Severní amerika

Vzpomínky na Tofino

0

Obrovská zelená klenba staletých cedrů propouští záblesky světla na cestičku klikatící se mezi kapradinami a mohutnými kmeny směrem dolů – k oceánu. Tohle je ráj! Nádherné lesy, voda bijící o skaliska i písečné pláže, vítr nesoucí k pobřeží křik racků a chuchvalce mlhy či mraků, za kterými se schovává slunce. A lidi. Jiní lidi, usmívají se. Zdraví se, zdraví mě. Jsme tu ze stejného důvodu – milujeme tahleta tichá zákoutí, kde můžeme hodiny sedět a koukat na velryby. Nebo si užívat dobrodružství.

V lese

V lese

Tofino je neuvěřitelně “relaxed.” Ve Vancouveru mi Adam doporučil zastávku v hippie městě Port Townsend, ale pochybuju, že Tofino něco překoná. Možná ani San Francisco, jsem zvědav. Tohle je Meka surfařů a prken vůbec – bylo naprosto normální, když kolem po cyklostezce prosvištěl někdo na skateboardu se surfem v podpaží. Vytahané svetry, dready, neopreny, vůně konopí, muzika, absence spěchu, chill. Předposlední den jsem ve Vancouveru potkal ve Walmartu dětský skateboard za 16 babek a vážně přemýšlel, že si jej na poslední dva dny pro srandu pořídím. Teď jsem litoval, že jsem tak neučinil a nevzal ho s sebou.

Relaxed

Relaxed

Plazil jsem se ne po čtyřech, ale po břichu – pod kmeny stromů, křovím, přes kameny a radši ani nepřemýšlel, jak jsem četl o výskytu černé vdovy na východě BC. No a o dokonalých úkrytehch či doupatech jako šitých na míru medvědům ani nemluvím. Ale chtěl jsem intenzivní zážitek. Jenom vždycky když jsem se svezl někam do údolíčka, nebo překulil na záda, tak mi trochu zatrnulo – jsem takový mladý skaut Wozniak – batoh mám plný elektroniky. Vracím se totiž z města z internetů do svého stanu v džungli a chci dokázat turistickým průvodcům, že se mýlí, když tvrdí, že mezi plážema se to nedá projít. Takže se plazím po útesech za přílivu s notebookem na zádech, s foťákem, kindlem a o fitbitu a telefonu nemluvím, ty už mi do kapsy vrostly. Prošel jsem, jako tehdy ten bushwacking v Estonsku. Tentokrát jsem dokonce našel i pěknou tajnou pláž, na které byly jenom moje stopy. Užil jsem si dobrodružství, dobrodružnou cestu.

Tajná pláž

Tajná pláž

Jezdí tu bus zdarma (po pevnině) a taky je “těžce vyklidněnej.” Jízdní řád sice existuje, ale je tam poznámka, že to nemusí odpovídat realitě. Šofér má na zemi zmuchlanej neopren a na place vyhrazeném pro prkna mezi ostatníma svůj surf. Více než dopravní situace a jízdní řád ho zajímá, jak to na které pláži jede a kolik je tam lidí. Bus je většinou našlapanej dredatýma smradlavýma hipíkama, co mají všechny možný boardy všude možně (a dle všeho přežívají na free sušenkách z Coopu a lysohlávkách z místní farmy).Pouští se muzika (řidičův telefon je přichycen gumičkou k mikrofonu), takže se ze stropu autobusu line cosi, co se dá při troše dobré vůle považovat za hudbu. Zpívá se a vůbec není nenormální, že řidič zastaví, vystoupí a snaží se sbalit stopařky. A když se náhodou v zatáčce otevře okno – nouzovej východ, nikoho to nevzruší a způsobí akorát záchvat smíchu.

