dreamer of the day
Posts tagged Thajsko
Koh Jum
0Někdy po páté ráno probral neklidný spánek surový zvuk zvonku oznamující příjezd do Surat Thani. Vyhrnuli jsme se s davem přímo na břeh a nechali se odvézt na autobusové nádraží (prodejna lístků dané společnosti), dokonce to bylo v ceně. Koupili jsme „joint ticket“ do Krabi už na Koh Tau, tudíž tu pochopitelně byla jízdenka levnější (viz pravidlo čím blíže kupujete… v minulém postu).
Dodávka nás provezla džunglí na druhou stranu pevniny. Místy byly vidět avatarovsky zarostlé skály trčící z pralesa, příznačné pro tento kus země. Paní na autobusovém nádraží o nás jevila zájem do doby, kdy zjistila, že nám nic neprodá, protože máme alternativní trasu za pomocí místni dopravy. Tak jsme vyrazili hledat modrožlutý songtaew ve směru Laem Kruat. Wikitravel však byla mírně zastaralá, tak byla cena o něco vyšší, proto šofér odolával mé snaze o smlouvání ceny. V součtu jednotlivých segmentů ale pořád míň, než za přímou loď z Krabi (no, přímou – je to trajekt na Koh Lanta, který na chvilku přibrzdí u ostrova).
Kousek za letištěm jsme přesedli a pokračovali novou silnicí do džungle. Vše kolem vypadalo nové, zřejmě důsledek tsunami z roku 2004. Konečně všude kolem spousta kokosových palem a banánovníků. Dodávka nás vyklopila rovnou do lodi, kde už bylo několik skůtrů i lidí. I muslimka, která nám cestou radila se smála, že jedeme na její rodný ostrov (myslel jsem, že na zahalené nemůžu jako cizí muž mluvit, ale není to pravda). Tak ještě poslední skoro hodinka na podomácku vyrobené lodi a byli jsme tam. V ráji.
Malá ospalá vesnička, kde chcípl pes, bělocha nevidět. Místní vykuřují v čekárně, tak smlouvame cenu za odvoz. Nejsou tu moc cesty, tak lezeme na dalšího pickupa, kterej nás po chvíli blátivou a kamenitou cestou veze do místa určení. Šofér tam prý kdysi dělal (cestou zpět se rozvykládal, že to tam poblíž patří jeho bráchovi; cestu tam jsme smluvili asi o třetinu, cestu zpátky už nám domlouval majitel, tak to bylu úplně za polovinu).
No a kde že to jsme? V děravých chatrčích, kde dokonce teče voda (hnedka z džungle). Je tu koupelna bez střechy, moskytiéra, ze zápraží výhled na Koh Phi Phi a poblíž bar, tak je to dokonalé! Dokonce se tu i vaří, jen za ceny na místní poměry trošku vyšší, ale jak dobře (Matova žena prý vařila v 5* hotelu v Krabi, jde to poznat).
Druhý den jsme si půjčili skůtr a projeli ostrov křížem krážem. A protože jsme neodhadli palivo, tak jsme načerpali ještě i láhev navíc. Takže jsme si motorku nechali i do druhého dne. A rovnou se rozhodli, že tu ještě pár dalších dní pobudem. Sice tu místy byly nějaké resorty, ale skoro nikdo v nich a už vůbec nikdo mimo ně.
A místní byli zlatí! Usmívali se, zdálky zdravili, mávali, děti za náma běhaly i jezdily na kolech. Ostrov je převážně muslimský, jsou tu dvě velké mešity a několik menších modliteben. Plus jedno svaté buddhistické místo (aspoň co jsme viděli). Prodej jídla je, jako i jinde na pevnině, provozován přímo doma, takže na záchod mnohdy vede cesta přes obývák (víceméně jediná místnost v domě, mnohdy s televizí a betonovou podlahou, na které spí a chladí se děti).
