Medvěd v Kachním průsmyku u Mamutích jezer

0
Prásk! A znovu, prásk! Někdo po mě háže šutry? Ale kdepak, to ze stromů padají šišky! Objekty velikosti lidské hlavy mlátí o zem v těsné blízkosti peroucích se veverek a ty to nechává úplně chladný. Mě ne, takže si pro výrobu snídaně vybírám gril, kterej není přímo pod stromem, teda kdyby to šlo. Jsem na Earthquake fault (klikni!), kousek severně od Mamooth Lakes, kde do sebe cpu vydatnou snídani před hikem na Duck Pass. Dá se tu snídat v klidu, protože kolem není elektrickej ohradník proti grizlyům. Jen ty veverky a meteority, teda šišky.
Wilderness @ Inyo county

Wilderness @ Inyo county

Na trailheadu jsem skoro nenašel místo na parkování, je tam několik velkejch parkovišť a všechny plný, kam tady ty lidi chodí… Za chvíli to zjišťuju – “takyhikovat” – předbíhám spousty turistů funících do kopce v suprovým, novotou zářícím outdoor oblečení táhnoucích spousty vybavení. Vypadá to, jako by si tu dali sraz všichni redaktoři outdoor plátků z celý ameriky a chystali si recenze. Na druhou stranu je pozitivní, že jdou ven a nedělají v tom selfíčka doma u zrcadla. V protisměru chodí opravdoví výletníci – tu dva fotříci s dětma, psem a spacím vercajkem, tu otrhanej lumbersexuál s udicí a podivným tlumokem…
Jezero, mezi stromy jsou další jezera a stany

Jezero, mezi stromy jsou další jezera a stany

Šplhám výš a výše, i když to není takový peklo, jak jsem si původně myslel – největší část stoupání za mě vyřešilo auto. Je to ovšem stoupání dostačující, protože brzy končí řídkej borovej les a nastupuje horskej terén s modrou oblohou a pálivým sluncem nad hlavou a pouští za zády. Kulisu zla dokreslují ty zástupy hlasitě mluvících a halekajících lidí, naštěstí však s rostoucí výškou řídnou a naopak přibývají neuvěřitelný výhledy.
Další jezera, další výhledy

Další jezera, další výhledy

V sedle se konečně trochu vydýchávám, ale na druhé straně se nebe zrcadlí v čemsi obrovským dávajícím tušit, že to bude i pěkně studený, tak nemůžu přestat myslet na koupel, kterou záhy realizuju. Vypadalo to studeně, ale bylo to Opravdu Studený. Hodně studený, chladnej vítr tomu moc nepřidal. Ovšem osvěžující a jako bonus už nesmrdím sírou (ale rybinou). Všude kolem jsou v kleči ukrytý spousty stanů a jejich nájemníků – s udicema.
Kudy to půjde nejlépe sešplhat k vodě a vykoupat se?

Kudy to půjde nejlépe sešplhat k vodě a vykoupat se?

Udici nemám, tak dávám sardinky a dvacet na šutru u břehu a cestou zpátky se zakecávám s podobně žasnoucíma lidma, jako jsem byl já, když jsem vylezl do sedla – už to není “your english is very good,” ale “are you local?” Asi to dělají ty sandály a holej spálenej pupek.
Romantyčki

Romantyčki

Zabral jsem kámen u cesty pro trochu odpočinku a vzdálení se skupince přede mnou a pustil se do psaní poznámek z výletu, když periferním pohledem vidím pohyb na cestičce. To je ale velkej pes. Nedá mi to a podívám se, kdo ho tu nechává bez vodítka – a on je to MEDVĚD! Ještěří mozek se nezdá – najednou stojím na špičkách, držím odjištěnej sprej a cosi mu vykládám. Podívá se na mě pohledem někde mezi omluvou a smutkem “už ani tady nemůžu bejt” a pomalu se šourá do křoví směrem na druhé straně cestičky. Teda, tohle bylo zatím nejtěsnější setkání – mnohem blíž, než je nějaká bezpečná vzdálenost – snad nějakejch pět metrů. Uvědomil jsem si, že jsem před chvílí obědval ty sardinky (rukama) a pak po sobě matlal studenou vodu (těma stejnýma rukama), takže jsem ho mohl lehce zmást, že jsem ryba na šutru. Naštěstí jsem hluboko ve vnitrozemí a ne u pobřeží, takže byl chlapec spíš na bobule, než na ryby. Chvilku to rozdejchávám, dokud se mi hlas nezmění zpátky na vlastní (z hlasu Petra Bajzy) a pokračuju dolů – oslavit to setkání burgerem.
Úplně slyším ty startující komáry!