Všude naplavené nehořící dřevo

Všude naplavené nehořící dřevo

Odliv je pro všechny na Chesterman beach pozvánkou na Frank island. Je to tzv. tombolo, což je ostrov připojený k pevnině tenkou nitkou písku. Cyklisti, kočárky, psi, goretexoví turisté v trackovém obutí, holinkáři, děti v koupacích kraťasech a naboso, flipflopáři, prostě všichni. Kolem hejna čajek, krmící se těma malýma potvorama, co se krmí langustama, které uvízly v písku a jsou neschopné pohybu. Změť mořských trav, racků a těch už jednou zmíněných křičících fracků – s draky a jinými kity. Ostrov je pro změnu private property, kde jsou dva domy obehnané provazem, takže je možná jenom krátká zastávka vprostřed – se vším tím davem. A pak zpět. Tohle všechno soukromé je vůbec docela zlo. Od soukromých pláží po soukromé lesy a soukromé cesty, všechno “no trespassing” a narušitelé jsou opravdu vyháněni. Nemít tajný tip – jak se dostat do pralesa obehnaného domy – tak se tam nedostanu, protože je to private property nalepené na private property.

Odliv

Odliv

Prodíral jsem se po (na začátku označené) mudflat trail, mez borůvčím vyšším než já, kapradím jako stromy, spoustou banánových slimáků a pavučinama. Všude okolo obrovské stromy, zhnilé pařezy, lišejníky a mech. Nakonec se stezka rozprskla do několika směrů, z nichž jeden končil v bažině, druhý vprostřed lesa a třetí na kmeni nad vodou. Opět krásná lekce toho, že cesta je mnohdy lepší než cíl. A hned jsem si vzpomněl na neplánovanou třídenní zastávku v Nanaimo cestou sem a výbornou party tamtéž. A aby se mi ono “cesta je cíl” potvrdilo ještě do třetice za poslední dobu, tak cestou na pláž jsem trochu odbočil na neznačenou jinou Mudflat trail a nemálo se tam potěšil výhledy.

Západ na Frank's island

Západ na Fran’s island

Den v Tofinu

0

Zrána jsem vyrazil na pláž. Tady se chodí vždycky na pláž – kterýmkoliv směrem jdu, jdu na pláž. Říkal jsem si, kdo tu co pálí a proč to necítím? A pak jsem to uviděl.

Stíny nořící se z mlhy

Stíny nořící se z mlhy

Mlha, obrovská mlha. Kaše se valí od oceánu a u břehu slunce odpařuje obrovské chuchvalce páry ze dna při odlivu a všechno tohle halí všechno kolem. Z mlhy se jako přízraky vynořují lidi, psi a ptáci, aby vzápětí zase zmizeli. Mezi oblaky probleskuje ostré slunce a v okolí dává tušit obrysům stromů, skal, domů a zvuků. Ty totiž díky mlze úplně zmizely. Něco takovýho jsem ještě nezažil, ani v zasněžených horách.

Frank island

Frank island

Přicházející příliv ukusuje – metr za metrem, vlnou za vlnou – písečné pláně, kde jenom průduchy slávek dávají tušit životu někde pod povrchem. Jak přibývá vody, ubývá mlhy a slunce pálí víc a víc, vrací se sluch. Nový den je tady.

Miniaturní sněžné sopky

Miniaturní sněžné sopky

Okolo proletělo hejno ptáků, v dálce mizí běžec a okolo mě šustí písek hnaný větrem. Jeden z mála zvuků. Zastavil jsem se a pohledem se střetnul s pohledem psa, oba jsme věděli. Svět je z písku, je možné do něj psát, ale vždycky přijde voda a vítr a nezůstane nic. Šoural jsem se po pláži, rozšlapával mrtvé kraby, přemýšlel o pomíjivosti života a nahlas se tomu všemu smál. Žijeme dnes a zítra nebudem. Je večer, poblíž oranžového stanu v džungli spadl strom.

Střípky z Vancouveru

0

Čas se pohnout. Nevěřil bych, jak těžký to bude. Nádherná krajina v okolí Goldenu, suprová parta a pohodlí zažitýho místa mě nechce pustit. Trochu to bolí, ale zároveň miluju ten pocit, když skáču rovnýma nohama do něčeho novýho. No a protože se mi nepovedlo sehnat couchsurfing ani v Revelstroke a ani dál, přesouvám se rovnou do Vancouveru. Na Greyhound dlabu, dokážu si představit tisíc a jednu věc, kterou bych za projetých $150 dokázal pořídit. No a nemusím ani stopovat – autobus s návštěvníky tohoto víkendu má pár volných míst, takže to budu mít i s průvodcem. A hlavně gratis!

Oh, Canada...

