Ráno jsem vstal s východem slunce a pozoroval, jak se kaňon plní světlem. Pak jsem se odhodlal vylézt z auta a na okraji se pustit do přípravy snídaně. Od severu kaňonem táhl studený vítr, tak jsem zbudoval větrolam pro vařič, ale moc platné to nebylo – sotva jsem vodu ohřál. Vločky ovšem byly tentokrát lepší, než kdykoliv dříve! Postupně se začali trousit fotografové a podobná turistická havěť – od těch slušných (pozdravili jako první), až po ty neslušné (nenamáhali se ani odpovědět na pozdrav). Dojedl jsem, vytahal z chodidel pomocí špendlíku a pizety vzpomínky na včerejší procházku potokem a rozhodl se vyrazit dál, Sam stále spí.

Snídaně @ Horsethief canyon

Snídaně @ Horsethief canyon

Stále přemýšlím na Royal Tyrell museum, ale když jsem tam dojel a viděl to množství autobusů a řvoucích adolescentů, bylo rozhodnuto – koho zajímají miliony let staré zdechliny? Takže jen krátká procházka po naučné stezce kolem a pak už směr Wayne – ghost town. Po kratším průjezdu kaňonem přes devatero mostů přijíždím k Last Chance salloonu, jinak tu k vidění kolem nic není, jsem zklamán. Pár starých fotek a situační nákres tomu nijak nepomůžou, chci vidět ty rozpadlé barabizny, tohle není ghost town! Tak si aspoň dávám v saloonu pořádný kafe a cítím se jako opravdovej cowboy (utahanej a špinavej, ale spokojenej), přestože tohle bývalo hornický městečko. Na chvíli jsem se tu vyplázl, potrénoval ovčáky a teď už tradá směr Calgary – vrátit auto :(.

Last chance saloon

Last chance saloon

Bral jsem to hopem, po místních přehnaně rovnějch silnicích to jelo úplně samo. Krátká zdravotní zastávka ve Strathcona posloužila k vyhození pěti babek za nákup čerstvého juice a spořádání zbytku pizzy ze včerejška a pak už pouštím Tři sestry, volume dávám na max a pokračuju nach Calgary. Propletl jsem se městem za hlasitého hulákání “dám si sedm piv a jednu zelenou”, zastavil u Franka a Judith, vyházel kufr a trochu káru umyl, aby se neřeklo (a neplatilo). No a protože se mi nechtělo s autíčkem loučit, tak jsem vyrazil do “zbohatlických čtvrtí“ na předměstí, hrál na harmoniku a mával na holky. Až jsem usoudil, že je toho dost (a bolela mě huba), pustil jsem se směr autopůjčovna – chevyho vrátit. Vybral jsem si pěkný čas – peak hour, takže jsem se mačkal v zácpě. Navíc jsem netrefil ulici (downtown je jednosměrný), tak jsem si to celé pěkně objel ještě jednou. A co čert nechtěl – 100m před odbočením do garáží půjčovny mě málem smetlo metro, to by byla pěkná trefa, kdyby se mu to povedlo. Naštěstí má dobrý brzdy a zvon – jako šalina!

Není tady místo, technika je všude!

Není tady místo, technika je všude!

Auto v pořádku vráceno, co dál? Pěšky se mi dneska domů nechce a když už mám zaplatit $3 za metro, proč se trochu nepovozit? Koupil jsem si gigantickou ledovou tříšť s příchutí zeleného čaje a za hlasitého srkání vyrazil. Pár dní nemytej, ve špinavým oblečení, přeplněnými vozy metra – vstříc dobrodružství :). Konečná, konečná, nápad, nákup – pstruh a aloe vera, bude hostina. Teda byla hostina, teď už se válím, pod zadkem mám měkkou postel, okolo sebe hromady špinavých krámů a moc se těším do sprchy. Rockies trip je u konce, úspěšný Rockies trip. Král je mrtev, ať žije král! Pozítří tam pojedu zas!!