Úplně slyším ty startující komáry!

S plným žaludkem zdravé americké stravy vyrážím na krátkej podvečerní přejezd k Mono Lake. Slunce pomalu mizí za vrcholky po mé levé ruce (kde jsem ještě před chvíli šplhal) a k vyhlídce nad jezero se přehoupávám v okamžik, kdy jeho zbytky natahují světelné ruce nějakým kaňonem po té žlutavé pláni kamsi k východu. Skrývám se kdesi v pouštním porostu, oslavuju dnešní hike plechovkou jídla a piva a užívám si dispersed camping pozorováním hvězd. Dobrý to bylo, pro změnu!
A pak, že jsou u nás hnusný silnice!

A pak, že jsou u nás hnusný silnice!

Na kafe do Nevady

0
Vstávám něco po páté. Hvězdy pohasínají, jen srpek měsíce zůstává na blednoucí obloze. Pomalu se objevují vrcholky hor, aby záhy rozehrály symfonii barev. Lusknutím prstu se celé údolí zalívá světlem. Komáři užívají jednu ze dvou částí dne, kdy můžou hodovat. Válím se v horké vodě, koukám na hory a je mi fajn.
Ranní koupel v horké lázni

Ranní koupel v horké lázni

Namísto zpátky do hor vyrážím směr Nevada, protože se mi poušť líbí čím dál tím víc. Nezvykle kroutící se silničkou přijíždím do Bentonu, kde zahýbám vlevo a po pár mílích se ocitám na hranici. Pořizuju pár fotek na všechny světové strany a protože začíná peklo, otáčím auto zpátky – k těm horám, nejprve směrem na Bishop. Projíždím jakousi kontrolní stanicí, kde jenom říkám, že před pár minutama jsem jel druhým směrem jenom kouknout na hranici, paní se usmívá a přeje mi šťastnou cestu – žádné podezřívavé pohledy a šacovačka auta, protože přece určitě kecám. Takhle teda vypadá ta presumpce neviny!
Před plotem Kalifornie, za plotem Nevada

Před plotem Kalifornie, za plotem Nevada

Zpátky v Bentonu zastavuju u benzínové pumpy, kde dávám kafe a chvíli tohle místo, kde se zastavil čas, obdivuju. Naughty by nature ozývající se z auta pěkně dokreslují atmosféru, do které kdosi místní navrhuje, že by se měl někdo jít podívat na kamion opodál, protože tam stojí nastartovanej už dva dny. Šerif v téhle díře není, tak šoféra s možným infarktem někdo objeví až o pár dní později. Fotím, užívám stín a moc bych si přál mít koně nebo aspoň kožený kalhoty, abych se mohl prodírat bodláčím v poušti. Pokračuju na jih, okolo obrovské zavlažovací systémy kropí poušť, nad ní se zlověstně zvedají rozpálené kulisy z Mad Maxe a prach. Jakási šipka lákající na železniční muzeum mě přiměje opustit hlavní silnici a odbočit, navíc už nemám vodu.
Stará pumpa v Bentonu

Stará pumpa v Bentonu

Železniční muzeum v Laws je zbyteček po trati, která na přelomu devatenáctého a dvacátého století spojovala Mound House (NV) a Keeler (CA). V době, kdy tu neexistovala žádná silniční síť a pouze pár prašných cest vedlo pouští, to musel být malý zázrak – sednout do stíněného vagonu a vézt se po hranici Death Valley, nebo si nechat odvézt úrodu – tenkrát tu byly farmy, všude okolo Laws. Vykládá mi to v jednom baráčku – součásti expozice – paní v čepečku. Potom Los Angeles skoupilo ve většině údolí práva na vodu a tak se poušť rozšířila i do Narrow Gauge.
Koleje do nikam