Oh, Canada…

Když jsem po nějakých dvanácti hodinách opustil autobus přímo v srdci Downtownu a po měsíci namísto lesa a skal viděl ocel, sklo a beton, byla to docela pecka. Ale šestý smysl mi říkal, že tohle bude něco výjimečného a bude se mi tu líbit. Líbilo, neuvěřitelně! Něco tak “chilled and relaxed” jsem snad ještě neviděl. Marihuanový dým se linul odevšud, tohle město bylo prostě “happy”. Všichni se usmívali, zdravili na potkání, přáli pěkný den… Workaway jsem měl na půli cesty mezi Downtownem a Burnaby, neighborhood nádherně zelený (ostatně jako celé město). Celých čtrnáct dní jsem měl k dispozici kolo, tak jsem obrážel okolí – hlavně navečer a v noci. Fascinovalo mě, jak se všechno to sklo halí do tmy, aby slunce nebeské nahradila světýlka neonů.

Pohled ze Stanley parku směrem na downtown

Pohled ze Stanley parku směrem na downtown

Downtown, přes den rozžhavený, v noci upouštěl teplo do temna noci a vytvářel tak ideální prostředí pro různé živly, které tou dobou vylézaly z děr, ať už feťáky z východní části downtownu, nebo bezdomovce z postranních uliček či skrýší ve Stanley parku. A mě. Vždycky večer jsem chytl příliv nové energie, která mě nepustila zpátky do kampervanu, dokud nesvítalo, nebo nebylo dostatečně pozdě. Přesto jsem ráno vstával okolo sedmé, do “práce” přicházel jako první a většinou i odešel jako poslední. Tohle město prostě pulzovalo energií a mělo jí na rozdávání. A dávalo plnou náručí!
Každému. Sedím na obrubníku na rohu jednadvacáté východní a Main street, krmím se pomerančem a poslouchám, jak černoška naproti hraje na klavír. Po chvíli jede kolem týpek na kole, zastaví, poslouchá a potom kolo přistrčí blíž, použije nosič jako sedánek a spustí čtyřručně. Kolem se začne srocovat čím dál tím větší dav, aby po chvíli zase všichni s úsměvem zmizeli a černoška zůstala sama s klavírem. Dali, dostali.

Angel wings na popředí benzinové pumpy

Angel wings na popředí benzinové pumpy

Celých čtrnáct dní na tomhle místě splynulo v jednu rozmáznutou šmouhu. Možná v tom má prsty nedostatečná variabilita mých činností – jízda kolmo, válení se na pláži…prostě téměř žádné výlety. Měl jsem nějak namožený kolena a s chůzí docela problémy, takže je to docela pochopitelné. Pořídil jsem Voltaren, pravidelně mazal a blbnul tak nervy a mozek; a pravidelně se cpal gumovými medvídky. Přesto aspoň jeden krátký hike jsem si dal – Capilano Pacific trail. Takové moje první seznámení s deštným pralesem, i když to spíš byl suchý les takového deštnějšího charakteru. Nebylo to špatné, až na kvanta lidí. Ale potkal jsem tam další čechy – sedím si tak na lavičce nad propastí a přišourá se postarší pár. Zeptají se, jestli můžou přisednout a pak něco potichu diskutují, semtam mi to přijde známé, tak to riskuju a česky zkouším “promiňte, zdá se mi to, nebo mluvíte česky?” Rozesměje je to, tak chvíli debatujeme- v Capilanu bydlí už dvacet let, na úbočí kopce za náma, ale na tomhle místě jsou podruhé v životě – a to pouze v rámci rekonvalescence – paní vloni srazilo auto a utrpěla otřes mozku. Je zajímavé, že nás něco nutí toulat se po dalších a vzdálenějších končinách a těžko známe své blízké okolí (od měřítek potoka za barákem po vesmír). S tímto jsem se během cesty setkal víckrát a jsem rád, že jsem za posledních pár let tolik prozkoumával blízké okolí vlastního bydliště. Rozloučili jsme se s bývalými Přerováky a já vyrazil dál. Cestou jsem si uvědomil, že vlastně neznám ani jejich jména, profese, nevím, jestli utekli před bolševikem… Musím se naučit ptát, více se zajímat o příběhy ostatních.

