Všude mraky vyschlé trávy a opálené stožáry stromů. Dlouhé pláně lemované zalesněnými oblými kopečky, které se zdvíhají k modré obloze. Silnice stoupá, pak dlouze klesá a najednou . . . se přede mnou otevírá neuvěřitelnej pohled. Žulový masiv vyhlodaný vodou Merced River se rozestupuje a jako mířidla na zbrani sedí mezi stěnou El Capitan a Sentinel Dome – známá oblina Half Dome. Hluboko v údolí se vlní modře zrcadlící stužka řeky, kterou skrývají lesy a balvany.

S otevřenou hubou sjíždím do údolí, projíždím okruh a prostě nezastavuju, nefotím, netočím – jenom si to užívám. Dokonce se mi daří i ignorovat davy turistů. Kamarádka z Kanady, co tu byla na skok na návštěvě, to popisovala jako nic ve srovnání s Rockies, navíc plné lidí. Jel jsem sem s tou představou a chtěl si to i nechat ujít, ale tohle místo mě naprosto fascinovalo a jsem rád, že tu jsem, i přes všechny ty lidi. Pravda, představoval jsem si to trochu jinak, ne jako obrovské krásné údolí (navíc se silnicí), ale realita předčila očekávání. Smráká se, už jsem psal, že je to tu rychlejší, o to více tady dole v údolí. Všechna tábořiště plná, budu muset zkusit parking – nebo indiánskou vesničku – rekonstruovanou Indian Village of Ahwahnee – do spousty objektů je vstup zakázán, protože místy slouží původním účelům, ale jsou tu i přístupné “teepka z kůry”, tam by to mohlo jít zalomit. Ovšem až zítra – musím vymyslet, co s autem – na parkovišti je zakázáno noční stání a nerad bych se sháněl po odtaženém autě. Takže jsem se vrátil k autu, otevřel pivko a pustil se do psaní poznámek. Projel ranger v trucku. Podruhé projel ranger v trucku a svítil na stojící auta. Když projel potřetí, tak už koukám s dalekohledem na vzdálenější van, že odtud někoho vyhnal a už ho opírá rukama o kapotu, šacuje a následně prohlíží kufr. Tak tohle ne, jdu zdrhnout, než se pustí i do mě. Přejíždím na parkoviště od kempu a nocuju.

Ráno jsem vyrazil něco po sedmé, než začne výheň. Opět přeparkování na parkoviště určené danému účelu – centrální parkoviště, kde jsem byl včera, je tak nějak univerzální, potom tu jsou parkoviště u kempů a parkoviště pro jednotlivé trailheads. Odstavuju auto v tom nejjihozápadnějším a ve spícím kempu komusi kradu ohniště, abych si uvařil snídani. Ten kdosi záhy přijde a vysvětlí mi, že není dobrý nápad pálit oheň na jeho ohništi, když je tu ráno zákaz pálení ohňů. Tak mu aspoň obsadím lavičku a snídani dělám na lihu, i bez ohňů je underground jídlo. Při žvýkání ovesné kaše mě udivuje, že tu lidi nechávají na stolech roztahané krámy s jídlem přes noc, přestože jsme v medvědí oblasti. Tady bych se asi bál spát pod širákem, blbci nezodpovědní. Davy, davy a davy soptí, chrchlají a potí se na vyasfaltovaném chodníčku směrem vzhůru. Místy si obrovské skupinky vydechávají a hromadně fotí veverky, kterým háží jídlo. Mračím se a spěchám dál, očekávajíce prořídnutí davu. Pod Vernan Falls lidi přelízají zábrany a fotí se přímo pod vodopádem. Slyším tam kohosi mluvícího česky, tak zdravím, usmívám se, ale dotyční se dívají divně, začnou mluvit anglicky, pak polsky a nakonec německy. Zmaten prchám nahoru nad vodopád a cestou se léčím na těch, co mě ráno vyhnali od ohniště.

Nad vodopádem to nebylo o nic lepší, mrtě lidí krmících přežraný veverky. Jakmile si člověk sedne, hned jsou okolo a somrují. Tak jsem po nich aspoň začal házet šutry. Myslím po veverkách, ne po lidech! Po krátkém odpočinku stoupám dále směrem k Nevada Falls a cestou opět potkávám ony čecho-poláko-němce. Vysvětluju své někdejší zmatení, tak se smějeme, vzájemně fotíme a tlacháme – byli to opravdu němci, ne češi.

