Konečně, konečně třesoucí se rukou otevírám dvéře do půjčovny a jdu si pro auto. Konečně začíná výlet! Po chvíli ukazování řidičáku a kreditky dostávám klíče a jdem se mrknout, co vyfasuju. No pěkně, úplně novýcho Chevyho – má najeto jen 300km z továrny, hodně dobrej začátek!

Den 1 – Calgary – Canmore, Grassi Lakes
Stavil jsem se “doma” nakrámovat všechny ty věci do auta, Judit i Thomas mi zatím zabavili klíče a prolízají a osahávají Chevyho za pochvalného mručení a jiných citoslovcí. To už je ale odháním a vyrážím – nejprve směr Walmart – pro zásoby – a potom přímo po jedničce na západ – DO HOR! Cesta ubíhala rychle a čím více jsem se blížil té nádheře na obzoru, tím větší vzrušení a nadšení se mě zmocňovalo. Nachystal jsem si na cestu spoustu muziky a když to tak náhodně hrálo, uvědomil jsem si, že každá z písniček se totálně hodí k právě ubíhající krajině, náladě, postavení slunce, whatever.

Přijíždím do Canmore. Protože jsem Couchsurfing sháněl docela na knop a tohle je docela profláklá oblast, tak se mi nepovedlo sehnat žádné přespání, čeká mě proto autospaní před Safeway. Jel jsem to očíhnout, vypadá to safe. Takže směle na výlet. Protože už je podvečer, tak dneska jenom krátká procházka ke Grassi Lakes a pak dal po “Riders of Rohan”, co to dá – má to spoustu únikových tras. Jakmile jsem došel k jezeru zjistil jsem, že mi došly baterky do foťáku. Ok, zkouším druhé – před odjezdem jsem je nabíjel oboje. Hm, taky ani ránu, veškeré focení bude muset zastat mobil. No co už, vše co se děje, má důvod – aspoň budu užívat přítomný okamžik a nebudu se placatit ve snaze najít pěkné místo pro fotku. Dal jsem oslavné pivko a vyrazil zpátky k autu – dojet zpátky na spací flek a porozhlídnout se po nějakém místě, kde si budu moct uvařit večeři. Nakonec se z hledání vařícího fleku vyklubala delší procházka, než ke Grassi Lakes. A potkal jsem první divou zvěř – deers přecházející řeku, kterým bylo úplně ukradený, že si tam vařím nudle a cachtali se poblíž.

Den 2 – Canmore – Banff – Castle junction, Minnewanka lake, Aylmer lookout
Noc byla docela chladná, musel jsem nad ránem srabsky sáhnout na klíček a trochu si přitopit. Můj +15 spacák se do hor moc nehodí, ale když už ho mám… Vyklubal jsem se ven, počkal na otevření kaufu a nakročil si tam vyčistit ruby, abych pokračoval k řece – uvařit snídani a umýt nohy (brrr). Zastavil se na pokec nějaký místní děda a proběhli kolem češi, kteří jenom vyjeveně odpověděli na český pozdrav.
Zpátky v autě jsem nakroutil Wohnouty, pustil Cundallu ryschavou a za hlasiteho zpěvu vyrazil směr Banff. Na cestě je vstupní brána do parku, tak jsem vyplázl skoro 50 babek za vstupný na následující dny. Těsně před Banffem jsem sjel ve směru Minnewanka lake, co se budu trápit s nějakým turistickým centrem, stejně mi nic novýho neřeknou. Na parkovišti u jezera zatím moc aut není, ale postupně přijíždějí. Chci někam, kde nikoho neuvidím. Zastavuje jakýsi asijský pár pozdnějšího středního věku a paní opatrně vystupuje z auta. Ptá se, jak daleko je k jezeru (cca 100m). Pán zůstává v autě, má nastartováno a bedlivě sonduje okolí. Zajímalo by mě, jestli mají strach z medvědů, pěšího pochodu, nebo vezou nějaké opium.

Pouštím se okolo jezera do míst, kde jsem si našel dnešní hike – Aylmer lookout. Cesta vede podél jezera pořád dál a dál – shořelým lesem. Je krásně vidět, jak stojící pahýly slouží jako stínidla nové generaci, stejně tak popel a spousty dalších pozůstatků požáru jako živiny. Najednou jsem měl jasno ohledně celé Šumavy. Ale vysvětlujte to někomu…
Došel jsem na rozcestí, potkal pár cyklistů a rozmýšlel, zda se opravdu vydat dál – všude spousta cedulí a varování – kvůli medvědům. Od června je tu dokonce zákaz pohybu jednotlivců – je nutné chodit ve skupinách. No a především proto, že cesta mi zabrala mnohem více času, než jsem původně plánoval. Nakonec to ale riskuju a pouštím se vzhůru. Pomalu stoupám do kopce a občas zahulákám na medvědy, přece jenom je to první den, nikde nikdo a já jsem takový nezkušený zajíček. Pode mnou se otevírají nádherné pohledy na jezero. Man, thats fukken huge!! Už chápu, proč bývá v některých případech jednodušší pokácet pár stromů a střískat dohromady vor, než se pokoušet takovou dlouhou nudli (má 20km) obejít – navíc hustým lesem.

Došel jsem k zasněženým plochám a začalo trochu krápat. Zakřičel jsem “neprš,” abych si ušetřil jedno “medvěde, jdi do háje!” Opravdu po chvilce přestalo pršet. Tak jsem zkusil “nekrup” a opět přestalo. Pak se ozvalo hřmění – a hřmělo nějak dlouho. No do háje, říkal jsem si, přece se teď nebudu vracet? A došlo mi, že to budou jenom dunět laviny někde nade mnou a žádná bouřka se nekoná. Hned jsem si oddechl a pokračoval vzhůru: “medvěde, jdi do háje!”
Konečně na vrcholku, to šplhání stálo za to! Nádherný výhled pro konzumaci pozdního oběda. Našel jsem si místečko bez sněhu a pustil se do konzervy, spláchl ji vítězným hltem z placatky a chvátal dolů. Ještě několik panorámatických fotek… Cesta dolů neubíhala moc rychle, původně jsem tipoval, že ji dám tak za polovinu času, ale vyklubaly se z toho dvě třetiny času potřebného pro cestu nahoru. A to byly dvě hodiny!! Díval jsem se nad sebe, kde že jsem to byl a nemohl uvěřit tomu, že takový kousek jsem šel tak dlouho!!

Vracím se podél jezera, potkávám další cyklisty a především – nové potoky a potůčky, které při cestě tam definitivně neexistovaly! Jen “vodopád odnikud”, jak jsem si pracovně nazval vodopád objevivší se z ničeho nic kousek pod cestou, byl pořád na svém místě. A nad vodopádem zničehož-nic – kráva a tele deera. Jdou souběžně se mnou po cestičce, semtam ukousnou kus drnu a blíží se k cestičce. Koukáme na sebe, občas je vyfotím a když se kolem prořítí další banda cyklistů a se zvířatama jejich klení, plivání a hučení galusek po kamenech nic nedělá, říkám si, že je to asi docela normální.
Pomaličku se šontám asfaltkou, na kterou jsem dorazil, u začátku (resp konce) jezera, potkávám takyturisty, kteří se fotí u jedné z nejznámějších scenérií kanadských rockies. “Vy se tady před tím fotíte, ale já byl tam nahoře!“