Lidi rádi čtou. Aspoň ve Frisku. V metru, v parku, v kavárně, dokonce i za chůze. Každý má knížku, nebo aspoň Kindle. Sedí na obrubníku, v kavárně, schodech metra, nebo v rámci čekání na rande. Čtou prostě pořád. Jediné, co se nedá přečíst, jsou zastávky metra. Displeje nejsou, zastávky čte řidič a rozumět mu není. Mladí tu používají Instagram, staří Facebook – ten přelom je asi dvacátý rok věku, aspoň tak jsem to odvodil na základě pozorování. Aspoň něco je jak u nás.
Jízdní řády jsou ve všech možných jazycích, jen angličtina se krčí někde vzádu

Jízdní řády jsou ve všech možných jazycích, jen angličtina se krčí někde vzádu

Je tu cítit snaha o originalitu, nikdo by neoblíkl outfit, který je někde za výlohou. Hipstři říznutí jakoby lajdáckým ledabilým výběrem odněkud ze sekáče, přesto jsou za vším skryté předražené značky. Aspoň do určité hodiny, chvíli po setmění se tato smetánka zašije do svých prosklených vyhlídek na město a hlavní ulice zaplní bezďáci a feťáci, kteří přes den zevlují po Berkeley a Oaklandu. Downtown až na pár profláklých klubů osiří a ve fastfoodech se objeví ochranka a nápisy upozorňující na nutnost spráskat svůj burger během deseti minut a vypadnout do větrem okupovaných ulic. Bez možnosti močit civilizovaně – ani v těch profláklejších fastfoodech nebývají záchody. Ale aspoň je možné se nechat ve Walgrinds nechat naočkovat a dostat slevu na další nákup. A to se hodí!
Všichni si je fotí přeplněné na ulicích, já se vkradl do depa

Všichni si je fotí přeplněné na ulicích, já se vkradl do depa

Vracím se zpátky do Oaklandu, mezi vším tím nablýskaným sklem bankovních domů a špínou ulice se necítím dobře. Tam je jenom ta špína, která si nesnaží na nic si hrát. Z tmavých zákoutí dřevěných domků cítím zarudlé oči menšin nasraných svým odsunem z čím dál tím dražšího hlavního města státu Silicon Valley. U jezera hrají dva chlápci na bonga, poblíž křepčí místní omladina, o kus dál trápí kdosi klarinet. Dobrá kulisa k podvečernímu běhu. I k rannímu, běžců a běžkyň je tu pořád dost, určitě i po půlnoci.
Transamerica pyramid

Transamerica pyramid

Dělám pořádek – na dvorku v bečce pálím oheň, většinou červené dřevo, co zbylo po jiných stavbách, akcích, uměleckých dílech. Průběžně se u mě zastavuje celý dům na cigárko, prý to většinou nehoří. Nechápu, hoří to neuvěřitelně. V tomhle suchu jediná jiskřička a hoří celý neighborhood (přejmenoval jsem si ho na niggerhood – ve volném čase jsme venčili chrta z jedné vily a chodit mezi těma slepenicema mi nebylo moc příjemné). Dělám si zabezpečení – bus, ve kterým bydlím nemá okna, takže následujícího dne zasklívám celý autobus, abych se cítil v noci bezpečněji. Holky mezitím čistí vnitřek, ovšem spodní prádlo a ponožky mi nevyperou. Další šok – Chris vytáhl odněkud homemade brusku na klíče a dělá haldu kopií – tady jsou fakt nástroje na všechno!!
Tak v tomhle jsem bydlel ve Frisku, vlastně v Oaklandu