Ostrov je taky plný kaučukových plantáží. Nikdy bych neřekl, že to tak smrdí. Kaučuk přímo ze stromů odkapavá do misek (mnohdy kokosáků), kde tuhne a vyklepává se z nich. Pak se mele, propírá ve vodě a lisuje na všudepřítomných lisech do „desek“, které se suší a odvážejí pryč k dalšímu zpracování – vulkanizaci (více snad brzy na Lesních novinách). Velká část ostrova jsou plantáže, staré plantáže, nebo vykácená místa pro plantáže budoucí.
Naštěstí tu jsou i kokosy. A kokosová pláž, kam jsme pěšky vyrazili. Napřed jsme se hrdinně probili džunglí a mraky komárů, aby nám byla odměnou krásná pláž s čistou vodou a kokosovými palmami.
Při bližším pohledu ale bylo vidět i to moře plastu, které voda vyvrhla a i které tam místní poctivě vyváží. Bylo tu hodně cítit, že odpadky byli odjakživa zvyklí házet do džungle, která si s nimi poradila. Bohužel nějak nepočítali s dobou plastovou, tak se to všude hromadí.
Ale i přes to všechno harampádí se nám povedlo najít kokosák a dokonce ho švycarským nožíkem otevřít! A potom úplně rozmlátit a sníst i dužinu (což vyústilo v moji nemohoucnost a lehkou střevní indispozici následujici den). Nebo za to mohlo nadměrné slunění, kdo ví. Ale užili jsme si to pořádně v ten den!
Koh Tao
0Na začátku bylo všechno růžové a sluníčkové, pak se ale najednou něco ošklivě podělalo a nastalo peklo. Ne, není to zápletka nového hollywoodského trháku, ale cesta high speed catamaranem na Koh Tao.
Spousta lidí se naloďuje, drápou se na horní palubu, vtipkují, křičí… Vyplouváme po zdánlivě klidné hladině, přesto to začíná trochu houpat. Jakýsi Skot stojí vepředu a rozpažuje ruce jako ve filmovém Titanicu, potom rozezpívává horní palubu písní též odtud. Vtipkuje, haleká. Už to háže víc, semtam někdo spadne z lavičky a kutálí se po palubě, skoro se nedá chodit a spousta lidí už vyměnila úsměv za zelený ztuhlý výraz. Lidé postupně mizí z horní paluby a dole před záchody se dělá fronta zombíků. Někteří vrací snídani moři rovnou přes zábradlí za mohutného sprchování mořskou vodou. I zmíněný Skot nenápadně zmizel kdesi v podpalubí a nehaleká. Nicméně po nějakých dvou hodinkách připlouváme na Koh Tao.
Místním pozdravem je „taxi taxi“, takže dá docela fušku prodrat se davem takto zdravících domorodců z mola pryč. Wifi je tu všude, tak dáváme malý oběd a hledáme ubytování. Ceny nejsou z nejpříznivějších, zřejmě je opravdu sezóna a všechno levné je pryč. Takže máme jakýsi rezort v postranní uličce, kam po chvíli přicházíme. Na dvoře kopou bazén nebo jímku, vedle v garáži někdo skotačí s bruskou, prostě idyla. Večer se otevírá obloha a voda z mraků doslova teče. Z blátivých cest se stávají řečiště a do díry na dvorku se začínají sesouvat stěny.
Druhý den po obědě přestala voda téct a dokonce trochu vykouklo sluníčko, tak jsem se vydal na sólovýlet na nejbližší kopec. Vedla tam vybetonovaná cesta, místy s 45 stupňovým sklonem, možná i víc. Nahoře mě nečekaly ani tak výhledy, jako spíš džunglí polykaná různě rozházená těžka technika – asi je při stavbě zaskočily deště a bagr se sesunul se svahem. Cesta se více a více úžila, až skončila jako pěšinka do džungle, která po chvíli též byla pohlcena vegetací. Při slaňováni zpět jsem potkal postarší pár, který šel za mnou, tak jsem je nasměroval zpět. Paní chudák jela úseky s velkým sklonem po zadku a dost padala. Bohu dík, že nepršelo – to by byla jedna obrovská skluzavka. Ostatně chvíli po mém návratu zase začalo.
