Počátek Eurotripu jsem si "užil" kde jinde, než ve východisku mých anglických dobrodružství, Birminghamu. Tentokrát jsem se tam ovšem zdržel dýl, než jednu noc (a než je zdrávo), takže musím dát za pravdu známým, kteří říkali, že je to hnusný a nudný město a kterým jsem nevěřil.
Důvodem ke zdržení byla nemožnost sehnání Interrail lísku, jak jsme byli domluvení z důvodu selhání zdroje, takže jsem si zbytečně ve West Bromu proseděl (a prochodil) pár dní, kolik, už radši nevím. A pokud bychom nevyrazili na Londýn s touhou sehnat lístek, asi bych tam seděl dodnes, ale o tom později…
Birmimnghamští jsou dle mého krátkého pozorování asi velcí milovníci Petra Iljiče Čajkovského, protože takovou koncentraci "Swan věcí" jsem snad ještě neviděl – počínaje "Swan village", přes různé další labutí aves, closes, drives, streets… až "Swan pool" konče, nevím, co je tolik fascinuje na baletu, když se tváří, že neumí do pěti napočítat a znají snad jen GB a potom fucking Pakies, Indes a Polish, což je celá zbylá Evropa bez výjimky.
Nemůžou být snad ani tak vypití, protože v měste platí prohibice (i když hned cestou z letiště jsem v autobuse koukal na bandičku sotva zletilých, kterí se napájeli nějakou Whiskey a šikanovali starší okoloí, především potom ty snědší). Taky tu je docela málo hospod, resp. hospod je tu dost, ale nápaditých jejich názvů málo. Tady ovšem převažují koně a hlava královny. Názvy stylu "Queens head", "Four horse shoes", "White horses"…těžce převažují; jedinou výjimku tvořila hospoda "Coach and Horses" v sousedství, která byla snad jediná tohoto názvu v celém Bhamu, proto se její název dostal i na název sousedící autobusové zastávky. Jedna krátká jízda autobusem několik zastávek (které jsou většinou jen pár kroků vzdáleny) odhalí hned několik hospod stejného jména vedele sebe. No proč ne, stejně k žádným koním nechodím, mají to pivko docela drahé (GBP2.5 a výš za pintu).
Všude tu panuje nehoráznej bordel – odpadky. Když je mi u nás smutno z toho, jak se všude válí okolo silnic z auta odhazovaný odpad, je to nic v porovnání s Birmáčem. Mládež chlastá po parcích, pokud jsou z dohledu všudypřítomných kamer a i pod nimi, samozřejmě veškerý odpad, kterého bývá požehnaně, zanechají na místě rozházený okolo, takže se člověk při procházce v parku doslova brodí odpadky. Nejinak je tomu v autobusech – sice je tu za odhazování odpadků vysoká pokuta, ale nikoho to zjevně netrápí. Před sednutím je nutno ze sedadel shrnout hromady pet lahví, útržků novin, kelímků, promaštěných papírů kdoví od čeho a v neposlední řadě zkontrolovat, jestli pod vším tím není nablito, nebo pod sedadlem nasráno.
Jak jsem napsal výše, pro mláděž (řekněme cca do 20 let) jsou všichni cizinci fuckin' Polish, případně Pakies a podobně. Nejprve jsem nevěřil, že některé skupinky hážou po našincích šutry, ale po tom, co jsem jedním málem dostal do lebzny jsem uvěřil. Na druhou stranu starší generace je slušná a uctivá (není samozřejmě pravidlem). Při toulání kolem kanálu rybáři i další poutnící s úsměvem zdraví, občas se i na ulici dá někdo do řeči a nešetří zdvořilostními frázemi.
Kanály jsou kapitolou samou pro sebe, je to jedna z mála oáz klidu a mají i svoje kouzlo. Taky je okolo hodně kešek, ale když jsem se za nima vypravil, jako by se propadly do země, holt asi jsou Angláni lepší v maskování. Když už mluvím o kanálu vzpomínám si, že jsem potkal jeden z hausbótů, utržený a vypálený, plný děcek (cca 13 let). Pozdravili jsme se a poté, co se ujistili, že mám nějakou divnou výslovnost a asi teda nebudu jejich spoluobčan se opakoval příběh s kamením dokreslený navíc ukázkami obnažených pozadí, krása!
Mluvil jsem o oázách klidu – nejen kanály skýtají útěchu v ruchu velkoměsta, stejně tak i "parky" obklopené a protkané dálnicemi a golfovými hřišti. V hustě zarostlých loukách se naštěstí dají najít i kešky, jinak je tam klid občas porušený běžcem se psem, jinak tam snad nikdo nechodí.
Tolik o Birmáči. Byl jsem z města na začátku nadšenej, ale čím více času jsem tam trávil, tím více se mi znechucovalo, bohužel. Možná bych si časem zvykl, ale na tu nenávist omladiny bych si asi nezvykl, je to docela potupný pocit a oplácet kámen kamenem si netroufám. Tak jsem aspoň pořídil něco málo fotek – foťák jsem s sebou tahal pořád, ale dost často se vracel bez jediné fotky, protože prostě není co fotit; stejné domy, stejné ulice, stejnej bordel… – a dal je na flickr, do setu s Eurotripem.
