Měsíc: Září 2014

Victoria pro mě byla docela zklamáním. Možná přehnaným očekáváním, možná fackou způsobenou rychlým návratem do civilizace, kdo ví. Největší podíl na tom ale asi budou mít turisti a fakt, že město je jim hodně podřízeno, aspoň centrum, kde jsem těch pár dní trávil. Úplně se někam vytratil ten wow efekt, který jsem zažil po příjezdu do Vancouveru.

Zůstal jsem v hostelu přímo v centru (tedy v přístavu), což byl dorm pro čtyřicet lidí. Ale ta postel, Ta Postel! Po tom týdnu a něco na alumatce v malým stanu v permanentním vlhku deštného lesa a zkondenzovaného dechu. Hardcore cestovatelů tu moc nebylo, všehovšudy jsem potkal jenom Jesse – britku, která brázdí Vancouver island na kole taktéž s malým ultralight stanem z wallmartu. Ostatní byli “city folks” a prohlížeči muzeí, čemuž jsem na chuť nikdy moc nepřišel.

Ale aspoň jsem to zkusil – stejně jako v Edmontonu jsem tu navštívil Legislature building, ale pokud bych měl tyhle dvě místa porovnávat, tak raděj vypracuju slohovou práci na téma “Srovnáváme jablka s hruškama.” Bylo to krátké, nudné a navíc v ohromném chumlu lidí. Jediný světlý okamžik byla sehraná scénka, kdy nás navštívil sir James Douglas, svého času guvernér BC a Vancouver islandu (ano, byly to dvě separátní kolonie). V dobovém oblečení samozřejmě a s úsměvem zarámovaným kotletama. A pak nás vyhnali zpátky na ulici.

Využil jsem civilizace a své averze k davům a vydal se do postranních ulic, abych našel prodejnu s outdorovým vybavením. Udělal jsem si totiž v lese tak hustou kaši, že jsem zlomil spork a přestože s homemade dřevěnou rukojetí fungoval dál, nebylo to ono. Nakonec jsem pořídil spork titanový a udělal si radost thermarestkou, bivakovacím pytlem a několika ve vakuu sušenými jídly. Od teď budu profesionál! Stan tu nechám a budu kempovat nenápadně. Navíc ubyde místo v batohu, i když bych ho rád vyprázdnil ještě víc – už vidím, kolik krámů zbytečně tahám (ale vyhazovat se mi samozřejmě nechtějí).

A když už jsem si potvrdil jeden zlozvyk (nevyhazování krámů), hned jsem přidal i další – vyrazil jsem směrem na vyhlášenou fish&chips hospodu, ale protože jsem dříve potkal zajímavou perskou restauraci, tak jsem pojedl tam. Beef gourmeh sabzi, megaomnom po všech těch konzervách. Musím zagooglit recept! Na vytrávení ještě malá procházka k Juan de Fuca strait podívat se na tmavé siluety kopečků a světla v Emérice a cestou zpět snaha dostat se do onoho už zavřeného fish&chips stánku, pouliční umělci a spát, zítra začíná přesun století.

V přístavu, pěkně uveleben v koutě, jsem se konečně začetl do Kindlu a ani nepostřehl, jak se hala zaplnila. Takže jsem čekal, až se věichni nechají odbavit, co se budu mačkat ve frontě. Ukázalo se, že to byla chyba. Jdu na odbavení jako poslední a počítače US customs mě odmítají přijmout. Chvíli se zamýšlím nad svou minulostí, ale nedávám na sobě nic znát a nechávám se popohánět od jednoho počítače k druhému, abych nakonec uslyšel, že mám smůlu a do US mě nepustí. Teď ne, možná další lodí. No co už, aspoň si dám ty vysněné fish&chips v onom výše zmíněném stánku!

Na druhý odpolední pokus se deru do dveří jako první a na druhý sken pasu a otisků prstů to vychází. Moji radost přehluší jenom výkřiky paranoidního oficíra, že tam všechno vyletí do vzduchu, protože jsem nechal batoh opřený o stěnu o kousek dál. Povede se mi ho uklidnit bez waterboardingu někde na Kubě a už stojím frontu na loď. Prochází kapitán, který mě okamžitě poznává (narozdíl od imigrační úřednice), směje se a znovu se omlouvá, že mě předtím nemohl vzít. Na palubě je kulové – jenom předražené občerstvení a druhé patro s vyhlídkou. No a pak ještě bokem prodávají chlast a cigára – ale to potají, ne jako jinde – člověk si musí vystát frontu a v katalogu si ukázat a doufat, že mu to odněkud přinesou. Neriskoval jsem a radši bloumal po lodi a na horní palubě vychutnával ledový vítr a spršky slané vody. K batohu odhozenému opodál jsem se vrátil akorát včas, protože už tam zase běhal jinačí starostlivej občan s výkřiky “it will blow us up” a nekolikrát se ujišťoval, že je to opravdu můj batoh a nebude muset jít nic nikam hlásit. U srs? Really? Tohle bude peklo! Všichni jsou podělaní strachy, chjo.