Koleje do nikam

Údolím se kdysi klikatila Owens River, která byla v roce 1941 přehrazena a vzniklo tak Crowley Lake – největší nádrž na prvním „Los Angelském akvaduktu“ a jeho objem údajně vystačí pro milion obyvatel Los Angeles (což je tuším cca desetina). Hráz jezera, Long Valley Dam, je současně hydroelektrárnou, která zásobuje východ Sierras a část Los Angeles elektřinou.
Vypadá to, jako horký vzduch, ale tentokrát je to opravdu voda - Crowley Lake

Vypadá to, jako horký vzduch, ale tentokrát je to opravdu voda – Crowley Lake

Po pár hodinách v muzeu jedu dál, všechna okýnka dokořán. Teploměr ukazuje 84 stupňů Fahrenheita, což je necelých třicet celsia, ale asi to je tím ostrým sluncem, protože mi přijde, že podobné vedro jsem ještě nezažil. Horký vzduch nad silnicí vypadá jako olověné kaluže, které se rozstříknou, když do nich najedu. Bishop, konečně pořádná silnice. Hučím si to zpátky na sever, z boku fouká šílený vichr, který si autem pohazuje jako hračkou. Taky nese smrad – ty všudepřítomné žluté pouštní kytky smrdí jako kombinace pelyňku a zaschlé moči.
Silnice v poušti - na obzoru Sierras

Silnice v poušti – na obzoru Sierras

Jsem zpátky poblíž místa, kde jsem dneska spal a hned o dvě míle dál točím na Hot Creek. A protože mám spoustu času, tak mám v plánu to tu celé prolízt. Z informačních cedulí se dozvídám, že jsem vlastně dneska spal vprostřed obrovské kaldery (15×10 mil), ve které na mnoha místech vyvěrají horké prameny a místy tvoří i horké potoky či říčky, kde teplota během dne kolísá klidně o nějakých 50 stupňů celsia. Od roku 1968 se tu údajně uvařilo 14 lidí, přesto je na webu spousta fotek dalších odvážlivců, kteří se tu koupou. Horké, barevné a taky neuvěřitelně kýčovitě fotogenické místo, i bez HDR. Odlovuju pár kešek, pozoruju jeleny skrývající se před hordou návštěvníků a po chvíli prchám taky – pryč z toho vedra a prachu. Po šotolině tomu dávám co to dá – vstříc horám, směr Mammoth lakes.
Hot Creek

Hot Creek

Jakmile odbočím z 395 highway, krajina se mění, najednou jsem vprostřed borových lesů. Místo zimních radovánek pro obyvatele Los Angeles – nejbližší horské středisko k tomuto city. Povinná zastávka na informacích – osondovat, kam zítra vyrazit – a ranger mě dostává: “můžeš kempovat kdekoliv, pokud to bude aspoň dvě míle od města,” “ne, nepotřebuješ fire permit, prostě si zapal oheň,” “tohle je všech, je to national forest.” Přesto se mi oheň v tomhle suchu dělat nechce, tak hledám nějakou bbq základnu. Zatím jsem se akorát ztratil a našel Horseshoe Lake, kde od zemětřesení v roce 1989 vyvěrá oxid uhličitý, takže je obklopeno mrtvými stromy a varovnými cedulemi, místy i zábranami ke vstupu. Jde poznat, že jsem stále na okraji obrovské sopky.
Horseshoe Lake, za hřebenem se skrývá John Muir wilderness

Horseshoe Lake, za hřebenem se skrývá John Muir wilderness

No a protože jsem se zařekl, že budu brát stopaře, tak beru dva místňáky od jezera dolů, i když vypadají podezřele. Poradí mi pár míst a neustále děkují za svezení, prý vůbec nečekali, že je někdo vezme, protože amíci se bojí. Čechy tu prý taky mají a jsme skvělí!
Stromy otrávené CO2