Inukshuk při západu slunce, kouzelné

Inukshuk při západu slunce, kouzelné

Zadumaný se přiblížím místní turistické atrakci – Capilano bridge, ovšem ze špatné strany. Je tu akorát plot a kulové vidět. Nepsal bych to tu, ale zaujala mě na tom jedna věc: přiblížím se k brance v plotu a na druhé straně běží jakýsi týpek, zaměstnanec, ale když mě spatří, zastavuje se a jde nahoru k plotu/brance. Vysvětluje, co že to tu vlastně je a moc se omlouvá, že vchod je na druhé straně a příště bych to měl určitě zkusit tudy. Ptá se i na detaily mého pobytu – odkud jsem, jak se tu dlouho zdržím… pak mi popřeje pěkný den a běží pokračovat v činnosti, ve které ho moje nakukování vyrušilo. Docela jsem zůstal stát jako opařený – takovéhle zaměstnance bych si v byznysu přál taky!

Ze starých jsou nové

Ze starých jsou nové

Míjím rybí sádky – kvůli přehradě o něco výš tu odchytávají lososy, prohání je káděma a nechávají vytřít, nebo jak se tomu říká. Když tak sleduju ty jejich zobákovité tlamy smutně a naprázdno klapající za skly akvárií, nebráním se myšlenkám, co že jsme z jejich života vlastně udělali? Čekají tu na oplodnění a smrt. Nemůžou táhnout volnou krajinou, mačkají se v sádkách. Protože potřebujeme město, protože potřebujeme pitnou vodu, protože potřebujeme přehradu. Protože potřebujeme ulice a domy, mizí přirozené migrační cesty a návyky i dalších zvířat. Wapiti umírají pod koly kamionů nebo rozsápaní psy v zahradách domů, které tam v době jejich narození nebyly (tenhle druh se – jako lososi – vrací rodit na místo, kde byli sami narozeni, ale namísto lesa nacházejí nové čtvrtě). Jsou to všechno blbosti a drobnosti, ale když tak scházím dolů z kopce, všechno tohle mi víří hlavou.

Lions gate bridge - cesta do North Vancouveru / Capilana

Lions gate bridge – cesta do North Vancouveru / Capilana

Ale zpátky k městu. Lidi tu jsou mnohem více spojeni s přírodou. Nejen množstvím zeleně všude, město je jeden veliký park, kde po nocích běhají kojoti a racoons po dvorech, převracejí odpadky a dělají binec. Je to město na okraji moře, na úpatí hor a okolo řeky. Vzpomínám si na jednu scénku, která mě docela zaskočila. Obcházel jsem Stanley park a na jednom místě je skalní útes – jako sloup. Nějací dva “kluci” tam házeli kamení na borovici rostoucí nahoře. Dáma běžící okolo zastavuje a spouští na ně rachot. Když přicházím dřív všímám si, že nahoře sedí na větvi pták a ona je jebe za to, co dělali – doslova: “What did you think? You have to respect nature!!” Pokračuje dál a na potkání to říká každému cestou, takže dva hošani dostávají pojeb od každého dalšího, koho potkají. No a na pláži dál si je vezmou do pucu dva policajti na kolech, kteří tam dohlíží na prořez stromu. Neuvěřitelné!!

96 dnů, sbohem a šáteček

0

Ten pocit, ten pocit ve mě prostě rezonuje. Mám před očima a cítím ten okamžik, kdy jsem vystoupil z LRT v Edmontonu. Cítím to štípání suchého mrazivého vzduchu v nose, zimu prostupující tenkou mikinou, vidím procházet toho tlusťocha v kraťasech a tričku, všechny ty hromady štěrku, prachu a bordelu na rozpraskaných a suchých od soli bílých silnicích, odkud před nedávnem zmizel sníh. Někde pořád tuším ten pocit jinocha jedoucího se dvěma bágly autobusem do neznáma, vyhýbajícího se očnímu kontaktu, aby si s ním náhodou nikdo nechtěl povídat, nebo se jen nezeptal ‚how are you‘. To váhání, zda oblíct bundu při pochodování s jedním báglem na zádech a druhým na břichu po 82 avenue, kterou hučí od východu z prérií ledový vichr. Stále příjemně mrazí v zádech ty pochyby, jestli jdu správně, váhavé zvonění a první dojmy ze zevnějšku prvního bydlení. Crystal, domácí, ani tak neutkvívá ve vzpomínkách, jako spíš její pes – Isa. Ano, byl jsem na místě, o kterém jsem snil několik posledních let. Nezapomenutelný, nesmazatelný, mrazivý až do morku kostí a stále kurevsky příjemný!

