Chtěl jsem se zdržet ještě nějaký den, ale někdo mi odtáhl stan z pískovny do lesa, takže nebudu riskovat jeho násilné sklizení a zmizení věcí a zmízím pěkně po anglicku já. Návštěva místního pivovaru se tak odkládá na neurčito.

Poslední noc, poslední ráno, poslední schování batohu a poslední výlet do města vyfotit se u “End of transcanada hwy” cedule. Při rozlučce s pláží potkávám další svatbu, tentokrát mnohem přirozenější a hezčí – nemají zástupy družiček, slavobránu, židličky ani reprodukovanou hudbu, ale stojí se surfy, hrají na kytaru a celkově to působí mnohem uvolněněji. Při vyzvedávání batohu potkávám “sousedku”, která mi vysvětluje, že pískovnu vlastní dva podivní chlápci, kteří by mi dali přes hubu, kdyby mě tam načapali a z jejího výrazu je patrné, jak je ráda, že se stěhuju pryč.

Na stopu s cedulí Ucluelet dlouhé minuty nikdo nestaví, tak vyrábím novou ceduli “Tijuana” a hned to jde lépe. Osazenstva projíždějících aut se smějí, já se směju, voláme a máváme na sebe a netrvá dlouho a už se vezu. Na batohu obrovský pes, já na klíně s velkou bednou velkých borůvek, které po hrstech láduju do sebe a ve střešním okýnku surf, ze kterého kape vosk. Řidička prý normálně stopaře nebere, ale mě musela díky cizáckému vzhledu a ceduli zastavit. Zajíždí si kvůli mě do města a já se vydávám hledat přístav. Po chvíli se úspěšně doptám a zároveň se v onom zlatnictví chvíli zdržím, protože paní pochází z Polska a je očividně ráda, že vidí nějakého Evropana. Spací flek nacházím za místní školou u hříště, kde v křoví schovávám bágl a vyrážím na Pacific wild trail. Mnohem více mě ale zaujmou loty na prodej a rozparcelované plochy vůbec, tentokrát nejen cenou: fascinovaně procházim prázdnými ulicemi, kde je jenom silnice a zasíťované pozemky v srdci džungle, pořád zarostlé hustým pobřežním lesem. V sousedství jsou už zastavěné a obývané bloky, ne starší než pár let, tyhle prázdné čeká v dohledné době stejný osud.

Asi nejlepší spaní za poslední týden, přestože nad sebou nemám stan. Už zvečera je brutální rosa, takže jsem úplně promočenej, zítra bude vedro jako v peci. Vprostřed noci se budím a koukám na nádhernou hvězdnou oblohu, zářící mléčnou dráhu a černo dálek. Pak se postavím a jdu vykonat to, proč jsem se vzbudil. Společně se mnou se pár kroků ode mě zvedne z trávy cosi velikosti koně, chvíli na mě hledí, nereaguje na mluvení ani tleskání a společně se mnou zase ulehne. Stala se ze mě divoká zvěř! Ráno zjišťuju, že jsem se trochu přepočítal při určování východu slunce, takže můj pelech plný vody, slimáků a komárů sluneční záplava hned tak nezaleje. Tudíž odcházím na kafe, štrůdl a krmit havrany a po nějaké hodince se vracím a všechno už pěkně schne na sluníčku. Paráda, vyrážím na pláž nebo sehnat sprchu ve snaze změnit se z divé zvěře na člověka. Nakonec se nekoná ani jedno, pořádnej koupací flek aby tu člověk pohledal a to nemluvím jenom o brutální kose, větru a mlze. Na vycházce potkávám další divokou zvěř, která si ze mě vůbec nic nedělá (narozdíl od jiných německých turistů). Potkávám i další spousty usměvavých lidí a vzpomínám na slova včera stopnuté cvičitelky yogy: “people here dont care about money, theyre just chilled…” Tak se zdravíme a zubíme na sebe. Obědvám v přístavu na lavičce, vedle sedí dědula z Ontaria a za chvíli se přidává holčina též z Ontaria. V Ukee jsou všichni Němci, nebo z Ontaria. A moje maličkost.

Loď proplouvá mezi zamlženými ostrůvky, z husté kaše se vynořují další a další, neuvěřitelná nádhera. Tohle je Pacific Rim. Dá se tu pronajmout kajak a jezdit mezi ostrovy, přespávat na nich…pro příště je jasno. Vidím kosatky – za 39 babek za lístek na loď, namísto 160 za organizovanou výpravu s návratem na totéž místo. Postarší manželský pár z Oregonu mě trochu děsí tím, že “us už nejsou to, co bývaly – lidi jezdí za svobodou do Kanady”. Oni prý jezdí už pár let sem – na kajak mezi ostrůvky. Doporučují mi pár míst v jejich domovském státě, uvidíme, jak to vyjde. Už tuším, že ten měsíc a půl na západ US je hodně málo. Kdybych mohl, zůstal bych rovnou tady – na ostrově s kajakem. Next time, as usual. Blížíme se do Port Alberni, nad kopci lítá helikoptéra těžící dřevo – naváže kmen, snese ho na mořskou hladinu a letí zpět. Už vím, odkud pocházelo všechno to dřevo plavící se skrz Vancouver. Kopce na pobřeží jsou hodně vykácené, zalesněná zůstávají pouze místa, jejichž vykácení by způsobilo erozi. Takhle to do pár let znovu zaroste. A ještě v indiánských rezervacích zůstávají stromy. I tak být indiánem brečím z té devastace. Holé kopce, holt Britská Kolumbie nezapře svoji britskost, jen tu z toho nestaví lodé, ale domy.

Na lodi jsem též blíže pochopil ono “go ahead, socialize.” Spousta lidí jenom tak bloumá po lodi, hledá pozitivní oční kontakt a dávají se do řeči. Takže jsem mimo jiné smalltalkoval s městským zastupitelem Port Alberni, který se v důchodě nudí, takže každý týden podniká cestu lodí do Ukee a povídá si s lidma. V Port Alberni je neuvěřitelný vedro, po tom týdnu na pobřeží mi tohle počasí vnitrozemí nedělá dobře. Stelu si (pro změnu) za školou na lavičce, kde mě žerou komáři, mravenci a myšlenky, že se na stopa vyprdnu a pojedu pohodlně klimatizovaným busem rovnou do Victorie. Činím tak a záhy se kochám krajinou připomínající Okanagan valley, místy moji představu o Kalifornii a blížím se mílovými kroky k hlavnímu městu BC.