Posts tagged vietnam

Přílet do Hanoje (jo, skočili jsme v Krabi do eroplánu) byl šokující v mnoha ohledech. Jednak jsem nečekal takové množství uniforem. Druhak, že s online vízy projdeme tak hladce a do třetice – na hlavu postavená logika dopravy mě úplně uzemnila. A to ještě nezmiňuju změnu teplot – nepočítali jsme, že z 35 stupňů přijedeme do 15.

 

 

Z letiště jsme vyrazili na zastávku busu, setřást taxikáře bylo jednodušší, než v Thajsku. První bus jsme netrefili, ale v každém jezdí s řidičem i průvodčí, který se snaží pomoci, i když nemluví ani zbla anglicky. Druhý pokus už byl lepší, tak jsme si mohli užívat první podivnosti. Bus po složitých manévrech vyjel z letiště, aby se po pár stech metrech otočil do protisměru, přejel letiště a opět se na ně vrátil. Prostě zajímavé řazení zastávek, které nám zpestřilo prvních pár minut jízdy, pak jsme naštěstí pokračovali do města. Řidič (mimochodem velice moderního busu plného obrazovek a displejů, velký to kontrast oproti Thajsku) jel celou dobu přes dva ze tří jízdních pruhů a permanentně troubil. Semtam někoho předjel zleva, semtam zprava.

Po mnoha minutách divoké jízdy, kdy by už evropský dopravní inspektor vyhodil popsaný bloček oknem a spáchal seppuku, jsme na místě. Zastávka poblíž rozestavěných výškáčů a mapa ukazuje do setmělé ulice ztrácející se v mlžné dálce a smradu. Po krátkém pochodu přicházíme k neonům s nápisem shodujícím se s tím, co ukazuje booking. Odbočujeme do ještě ponurejší uličky a nacházíme recepci něčeho podivného, spící člověk za ní samozřejmě neumí žádnou cizí řeč. Chvíli něco dohadujeme a vysvětluje, že musíme někam jinam, že tady je plno (opět mi to připomíná varování z wikitravel na oblíbený podvod). Posunky se domlouváme, že tam sami nepůjdeme, ať nás tam zavede. Spěšně tedy kličkujeme podivnou spletí chodeb a uliček kamsi úplně jinam – ubytování naštěstí existuje, přestože se ukazuje, že se jedná o hodinový hotel. Oproti našim návykům z Thajska navíc ne až tak čistý, ale protože je skoro půlnoc a jsme utahaní z cesty, spokojíme se téměř s čímkoliv.

Hanoi jsme zastihli v okamžiku přestavby a velkého budování. Ovšem ne socialismu a zářných zítřku, ale ještě většího bizáru až surreálna. Vlající rudé prapory s hvězdou na jedné straně silnice, hákenkrojcy okolo buddhistického kláštera naproti. Billboardy se smějícími se dělníky a srpem a kladivem jako reklama na mobilního operátora (jehož simku s 1GB internetu je tu možné pořídit za cenu našeho skvělého oligopolního T-Mobile „30MB připojení na den“). Sochu Lenina kynoucího vstříc prozářené výloze Gucciho hned vedle McDonaldu.

Zasloužilé prdelaté matky i štíhlounké mladice divoce křepčící v parcích u reprodukované všemožné hudby – s předcvičovatelem. Rybáře tahající půlmetrové kapry ze smrdících kanálů přímo ve středu velkoměsta.

Zátiší na křižovatce s pasoucími se krocany a horami odpadků vůkol (nejsou tu popelnice, odpadky se házejí na hromady, které nejprve probere sposta recyklovačů a sběračů a nad ránem odvezou popeláři).

Chodníky určené k parkování skůtrů anebo jejich rychlému předjíždění naštosované dopravy na silnicích (ne, chodníky jak my je známe tu opravdu nejsou). No a v centru taky turisty a s nimi související businessy jako masáže, suvenýry a předražené pivo. Tržiště větší než na na Olomoucké či v Sapě (teď myslím tu pražskou), plus čističe bot a kolotaxíky. Potkany samozřejmě a Santu za každou výlohou není možné zapomenout, stejně tak Jingle Bells, protože se blíží Vánoce.

Zdrželi jsme se tu jenom pár dní, než jsme vymysleli, kam dále (trochu na sever), nicméně za tu dobu mi hodněkrát vrtalo v hlavě následující: bylo by pěkné sem přestěhovat naše komunisty a vzpomínače na staré dobré časy, tady by se jim líbilo a třeba by zůstali. Anebo by je tu pozavírali, beru obě možnosti jako win/win.