I've seen things

I’ve seen things

A co že se vlastně událo? Potkal jsem spoustu lidí, s některými se poznal více, s některými méně. Uvědomil jsem si o sobě spoustu věcí, připustil si některé, které jsem odmítal (ne, nejsem gay). Viděl východ slunce nad prérií, zapad v horách, mléčnou dráhu probleskující mlhou deštného pralesa na pobřeží pacifiku. Koupal se v ledovcovém jezeře, řekách i oceánu. Spal vprostřed města na ulici v obytném přívěsu i v hlubokém lese u zlatokopecké chatrče za pařezem. Naháněl medvědy, bizony, pozoroval ptáky i velryby. Poznal pocit, když nikdo nenechá spropitné, vařil pro velké skupiny lidí. Zbořil nějaké domy, jiné zase postavil a věcma vybavil, stloukal, navrhoval, vyřezával a hobloval stoly. Naučil se brousit a seřizovat motorovou pilu, řídit s automatickou převodovkou, smát se, vykládat si o počasí, dokonce ztratil trochu ze své vážnosti a zapracoval na intonaci. Dělil se o večeři s bezdomovcem, nechal si servírovat snídani a kafe boháčem. Řídil několik trucků i průběh montování kuchyně, běhal v horách, hrál si s dětmi, chodil po rukách. Opil se s indiány, zpíval pro plný autobus lidí, naučil se hula hoop, sjižděl divoké peřeje na raftu i tiché ranní ulice velkoměsta na kole…

A jsem to já, kdo teď vyhledává oční kontakt, usmívá se a říká ‚howdy‘. Jsem to já, kdo si více váží času. Připadám si menší v tomhle světě, našel jsem nějakou pokoru i asertivitu, naučil se říkat ne i rovnat ramena. Poučil jsem se, co se plánů týče, dokážu být pružnější, mít plán ‚no plan‘ a rozhodovat se za pochodu…

Do US, nebo ještě níže

Do US, nebo ještě níže

A vůbec, už dost, měl bych jít spát – ráno mi jede trajekt do US a A. Jediné, co mi teď ještě zbývá je říct „Canada, I’ll be back!“ A shromáždit poznámky na zbývající blogposty.

Jak je to s medvědy v Goldenu?

0

Golden je malé městečko s cca 4000 obyvateli, ležící v Columbia river valley, které odděluje Rocky mountains od Columbia Mountains. Protíná je transcanada highway i Canadian pacific railway. U silnice je soustředěno všech 8 místních benzinek, aby na obou stranách města mohly stát cedule ‚next gas service is 150km’.

Downtown Goldenu takhle jednou navečer po dešti...

Downtown Goldenu takhle jednou navečer po dešti…

Centrum Goldenu je jedno malé nic plné hospod a barů, obyvatelstvo tvoří převážně australané a novozélanďané, kteří si sem jeli zalyžovat nebo raftovat a protože se jim tu zalíbilo, zůstali o něco déle. Zbytek tvoří dřevorubci, stavitelé a řezbáři, všichni se usmívají, přestože konopí tu kouří ne úplně všichni. Suburbs tvoří domky nalepené na železniční trati a les. A kde že je těch 4000 lidi? V okolních lesích – na první pohled se to nezdá, ale lesy jsou tu prošpikované štěrkovými cestami, které připojují další a další domky, bytové domy, sruby a ranche – k srdci města a transkanadským. Místo, kde jsem bydlel, je od centra vzdáleno nějakých 13km a na internety v Tim Hortons jsme jezdili povětšinou stopem. Auta stavěla do deseti minut.