Přečkali jsme tu tři propršené noci a poslední den se rozhodovali o dalších třech, protože podle předpovědi mělo přestat pršet. Nakonec jsme se však odtud rozhodli odjet, protože brodit se na ulicích po pás ve vodě, písku a blatě nebylo to pravé ořechové, za čím jsme sem přijeli. V rámci ušetření nákladů na ubytování jsme zvolili přepravu pomalým trajektem do Surat Thani, který vyjíždí v 21h a přijíždí někdy v 5 ráno. Koupili jsme rovnou i napojovací lístek na bus až do Krabi. Cestou se však potvrdilo pravidlo – čím blíže odjezdové stanici lístek kupujete, tím je levnější.
Tohle potvrdil i poslední výlet na Koh Tau: chtěli jsme vyrazit na menší ostrov poblíž – s přírodní rezervací. Oficiální odjezdový stoleček s lístky nabízel zpáteční cestu za 500 pro dva. Taxikář poblíž ale za 400 (což už dneska vím, že je taky pořádná darda). A v okamžiku placení za námi přiběhl ještě jeden a snažil se nás odtáhnout, takže by nabídl zřejmě ještě nižší cenu. Ani jeden z prodejců ale nezmínil, že nás na ostrov nevpustí s tou zásobou pet lahví s vodou, které jsme si odběhli koupit. Je to totiž rezervace, kde se platí vstupné 100B na hlavu a všechny potenciální odpadky se musejí nechat u pokladny. Nic to ale nemění na množství plavajícího bordelu kolem ostrova, kdy to člověka nutí přemýšlet, kolik ho vyprodukují místní a kolik opravdu turisté, kteří mají přece jenom aspoň trochu ekologické smýšlení.
Takže jsme se trochu vykoupali na tombolu a přeplněné pláži, kde se platí za každý prd včetně lehátka, slunečníku a nesmí se roztahovat ručník, protože tím přece odnášíme písek z ostrova. Pili jsme naštěstí z propašované flašky (je možné koupit předražené pití včetně plastových kelímků a všudepřítomných brček, které vesele plavo okolo) a koukali na výskající Číňany: jejich koupání a šnorchlování spočívá v tom, že na sebe natáhnou záchranné vesty, někdo i neopren, na hlavu nasadí brýle a šnorchl a potom se cákají ve vodě, šplíchají po sobě a křičí, aniž by strčili hlavu pod vodu.
Naštěstí se to dalo napravit vycházkou na vyhlídku na jednom z ostrovů, takže jsme se pokochali, vyfotili, já našel nový flipflop (naivně jsem si koupil dražší v RockPointu s tím, že něco vydrží – první déšť ale ukázal, že ne) a mohli jsme vyrazit zpátky na “náš ostrov” a večer na pevninu. S ohledem na místní ceny jídla, potápění a taxiků nás zaujala nabídka celodenního šnorchlování i s jídlem za nějakých 600B na osobu, kdy loď objede ostrov (normální cena 2000B), zastaví na 5 místech, půjčí šnorchl (normální půjčovné 100B), přibalí průvodce a zdravotníka a dokonce nabídne cestou i oběd. Díky počasí nám to však nevyšlo, tak to tu nechám na závěr jako tajný tip.
Thajské vlaky
0V minulém blogpostu jsem zmínil, jak všichni přestanou všechno dělat, postaví se a vzdají hold králi. Nuže, poštěstilo se nám to na nádraží, dva dny po sobě jsme se tam otočili v 18h, kdy strážci pořádku zapískají na píšťalky, všichni se postaví a začne hrát hymna. Po minutce se zase všichni vrátí k tomu, co předtím dělali.
Chtěli jsme koupit lístky na jih s předstihem kvůli strachu ze sezóny a obsazeným vlakům, ale nebyl to dobrý nápad. Fronta na předprodej byla nekonečná. Tak jsme šli místo toho raději bloumat do chinatownu. Po setmění jsou uzavřeny trhy se surovinama a mletýma tygříma penisama v postranních uličkách a na hlavní vystrčí jiní prodejci svoje fastfoody, zmrzlinu a sladkosti téměř až do středu ulice, protože proud turistů je na obě strany velmi silný a široký.
