V noci místy pršelo, takže mě střídavě budily kapky bušící do střešního okna, různé přeležené části těla a zima. Vždycky jsem se ale nějak přetočil a znovu usnul. Až notnou chvíli po úsvitu mě ze spacáku vyhnal spáč z auta vedle. Nebo spíše spáčka – pozdravili jsme se, prohodili pár vět a já přejel na zakázané parkoviště uvařit si snídani, ona vyrazila nahoru na Sulphur ridge.
Po vydatné snídani (pro změnu kaše z ovesných vloček a marmelády) jsem šel zkusit štěstí na vytápěnou toaletu poblíž – pro vodu, umýt nádobí a převlíct se, fakt bylo otevřeno, zřejmě ceou noc (že bych se pustil do výroby stránek “sleeping on toilets”?)! Hadry, ve kterých už jsem v kuse několik dní začínají být trochu cítit dobrodružstvím, tak jsem rád, že za chvíli otevírá lázeňský bazén a já se před cestou do Edmontonu a všema těma návštěvama převleču do čistých. Ještě bych to ale pár dní snesl, aby to bylo intentzivnější a dobře jsem si to zapamatoval. Naházel jsem věci do tašky a vystál si frontu k bazénu. Pořád mě zaráželo, proč na mě všichni tak čučí, copak jsem cítit až tak moc? Až při vybalování jsem si všiml, že taška, kterou jsem měl, byla z Liquor depot, takže jsem vypadal, jako bych šel ze srazu anonymních alkoholiků. No bóže, to je toho :). Párkrát jsem se skoupal a po pár hodinách mě přestalo bavit koukat se na rochnící se tlusťochydebatující o jídle, tak jsem vyrazil pryč.
Sjel jsem dolů do Pocahontas, zkusit najít nějakou kešku aspoň tady, když se mi nahoře nedařilo. Pocahontas je bývalé důlní městečko, teď tu není nic, než pár trosek a vyasfaltovaná cestička z parkoviště pro bezbariérový přístup. Z asfaltu jsem prchl na zřejmě zvířecí stezku, vešel mezi čerstvě olistěný poplery, svítilo slunko, pršelo a údolí nádherně vonělo medem. Tak jsem si sedl do starýho důlního vozíku, sundal boty, zavřel oči a poslouchal, jak řvou ptáci. Pak jsem posbíral svých pět švestek a vyrazil na Edmonton – s deštěm v zádech a místy i na čelním skle.
Když jsem přiletěl, nedokázal jsem si představit, že bych se tu pohyboval autem v místním provozu. Teď jsem ale dojel do Edmontonu vyzvednout poštu. Jen tak, bez navigace, like a boss. Za ty dva týdny, co jsem tu nebyl, se stromy v ulici olistily a málem bych to tam nepoznal. Obálka s prodloužením víz byla připravena, odmítl jsem pozvání na grilovačku a nocleh a pokračoval dál na jihovýchod – mám to dneska ještě pár set kilometrů a opět mě dohnal déšť.
Po chvíli jízdy na dálnici a poslechu Beastie Boys jsem odbočil vpravo – k jihu – a přepnul na Fever Ray. Dlouhá rovná čára silnice do nikam, na kterou se místy napojují prašné a kamenité cesty k farmám a ropným polím.Jedno mrsknutí bičem a zkrvavený šrám na zádech rozorané a “zkulturněné” prérie, po které se kdysi proháněla stáda bizonů. Teď jedné velké obilnice občas protkané malými rybníčky, semtam vymletou strží (přecházející v badlands) a kvákáním žab. Dalo se do deště, východní obzor křižují blesky.
// chybějící fotka prérie, musím ji někde dohledat
Držím nohu na plynu, řítím se vyšší, než povolenou rychlostí a stejně mě semtam předjede nějaký redneck truck, kterému z korby lítají prázdné plechovky od piva, nebo smutně kouká moknoucí pes či jiná zvířena. Desátá hodina odbíjí a konečně přijíždím do Stettleru, první couchsurfing experience – dala mi klíče od domu a má i sypaný čaj! Už jsem říkal, že to tu mám rád?