Teda, vitr v horach je docela silnej, obcas jsem myslel, ze to tu moji chatrnou budku (I kdyz je z kamene) odnese!

Kazdopadne jsem ale byl nucen se prestehovat z betonove podlahy na stul, protoze ten beton studil I skrze alumatku a nebylo to nic prijemneho. Jeste vecer, kdyz jsem se blizil k nocovadlu jsem premyslel, jestli jsou tu medvedi, nebo ne, abych nebyl moc prekvapenej, kdyby na me nejakej vybafnul z klece. Dospel jsem k nazoru, ze takhle na jihu asi uz nebudou, ale v noci jsem prehodnocoval – jen jsem se ulozil, zvenku se ozval prichod neceho velikeho, funelo to kolem budky, jaksi to brblalo, ale usoudil jsem, ze to asi bude nejaky kanec, tak jsem v klidu usnul.

Odpocinul jsem si pekne, I kdyz zase nevim, kdy jsem spal, protoze si pamatuju neustale otaceni z boku na bok, ale kazdopadne vyhrabal jsem se az pred devatou a dal si obvyklou snidani.
Po snidani jsem se pustil do planovani, ale s mapama, co jsem mel, se to moc nedalo. Jedna byla cyklisticka a druha nejaka jako z reklamniho prospektu. Nicmene jsem vyrazil vzhuru s planem zacit tzv. Trasou a, z ktere bych se ve vhodny okamzik odchylil dolu do udoli. Vyrazil jsem tedy smelym krokem vzhuru a nemohl si pomoct, ale porad fotil, pronasel sluvka ‚woow‘ a co chvili se zastavoval. Vodu jsem nabral z jakehosi potucku, protoze prameny, co tu mely byt tu jaksi nebyly a ja byl skoro na suchu. Pro tentokrat jsem pridal par kapek jodu (pro jistotu) a nechal v batohu pusobit, nez dopiju prirucni lahev.

Privital me dalsi bivak, tento o neco komfortnejsi, byl tu I denik navstev, tak jsem se pridal :-). Tantokrat uz jsem na pramen narazil, tak jsem si hned dal plnou lahev (ale neprozirave nevylil ten jod a nedoplnil tam) a pokracoval. Hlavni stezka se odpojila smerem vzhuru a moje trasa a pokracovala stejnym smerem, jen mnohem uzsi, asi tu uz dlouho nikdo nesel.

Zrejme ne, protoze tech pavucin, co jsem vybral – byl jsem totalne olepenej, pavouci je natahovali primo pres cestu, takze jsem co chvili vyplivoval pavouka, nebo v lepsim pripade vytahoval z vystrihu. Nedalo se hlidat oboji naraz – jestli neslapu na hada, nebo jestli neprorazim pavucinu. Nakonec jsem se je naucil rozrazet aspon lahvi, ale I tak se moje tempo rapidne zpomalilo. Uz I tak jsem cestoval vzhuru v sandalech, povrch nebyl moc privetivy, ale dalo se to. Jen jsem pomalu zacinal zjistovat, ze se realita od mapy docela lisi.

V jednom udoli, kde padala ricka dolu, jsem vyrusil hada (a jakyho!), takze chudak vystartoval z cesty rovnou k vode a zritil se dolu, jeste chvili bylo slyset, jak s sebou pleska o skaliska a strhava laviny kameni, lito mi ho bylo. Ale uvolnil mi krasnou tunku, kde jsem mohl vycachtat znavene nohy.

Uz jsem nekde v 600m vysky a za chvili by mohla vest dolu cesta. Opet nevedla, zacinam se pomalu smirovat s faktem, ze budu muset prejit sedlo v kilometrove vysce, srovnavam cas a bude to vyhodnejsi, nez se vracet zpatky. Pokud teda cesta potom povede dolu, ale mapa se tvari, ze tam bude docela dalnice, verim tomu. Vytahuju z batohu energy gel, ktery jsem si pripravil pro podobnou situaci, protoze chystat jidlo se mi nechce, dokud nezacnu padat dolu; dolivam vodu (s jodem) do prirucni lahve a vyrazim. Peknej hnuj ta voda, poradne stercham, at vyprcha a piju jen malinko.
Po dlouhych utrapach a nekonecnem stoupani (a samozrejme nadhernych vyhledech, fotkach, I sebenadavani) konecne vystupuju do slibeneho sedla, 940mnm. Je odtud vyhled na janov, bohuzel docela v oparu. Taky jsou odtud videt lode mirici tamtez, ohromna velikost, arenzano lezici pri pobrezi se zda mensi, nez ta lod! Trochu tu natahnu vzduch do plic a hura smerem dolu. Vlastne jeste kousek nahoru, bylo nutne se prehoupnout jeste pres maly hrbet, takze mozna jsem tu kilometrovou vysku prece jen zdolal!