Stromy otrávené CO2

Bbq area tu je u fotbalového hřiště, kde odpoledne probíhal nějaký přátelák a rodiny zúčastněných teď sedí a grilují. Já griluju fazole a přemýšlím nad burgrem, když najednou se ozve “what about all those leftovers?” Takže dostávám tři burgery, homemade těstovinovej salát a hromadu zeleniny. Dej, dostaneš. Jen si moc nechtějí povídat. Děcka běhají po hřišti a čutají, občas jim míč skočí ke mě, tak si taky kopám. Pupkatej fotřík s knírkem a mexickým přízvukem opodál se nemůže dočkat, až jeho žena dotelefonuje, tak s úsměvem od ucha k uchu taky tajtrlíkuje po hřišti. Příjemná podvečerní atmosféra tady, pro změnu se mi tu moc líbí.
Zdravá večeře

Zdravá večeře

Vyrazil jsem zpátky do města, abych vychytal Starbucks kvůli interwebům (a kotli zeleného čaje) a díky tomu jsem se nachomítnul k festiválku. Jako už jinde mi přijde, že tu kapely hrají stejnej repertoár – AC/DC, Steppen wolf a podobně. Nedá mi to a dávám si pívo, takže dneska už nikam nepojedu a v divočině taky spát nebudu. Usínám pár ulic od pódia a pro lepší spaní poslouchám muziku. Kultura v horách, to je ale milé překvapení!

HOWTO export private key from bitcoin-qt

2

I’ve been struggling with exporting my private key from bitcoin-qt a little bit, so now when I successfully done it, I’m going to describe those steps here. I had old wallet.dat and switched to Electrum wallet, but after MININGCO.ETF closure I received some funds into my old wallet, so there was need to get them out. First I was trying to use PyWallet, but without any success. So I did it with CLI access to bitcoin-qt wallet. Here we go:

  1. Download and unpack bitcoin-qt wallet,
  2. move wallet.dat to ~/.bitcoin directory,
  3. create bitcoin.conf in ~/.bitcoin directory and define rpcuser= and rpcpassword= in it,
  4. run ‚bitcoind -server‘ in terminal,
  5. unlock the wallet for 60 seconds like ‚read -s wp; ./bitcoin-cli walletpassphrase „$wp“ 60; unset wp‘,
  6. and finally dump private key ‚./bitcoin-cli dumpprivkey 1MyBitcoinAddress‘, which is written directly to terminal,
  7. lock the wallet ‚./bitcoin-cli walletlock‘.

Now it’s possible to copy private key and import it into Electrum or another wallet software (or give it to someone :)).

Příjezd do pouště

0
Dneska musím přejet na druhou stranu Sierra Nevady, takže to vidím jenom na nějaký kratší výlet chvíli před koncem dne. Dávám si na to ale pořádnou přípravu – v sedm stojím frontu na sprchu v kempu poblíž a těch $5 bych nemohl utratit lépe.
Ráno v Yosemitském údolí

Ráno v Yosemitském údolí

Přejíždím na BBQ parkoviště hned pod El Capitanem a můj parkovací manévr snad vůbec neruší koloucha, který vylizuje jeden z roštů. Zabírám si pro sebe ten vedlejší a na včera ukořistěném dřevěném uhlí chystám pro změnu ovesnou kaši. Banda Brazilců přibrzdí poblíž, vyfotí si po noci ztuhlé skály ozářené vycházejícím sluncem a zase mizí, mizím taky.
Lezcům je hej, už jim svítí do stanů

