dreamer of the day
Posts tagged Itálie
Jak jsem šplhal na Etnu
1Protože jsem do Catanie přijel především za účelem výstupu na Etnu, je jasné, že jsem se nemohl dočkat dne, až se tomu tak stane. A nijak tomu nepomohly toulky po rozpáleném (propršeném) městě, práce jdoucí od ruky, či stejky z mečouna. Takže jsem se prostě jednoho rána (odjezd už v 8:20!) sbalil a vyrazil na bus tím směrem.
Approaching Etna
Samozřejmě, najít tam takhle po ránu někoho, kdo umí anglicky, je nadlidský výkon, tak jsem byl rád, že jsem si zapamatoval destinaci a s větičkou „Ciao, bus a Rifugio Sapienza?“ jsem chvilku pobíhal kolem, až jsem se ocitl v hloučku, kde byli i Indové, které jsem potkal předchozího večera v hostelu a chápal, že na Etnu nepůjdou. Docela mě znervózňovalo, že mají všichni jízdenky a když bus přijel (s cca 10 minutovým zpožděním) a řidič neměl drobné, tak jsem byl vyslán kamsi na druhou stranu nádraží do báru, kde prý je předprodej. Pokladní se samozřejmě věnoval kafi, takže zpoždění autobusu se zvětšilo na cca 20 minut, ale konečně jsme vyrazili.
TODO: mapa
Ne však daleko – první zastávka byla na náměstíčku v Nicolosi, kde mají zřejmě autobusáci domluvený kšeft v místní kafárně, takže nás vyhnali z busu na nákup kafe. Indové nervózně běhali kolem s tím, že je právě státní svátek a potřebují sehnat jídlo a pití, protože se bojí zavíračky na Etně. Po další zhruba půlhodince, která se dá připočítat ke zpoždění, jsme pokračovali v cestě – přibrali jsme ještě nějakého místního dědulu, vzezřením bezdomovce, aby jako první v „refugio sapienza“ (1910 m.n.m.) vyskočil z autobusu a vrhl se k (nebo spíše do) nejbližšího kontejneru. Ostatní zatím na sebe postupně oblíkali všechno, co měli po ruce, teplota okolo patnácti stupňů, z třicítek dobrý skok.
Nicolosi
Chvilku jsem obcházel „basecamp“, ale protože byl plný cetek, turistů a předraženého obžérstvení, mířil jsem směrem nahoru. Minul jsem boudu, kde se Indové snažili usmlouvat cenu za průvodce (nějakých E70) a minul jsem i lanovku (přestože jsem ji chtěl využít, ale vysolit bratru E30 za krátké svezení jsem opravdu nechtěl) a protože jsem si umanul, že se nahoru dostanu, utáhnul jsem pořádně boty, poprvé zanadával a vyrazil vzhůru pěšky – jako jediný. Bohu díky za stažení slepé mapy z OSM (není na ní vůbec nic, ale díky GPS jsem zhruba tušil, na které straně „cesty“ se právě nacházím), protože jsem se rozhodl nejít po „silnici“, ale po v mapě zaznačené turistické „stezce“.
To by člověk neřekl, jaká je takovýchto pár kroků fuška
Následujících pár hodin je vyplněno pouze focením všeho na všech stranách, sypáním písku z bot každých pár kroků (dementní nápad jít v ultra prodyšných křuskách), pliváním, klením a nadáváním a přemýšlením, jestli na mě nevletí nějaký správce, protože jsem mimo neviditelnou cestu (zajímavé je, že mě jedinkrát nenapadlo se vrátit). Krok, krok, sklouznutí zpět. Na druhou stranu výhledy však byly dechberoucí, stejně tak i vítr, který občas z některé strany zadul. O pár set metrů výš ještě krátký travers a udýchaný, žíznivý jinoch stanul na relativní rovině, kde se už producírovaly skupinky jdoucí od lanovky a jezdily čtyřkolky ještě výše. V tomto bodě mě poprvé napadlo, že dojít až nahoru nestihnu, pokud tu nechci nocovat (v zákazu a na sněhu, navíc bez vybavení, takže je jasno).
Poslední travers!
