Obrovská zelená klenba staletých cedrů propouští záblesky světla na cestičku klikatící se mezi kapradinami a mohutnými kmeny směrem dolů – k oceánu. Tohle je ráj! Nádherné lesy, voda bijící o skaliska i písečné pláže, vítr nesoucí k pobřeží křik racků a chuchvalce mlhy či mraků, za kterými se schovává slunce. A lidi. Jiní lidi, usmívají se. Zdraví se, zdraví mě. Jsme tu ze stejného důvodu – milujeme tahleta tichá zákoutí, kde můžeme hodiny sedět a koukat na velryby. Nebo si užívat dobrodružství.

Tofino je neuvěřitelně “relaxed.” Ve Vancouveru mi Adam doporučil zastávku v hippie městě Port Townsend, ale pochybuju, že Tofino něco překoná. Možná ani San Francisco, jsem zvědav. Tohle je Meka surfařů a prken vůbec – bylo naprosto normální, když kolem po cyklostezce prosvištěl někdo na skateboardu se surfem v podpaží. Vytahané svetry, dready, neopreny, vůně konopí, muzika, absence spěchu, chill. Předposlední den jsem ve Vancouveru potkal ve Walmartu dětský skateboard za 16 babek a vážně přemýšlel, že si jej na poslední dva dny pro srandu pořídím. Teď jsem litoval, že jsem tak neučinil a nevzal ho s sebou.

Plazil jsem se ne po čtyřech, ale po břichu – pod kmeny stromů, křovím, přes kameny a radši ani nepřemýšlel, jak jsem četl o výskytu černé vdovy na východě BC. No a o dokonalých úkrytehch či doupatech jako šitých na míru medvědům ani nemluvím. Ale chtěl jsem intenzivní zážitek. Jenom vždycky když jsem se svezl někam do údolíčka, nebo překulil na záda, tak mi trochu zatrnulo – jsem takový mladý skaut Wozniak – batoh mám plný elektroniky. Vracím se totiž z města z internetů do svého stanu v džungli a chci dokázat turistickým průvodcům, že se mýlí, když tvrdí, že mezi plážema se to nedá projít. Takže se plazím po útesech za přílivu s notebookem na zádech, s foťákem, kindlem a o fitbitu a telefonu nemluvím, ty už mi do kapsy vrostly. Prošel jsem, jako tehdy ten bushwacking v Estonsku. Tentokrát jsem dokonce našel i pěknou tajnou pláž, na které byly jenom moje stopy. Užil jsem si dobrodružství, dobrodružnou cestu.

Jezdí tu bus zdarma (po pevnině) a taky je “těžce vyklidněnej.” Jízdní řád sice existuje, ale je tam poznámka, že to nemusí odpovídat realitě. Šofér má na zemi zmuchlanej neopren a na place vyhrazeném pro prkna mezi ostatníma svůj surf. Více než dopravní situace a jízdní řád ho zajímá, jak to na které pláži jede a kolik je tam lidí. Bus je většinou našlapanej dredatýma smradlavýma hipíkama, co mají všechny možný boardy všude možně (a dle všeho přežívají na free sušenkách z Coopu a lysohlávkách z místní farmy).Pouští se muzika (řidičův telefon je přichycen gumičkou k mikrofonu), takže se ze stropu autobusu line cosi, co se dá při troše dobré vůle považovat za hudbu. Zpívá se a vůbec není nenormální, že řidič zastaví, vystoupí a snaží se sbalit stopařky. A když se náhodou v zatáčce otevře okno – nouzovej východ, nikoho to nevzruší a způsobí akorát záchvat smíchu.

Odliv je pro všechny na Chesterman beach pozvánkou na Frank island. Je to tzv. tombolo, což je ostrov připojený k pevnině tenkou nitkou písku. Cyklisti, kočárky, psi, goretexoví turisté v trackovém obutí, holinkáři, děti v koupacích kraťasech a naboso, flipflopáři, prostě všichni. Kolem hejna čajek, krmící se těma malýma potvorama, co se krmí langustama, které uvízly v písku a jsou neschopné pohybu. Změť mořských trav, racků a těch už jednou zmíněných křičících fracků – s draky a jinými kity. Ostrov je pro změnu private property, kde jsou dva domy obehnané provazem, takže je možná jenom krátká zastávka vprostřed – se vším tím davem. A pak zpět. Tohle všechno soukromé je vůbec docela zlo. Od soukromých pláží po soukromé lesy a soukromé cesty, všechno “no trespassing” a narušitelé jsou opravdu vyháněni. Nemít tajný tip – jak se dostat do pralesa obehnaného domy – tak se tam nedostanu, protože je to private property nalepené na private property.

Prodíral jsem se po (na začátku označené) mudflat trail, mez borůvčím vyšším než já, kapradím jako stromy, spoustou banánových slimáků a pavučinama. Všude okolo obrovské stromy, zhnilé pařezy, lišejníky a mech. Nakonec se stezka rozprskla do několika směrů, z nichž jeden končil v bažině, druhý vprostřed lesa a třetí na kmeni nad vodou. Opět krásná lekce toho, že cesta je mnohdy lepší než cíl. A hned jsem si vzpomněl na neplánovanou třídenní zastávku v Nanaimo cestou sem a výbornou party tamtéž. A aby se mi ono “cesta je cíl” potvrdilo ještě do třetice za poslední dobu, tak cestou na pláž jsem trochu odbočil na neznačenou jinou Mudflat trail a nemálo se tam potěšil výhledy.