Ale ne, vystupuju bez předsudků, nebo se o to aspoň snažím. Imigrační pohovor tomu napomáhá:
– kde bydlíš?
– v česku…jo ty myslíš tady…v hostelu.
– a pak?
– u známých v Seattlu.
– kdy se vracíš do Kanady?
– nevracím, mám let domů z LA.
– můžu vidět letenky?
– ještě je nemám vytisknuté.
– OK, pěkný den!
Ve frontě před celnicí to vypadá, jako na sešlosti nějaké větší rodiny – všichni spolu tlachají, děcka běhají v rámci celé místnosti a docela drze se vyptávají úplně cizích lidí, nebo se jim hrabou ve věcech… Nikoho to nevzrušuje. Něco takovýho jsem ještě neviděl, dospělí jsou očividně zvyklí těm malým paviánům ve všem vyhovět, i když jsou cizí. Hned venku se potkávám s prvním americkým návykem – informace jsou zavřené už od čtyř, přijel si pozdě, sežeň si sám. No co už, o kus dál tahám informace z holčiny, která ze mě nevytáhla podpis na anti-antibiotickou kampaň. Tak aspoň na základě toho nacházím eko-potraviny a po chvíli Safeway (levnou krmi a především levné pivo – ke koupi přímo v regálu v supermarketu!!!). Jako bonus mají Safeways 24/7 a relativně rychlý internet zdarma, takže vybírám pár míst k přespání a vyrážím do terénu.

První flek má sice pěkný výhled, ale je to venčírna psů, navíc poměrně frekventovaná, tak tam jenom schovávám bágl a pátrám dál. Překvapuje mě, kolik je tam všude po ulicích divoké zvěře. Opět se vkrádá nedobrý pocit – kvůli medvědům – takhle v civilizaci je nemám rád, protože jsou zvyklí rabovat popelnice a lidí se nebojí. Takže na základě toho volím i spací místo – louku dále od lesa s pěkným rozhledem okolo. Při vyzvedávání batohu mě vyrušili týpek z Kalifornie a z Chicaga a hned se dávají do řeči a protože vidí batoh, tak navrhují i sobotní hike. To už ale budu v Seattlu, tak jenom chvíli debatujem o cestování, mém výletu, americe, pořád se omlouvají, že mě tam vyrušili… Dopíjím škopek, západ slunce skončil, tak se přesouvám na vyhlídnutej spot. První zatěžkávací zkouška nafukovačky je na výbornou – velmi pohodlné spaní. Jen bivakovací pytel jsem použil špatně – natáhl jsem ho na sebe, až když padla rosa, takže mi byla docela zima a pytel byl ráno durch mokrej, stejně tak spacák. Navíc celou noc kolem brousili jeleni (netuším, proč se nedokázali smířit s tím, že tam někdo spí a prostě tam nechodit), takže jsem uvítal východ slunce a pokusil se naposledy zabrat, aby to i trochu uschlo. V tom mi však úspěšně zabránil další jelen, kterej přišel snad ještě blíž a potom zděšeně prchal k dělníkům, co se mezitím objevili na stavbě poblíž – takže jsem byl vyzrazen a jeden jde na kontrolu, co že to tam je v trávě ukryto. Naštěstí se žádné “this is private property” nekoná, směje se a přeje dobré ráno. I tak ale pro jistotu balím a mizím, ještě se zdravíme s ostatníma, slyším omluvu za vzbuzení a už šupajdím k horám, které mě včera na trajektu tak fascinovaly. Zdržím se tu ještě jednu noc, tohle si přece nesmím nechat ujít!

Chtěl jsem se zdržet ještě nějaký den, ale někdo mi odtáhl stan z pískovny do lesa, takže nebudu riskovat jeho násilné sklizení a zmizení věcí a zmízím pěkně po anglicku já. Návštěva místního pivovaru se tak odkládá na neurčito.

Poslední noc, poslední ráno, poslední schování batohu a poslední výlet do města vyfotit se u “End of transcanada hwy” cedule. Při rozlučce s pláží potkávám další svatbu, tentokrát mnohem přirozenější a hezčí – nemají zástupy družiček, slavobránu, židličky ani reprodukovanou hudbu, ale stojí se surfy, hrají na kytaru a celkově to působí mnohem uvolněněji. Při vyzvedávání batohu potkávám “sousedku”, která mi vysvětluje, že pískovnu vlastní dva podivní chlápci, kteří by mi dali přes hubu, kdyby mě tam načapali a z jejího výrazu je patrné, jak je ráda, že se stěhuju pryč.