Takže jsem vynechal plánované jídlo, hodil jenom do pusy hrst rozinek a buráků a zapil to banánem a whisky (pití došlo) a serpentinama pokračoval dále. Jeden bus nahoru, dva dolů – už jdu po „silnici“, tak si aspoň s děckama máváme. Rychlost větru stoupá, teplota klesá. Dostávám se k boudě u Torre del Filosofo (2920 m.n.m.) a uvědomuju si, že dál už to nejde a tudíž jsem to vlastníma silama dokázal! Drápu se teda ještě k volně přístupnému kráteru jižně od boudy, abych se nadýchal sirných par a doslova se opřel o vítr na úplném vrcholku (takovou fujavici jsem ještě nezažil!) a volně pokračoval směrem dolů rychlým stylem „Hopsa-Hejsa“.
Torre del Filosofo
Cesta s kopce byla namáhavější. Drobně přesitý písek v botách tvořil „šmirgl“, který mi rozbrousil některé prsty na nohách, takže došlapování bylo docela bolestivé. Rituály vysypávání písku tak byly o něco častější. Nahoru se drápající rodinky s dotazy „how far is the top“ nalévám optimizmem odpověďmi stylu „co by kamenem dohodil“, dojídám whisky a dopíjím poslední banán.
Jeden z postranních sopouchů
U horní stanice lanovky, jsa přesvědčen, že dolů je to už kousek, provádím potřebné chirurgícké zákroky na chodidlech, spolu se zapudrováním a přebalením (stále mluvím o chodidlech). Což jinými slovy znamená, že se konečně za celý den pořádně sedám! Ovšem jenom na pár okamžiků – jsou čtyři hodiny a autobus odjíždí o půl paté (snad – horší varianta je 16:20). Takže se dávám (teď už po „silnici“) serpentinama dolů. Za každou zatáčkou očekávám podobný pohled, jako když jde člověk s tmou v zádech z Jelení studánky na Červenohorské sedlo (to mě v těch okamžicích napadalo). Taky mě napadlo, že pokud v 16:15 neuvidím, jak blízko basecampu jsem, tak se rozeběhnu a taky tak činím.
Cesta dolů (po levici serpentiny na Belvedere)
V protisměru potkávám cyklistu (vzájemně na sebe koukáme jako na kokota) a po pár minutách běhu (pískem a šutry z prudkého kopce a s krosnou na zádech) zase zvolňuju, protože jsem se vnořil do mračna a nevidím vůbec nic. Jestli bus jede 16:20, tak jsem ho právě prošvihl, takže sázím na poslední kartu a sbírám poslední zbytky sil a klusám dál. Už jsem u odbočky, kde jsem ráno sešel, už jsem u lanovky a už přibíhám na zastávku. Rudej, udýchanej, spocenej, spokojenej. Kašlu, nadávám, lidi na mě koukají jako na zjevení a autobus přijíždí. Nastupují Indové, bezdomovskej dědula (ve fungl nové goráčové bundě s utrženým rukávem), já a ještě pár dalších takyturistů. V přetopeným autobuse pomalu popadám dech a začínám se samolibě usmívat. Večer si zasloužím gyros!!
Nashle příště, Etno jedna!
Duben, na Sicilii budem
0Vloni jsem v dubnu vyrazil na sever, letos na jih. Sebral jsem sobe jeste dva cloveky a jeli jsme se ohrat na Sicilii – trochu se opalit a podivat se, jak jim zraji citrony. Akce to byla veskrze relaxacni, tak jsem se zrelaxoval uz ve vlaku do Bratislavy a po vystoupeni jsem hned platil pokutu za ruseni nocniho klidu, pekny zacatek. Na noc na letisti jsem se teda radsi trochu namaskoval, abych byl na vsech tech kamerach in-kog-ni-to!
Jsem rozmazany ital (snad je ten link z FB videt)
Bydleli jsme v mestecku Paceco, kousek od Trapani. Hosteloapartman na dve noci jsme meli za naprosto bezkonkurencni cenu vcetne snidane – primo v ulickach, ktre vypadaly, jako nekde mnohem vic na jihovychode. Pesu tam bylo vsude pozehnane, stejne tak kocek (ctyrnohych). K udiveni byly dale zlute citrony na stromech a nasazujici fiky.
Baghdad? Ne, Paceco!
Vylet to byl jako z jineho sveta – takhle casne ze zacatku roku a slunce tu bylo neuveritelne ostre, pomerne nezvykla krajina a predevsim zajimave kvetouci stromy. Taky potvrzeni nazoru, ze i v nejvetsi spelunce se clovek naji lip, nez ve vyhlasene italske restauraci v cechach. Nekteri z nas (ti co neradi ostre) se u jidla i pekne zapotili, ze, Fando? 😉
Cervenostrom
O cistym mori plnym zivota ani nemluvim, to je jaksi samozrejme :-), stejne tak poulicni trhy s vybornym syrem, olivama… kde davaji jen tak ochutnat. Taky jsme tu potkali krajana, ktery tu zije uz deset let a somruje pred obchodem se svym ctyrnohym kamaradem.