Prichazim k dalsimu bivaku, nebo spis je to uplnej hotel – dve patra, nahore skladaci lehatka, dole vybavena kuchyne, nadhera! Taky je tu pramen s vodou, takze vylivam ten jodovej hnus a dopravam si kvalitni pitivo. Hned si taky delam rajskou polivku a nudle, k tomu zelenej caj – za odmenu, protoze tudy opravdu vede ta ‚dalnice‘ smerem dolu.

Bohuzel, snad tim teplem, se mi spustila krev z nosu, ze to nebylo ani trochu prijemne, takze jsem zakrvacel celou studanku, nez to trochu povolilo a ja se na chvili vyvalil do stinu. Takze jsem zabil pul hodinky, ale aspon jsem se citil docela odpocinut, takze jsem opet mohl supajdit smerem opacnym, nez nahoru. Slo to docela rychle ze zacatku, cesta byla proslapla, misty ve stinu, takze jsem padal dolu jako kamen. Bohuzel mi zacinalo dochazet, ze se vracim jinym udolim, takze z posledni mozne kesky opet nic nebude, chjo, musim si to vynahradit jinde!

Po nekolika hodinach zajimaveho sestupu se dostavam do civilizace, po dni klidu vidim poprve lidi, chjo podruhe. Opet se mi spousti krev, opet u studanky nastesti, ale tentokrat je to u silnice, tak na me okolojedouci koukaji pekne blbe :-). Cesta se zcistajasna nekam vytratila, ani to nebylo oznacene (a to vsude jinde jsou sipky uz pul kilometru dopredu, nebo jsem uz jen moc unavenej). Ale kazdopadne jsem na asfaltce smer arenzano, ze ktere se casem stava rychlostni komunikace bez moznosti uniku a ja si s baglem na krajnici pripadam jak blb. Ale okolojedouci policajti nic nenamitaji, tak smele pokracuju vpred. A ejhle, dostavam se do znamych mist, tudy jsem pred 24hodinama splhal ve druhem smeru! Takze na nadrazi jen par kroku. Porizuju listek, nejaka obdoba ids jizdenky, ale cenove to dela polovinu cesty z levanta do arenzana, pritom je to jen par kilometru, ale co uz, sprse bliz!

Genoa plaza principe poznavam, protoze to tam z tohoto smeru vypada jak v metru – resp. Je metro, o patro vys jsou tato nastupiste a o patro vys dalsi nastupiste. Zacina opet stoupani po salina oregina, ale tentokrat verim, ze to tak narocny nebude, mam prupravu z mnohem horsich kopcu. Ovsem predcenil jsem se, unava udelala sve, takze sice mam dobre tempo, ale zadychavam se a leje ze me, jako z konve. Jestli mi tu rezervaci zrusili a ja si nedam sprchu, tak jsem asi skoncil. Cestou si davam jeste jednu zastavku, protoze mi zase tece krev, tentokrat si zakrvacim I boty, ale zvladam to a prichazim k hostelu!

Rezervace nezrusena, jen si typek vsimnul, ze mi uz expirovala yha karta, takze si musim vyplnit formular na dalsi, ale kdyz vidi, ze uz v pulce mi to prestava jit, zatimco slapu v louzicce potu pod sebou a zapachem odhanim ostatni hosty, mavne nad tim rukou a honem mi da klic, at muzu do sprchy, slava! Splham jeste ty tri patra (vytah je pro srace a ty duchodce zde v hostelu pro mlade ubytovane), shazuju batoh, beru cisty triko a valim do sprchy!! Nadhera, nadhera, nadhera! Bohuzel, studena odtece a zacina tyct jen pomerne horka voda, ale lepsi nez dratem do oka! U zrcadla jeste zjistuju, ze krev mam nejen na nose, ale I na brade, takze kdo vi, jak dlouho uz s tim chodim, k tomu jeste gigajebak na tvari (a ty boty od krve), no docela loupeznicke vzezreni!
Na cimre konecne dojidam chleba, k tomu si davam marmeladu a protoze sem vtrahava Andreas, smutny nemec, kteremu nechali auto v tunisu a posadili jej na lod zpet, tak I nabizene teple pivko a u toho posloucham, jak cely den beha po uradech jak debil. Jako znak soucitu mu davam z placatky slivovicku, tak pookrava a hned je lepe :-). Moc tomu nedavame, protoze jsme oba radne znaveni a jdeme spat, mekka postel, plachta na prikryti, voda, osprchovanej…pripadam si jako v raji :-).