Výlet do hor zahajuju netypicky ve visitor centru, které bylo včera zavřené už od čtyř hodin. Získané informace mi však příliš radosti neudělaly. Z Olympic national parku vede výběžek až do Port Angeles, tak jsem chtěl dát krátký hike tudy, ale zjišťuju, že tam žádná pěší trasa neexistuje, pouze silnice. Tak si beru letáček se slepou mapou a valím a stopa.

Cestička vzhůru mezi vousáči

Cestička vzhůru mezi vousáči

Hned po pár vteřinách zastavuje první auto – Jehovisti mi dávají letáček a zase odjíždějí. Ještě to pár minut zkouším, ale nakonec jdu pár set metrů výš – na lepší flek a sotva hodím bágl na zem, už zastavuje auto. Další Kaliforňan, který ovšem pochází z této oblasti. Probíráme možné hikes okolo, Kalifornii a pro změnu můj trip, jako další mi rozmlouvá návštěvu Yosemites v sezoně a najednou jsme u vjezdu do parku a ani se mi nechce vystupovat. Tentokrát jsem si poctivě koupil pěší vstup a domluvil se s rangerem na schování batohu přímo na bráně – konečně někdo, kdo se nebojí výbuchu! Beru pár potravin, flašku s vodou a vyrážím nalehko. Na trailhead nakonec volím delší – okružní – trasu a až když jsem na ní mi dochází, že tu nejsou kilometry, ale míle. No co už, nějak to dopadne.

Blížím se do sedla

Blížím se do sedla

Pozvolna stoupám lesem, o něco sušším než v Tofinu, o něco méně pralesovitým, o něco civilizovanějším – po pěkně prošlapané a udržované stezce. Jakmile se ocitnu nad jeho hranicí, okolo explodují horské louky nádhernou paletou barev. Skalky, kleč, potůčky, pozůstatky po horských kozách a po chvíli tábořiště. Teda, sem musím někdy i se stanem, to je nádhera!

Na straně jedné moře...

Na straně jedné moře…

V sedle, kde si konečně pořádně bolestivě uvědomuju, že v mapě ofocené z informační cedule jsou míle a sám sebe se snažím přesvědčit, že už budu v půlce, potkávám v protisměru dědulu, co tu dobrovolničí. Nese si krumpáč a pár pracovních rukavic. Dlouze mi vypráví o okolí a o pracech, které během dneška stihnul udělat. Líbí se mi to – prostě se během dne sebere, jde na vycházku a když se mu někde něco nezdá, tak na tom začne pracovat. Pořád musím přemýšlet, jestli by mě ochranáři skopli do údolí, kdybych třeba v Krkonoších začal někde opravovat cestičku. Doporučil mi pár dalších tras a výstupů, tak aspoň šplhám na nejbližší vrchol a dlouze se tam kochám a žasnu – mořem na straně jedné a zasněženými vrcholky na straně druhé.

...a na straně druhé hory

…a na straně druhé hory.

Obcházím horu, lezu do dalšího sedla, pak do dalšího, dává se do deště a pořád mi v hlavě hlodá, jestli jsem náhodou nepřešel odbočku zpátky, protože jdu pořád dál a dál. Že já si vždycky, když jdu někam “na krátkej výlet do hor” nepřipravím mapu. Ale aspoň je to větší dobrodružství. V dalším sedle je stádo koz a konečně odbočka směrem zpět – donekonečna po hřebeni a pro změnu nahoru a dolů a nahoru. Najednou to mezi hromadama sněhu padá a poprvé vidím Lake Angeles, které bylo mým původním cílem, než jsem se rozhodl vyrazit hlouběji do hor.

Lake Angeles - původní cíl s mnohahodinovým zpožděním

Lake Angeles – původní cíl s mnohahodinovým zpožděním

Neuvěřitelně se těším na koupačku a především na svlažení hrdla – voda už dávno došla a není kde nabrat nová – jsou tu jenom špinavé hromady sněhu a semtam blátivá louže. Dopomáhám si hroznovým cukrem, protože dvě musli tyčinky a zbytek jerky jsem už dávno dožvejkal, zásobám dole v batohu na bráně je dobře. Sotva pletu nohama a snažím se nemyslet, v kolik že zavřou tu bránu a batoh mi tam zůstane do rána. Zajíc na mě chápavě hledí.

Zajíc

Zajíc

Konečně jezero – dva borci tam stanují, tak chvíli smalltalkujeme, pak si užívám krátkou koupel v ledárně, nabírám vodu a prchám. Ze stromů visí spousty pavučin, na kterých se houpají housenky, takže jich mám po chvíli plný obličej, brýle a vůbec celkově vypadám, jako veliká kukla řítící se dolů z kopce. Naštěstí už jsou tu potoky a občas nějaká borůvka. Konečně jsem zpátky na trailheadu u mapy, díky které jsem se tak hloupě rozhodl – na druhou stranu jsem za to rád, bylo to velmi intenzivní dobrodružství! Na bránu už jenom pár kroků, do zavíračky cca hodinka, dal jsem to!! Získávám batoh a spoustu XP. Za devět hodin jsem v sandálách dal to, co se tu chodí jako dvoudenní tůra.

Mám za sebou celou Kanadu!

Mám za sebou celou Kanadu!

Stop dolů trvá docela dlouho, nejezdí tu skoro nic. Docela dlouho = 15 minut – couvá mi zpět auto – kanadský pár středního věku se směje a prý že nevypadám tak nebezpečně, jak se jim prve zdálo. Tak se smějeme všichni tři a cestou dolů řešíme CZ75, čechy a strach v Americe. Vezou mě úplně na přání až k Safeway, kde si navzájem děkujeme a pro změnu se nechceme rozejít.
A já si plním sen – celou cestu zpět jsem myslel na borůvkovej koláč a velikou lahev jogurtu. Nakonec ten koláč ani nemůžu do hlavy natlačit, jak moc je velikej. Pak opět zneužívám místní free interweby a vytipovávám pár fleků na spaní – tentokrát dole ve městě. První byl propálen velmi záhy – hned za policejní stanicí, schován za antonem, popíjím pivko a vylekávám několik kadetů, kteří málem strachy prchnou. Tak si dávám jenom dvacet, pokračuju na druhej flek – obsazen – abych skončil na dvoře jakési prodejny vířivek a bazénů, ze kterých si stavím visuté lůžko. Ale i tak tama kdosi ráno projde – z kopřiv a houští okolo profrčí podivná postava asi půl kroku od mé hlavy, aniž mě postřehne. Dobře se umím maskovat! Spaní na výbornou, bylo tu tepleji a méně vlhko, než včera. Takže jsem za rozbřesku připraven na náročný přesun do Seattlu. Busem do Sequimu, potom do Port Townsend a dál asi loď a to, co je napsané ve hvězdách. Ale o tom až příště!