Usadil jsem se v hostelu těsně pod Castle Mountain – při odbočce na Radium Hot springs a kromě veverek, správce a nové managerky tu nikdo jiný nebyl. Holt je poznat, že jsem tam v půlce pracovního týdne a mimo sezónu. Na pár dní tohle místo budiž mojí základnou.

Den 3 – Rockbound Lake
Zrána vyrážím na Rockbound Lake, Tim se potutleně usmívá, když mi ukazuje směr, tak tuším nějakou čertovinu. Cesta se zpočátku klikatí lesem a jen mírně stoupá, tak se mi to líbí. Charakter lesa je tu úplně jiný, než u nás – je tak nějak plnej života, žádná monokultura se stromy v řadách a pouští s kopřivama a ostružiním. Nádhernej les – všude potůčky, spousty mechu, popadaný stromy a v tom všem skotačící veverky. Ve velkých počtech – zajímalo by mě, proč jich u nás taky není tolik? Člověk sotva nějakou kdy zahlídne, tady je jich na každým kroku spousty a spousty, udělat z nich ražničí, byla by to bytelná hostina.

Dostal jsem se na úroveň sněhu, o něco dříve, než včera. Snažím se mu vyhýbat, jak se pohybuju vzhůru, ale je ho pořád víc. Nakonec kráčím po souvislé vrstvě a to jsem pořád pod hranicí lesa. Když se konečně probojuju až nahoru, jsem vděčnej za opěrnou hůl a vánek okolo. Teď ovšem začíná ta “lepší” část – sníh je tu měkčí, takže občas do něj zajedu až po pás, odvážně se ale brodím dál, podél stop – šel tu někdo ve sněžnicích a nějaký podobný blázen, jako já – bez nich. Ale nějaký ten den už to bude.
Jakmile jsem zašel za hřbet Castle Mountain, rázem utichl hluk z údolí – žádná dálnice, žádné vlaky, jen ticho končící zimy sem tam protknuté výkřikem nějakého ptáka a mého “medvěde!” Je tu moc pěkně – všude kolem pomalu tající sníh, pod ním místy skryté malinké potůčky, kousek níž les a na horizontu zasněžené vrcholky hor.

Po pár hodinách jsem se probojoval na místo, kde by mělo být ono jezero. Byl tu však (kupodivu) jenom sníh – hodně sněhu – měřil jsem holí a sahal by mi po prsa. No co už, žádné jezero, ale procházka rozhodně stála za to. Nade mnou opět padají sněhové vodopády, jak svahy pomalu tají, já do sebe láduju konzervu sardinek na jediném pevném kousku země a přemýšlím, jestli na mě odněkud nevybafne cougar. Pak se pomalu vydávám dolů – mnohem měkčím sněhem, protože v odpoledním slunci více povolil. Takže když po několika dalších hodinách konečně přicházím zpátky na hostel, tak jsem totálně promočenej, ale náramně spokojenej a hladovej. Vařím v průbehu večera několik chodů a nad mým apetitem nechápavě kroutí hlavou nový host – Roy, který se vrací z motovýletu po západu US – rovnou z Las Vegas. Oh boy, oh boy, doporučuje mi návštěvu ostrova Graham Island “poblíž“ jeho bydliště, prý tam jsou moc pěkný indiánský holky.

Den 4 – Ink Pots
Dneska jsem na hike zpracoval i slečnu manažerku, takže se nehodlám pouštět na zasněžené vrcholky hor, ale dáme si jenom odpočinkovou procházku k vodopádům v Johnston canyon následně a Ink Pots (prý jsem hardcore, ale to mi říká někdo, kdo celý únor raftoval v Grand Canyonu :D). Šlapání 5km po asfaltu na trail head a potom zase zpět nepřipadá v úvahu, tak parkuju na docela přeplněném parkovišti a pouštíme se vzhůru po vyasfaltovaném chodníčku a svorně nadáváme na terén a davy důchodců a jiných indů fotících se iPady.
Vodopády jsou nic moc, tak pokračujeme na Ink Pots, což mají být prameny v malých tůňkách poblíž řeky. Po pár kilometrech a předběhlých davech jsme konečně na místě. V tůňkách se zrcadlí modrá obloha, u dna je vidět mlha šiřící se z pramenů a protože je po poledni, zašíváme se poblíž trochu poobědvat a dát si dvacet. Takhle pěkně v sedle a na sluníčku, kdy díky nízké teplotě ještě nejsou venku komáři, to má rozhodně něco do sebe. No pak už ale jenom šupem dolů.

Den 5 – Lake louis a Icefields parkway
Vůbec se mi zpod Castle Mountain nechtělo, ale už teď jsem tam zůstal o den dýl a rád bych ještě něco viděl, než budu muset vrátit auto. Takže směle dál – na Lake Louis a Icefields Parkway. K jezeru to byl docela kousíček, všechny parkoviště skoro plný a spousty a spousty lidí fotících se iPody, fuj. Spěšně jsem oběhl jezero (které má moc nádherně čistit hlavu – honilo se mi hlavou spoustu myšlenek, které jsem chtěl po návratu k autu zapsat, ale přišel jsem tam s prázdnou hlavou) a vyrazil dál.

Než se úplně zatáhlo nebe a začalo pršet, udělal jsem kratičké zastávky na pár místech a průběžně se kochal neuvěřitelným okolím silnice.

Kousek před Athabasca falls jsem zastavil v bear jam, abych si vyfotil prvního medvěda. Procházel se poblíž silnice, cpal pampeliškama a z aut a povykujících lidí si vůbec nic nedělal. Odbočil jsem k vodopádům, abych vyzvedl kešku a uvařil si večeři. Pěkná podívaná – masy vody v řece mizí úzkou proláklinou do nižší části údolí.

Dalo se do deště, tak se vodopády i přilehlé parkoviště totálně vylidnily a zůstal jsem tam sám. Tak toho honem využívám, kuchtím večeři a přemýšlím, zda nezůstat spát rovnou tam. Po chvíli si uvědomím, že jsem dlouho nevyrušoval, tak houknutím “medvěde” uvádím v činnost nohy něčeho v křoví poblíž – má to ohromně na spěch. Napřed jsem se lekl, ale pak mi to přišlo hrozně směšný. Rozpršelo se, tak jsem povečeřel v autě. Když jsem dojedl, přestalo pršet a ukázala se nádherná duha – jako most přes Mount Hardisty (tipuju). Běžím do kufru, spěšně přehazuju baterky ve foťáku za čerstvě nabíté a . . . zase to nefunguje. Nadávám a fotím mobilem.

Přespání na RV spotu pouštím z hlavy, protože 93a je blátivo-kamenitá cesta a teď po dešti si na to nějak netroufám. Stejně tak End of the world si nechávám na další den, protože už se začíná stmívat a stejně je pod mrakem, žádný meteorický roj se konat nebude. Takže je rozhodnuto – Jasper. Hnusné turistické centrum plné hospod, lidí a cigaretovýho kouře. Dávám si krátkou procházku přes centrum – najít kafe, wifi a osondovat pár drobností na ráno, pak se vracím na parkoviště a zaplouvám do spacáku. Zítra ten konec světa!