia. Od roku 1968 se tu údajně uvařilo 14 lidí, přesto je na webu spousta fotek dalších odvážlivců, kteří se tu koupou. Horké, barevné a taky neuvěřitelně kýčovitě fotogenické místo, i bez HDR. Odlovuju pár kešek, pozoruju jeleny skrývající se před hordou návštěvníků a po chvíli prchám taky – pryč z toho vedra a prachu. Po šotolině tomu dávám co to dá – vstříc horám, směr Mammoth lakes.

Jakmile odbočím z 395 highway, krajina se mění, najednou jsem vprostřed borových lesů. Místo zimních radovánek pro obyvatele Los Angeles – nejbližší horské středisko k tomuto city. Povinná zastávka na informacích – osondovat, kam zítra vyrazit – a ranger mě dostává: “můžeš kempovat kdekoliv, pokud to bude aspoň dvě míle od města,” “ne, nepotřebuješ fire permit, prostě si zapal oheň,” “tohle je všech, je to national forest.” Přesto se mi oheň v tomhle suchu dělat nechce, tak hledám nějakou bbq základnu. Zatím jsem se akorát ztratil a našel Horseshoe Lake, kde od zemětřesení v roce 1989 vyvěrá oxid uhličitý, takže je obklopeno mrtvými stromy a varovnými cedulemi, místy i zábranami ke vstupu. Jde poznat, že jsem stále na okraji obrovské sopky.

Horseshoe Lake, za hřebenem se skrývá John Muir wilderness

No a protože jsem se zařekl, že budu brát stopaře, tak beru dva místňáky od jezera dolů, i když vypadají podezřele. Poradí mi pár míst a neustále děkují za svezení, prý vůbec nečekali, že je někdo vezme, protože amíci se bojí. Čechy tu prý taky mají a jsme skvělí!

Bbq area tu je u fotbalového hřiště, kde odpoledne probíhal nějaký přátelák a rodiny zúčastněných teď sedí a grilují. Já griluju fazole a přemýšlím nad burgrem, když najednou se ozve “what about all those leftovers?” Takže dostávám tři burgery, homemade těstovinovej salát a hromadu zeleniny. Dej, dostaneš. Jen si moc nechtějí povídat. Děcka běhají po hřišti a čutají, občas jim míč skočí ke mě, tak si taky kopám. Pupkatej fotřík s knírkem a mexickým přízvukem opodál se nemůže dočkat, až jeho žena dotelefonuje, tak s úsměvem od ucha k uchu taky tajtrlíkuje po hřišti. Příjemná podvečerní atmosféra tady, pro změnu se mi tu moc líbí.

Vyrazil jsem zpátky do města, abych vychytal Starbucks kvůli interwebům (a kotli zeleného čaje) a díky tomu jsem se nachomítnul k festiválku. Jako už jinde mi přijde, že tu kapely hrají stejnej repertoár – AC/DC, Steppen wolf a podobně. Nedá mi to a dávám si pívo, takže dneska už nikam nepojedu a v divočině taky spát nebudu. Usínám pár ulic od pódia a pro lepší spaní poslouchám muziku. Kultura v horách, to je ale milé překvapení!

HOWTO export private key from bitcoin-qt

I’ve been struggling with exporting my private key from bitcoin-qt a little bit, so now when I successfully done it, I’m going to describe those steps here. I had old wallet.dat and switched to Electrum wallet, but after MININGCO.ETF closure I received some funds into my old wallet, so there was need to get them out. … Pokračovat ve čtení „HOWTO export private key from bitcoin-qt“

I’ve been struggling with exporting my private key from bitcoin-qt a little bit, so now when I successfully done it, I’m going to describe those steps here. I had old wallet.dat and switched to Electrum wallet, but after MININGCO.ETF closure I received some funds into my old wallet, so there was need to get them out. First I was trying to use PyWallet, but without any success. So I did it with CLI access to bitcoin-qt wallet. Here we go:

Download and unpack bitcoin-qt wallet,
move wallet.dat to ~/.bitcoin directory,
create bitcoin.conf in ~/.bitcoin directory and define rpcuser= and rpcpassword= in it,
run ‚bitcoind -server‘ in terminal,
unlock the wallet for 60 seconds like ‚read -s wp; ./bitcoin-cli walletpassphrase „$wp“ 60; unset wp‘,
and finally dump private key ‚./bitcoin-cli dumpprivkey 1MyBitcoinAddress‘, which is written directly to terminal,
lock the wallet ‚./bitcoin-cli walletlock‘.

Now it’s possible to copy private key and import it into Electrum or another wallet software (or give it to someone :)).