Kostel v Erice
Nenechali jsme se zlakat zvanim na jidlo a vyhoupli se na kopec do Erice – vesnicky prilepene na hrad, pred kterym tam stal Venusin chram. Spousty krivolakych kamennych ulicek, spousty kycovitych fotek, muzete se sami presvedcit. Na geocaching.com je tez mozne se presvedcit, ze se nam tu nezadarila jedina keska, i kdyz jsme se snazili, skoda.
Jedna ze sirsich ulic v Erice
Z kopce byl neuveritelny vyhled na vsechno kolem, i na more v oparu zahalene, nahoru na kopec serpentiny – asi to na autobus nebude, mozna proto vede nahoru lanovka, kterou jsme cestou nahoru i dolu rozhoupavali.
Pohled na vychod - smer Palermo
Povedla se nam ale keska aspon na letisti noc pred odletem. A na letisti se nam podarilo vice ulovku – predevsim startujici F-18 a F-16 smer Lybie. Chci tam znovu – je tam moc pekne a jsou tam prijemni lide. Mimo jine bych rad kouknul na Etnu, kdyz uz tam budu a na par dalsich mist, ale v lete tam rozhodne nepojedu, to bych se upekl. V neposledni rade se tam taky da jezdit zadarmo vlakem – cestu na letiste jsme jeli vlakem, protoze jsme nevyspekulovali, odkud jezdi autobus (zastavuje pokazde jinde a skoro nikdy primo na zastavce). Na nadrazi se neprodavaji listky, tak jsme vlezli rovnou do vlaku – pruvodciho delal masinfira a kdyz zjistil, ze se s nama italsky nedomluvi, mavl rukou a jelo se.
Podzimni vylet na jih
0Pravidelny podzimni vylet za sluncem jsem letos sfouknul s kubasem, ktery za mnou priletel ze stockholmu. Pocatecni tvrdnuti v bergamu na letisti jsem vyplnil dopsanim posledniho blogpostu z letosniho eurotripu a uz se nemohl dockat na deni nasledujici: prepravit se do Janova do meho oblibeneho hostelu a druhy den smer hranice s francii, jeji pesi prejiti, jizda do monaka, pote nice a saint tropez za cetnikama a zpet do bergama. Cela cesta je takovy rozplizly kosoctverec.
Mapa wuhletu
Konecne se mi povedlo taky neco vyfotit z letadla – chvili pred pristanim v bergamu jsem vychytal ty pekne kopecky severneji – mozna okolo lago di camo (mam to nekde najite presne na mape a srovnaval jsem to s 3d pohledem v google earth :-)). Zaroven je mozne tu fotku brat jako takovou malou reklami jiste nizkonakladovky.
Pred pristanim v Bergamu
Prvni nocleh venku byl par set metru nad ventimiglii po odpoledni koupacce, lasagnich a nakupu alkoholu – byl to vicemene petihvezdickovy hotel s nadhernym vyhledem – az do francie a jeste vice doprava na jizni vybezek alp, na jehoz prejiti jsme meli par nasledujicich dni.
Nocni Ventimiglia s Francii na pozadi
Pesi prechod zapocal asi 20km ve vnitrozemi – v mestecku Breil sur Roya, do nehoz ustily dva tunely – jeden do francie a druhy do italie, my zacali splhanim primo nad nima – tudiz po hranici primo na jih.
Breil sur Roya
Dalsim cestovnim prespanim byl bivak pod mesteckem na spicce kopce – Piene Haute, kdy pod nama celou noc behala divoka prasata, nad nama se po bezmracne obloze vznasel mesic a rano pred nama byl takovyto vyhled.
Ranni vyhled ze spacaku
Potom uz jen sesup do francie olivovyma sadama, kde byl obcas nejakej fikovnik, takze si clovek mohl dat do nosu energii zdarma :-).
Francouzsko-italska hranice
a predevsim celoodpoledni naadamovska koupacka (a prani pradla) pobliz Olivetta san Michele, ktere predchazelo dukladne pivkovani tamtez.