Zajímavější jsou ovšem trhy přes den (nejen chinatown), protože se tam dá najít prakticky cokoliv: od papírových bot přes sušené houby a vonné tyčinky až po prastará poškrábaná CDčka neznámých interpretů a jiné etnosračky. Plus haldy ovoce a zeleniny v čerstvé i sušené formě, již téměř zmíněné netopýří hnáty a mleté kly z nějakého vybitého druhu nosorožce. Prostě Čína.
Ale zpátky do vlaku. Lístek se dá v pohodě sehnat pár hodin před odjezdem bez naprosto žádné fronty. Dokonce byly volné i nějaké spací vagony, ale když už autenticky, tak proč nevzít druhou třídu bez klimy. A že to byla volba dobrá – vlakem procházejí pravidelně prodejci jídla a pití, ale do spacích vagónů nejsou po rozložení postelí vpuštěni. Navíc si cestující v hitláku může užít skoro až k podlaze otevřená okna, při procházkách vlakem i v plné jízdě otevřené dveře a průvodčího kouřícího v jídelním voze přímo pod značkou „zákaz kouření“ – chvíli poté, co si vyžádal od jednoho z prodejců malý úplateček.
Ale to už tomu mašinfíra dával dekl, až se od kol jiskřilo a do Chumphonu jsme přijeli pouze s cca hodinovým zpožděním. Což jsou všechno parametry, o kterých by se Českým drahám mohlo nechat jenom zdát. Místní prodejci tam už dlouho před rozbřeskem připravují přímo na peróně občerstvení. To ostatně nabízeli i jejich kolegové na předchozích stanicích – rovnou do okýnka vlaku. Což nutně vede k akumulaci odpadků u všech cestujících, protože všechno je z plastu. A co s tím dělat? Inu, šup z okna! To ostatně doporučuje i průvodčí – před náma se prohodili cestující a ti vystoupivší tam nechali pytel brajglu. Pruvodčí těm novým posunkem naznačil, jak to mají “zrecyklovat“ – a hned to letělo.
Dali jsme si jakousi snad ovesnou kaši připravenou na slano s játry, hoblinkami zázvoru a koriandrem, vypražené koblihy a kafe kousek od nádraží a za zvědavého očumování potkany ji vsoukali do sebe. Stále mě nutí přemýšlet, jestli by u nás taky tak kvetlo podnikání, kdybychom nebyli sešněrováni pravidly co se přípravy a prodeje jídla týče. Snad ano – a vepřo, knedlo, zelo bychom nabízeli z pojízdné vývařovny přímo na můstku u macochy turistům za zlomek ceny – na truc všem podnikům v okolí.
Podnikaví jsou všichni, aspoň co se turistů týče. Paní na peronu pobíhala s lístkama na trajekt už před čtvrtou hodinou, aby náhodou někdo z nočního vlaku nechtěl koupit cestu u konkurenční společnosti. Tak jsme vzali lístky u ní, v budce si po otevření jenom nechali dát štempl a ofotit pasy (ty chtějí i u nákupu lístků na vlak a vlastně úplně u všeho) a těšili se na transfer do přístavu – společně se stále se zvětšující skupinou dalších a dalších rozespalých turistů, výletníků a cestovatelů. Ale o tom zase az příště.
Bangkok
0Existuje spousta věcí, které jsem chtěl vždycky videt: Putinovu rezignaci, nekonečně rostoucí ekonomiku, Kima rozsápaného žraloky či dav lidí, který v jediném okamžiku přestane dělat co dělá a vzdá čest vladaři. Hail to the king, baby!
Ale pěkně popořadě. Můj plán, co se týče Asie, bylo původně především focení jídla a soupis receptů, ale za takové fotky bych si po návratu vysloužil minimálně půlrok v karanténě – vaření nad kanálem je standard, naštěstí se vůně sraček neodráží ve vůni a chuti výsledneho pokrmu. A že ty vždycky stojí za to!
