Posts tagged vietnam

Čaj s Namem

0
Noční Hanojí jsme se kolem sochy Lé-Nina vrátili na guesthouse (hodinový hotel nevalé čistoty), abychom mohli ráno vyrazit na autobus směr Thai Nguyen, kde jsme tušili čajové plantáže.
Bus opravdu odjížděl, takže po probití se MPD (Městskou Příšernou Dopravou) kupujeme lístek u okýnka na autobusovém nádraží (za minutu vám to jede) a vybíháme před budovu, kde pouze zjišťujeme, že je obehnaná plotem a k autobusům se nedostaneme. Tak zase zpátky dovnitř a podle největší koncentrace zřízenců v čepicích tipujeme, kde by mohl být vchod na nástupiště. První nám prohlídne lístky a ukáže k turniketu, druhý si prohlídne nás, třetí otočí turniketem, čtvrtý nám ukáže cestu od něj, pátý to všechno kontroluje a šestý je v záloze, kdyby se náhodou některý z nich unavil. U každého nástupního ostrůvku jich potom taky ještě stojí pár.
Co mi to jenom připomíná tohleto...

Co mi to jenom připomíná tohleto…

Průvodčí si nás odchytí a vpustí do autobusu, chvilku ještě koukáme po interiéru a po dalších pár minutách vyrážíme. Vtipkuju, že se bude opakovat situace z letiště, kdy nás autobus povozil okolo. Byl jsem od pravdy však mnohem dál: vyjeli jsme před nádraží, každých pár metrů zastavovali a nabírali další lidi či balíčky, abychom vyrazili přesně na opačnou stranu. Ničemu to ale nevadilo, protože po pár stech metrech autobus zastavil, průvodčí vyhnal všechny ven a nasměroval do jiného busu, v mnohem horší kondici i pořádku. Ten se probil na druhou stranu silnice a konečně vyrazil správným směrem. Krokem, protože pořad naskakovali lidi, průvodčí něco handloval ze dveří (přijímal i vydával peníze a balíčky), takže jsme zhruba po hodině od udaného času odjezdu byli cca 200m od nádraží.
A pro změnu si dáme trochu karaoke!

A pro změnu si dáme trochu karaoke!

Naštěstí to nezabralo další hodinu, abychom se dostali kousek dál a postupně zrychlili. Vpředu hrála telka, kde z DVD řidič střídavě pouštěl teleshopping, místní TV Šlágr a nějakou čínskou telenovelu, která byla snad parodií na ty západní, protože sledovsat to bylo fakt peklo. Místo toho jsem se na chvíli soustředil na způsob jízdy, ale to bylo peklo ještě větší, tak jsem toho po chvíli raději nechal. Pro ilustraci: na vietnamských silnicích platí právo silnějšího, takže přednost má ten, kdo má větší vůz nebo silnější klaxon. A to nejen ve směru jízdy, ale i v protisměru. Dost často se tak stane, že u dělící čáry je motorka odbočující doleva, ale řidič nazná, že se vpravo nevleze a nutně ji musí předjet (nečeká se tu, je to potupné), tak to vezme do protisměru, troubí a bliká a všichni v daném pruhu musí uhnout – do krajnice, na chodník, či do příkopu. Nedivím se, že vietnamci při cestování busem často zvrací.
Čajové moře + čerstvý čaj + horká voda = spokojený Nam

Čajové moře + čerstvý čaj + horká voda = spokojený Nam

Naštěstí jsme ve zdraví přežili a vystoupili v Thai Nguyen. Místní neodbytní taxikáři byli neodbytní jen na oko, tak jsme sedli na polívku (dokonce bez glutamátu) a sondovali, kde přespat. Nabízel se Namův homestay na druhé straně města. Vlezli jsme do prvního MHD busu, který jel zhruba tím směrem, ale průvodčí nám vysvětlil, že jsme špatně, musíme jinam a na další zastávce nás zase vypustil. Milé bylo, že za krátké povezení nechtěl ty barevné papírky s vousatým pánem. Druhý pokus vyšel a byli jsme u Nama – shodou okolností to bylo na místě, kde zastavoval náš meziměstský autobus.
Ruční třídění a zpracování čaje