Koupani a prani pradla u Olivetty
Potom opet hruzny vystup o cca kilometr vys, kde melo bejt nocovadlo, protoze se zacaly stahovat mracna. Nocovadlo bylo zamcene, ale melo aspon verandu, takze se dalo pred destem skryt (aspon castecne – ja travil noc s nohama v pytlu na odpadky :-D.
Francie u nohou
Za zminku tu stoji vesnicka Castellar, opet na kopci, kde jsme meli v planu poobedvat, ale nakonec jsme jen vyfotili par kocek, ulicek, dali pivko a spechali dal.
Ulicka v Castellar
Rano opet sesup, tentokrat az k morske hladine a byl z celeho vyletu asi nejnarocnejsi, protoze vecerni chozeni po monaku bylo velice bolestive, takze jen snaha o nejakou kesku (opet nekorunovana uspechem), predrazeny pivko a jizda do Nice – konecne do hostelu.
Monte carlo - pristav
Pesi vyprava byla tedy rozdelena na tri dny a trasa je zhruba nasledujici, muzu s klidnym svedomim doporucit (trasa je priblizna, protoze na hranici nejak nesedi mapove podklady googlu a na konci jsem se v tom bludisti trochu zamotal :-)):
A potom uz nasledovalo – kdo to uhodne? Spravne, Saint tropez :-). Bylo tam mrte cechu – takovych tech s bilyma polama s malyma krokodylama. Zatim to k uhodnuti je, ale jak to dopadne? Cetnicka stanice je druhy ze dvou poslednich stojicich baraku na one slavne ulici, kolem jsou jamy az do pekel, takze se tam asi budou stavet nejake vyskace.
Cetnicka stanice
Zabrali jsme fajnovou plaz za mestem, kousek za hrbitovem a divili se mnozstvi zivota v mori – chobotnice, mraky obrovskych ryb… Kousek odtud jsme si udelali z jedne louky i hotel na dva dny a jen tak se proste flakali a slunili se :-).
Plaz pobliz spaciho fleku
No a tim se da vylet povazovat za ukonceny, protoze bohuzel nastal cas navratu. Takze zpatky pres Nice do Breil sur Roya, kde jsme se mohli naposledy pokochat kopci, do kterych jsme pred nekolika dny vyrazeli a potom trada na Cuneo, Torino a Milano a nasledujiciho dne z Bergama domu – ja do Blavy a kubas do Stockholmu. Toz pekne to bylo, ale brutalne kratke! Kopce na hranicich francie a italie bych si dal zas – a to tak, ze poradne!
Italy 2009 VI
014 years ago
Kdyz jsem asi pred mesicem odjizdel ze svedska, citil jsem smutek. Mozna z konce neceho, co zas az tak uplne nevyslo, protoze ted citim neuveritelnou radost a to z toho duvodu, ze mi vsechno vyslo presne jak jsem chtel a vsechno prozite predcilo veskera ocekavani! Rozhodne to stalo za to a ted proste a jasne, v nejlepsim prestat!
Takze se probouzim v hostelu, na mekke matracce, v cistejch hadrech a umytej, jakz-takz najezenej a vzpominam na veci uplynule. Na prvotni rozcarovani z tepla, kdy bych byl radsi jinde, na davy turistu na cinque terre, na mily a prijemny domorodce I v oblastech, kde je turisty preplneno (jen skoda komunikacni bariery), na usmevave souputniky, na vylidnene hory, na pizzu, na tezkost batohu na zadech I chut potu za poledniho zaru na ceste…
vzpominek je moc a doufam, ze budou dlouho zive. Ted zase sedim na letisti a srovnavam si vse v hlave. Pres poledne jsem podnikl vylet skrze centrum janova, bylo to pekne, ale neni to moc pro me, sama muzea a historicke budovy, kostely, sochy a kasny…chybi mi krik ptaku a svist vetru v korunach stromu :-). Chtel jsem se zastavit v jakesi cinske ctvrti, kde byly maly kramky s nudlama, ale kolem byl tak nehoraznej zapach ze psu, az se mi zvedl zaludek, prcham!
Takze jsem sebral saky paky a vyrazil na bergamo. Uz ve vlaku jsem potkal postarsi manzelsky par z ceska, ale hned me vpravil do reality (ubrblana zenska, ktera si neustale stezovala na vsechno, pocinaje pruvodci a konce zamlzenym okynkem), takze jsem se k nim radsi nehlasil a z nerrvozity jsem sporadal balicek susenych merunek, coz byla moje osudova chyba. Mel jsem v planu v bergamu koupit listek na bus na letiste a za zbyly penize se konecne za celou dobu poradne rozsoupnout – dat si chlazeny pivko, velikou pizzu a u araba kebab.