Columbia river a Transcanada highway - hned u odbočki k našim srubům

Columbia river a Transcanada highway – hned u odbočki k našim srubům

Jak jsem zmínil minule, pohybuje se kolem spousta medvědů a jiné divoké zvěře (teď nemám na mysli autora tohoto blogu jedoucího v policejním autě z divoké kalby), na ranči poblíž mají i nějaké bizony a hamburgery z bizonů. Co říct k medvědům? Většinou jsou plaší, ale pokud se dostanou do popelnic a ukradnou pytel, schovají se v křoví a hodují a vrčí, takže není moc radno se přibližovat. Pokud se nějaký objevil, šli jsme po něm většinou dva – jeden se sprejem a druhý s lopatou, nebo nějakým klackem – to kdyby sprej selhal, aby ho bylo čím hladit po hubě. Huňáči se objevovali především ráno a protože jsem vstával jako první, tak jsem jich takhle pár potkal. Tihle většinou mizeli rychle, stačilo promluvit či zatleskat a už ukazovali prdel z lesa. Velikost klame – když je na všech tyřech, vypadá jako středně velký pes. Jakmile se ale postaví na zadní, je větší, než já. A má delší nehty.

Jeden z medvědů po ránu (zase foceno jenom mobilem)

Jeden z medvědů po ránu (zase foceno jenom mobilem)

První nucené vyhánění bylo po návratu z běhu. Ležím si tak, protahuju nohy, poslouchám muziku a z venku slyším nějaky jekot, tak si řikám, že mají holky hotovou večeři, jen to doposlouchám a půjdu. Mrknu z okna a vidím, jak Simone v xichtě bílá couvá k mému srubu s velikou mísou salátu v náručí a drmolí tou svojí britskou angličtinou „bae, bae“. Když proti ní v jídelním stanu uvidím obrovskou černou siluetu, je mi jasné, že si nehraje na ovci. Valím ven, zeshora už běží Sean, hážu mu sprej, beru svůj walking stick a jdeme po něm. Nechce se mu/jí, vždycky udělá dva tři kroky a otočí hlavu, jestli to myslíme vážně a mručí u toho, nebo spíš chrochtá. Po chvíli přesvědčování, křičení, tleskání a vyskakování se podělá a odchází do lesa. Asi je mi jasné, proč se podělal – smíchem – vypadáme jako idioti – jeden jenom v trenkách a druhý s kartáčkem na zuby v hubě.

Na druhé straně silnice jsou nějaké postarší stavby

Na druhé straně silnice jsou nějaké postarší stavby

Další setkání jsem měl sólo, když ostatní odjeli do města na nákup a tentokrát jsem se málem podělal já. Jdu se takhle po ránu (spíš k poledni – po noční pařbě) protáhnout na sluníčko (opět v trenkach), když vidím medvěda, jak se nám snaží nenápadně rozpárat síť v jídelním stanu (blbec, hned vedle otevřených dveří). Beru klacek a jdu po něm, obíháme spolu stan – je docela vtipálek, jak si myslí, že mě setřese – a konečně ho přesvědčuju, aby zmizel v lese. A v tomtéž okamžiku se objeví hned vedle mě další medvěd. Pohledem mě přikoval k zemi a naštěstí se lekl stejně, jako já, jen nezůstal přišpendlený na místě, ale dal se na útěk. Nikdy více!

Jiný medvěd, dřevěný - u Briana doma

Jiný medvěd, dřevěný – u Briana doma

Případná jiná setkání už neprobíhaly tak dramaticky, ale co mě třeba udivilo – seděl jsem u ohně, spousta kouře a smradu, o kousek dál mluvili lidi a hrálo rádio – a hned za mnou vykoukl medvěd, který měl očividně kouřící oheň úplně na háku. Jiný nám spořádal svíčky, včetně knotů. Dalšímu bouchla v tlamě plechovka s izolační pěnou (to jsme bohužel neviděli, pouze následky). Taky jsme s jedním hrali na schovávanou – vybral si vždycky uzounký strom, „schoval“ se za něj, vystrčil jedno oko a myslel, že ho nevidíme. No a v neposlední řadě mi semtam chodili srát před stan, naštěstí jsem to nevyšlápl. Tak tohle jsou vtipné zážitky s medvědy z Goldenu, naštěstí.

Spokojení návštěvníci jsou nasycení návštěvníci, teď už jenom marshmallows

Spokojení návštěvníci jsou nasycení návštěvníci, teď už jenom marshmallows

Go to Top