Ruční třídění a zpracování čaje

Nam je neuvěřitelný chlapík, i to místo. Ubytovna je snad z bývalých prasečích chlívků, ale moc pěkně zařízená a čistá. Bydlí tu spousta univerzitních studentů (Thai Nguyen má prý 21 škol!) a pár cestovatelů, namova rodina, holubi a psi. Ubytování provozuje mimo jiné proto, aby se studenti díky zahraničním návštěvníkům mohli pocvičit v angličtině. Náš nápad vyrazit na čajovou plantáž se mu nesmírně zamlouvá, tak skoro ani nestačíme shodit batohy a už jsou nachystané motorky i on jako průvodce. Když vidí můj vyděšený výraz a argumenty k místní dopravě, bere Katku k sobě a já jedu za nimi sám. Výuka za provozu, naštěstí tu mají helmy a blinkry a někteří je i používají.
Zelený klid kvetoucí zahradní čajové plantáže

Zelený klid kvetoucí zahradní čajové plantáže

Na tomto místě bylo několik odstavců o poznatcích z řízení, nicméně si dovolím je přesunout do samostatného článku a vraťme se k čaji – do vesničky Tân Cương. Přijeli jsme do malinké továrny, kde sušili i balili čaj. Nejznámější vietnamský je především zelený (dá se údajně sehnat i oolong či pu-erh!), který zalévají vřící vodou a získávají tak ohromně silný a trpký nálev specifické travní příchuti (díky kousavosti se mi nikdy nepodařilo rozlišit jednotlivé druhy), který by postavil na nohy i mrtvolu. Čekal jsem obrovské plantáže a veliký zpracovatelský prostor, ale byla to pouze hala se dvěma bubny a třemi lidmi balícími čaj do sáčků, které se dávaly do vakuovačky.
Přehrada

Přehrada

Dostali jsme na uvítanou ochutnávku naservírovanou na moři a studovali ceník. Čaj se tu sbírá výhradně ručně a třídí podruhé i po usušení, takže kvalita není dělena podle velikosti úlomků, ale podle sbíraných částí, velikostí listu a době sběru (tři měsíce v roce čajovník kvete, tak má zpracování prázdniny, jinak se jede nonstop). Strojově sklizený binec tu vůbec není. Od toho se pochopitelně odvíjí i cena. V širokém dalekém okolí tu má každá rodina svoji plantáž, kterou si jednak zpracovává pro sebe a případné přebytky odprodává. A protože nepoužívají žádné pesticidy a pěstování je díky spotřebě přímo v rodině šetrné, dá se říct, že se jedná o bio produkci. Vyrábí tu dokonce i matchu, vše za směšný peníz, tak se zásobíme (pytlíky pro nás plní rovnou z hromady na podlaze a vakuují). Mimo fabriku ještě brousíme přímo k jedné rodině, která si jej zpracovává pouze pro sebe.
Kafe a cigára

Kafe a cigára

Následuje krátká vyjížďka k přehradě a hurá zpátky do města, kde nás Nam nechává u zavřeného muzea a spěchá vyzvednout ženu do práce – skrze obrovská prázdná náměstí, rudé plakáty a budovatelské billboardy. Dáváme si v nóbl kavárně kafe a jerky (rovnou pět balíčků) za drsných 45czk a chvátáme domů, protože máme slíbenou večeři s rodinou. Naštěstí se nám daří cestou sehnat i víno a pár drobností pro děti, tak snad to nebude až tak trapné.

Hanoi

0
Přílet do Hanoje (jo, skočili jsme v Krabi do eroplánu) byl šokující v mnoha ohledech. Jednak jsem nečekal takové množství uniforem. Druhak, že s online vízy projdeme tak hladce a do třetice – na hlavu postavená logika dopravy mě úplně uzemnila. A to ještě nezmiňuju změnu teplot – nepočítali jsme, že z 35 stupňů přijedeme do 15.
 