Lezcům je hej, už jim svítí do stanů

Šplhám ven z údolí cestou, kterou jsem sem přijel a moc se mi nechce, ještě bych tu zůstal a hrál si na Ansela Adamse. Ale ještě je přede mnou dlouhá a určitě pěkná cesta. Zpátky na 120 silnici odbočuju na východ – směr Tuolumne Meadows a Tioga Pass a začíná kolona. Ze začátku proto, že v nudných partiích je kvůli údržbě silnice průjezdná jenom jedním směrem, v čase následném proto, že všichni jedou pomalu a kochají se. Na Olmsted pointu jsem musel zaparkovat a jít se projít, abych vůbec nějak vstřebal to, co bylo okolo pod modrou oblohou. Z vyhlídky byl v dáli vidět Half dome a jako mravenečci lidi lezoucí na něj. Lysiny kopců okolo údolí mířícího tím směrem dávaly tušit, že to zas tak daleko nebude a dalo by se to za odpoledne ujít (nebýt varovných nápisů, že tuto trasu není možné projít, ani s kompletní horolezeckou výbavou).
Pohled na Half Dome z Olmsted Point

Pohled na Half Dome z Olmsted Point

Další krátká zastávka je u Tenaya Lake – co by kamenem dohodil z Olmsted point. Nějak jsem si řekl, že nebudu spěchat a do pouště přijedu klidně až potmě, však přespat se dá kdekoliv. Protože jezdím naboso, rovnou z auta vyskakuju do chladivé vody a směju se dvěma asiatům pořizujícím selfies vedle sebe. Fotím sebe, nebe, vodu a jiné asiaty a nutím se pokračovat dále do Tuolumne – nutně potřebuju hike někde stranou dění! Kruci, proč musí všichni okolo tak strašně hulákat a křičet?
Tenaya Lake

Tenaya Lake

Tuolumne Meadows hostí hory lidí, tak se jenom krátce zastavuju na informacích (babča je dobrovolnice, její rodina prý pochází z česka, ale ona už česky nemluví) s dotazem, jak co nejrychleji v rámci jednoho odpoledne nechat tyto davy daleko za sebou a užít si trochu klidu. Dostávám tip na Dog Lake a cestou na Lembert Dome. Opět tu jezdí autobus zdarma a vychytávám akorát čas jeho odjezdu, tak provádím rychlý přestup a mapu studuju až v buse. A už šlapu na troud vysušeným borovým lesem vzhůru (potkávám pár, který jsem potkal předešlého dne a šokuju je oslovením jménem – nějak mi zůstalo v paměti, přestože jsem je jenom míjel – proč si takhle nedokážu zapamatovat jméno při představování, to netuším). Záhy už zdolávám dome – je to takový rozpálený pecen chleba, který by se snad i dal seběhnout dolů. Dělám spoustu panoramatických fotek a kochám se pohledy do všech světových stran, tady bych velice rád zabil výletováním celý podzim!! Žízeň zaháním pivem (no nedívejte se na mě tak – koupil jsem ve Wallmartu výhodně basu a rozpočítal ji na 2ks denně, navíc vitamíny) a okamžitě na rozpáleném kameni usínám! Po chvíli mě budí dorážející chroust či co, tak pokračuju směrem Dog Lake a přemýšlím, jaký to asi musel být pocit – probíjet se tímhle neprostupným lesem jako jeden z prvních objevitelů tohoto místa – celá tahle neevropská nádhera kolem.
Lembert Dome - dal by se vyjít po stěně

Lembert Dome – dal by se vyjít po stěně

Příchod k jezeru mi vyráží dech – modrá plocha zrcadlí lesy vůkol a chomáče cukrové vaty na horizontu a současně polyká v sytě modré hloubi paprsky slunce pochodujícího po modré obloze. V dáli se tyčí tři vrcholky – každý úplně jiný. Okamžitě sundávám sandály a brodím se trochu bokem od stezky (možná by se to dalo přebrodit i napříč) a po chvíli nacházím koutek s ulomeným stromem, na který s nohama ve vodě uléhám a obědvám lunchmeat (prej je toho šest porcí, pche!) a relaxuju. Na koupání to není, je tu docela zima, anebo jsem se cestou málo zahřál. Po chvíli vytáhnu nohy z vody a ejhle – moje první pijavice. Přemýšlím, jestli se to má posolit, ale protože bych na ni mohl nasypat leda instantní polívku, tak cvrnknu . . . a nic. Cvrnknu víc, slimejš odletí a ze mě se hrne krve jako z prasete, kdo by to byl řekl? Nebudu jim tu krmit slizouny, tak se pouštím na cestu zpátky – cestou na sebe s důchodci z tepla vyplazujeme jazyk a smějeme se :).
Tři vrcholky nad Psím Jezerem

