Protože se poctivě připravuju na výlet po stopách argonautů, přečetl jsem knihu od Pierre Bertona – Zlatá horečka (Orbis n.p. 1976). A protože jsem současně fanoušek kryptoměn a v této „branži“ se už nejakou dobu pohybuju, neušla mi jistá souvislost mezi částí jedné kapitoly a právě světem kryptoměn. Dovolím si pár těchto odstavců ocitovat, obrázek nechť si udělá každý sám.
Neexistovala žádná správa, ani zákonodárství, a tak toto vákuum bylo brzy vyplněno něčím jiným. Pomalu a nenápadně si obec musila začít všímat muže jménem Jefferson Randolph Smith. To byl náš známý Mejdlíčko Smith, který se v Seattlu vytahoval, že se stane pánem nad Skagwayem. Uprostřed zimy na jeho slova došlo. Začal nad svými spoluobčany vládnout železnou rukou. Než si toho stačil kdo povšimnout, měl svou armádu, vycvičenou, vyzbrojenou a disciplinovanou, vlastní síť špiclů a vlastní tajnou policii. S obchodníky, překupníky a novináři byl jedna ruka a jeho vliv sahal až na kanadskou hranici.
Žádný nově příchozí neušel pozornosti Smithovy organizace. Od okamžiku, kdy se nalodil na loď ve Victorii nebo v Seattlu, až do chvíle, kdy překračoval hranici, byl pod bdělou neutuchající kontrolou Smithových lidí. Byli všudypřítomní. Zamíchali se mezi pasažery lodí už na přístavišti a předstírali, že jsou taky budoucí zlatokopové. Byli na ulicích, v obchodech, v kostelních lavicích, podél celé trasy. Každý měl předem určenou roli. „Důstojný“ Charles Bowers předstíral, že je zbožným pastýřem svého stáda, radil a pomáhal, kde nakoupit zásoby, na koho se obrátit o pomoc. Dobrým tahem bylo poradit každému zelenáči, aby se střežil Smithovy bandy. Billie Saportas, novinář zaprodaný Smithovi, dělal se všemi nováčky hned po příjezdu interview, aby vysondoval stav jejich financí. Štíhloun Jim Foster, pohledný kučeravý chlapec, čekal v přístavu a pomáhal se zavazadly. Van B. Triplett, Starý Tripp, stárnoucí prohnaný darebák, byl hlavní informátor o Klondiku. Ze všech členů Smithova gangu vyzařovala dobromyslnost. Tripp s dlouhými bílými vlasy vypadal jako biblický prorok, ale pod patriarchálním vzezřením byl tvrdý jako žula. Jednou ze silných stránek Smithovy organizace bylo, že nikdo nikdy nevěděl přesně, kdo je a kdo není členem gangu. Většina vypadala naprosto nevinně – buřinky, motýlky, diamantové jehlice, naleštěné vysoké boty. Vypadali jako obchodní magnáti, veřejně činní občané, kněží. Prostý člověk se bál zvednout hlas proti Smithovi na veřejnosti i v soukromí. Nikdo si nebyl nikdy jist, zda ho neposlouchá někdo ze Smithových nohsledů.
Skagway byl brzy zaplaven obskurními podniky všeho druhu, které měly za úkol ožebračovat zlatokopy. Obchodní banka, telegrafní úřad, informační kancelář, vše solidně, důstojně vybavené.
Štíhloun Jim Foster měl tak poctivý exteriér, že všichni nově příchozí hned roztáli. „Proč si nezajdete do cestovního byra?“ poznamenal, když zvedal zavazadlo. „Tam vám pomůžou dostat se dál a neokradou vás jako jinde.“ Když Foster odmanévroval greenhorna do takové kanceláře, došlo k předem dohodnuté akci. V kanceláři ho přijal člen gangu, který hrál majitele, vedl jednání ve věcném obchodním tónu. Když se dohodli, požádal ho o malou zálohu. Bylo totiž třeba pod nějakou záminkou přimět nováčka, aby vytáhl peněženku. Jak se to povedlo, byl s ním konec. Jeden člen bandy, předstírající, že je povaleč, na něho skočil a peněženku mu vytrhl. Vtom vstal jiný gangster, hrající slušného zákazníka, a začal se rozčilovat, že nemůže vidět, jak počestného muže oloupí už i za denního světla. Všichni vyskočili, křičeli jeden přes druhého, dělali zmatek – a muž s peněženkou upláchl.
Všichni předstírali rozhořčení, dokud chudák okradený neodešel, vyděšený, zastrašený, oškubaný.
Na jiné nezkušené zlatokopy čekaly na ulicích volavky. Ti začínali konverzaci o cestě, jak se dostat nahoru, kde sehnat mapy, předpovědi počasí a vůbec podávali co nejvíc informací. Pak je náhle napadlo: „Pojďte, zajdem spolu do informační kanceláře, snad tam něco budou mít.“ A nováček byl postrkován k další ze Smithových institucí.
Informační kancelář měla za úkol vytáhnout z nováčka hlavně podrobnosti o jeho dalších plánech, o přátelích a o stavu jeho financí. Potom buď nešťastníka předhodili některé karbanické herně, nebo když se zdráhal hrát, vytáhli z něho co se dalo a tyto údaje dali k dispozici jiným členům bandy, kteří působili podél trasy.
Smithův telegrafní úřad byl obzvlášť Ďábelský vynález. Ve Skagwayi totiž nebyla v roce 1898 telegrafní linka, ale Smith přesto sliboval posílat telegramy – pět dolarů za slovo. Samozřejmě že všichni chtěli dát zprávu svým milým, než vyrazí dál do hor. A Smith si dal záležet na tom, aby měli do dvou do tří hodin odpověď.
Jindy rozšířili letáky, které varovaly před otrávenou vodou. Nově příchozí měl přijít do obchodní banky, kde mu dají plány otráveného území. Když tam přišel, odvlekli ho do tmavé kůlny, tam ho praštili a při mihotavém světle svíčky ho obrali o všechno.
A ve chvíli, kdy jste byli na dně, kdy jste uvízli v Skagwayi ožebračeni, kdy jste nemohli ani tam ani zpět, objevil se laskavý filantrop s tmavou bradkou a zkoumavýma šedýma očima a nabídl vám ve jménu křesťanské spásy tolik peněz, abyste se dostali domů. A tak se tito ztroskotanci vraceli domů s vděčnou vzpomínkou, že nejen Ďábel panuje na Aljašce, ale že tam žije i jejich dobrotivý zachránce, který samozřejmě nebyl nikdo jiný než Jefferson Randolph Smith.