 
Z letiště jsme vyrazili na zastávku busu, setřást taxikáře bylo jednodušší, než v Thajsku. První bus jsme netrefili, ale v každém jezdí s řidičem i průvodčí, který se snaží pomoci, i když nemluví ani zbla anglicky. Druhý pokus už byl lepší, tak jsme si mohli užívat první podivnosti. Bus po složitých manévrech vyjel z letiště, aby se po pár stech metrech otočil do protisměru, přejel letiště a opět se na ně vrátil. Prostě zajímavé řazení zastávek, které nám zpestřilo prvních pár minut jízdy, pak jsme naštěstí pokračovali do města. Řidič (mimochodem velice moderního busu plného obrazovek a displejů, velký to kontrast oproti Thajsku) jel celou dobu přes dva ze tří jízdních pruhů a permanentně troubil. Semtam někoho předjel zleva, semtam zprava.
Rybář u jezírka s troskama amerického bombardéru a vodotryskem

Rybář u jezírka s troskama amerického bombardéru a vodotryskem

Po mnoha minutách divoké jízdy, kdy by už evropský dopravní inspektor vyhodil popsaný bloček oknem a spáchal seppuku, jsme na místě. Zastávka poblíž rozestavěných výškáčů a mapa ukazuje do setmělé ulice ztrácející se v mlžné dálce a smradu. Po krátkém pochodu přicházíme k neonům s nápisem shodujícím se s tím, co ukazuje booking. Odbočujeme do ještě ponurejší uličky a nacházíme recepci něčeho podivného, spící člověk za ní samozřejmě neumí žádnou cizí řeč. Chvíli něco dohadujeme a vysvětluje, že musíme někam jinam, že tady je plno (opět mi to připomíná varování z wikitravel na oblíbený podvod). Posunky se domlouváme, že tam sami nepůjdeme, ať nás tam zavede. Spěšně tedy kličkujeme podivnou spletí chodeb a uliček kamsi úplně jinam – ubytování naštěstí existuje, přestože se ukazuje, že se jedná o hodinový hotel. Oproti našim návykům z Thajska navíc ne až tak čistý, ale protože je skoro půlnoc a jsme utahaní z cesty, spokojíme se téměř s čímkoliv.
V kavárnách i restauracích se chodí na záchod přímo k majitelům

V kavárnách i restauracích se chodí na záchod přímo k majitelům

Hanoi jsme zastihli v okamžiku přestavby a velkého budování. Ovšem ne socialismu a zářných zítřku, ale ještě většího bizáru až surreálna. Vlající rudé prapory s hvězdou na jedné straně silnice, hákenkrojcy okolo buddhistického kláštera naproti. Billboardy se smějícími se dělníky a srpem a kladivem jako reklama na mobilního operátora (jehož simku s 1GB internetu je tu možné pořídit za cenu našeho skvělého oligopolního T-Mobile „30MB připojení na den“). Sochu Lenina kynoucího vstříc prozářené výloze Gucciho hned vedle McDonaldu.
Lé Nin

Lé Nin

Zasloužilé prdelaté matky i štíhlounké mladice divoce křepčící v parcích u reprodukované všemožné hudby – s předcvičovatelem. Rybáře tahající půlmetrové kapry ze smrdících kanálů přímo ve středu velkoměsta.
Mysleli jsme, že je to nějaké hrající si dítě - a on rybář

Mysleli jsme, že je to nějaké hrající si dítě – a on rybář

Zátiší na křižovatce s pasoucími se krocany a horami odpadků vůkol (nejsou tu popelnice, odpadky se házejí na hromady, které nejprve probere sposta recyklovačů a sběračů a nad ránem odvezou popeláři).
Starý krocan a mladí po bitce v obýváku

Starý krocan a mladí po bitce v obýváku

Chodníky určené k parkování skůtrů anebo jejich rychlému předjíždění naštosované dopravy na silnicích (ne, chodníky jak my je známe tu opravdu nejsou). No a v centru taky turisty a s nimi související businessy jako masáže, suvenýry a předražené pivo. Tržiště větší než na na Olomoucké či v Sapě (teď myslím tu pražskou), plus čističe bot a kolotaxíky. Potkany samozřejmě a Santu za každou výlohou není možné zapomenout, stejně tak Jingle Bells, protože se blíží Vánoce.
Tenhle pán je všude, asi to bude nějakej slavnej komik

Tenhle pán je všude, asi to bude nějakej slavnej komik

Zdrželi jsme se tu jenom pár dní, než jsme vymysleli, kam dále (trochu na sever), nicméně za tu dobu mi hodněkrát vrtalo v hlavě následující: bylo by pěkné sem přestěhovat naše komunisty a vzpomínače na staré dobré časy, tady by se jim líbilo a třeba by zůstali. Anebo by je tu pozavírali, beru obě možnosti jako win/win.
Go to Top