Tři vrcholky nad Psím Jezerem

Od auta pozoruju, jak opravdu někteří jedinci scházejí a vycházejí dome rovnou z parkoviště, nemusí to být špatný trénink. Pouštím chlápka se zásobovacíma mulama a vyrážím na Mono Lake, ale nemůžu se ubránit potřebě stále zastavovat a kochat se. Projíždím sedlem Tioga Pass a přede mnou otevírá náruč Nevada. Vrhám se jí vstříc když najednou mi z rádia začne Dylan vykládat o panu Jonesovi – sedl, jako prdel na hrnec. Abych to přechroupal dávám tankovací zastávku, dolívám kafe a stáčím na jih.Úplně jiná krajina se po chvíli mění v ještě jinačí.
Tioga Pass - na obzoru Nevada

Tioga Pass – na obzoru Nevada

Na vytipovaný spací flek přijíždím pět minut před západem slunce společně s vytím kojotů z pouště, akorát mi to vychází na pár fotek v končící golden hour. Je tu už jeden okupant a po chvíli přijíždí druhý, ale jsme všichni očividně samotáři. Jeden hraje v autě na kytaru, druhý se zašil s lampou červenýho do termálního pramene a já se plížím nocí okolo a myslím na Fallout. Všude neuvěřitelně žraví komáři, tak se vracím k autu a děkuju si za prozíravost a 98% deet, snad mi to nesežere oblečení: jako mávnutí kouzelným proutkem!! Plán na ráno je jasný – vstát před východem slunce a naložit se do pramene. Po večeři vyrážím na krátkou procházku – pro kešku na kopec – a přemýšlím, jestli tu jsou chřestýši – nejenom když šátrám v hromádce kamení, ale i když se proplítám tímhle trnitým šílenstvím okolo.
Žula mizí, blíží se poušť

Žula mizí, blíží se poušť

Připadám si jako Malý princ – stojím vprostřed pouště se zakloněnou hlavou a očima vyvalenýma na hvězdnou oblohu. Devět hodin a je naprostá tma, docela nezvyk – to ty kopce, už v osm není skoro vidět. Kochám se tím miliony let starým světlem za kokrhání kojotů, nový a nezvyklý zážitek – noc v poušti. Na horizontu všech světových stran se tyčí siluety hor proti hvězdné obloze, zastavte někdo čas a vkrádající se zimu!

Yosemitské údolí

1
Všude mraky vyschlé trávy a opálené stožáry stromů. Dlouhé pláně lemované zalesněnými oblými kopečky, které se zdvíhají k modré obloze. Silnice stoupá, pak dlouze klesá a najednou . . . se přede mnou otevírá neuvěřitelnej pohled. Žulový masiv vyhlodaný vodou Merced River se rozestupuje a jako mířidla na zbrani sedí mezi stěnou El Capitan a Sentinel Dome – známá oblina Half Dome. Hluboko v údolí se vlní modře zrcadlící stužka řeky, kterou skrývají lesy a balvany.
Ještě chvíli před Tunnel View