Pod Liberty Cap váhám – sice jsem Half Dome zavrhl už ráno (resp. včera, protože hrozné vedro), ale jsem tu nahoře docela brzy a dalo by se to zvládnout. Rozhodla to až zákazová cedule – pro výstup je potřeba permit. Takže tu snad konečně poprvé dodržím to, co jsem si slíbil  a půjdu dolů do údolí a koupat se. Tudíž se otáčím směrem k potoku, brodím mimo stezku a pouštím se do oběda a zaslouženého teplého píva za současného máchání nohou v chladivé vodě. Lidi už tak nějak umím odmyslet, případně je s úsměvem zdravím a hned je to lepší – představuju si, že to nejsou žádní kreténi, když tu wühletují namísto sezení před bednou, i když jsou hluční, krmí veverky a chodí do zákazů.

Cestou dolů přemýšlím, že jsem na všechny ty velký kopce v průběhu své cesty zřejmě vylezl proto, že jsem nikdy neměl mapu s měřítkem a vrstevnicema. I v tomto případě být takhle vybaven bych už asi dávno šlapal vodu někde dole u jezera. Taky mě vrtá v hlavě, proč si lidi zkracují cestu v serpentinách – i za cenu toho, že je to méně schůdné a trvá to dýl. Pohroužen do těchto a podobně důležitých myšlenek jsem zatím došel zpátky na vyasfaltovanou magistrálu a z množství lidí se mi doslova zatočila hlava – těmi davy není možné se probít! Všichni se fotí, potom všechny okolo, pak veverky, šutry, selfíčka, vodu… Zřejmě jsou veverky jejich jediným pořádným setkáním s wildlife mimo auto. Potkávám asiaty s tablety, brazilce s kopacím míčem (!!) a nějaký hrozně tlustý lidi co vypadají, že cestou sem prodělali už několik infarktů. Probíjím se k vodě a akvárko v klobouku nasazuju na hlavu za vyděšeného křiku těch okolo a jako vodník Česílko pokračuju dále do údolí.

V údolí je autobusová doprava zdarma. (Mimo údolí též existuje autobusová doprava, o které jsem předtím neměl tucha, ale o té až někdy příště či na vyžádání.) Řídí je kloni – řidičky vypadají všechny stejně. V každé stanici hlásí její číslo, co tam je a co se tam dá dělat (obchod, informace, parkoviště…). Dělat tuhle práci týden a víc, asi se radši střelím do hlavy. Kupuju buřty a namísto k jezeru (kde si nejsem jistý možností koupání) jedu pálit oheň někam k řece do méně frekventované části údolí – vystoupil jsem na nejzápadnější zastávce a hned tradá k vodě. Boty dolů a šup až po pás do vody – brodit se proti proudu. Nakonec jsem se naložil úplně – kousek od týpka, co tam měl křesílka, slunečníček a na plný pecky pouštěl The Doors. Pěkně proti proudu, abych mohl . . . ehm O:). Osvěžen pokračuju dále s touhou dojít vodou až do vsi, ovšem po pár stech metrech se vzdávám – na tohle bych potřeboval aspoň dva dny.

Mimo silnici a stezku o kousek výše na téhle straně řeky žádná cesta není, takže kráčím po silnici. Příjemné to není, tak to zkouším lesem, ovšem narážím na divokou zvěř (věřili byste že tohle je focené mobilem?) a protože ji nechci rušit, vracím se zpátky na silnici. Na Sentinel Beach konečně páchám večeři pod gigantickým útokem vos na všechno, co není schované a nesmírně se podivuju místním grilovacím návykům – oni si prostě koupí novej gril a pytel briketek (napuštěných olejem), jednou na tom pojí a potom to tam všechno nechají!! Takže jsem si naládoval batoh palivem, vypůjčil si kečup a vyrazil dále. Spěchám, protože v osm už je tu skoro tma. Zapadající slunce olizuje vrcholky kopců v okolí, tudíž i v tom spěchu musím zastavovat a kochat se. On ten Ansel Adams si uměl vybrat! A ranger taky – dneska jsem na řadě s napomenutím já. Naštěstí se to obešlo bez opírání o kapotu a šacování. A bohudík se neptal, kde budu dneska spát, protože nevím, co bych mu koktal, kdyby chtěl ukázat  nějaký doklad – mimo park by se mi asi dneska nechtělo.