Na stopu s cedulí Ucluelet dlouhé minuty nikdo nestaví, tak vyrábím novou ceduli “Tijuana” a hned to jde lépe. Osazenstva projíždějících aut se smějí, já se směju, voláme a máváme na sebe a netrvá dlouho a už se vezu. Na batohu obrovský pes, já na klíně s velkou bednou velkých borůvek, které po hrstech láduju do sebe a ve střešním okýnku surf, ze kterého kape vosk. Řidička prý normálně stopaře nebere, ale mě musela díky cizáckému vzhledu a ceduli zastavit. Zajíždí si kvůli mě do města a já se vydávám hledat přístav. Po chvíli se úspěšně doptám a zároveň se v onom zlatnictví chvíli zdržím, protože paní pochází z Polska a je očividně ráda, že vidí nějakého Evropana. Spací flek nacházím za místní školou u hříště, kde v křoví schovávám bágl a vyrážím na Pacific wild trail. Mnohem více mě ale zaujmou loty na prodej a rozparcelované plochy vůbec, tentokrát nejen cenou: fascinovaně procházim prázdnými ulicemi, kde je jenom silnice a zasíťované pozemky v srdci džungle, pořád zarostlé hustým pobřežním lesem. V sousedství jsou už zastavěné a obývané bloky, ne starší než pár let, tyhle prázdné čeká v dohledné době stejný osud.

Asi nejlepší spaní za poslední týden, přestože nad sebou nemám stan. Už zvečera je brutální rosa, takže jsem úplně promočenej, zítra bude vedro jako v peci. Vprostřed noci se budím a koukám na nádhernou hvězdnou oblohu, zářící mléčnou dráhu a černo dálek. Pak se postavím a jdu vykonat to, proč jsem se vzbudil. Společně se mnou se pár kroků ode mě zvedne z trávy cosi velikosti koně, chvíli na mě hledí, nereaguje na mluvení ani tleskání a společně se mnou zase ulehne. Stala se ze mě divoká zvěř! Ráno zjišťuju, že jsem se trochu přepočítal při určování východu slunce, takže můj pelech plný vody, slimáků a komárů sluneční záplava hned tak nezaleje. Tudíž odcházím na kafe, štrůdl a krmit havrany a po nějaké hodince se vracím a všechno už pěkně schne na sluníčku. Paráda, vyrážím na pláž nebo sehnat sprchu ve snaze změnit se z divé zvěře na člověka. Nakonec se nekoná ani jedno, pořádnej koupací flek aby tu člověk pohledal a to nemluvím jenom o brutální kose, větru a mlze. Na vycházce potkávám další divokou zvěř, která si ze mě vůbec nic nedělá (narozdíl od jiných německých turistů). Potkávám i další spousty usměvavých lidí a vzpomínám na slova včera stopnuté cvičitelky yogy: “people here dont care about money, theyre just chilled…” Tak se zdravíme a zubíme na sebe. Obědvám v přístavu na lavičce, vedle sedí dědula z Ontaria a za chvíli se přidává holčina též z Ontaria. V Ukee jsou všichni Němci, nebo z Ontaria. A moje maličkost.

Loď proplouvá mezi zamlženými ostrůvky, z husté kaše se vynořují další a další, neuvěřitelná nádhera. Tohle je Pacific Rim. Dá se tu pronajmout kajak a jezdit mezi ostrovy, přespávat na nich…pro příště je jasno. Vidím kosatky – za 39 babek za lístek na loď, namísto 160 za organizovanou výpravu s návratem na totéž místo. Postarší manželský pár z Oregonu mě trochu děsí tím, že “us už nejsou to, co bývaly – lidi jezdí za svobodou do Kanady”. Oni prý jezdí už pár let sem – na kajak mezi ostrůvky. Doporučují mi pár míst v jejich domovském státě, uvidíme, jak to vyjde. Už tuším, že ten měsíc a půl na západ US je hodně málo. Kdybych mohl, zůstal bych rovnou tady – na ostrově s kajakem. Next time, as usual. Blížíme se do Port Alberni, nad kopci lítá helikoptéra těžící dřevo – naváže kmen, snese ho na mořskou hladinu a letí zpět. Už vím, odkud pocházelo všechno to dřevo plavící se skrz Vancouver. Kopce na pobřeží jsou hodně vykácené, zalesněná zůstávají pouze místa, jejichž vykácení by způsobilo erozi. Takhle to do pár let znovu zaroste. A ještě v indiánských rezervacích zůstávají stromy. I tak být indiánem brečím z té devastace. Holé kopce, holt Britská Kolumbie nezapře svoji britskost, jen tu z toho nestaví lodé, ale domy.

Na lodi jsem též blíže pochopil ono “go ahead, socialize.” Spousta lidí jenom tak bloumá po lodi, hledá pozitivní oční kontakt a dávají se do řeči. Takže jsem mimo jiné smalltalkoval s městským zastupitelem Port Alberni, který se v důchodě nudí, takže každý týden podniká cestu lodí do Ukee a povídá si s lidma. V Port Alberni je neuvěřitelný vedro, po tom týdnu na pobřeží mi tohle počasí vnitrozemí nedělá dobře. Stelu si (pro změnu) za školou na lavičce, kde mě žerou komáři, mravenci a myšlenky, že se na stopa vyprdnu a pojedu pohodlně klimatizovaným busem rovnou do Victorie. Činím tak a záhy se kochám krajinou připomínající Okanagan valley, místy moji představu o Kalifornii a blížím se mílovými kroky k hlavnímu městu BC.