Ještě chvíli před Tunnel View

S otevřenou hubou sjíždím do údolí, projíždím okruh a prostě nezastavuju, nefotím, netočím – jenom si to užívám. Dokonce se mi daří i ignorovat davy turistů. Kamarádka z Kanady, co tu byla na skok na návštěvě, to popisovala jako nic ve srovnání s Rockies, navíc plné lidí. Jel jsem sem s tou představou a chtěl si to i nechat ujít, ale tohle místo mě naprosto fascinovalo a jsem rád, že tu jsem, i přes všechny ty lidi. Pravda, představoval jsem si to trochu jinak, ne jako obrovské krásné údolí (navíc se silnicí), ale realita předčila očekávání. Smráká se, už jsem psal, že je to tu rychlejší, o to více tady dole v údolí. Všechna tábořiště plná, budu muset zkusit parking – nebo indiánskou vesničku – rekonstruovanou Indian Village of Ahwahnee – do spousty objektů je vstup zakázán, protože místy slouží původním účelům, ale jsou tu i přístupné “teepka z kůry”, tam by to mohlo jít zalomit. Ovšem až zítra – musím vymyslet, co s autem – na parkovišti je zakázáno noční stání a nerad bych se sháněl po odtaženém autě. Takže jsem se vrátil k autu, otevřel pivko a pustil se do psaní poznámek. Projel ranger v trucku. Podruhé projel ranger v trucku a svítil na stojící auta. Když projel potřetí, tak už koukám s dalekohledem na vzdálenější van, že odtud někoho vyhnal a už ho opírá rukama o kapotu, šacuje a následně prohlíží kufr. Tak tohle ne, jdu zdrhnout, než se pustí i do mě. Přejíždím na parkoviště od kempu a nocuju.
Jednoduché chatrče z kůry

Jednoduché chatrče z kůry

Ráno jsem vyrazil něco po sedmé, než začne výheň. Opět přeparkování na parkoviště určené danému účelu – centrální parkoviště, kde jsem byl včera, je tak nějak univerzální, potom tu jsou parkoviště u kempů a parkoviště pro jednotlivé trailheads. Odstavuju auto v tom nejjihozápadnějším a ve spícím kempu komusi kradu ohniště, abych si uvařil snídani. Ten kdosi záhy přijde a vysvětlí mi, že není dobrý nápad pálit oheň na jeho ohništi, když je tu ráno zákaz pálení ohňů. Tak mu aspoň obsadím lavičku a snídani dělám na lihu, i bez ohňů je underground jídlo. Při žvýkání ovesné kaše mě udivuje, že tu lidi nechávají na stolech roztahané krámy s jídlem přes noc, přestože jsme v medvědí oblasti. Tady bych se asi bál spát pod širákem, blbci nezodpovědní. Davy, davy a davy soptí, chrchlají a potí se na vyasfaltovaném chodníčku směrem vzhůru. Místy si obrovské skupinky vydechávají a hromadně fotí veverky, kterým háží jídlo. Mračím se a spěchám dál, očekávajíce prořídnutí davu. Pod Vernan Falls lidi přelízají zábrany a fotí se přímo pod vodopádem. Slyším tam kohosi mluvícího česky, tak zdravím, usmívám se, ale dotyční se dívají divně, začnou mluvit anglicky, pak polsky a nakonec německy. Zmaten prchám nahoru nad vodopád a cestou se léčím na těch, co mě ráno vyhnali od ohniště.
Spodní část Vernan falls - vidíte ty tři postavičky vlevo dole na šutru?

Spodní část Vernan falls – vidíte ty tři postavičky vlevo dole na šutru?

Nad vodopádem to nebylo o nic lepší, mrtě lidí krmících přežraný veverky. Jakmile si člověk sedne, hned jsou okolo a somrují. Tak jsem po nich aspoň začal házet šutry. Myslím po veverkách, ne po lidech! Po krátkém odpočinku stoupám dále směrem k Nevada Falls a cestou opět potkávám ony čecho-poláko-němce. Vysvětluju své někdejší zmatení, tak se smějeme, vzájemně fotíme a tlacháme – byli to opravdu němci, ne češi.
Nevada falls - z druhé strany údolí cestou dolů

Nevada falls – z druhé strany údolí cestou dolů

Pod Liberty Cap váhám – sice jsem Half Dome zavrhl už ráno (resp. včera, protože hrozné vedro), ale jsem tu nahoře docela brzy a dalo by se to zvládnout. Rozhodla to až zákazová cedule – pro výstup je potřeba permit. Takže tu snad konečně poprvé dodržím to, co jsem si slíbil  a půjdu dolů do údolí a koupat se. Tudíž se otáčím směrem k potoku, brodím mimo stezku a pouštím se do oběda a zaslouženého teplého píva za současného máchání nohou v chladivé vodě. Lidi už tak nějak umím odmyslet, případně je s úsměvem zdravím a hned je to lepší – představuju si, že to nejsou žádní kreténi, když tu wühletují namísto sezení před bednou, i když jsou hluční, krmí veverky a chodí do zákazů.
Prostřeno k obědu