Tak v tomhle jsem bydlel ve Frisku, vlastně Oaklandu

Než vypukne sluneční peklo, dělám menší úklid před domem, ale bordel je tu tak šílenej, že je to jako plivanec do moře. Aspoň ten kurník že je čistej – na zeleno namelírovaný slepice si pyšně vykračují přes kompost, kam se hážou rovnou z okna “pure bio” zbytky. Nad tím kurník, kde se obden mění piliny, aby slépky byly čisté a v případě potřeby se mohly vzít na uměleckou ňuňu session do ložnice, nebo aspoň na exkurzi do kuchyně (nevaří se, pojdou věkem – převažují vegetariáni). Při bublání polívky tahám z Christine informace o menšinách a víceméně mi potvrzuje jejich nasranost z důvodu stěhování se z předraženého San Francisca a rostoucí nájmy či ceny nemovitostí i v téhle oblasti.
A zase venčení psů

A zase venčení psů

Vyrážím na Golden Gate, ale protože je neděle, tak pro změnu nic nejezdí. Záložní plán nemám a protože jsou zavřené i všechny Starbucksy a jiné přístupy k internetům, vyrážím na Ashbury a Alamo square, které si každý fotí. Tam ovšem především na záchod a podívat se na západ slunce, původně na Japatown. A potom už houstnoucí tmou na Ashbury. Koncentrace hipíků a ultradivných zjevů se zvyšuje, až nakonec mnohonásobně převyšuje očekávání. Odevšud zní Jimmi Hendrix, vlají batiky, smrdí pot, dready a Grateful Dead. Psi, kombíčka, rozladěné kytary, konopí a určitě spousta kyseliny. Párkrát to obcházím, dávám si předražených pár slices pizzy a nadávám, že neumí dělat těsto. Že bych si tu otevřel konkurenci? Radši neriskovat, nebo mě umlátí lennonkama. Dál, výš – na Twin peaks – vypít si pivko a prohlídnout noční město z výšky. Opět lituju foťáku – nasvětlený downtown, světla mostů a Alcatrazu zrcadlící se na hladině té ledárny, hmm…
Alamo square

Alamo square

Začíná quest na hledání dopravy zpět. Vítězí nohy, protože není tak úplně časný večer. Tak tomu náhoda chtěla, že se ocitám v průběhu vlahé letní noci ve čtvrti Castro. Vlající duhové vlajky, holčiny vodící se za ruce a chlapci špitající si medovým hláskem něžná slůvka. S mojí růžovou čepicí a oblečením smrsklým ze špatně nastavené sušičky jsem docela centrem pozornosti. Přemýšlím, jestli tu záměrně nepřehání, protože žádní z gayů, které znám, nemají takový medový hlásek, ani sladké hlášky, božíčku! Místy mám problém se nahlas nerozesmát.
Lombard street za rohem fotí každý

Lombard street za rohem fotí každý

Začíná mi to tu připomínat Tofino – nedrží se tu jízdní řády. Ovšem v Tofinu to bylo gratis, ale tady si člověk koupí službu, která nefunguje – čekat 30 minut na šalinu, která jezdí v intervalu 12 minut je divné. A ještě divnější je, vyrazit po těch třiceti minutách pěšky vedle kolejí, na které se napojují další a další (tudíž má jezdit více spojů) a nepotkat nic. Tichou ulici oživuje nějaká mlata – u nás se cigáni hádají na lavičkách v parku, u pokladny, na nádraží, před hospodou, za sockou… tady se Afrika pere v autech – tichou křižovatkou projíždí auto a vevnitř to duní křikem.
Čínská čtvrť, tudy se prošla nová Godzilla

Čínská čtvrť, tudy se prošla nová Godzilla

Další den, další procházka. Čínskou čtvrtí okolo Kerouacova bejváku směrem na Lombard street, je to šílený – ze všech okýnek aut trčí foťákomobily a kamery, chodci fotí, já fotím, snad tu blbnou i holubi a krysy. Je to o prdu, člověk na člověku a najít tu originální záběr by bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Aspoň že ty kešky mě dovedly na pěkná zákoutí, kde tolik turistů není – je tam zákaz vjezdu, nebo nejezdí šalina / nevodí průvodce. Vracím se zpátky čínskou čtvrtí a po večeři nedostávám do laskominy zapečené přáníčko, tuším blížící se konec světa. Musím z města pryč, není to pro mě! Už zítra – Sierras!!