V minulém blogpostu jsem zmínil, jak všichni přestanou všechno dělat, postaví se a vzdají hold králi. Nuže, poštěstilo se nám to na nádraží, dva dny po sobě jsme se tam otočili v 18h, kdy strážci pořádku zapískají na píšťalky, všichni se postaví a začne hrát hymna. Po minutce se zase všichni vrátí k tomu, co předtím dělali.
Chtěli jsme koupit lístky na jih s předstihem kvůli strachu ze sezóny a obsazeným vlakům, ale nebyl to dobrý nápad. Fronta na předprodej byla nekonečná. Tak jsme šli místo toho raději bloumat do chinatownu. Po setmění jsou uzavřeny trhy se surovinama a mletýma tygříma penisama v postranních uličkách a na hlavní vystrčí jiní prodejci svoje fastfoody, zmrzlinu a sladkosti téměř až do středu ulice, protože proud turistů je na obě strany velmi silný a široký.
Zajímavější jsou ovšem trhy přes den (nejen chinatown), protože se tam dá najít prakticky cokoliv: od papírových bot přes sušené houby a vonné tyčinky až po prastará poškrábaná CDčka neznámých interpretů a jiné etnosračky. Plus haldy ovoce a zeleniny v čerstvé i sušené formě, již téměř zmíněné netopýří hnáty a mleté kly z nějakého vybitého druhu nosorožce. Prostě Čína.
Ale zpátky do vlaku. Lístek se dá v pohodě sehnat pár hodin před odjezdem bez naprosto žádné fronty. Dokonce byly volné i nějaké spací vagony, ale když už autenticky, tak proč nevzít druhou třídu bez klimy. A že to byla volba dobrá – vlakem procházejí pravidelně prodejci jídla a pití, ale do spacích vagónů nejsou po rozložení postelí vpuštěni. Navíc si cestující v hitláku může užít skoro až k podlaze otevřená okna, při procházkách vlakem i v plné jízdě otevřené dveře a průvodčího kouřícího v jídelním voze přímo pod značkou „zákaz kouření“ – chvíli poté, co si vyžádal od jednoho z prodejců malý úplateček.
Ale to už tomu mašinfíra dával dekl, až se od kol jiskřilo a do Chumphonu jsme přijeli pouze s cca hodinovým zpožděním. Což jsou všechno parametry, o kterých by se Českým drahám mohlo nechat jenom zdát. Místní prodejci tam už dlouho před rozbřeskem připravují přímo na peróně občerstvení. To ostatně nabízeli i jejich kolegové na předchozích stanicích – rovnou do okýnka vlaku. Což nutně vede k akumulaci odpadků u všech cestujících, protože všechno je z plastu. A co s tím dělat? Inu, šup z okna! To ostatně doporučuje i průvodčí – před náma se prohodili cestující a ti vystoupivší tam nechali pytel brajglu. Pruvodčí těm novým posunkem naznačil, jak to mají “zrecyklovat“ – a hned to letělo.
Dali jsme si jakousi snad ovesnou kaši připravenou na slano s játry, hoblinkami zázvoru a koriandrem, vypražené koblihy a kafe kousek od nádraží a za zvědavého očumování potkany ji vsoukali do sebe. Stále mě nutí přemýšlet, jestli by u nás taky tak kvetlo podnikání, kdybychom nebyli sešněrováni pravidly co se přípravy a prodeje jídla týče. Snad ano – a vepřo, knedlo, zelo bychom nabízeli z pojízdné vývařovny přímo na můstku u macochy turistům za zlomek ceny – na truc všem podnikům v okolí.
Podnikaví jsou všichni, aspoň co se turistů týče. Paní na peronu pobíhala s lístkama na trajekt už před čtvrtou hodinou, aby náhodou někdo z nočního vlaku nechtěl koupit cestu u konkurenční společnosti. Tak jsme vzali lístky u ní, v budce si po otevření jenom nechali dát štempl a ofotit pasy (ty chtějí i u nákupu lístků na vlak a vlastně úplně u všeho) a těšili se na transfer do přístavu – společně se stále se zvětšující skupinou dalších a dalších rozespalých turistů, výletníků a cestovatelů. Ale o tom zase az příště.