Prostřeno k obědu

Cestou dolů přemýšlím, že jsem na všechny ty velký kopce v průběhu své cesty zřejmě vylezl proto, že jsem nikdy neměl mapu s měřítkem a vrstevnicema. I v tomto případě být takhle vybaven bych už asi dávno šlapal vodu někde dole u jezera. Taky mě vrtá v hlavě, proč si lidi zkracují cestu v serpentinách – i za cenu toho, že je to méně schůdné a trvá to dýl. Pohroužen do těchto a podobně důležitých myšlenek jsem zatím došel zpátky na vyasfaltovanou magistrálu a z množství lidí se mi doslova zatočila hlava – těmi davy není možné se probít! Všichni se fotí, potom všechny okolo, pak veverky, šutry, selfíčka, vodu… Zřejmě jsou veverky jejich jediným pořádným setkáním s wildlife mimo auto. Potkávám asiaty s tablety, brazilce s kopacím míčem (!!) a nějaký hrozně tlustý lidi co vypadají, že cestou sem prodělali už několik infarktů. Probíjím se k vodě a akvárko v klobouku nasazuju na hlavu za vyděšeného křiku těch okolo a jako vodník Česílko pokračuju dále do údolí.
Half dome, Mt Broderick a Liberty Cap

Half dome, Mt Broderick a Liberty Cap

V údolí je autobusová doprava zdarma. (Mimo údolí též existuje autobusová doprava, o které jsem předtím neměl tucha, ale o té až někdy příště či na vyžádání.) Řídí je kloni – řidičky vypadají všechny stejně. V každé stanici hlásí její číslo, co tam je a co se tam dá dělat (obchod, informace, parkoviště…). Dělat tuhle práci týden a víc, asi se radši střelím do hlavy. Kupuju buřty a namísto k jezeru (kde si nejsem jistý možností koupání) jedu pálit oheň někam k řece do méně frekventované části údolí – vystoupil jsem na nejzápadnější zastávce a hned tradá k vodě. Boty dolů a šup až po pás do vody – brodit se proti proudu. Nakonec jsem se naložil úplně – kousek od týpka, co tam měl křesílka, slunečníček a na plný pecky pouštěl The Doors. Pěkně proti proudu, abych mohl . . . ehm O:). Osvěžen pokračuju dále s touhou dojít vodou až do vsi, ovšem po pár stech metrech se vzdávám – na tohle bych potřeboval aspoň dva dny.
Brodíme, brodíme

Brodíme, brodíme

Mimo silnici a stezku o kousek výše na téhle straně řeky žádná cesta není, takže kráčím po silnici. Příjemné to není, tak to zkouším lesem, ovšem narážím na divokou zvěř (věřili byste že tohle je focené mobilem?) a protože ji nechci rušit, vracím se zpátky na silnici. Na Sentinel Beach konečně páchám večeři pod gigantickým útokem vos na všechno, co není schované a nesmírně se podivuju místním grilovacím návykům – oni si prostě koupí novej gril a pytel briketek (napuštěných olejem), jednou na tom pojí a potom to tam všechno nechají!! Takže jsem si naládoval batoh palivem, vypůjčil si kečup a vyrazil dále. Spěchám, protože v osm už je tu skoro tma. Zapadající slunce olizuje vrcholky kopců v okolí, tudíž i v tom spěchu musím zastavovat a kochat se. On ten Ansel Adams si uměl vybrat! A ranger taky – dneska jsem na řadě s napomenutím já. Naštěstí se to obešlo bez opírání o kapotu a šacování. A bohudík se neptal, kde budu dneska spát, protože nevím, co bych mu koktal, kdyby chtěl ukázat  nějaký doklad – mimo park by se mi asi dneska nechtělo.
Go to Top