Hodně jsem se příletu děsil, přece jenom z počínající zimy do tropů, nezní pro milovníka zimy jako příjemný výlet. Klima na letišti po příletu bylo nicméně docela příjemné, i do metra se člověk pořád dostane v pohodě, ale když už je nucen opravdu vystoupit mimo klimatizovaný prostor, dostane horkým mokrým hadrem přes hubu. A pak hned z druhé strany ještě jednu všudepřítomným smogem. A kdyby to náhodou pořád bylo málo, dorazí jej houf tuktukářů: “hello sir, taxi?“
Bangkok byla původně vesnička na břehu řeky Chao Phraya, až král Taksin Veliký rozhodl ji proměnit v hlavní město s názvem Thonburi. Král Rama I jej následně přejmenoval na Krung Thep, Město Andělů, což je začátek mnohem delšího názvu, který je dokonce zapsaný v Guinessově knize rekordů jako nejdelší existující název (กรุงเทพมหานคร อมรรัตนโกสินทร์ มหินทรายุธยามหาดิลกภพ นพรัตน์ราชธานี บุรีรมย์อุดมราชนิเวศน์มหาสถาน อมรพิมานอวตารสถิต สักกะทัตติยะวิษณุกรรมประสิทธิ์). Přestavbu dokončili králové Rama IV a V, kterí ze strachu před možnou kolonizací západními mocnostmi někdy v 19. století nechali zasypat původní vodní kanály a začali se stavbou silnic, aby stát modernizovali dle západních standardů.
Pár kanálů naštěstí ještě zůstalo, takže je možné využít rychlé a levné dopravy lodí, protože ulice jsou permanentně ucpané. Či si dát romantickou procházku podél, ovšem fakt je to kanál – ve smyslu stoka. Na mnoha místech je vidět protíkající potrubí s minimálně šedou vodou. Když potom člověk sedí v lodi a pravidelně dostává spršky do obličeje tak mermomocí přemýšlí, na které očkování zapomněl a jestli má dost černého uhlí a slivovice. Přes to všechno (nebo právě proto) je projížďka kouzelná: střídající se téměř slumy s ploty a stěnami z úplně všech myslitelných materiálů nádherně kontrastují s moderní zástavbou výškáčů ze skla a betonu. K tomu průvodčí běhající po vnějšku lodi jako opice – v žabkách, nechtěl bych tu dělat OZBP školitele.
Vlastně bezpečnost se tu vůbec moc neřeší, v koupelně visí nad sprchou průtokový ohřívač připojený zakroucenými dráty a pojistka je tamtéž. Trať z hlavního nádraží vede obytnou čtvrtí, kde přímo na náspu si hrají děti a přiléhají všudypřítomné streetfoody. Vlaky a autobusy jezdí s otevřenými dveřmi (bohudík) a člověk tak minimálně v nočních spojích přemýšlí, kolik podnapilých farangů už takhle asi bylo vytroušeno.
I když je pravda, že ti moc veřejnou dopravou nejezdí – obývají hotýlky přímo na hranicích red light districtů, aby nemuseli holky (či holkokluky) tahat daleko. Je to divné, ale vypadají všichni stejně, už snad desetiletí a víc (vzdělával jsem se před cestou i na starších dokumentech). Poznávacím znamením je mírná pleška, občasný pupek, široké kraťasy a v nich zastrčené polo či košile a přes to ledvinka. Doma už jim není přáno a výlet sem vyjde jako dvě návštěvy vykřičeného domu, tak proč se každý večer nevodit s křehounkými krasotinkami pod každým ramenem. Či v případě těch ještě zešedlejších a s opravdu velkým pupkem aspoň nehodit pingpongovým míčkem.
Ale dost už toho, uzavřu to dvěma praktickými tipy: taxíky jsou v noci mnohem levnější, než tuktuky (aspoň na větší vzdálenosti). A nevěřte autobusovým jízdním řádům v google maps. Čas nesedí nikdy, občas ani trasa.