Dorazil jsem do bergama a zacal pomalu realizovat plan, od jedne kebabarny jsem vyrazil k dalsi, protoze se mi nezdala, mezitim jsem si koupil pivko a tesil se, jak se zahryznu do te hromady masa se zeleninou, dresinkem… ale pri prochazeni okolo mekace na me prisla jina touha a nebyla to touha po hamburgru. Vtrhl jsem jim na hajzliky a na pomerne dlouhou dobu je zablokoval, ty merunky byl pekne blbej napad, jako hlavni a jedinej chod dosavadniho dne. Takze zmena planu, pivko putovalo do batohu a ja putoval shanet banany, suchy housky a radeji cistou lahvovanou vodu. Takze z planovanyho rozsoupnuti bylo prd, budu to muset napravit aspon u nas, jen doufam, ze v brne sezenu kvalitni kebabarnu aspon na urovni tech poulicnich arabacu z norska :-).
Dalsim bodem programu bylo letiste a neco jako spanek. Tady uz bylo citelne plneji, nez na BTS, ale I tak jsem nasel docela pohodlny flek a opreny o batoh se pokousel klimbat. Moc to neslo, protoze kolem neustale pobihaly pary vracejici se z dovolene a donekonecna prevazovaly svoje hory zavazadel, ozajstny kokoti! Kdyz konecne odtahly, prijel uklizec s takovou tou pojizdnou myckou a zacal surovat podlahu, to jsem vyresil zvednutim nohou. Ale ze je tenhle zpusob uklidu tak oblibenej, jsem nevedel. Po chvili prijel znovu a vezl uklizecku, potom uklizece, pak zkousel smyky, proste jako maly dite! Tresnicku tomu nasadil chlap z ochranky, ktery zacal vsechny skupinky I jednotlivce lifrovat z prostoru letiste do male haly mezi prilety a odlety. Ocividne si to uzival, buzeroval a buzeroval, snad nejakej byvalej zelenej mozek. Shrnul me dohromady s nejakym vysokohorsky-turistickym oddilem z cr, kteri sli rovnou z treku, jestli jsem takhle predtim smrdel I ja, tak to potes prase! Vytahli karimatky, zuli boty a pustili se do relaxace. V tu chvili jsem premyslel, ze mozna olomoucky tvaruzky nejsou moc smradlavej syr, ble!
Obcas se mi darilo sklimbnout v nejake krkolomne poloze, ale za moc to nestalo, uvidime, jak to dopadne doma, protoze jsem si nejak za celou dobu pobytu navykl se co chvili otacet, nebo proste jen tak budit; I v tom hostelu jsem velkou cast noci probdel :-/. Kdyz uz jsem nasel jakz takz vhodnou polohu a prestal s sebou skubat, objevil se zase onen talianskej sekuritak ('pojebanej kokot', jak jej trefne nazvali turisticti sousede), zacal mnou lomcovat a hulakal, ze vedle uz je zase otevreno. Premyslel jsem, jestli ho umlatim lahvi od vody, nebo bagetama, nebo se jen pokusim primet ztuhle telo k pohybu smerem sedacky v hale vedle. Bohuzel mnou nelomcoval jako prvnim, takze prede mnou se valily davy sedacekchtivych jinych pasazeru. Nastesti aspon jedna sada na me zbyla, tak jsem se pustil do vymysleni novych krkolomnych poloh ke spanku. Obcas jsem I zabral, obcas jsem byl vytrzen, kdyz si nekdo prisedl (obvykle s sebou poradne prastil, aby me to probudilo, a pak se skodolibe koukal, jak se nastvane tvarim).
Nakonec jsem vynasel posed v rozumne kombinaci krkolomnosti a pohodlnosti, ze jsem zariznul docela fest (nebo uz jsem byl tak unavenej), takze jsem malem prosvihl cas odletu! Porad jsem koukal po turistech naproti, ale asi cekali na wizzair na prahu o par hodin pozdeji, ze jsem nekoukal na cas! Tak jsem se podivil, kdy mi uz zbyvalo do zavreni 10 minut :-). Na to, ze tu cekam skoro 10 hodin by to byl docela pech :-). Takze jsem probehl prazdnou cekackou, kde byl zase onen debil v zelenem munduru a tridil lidi do front (1-2 cloveky do prazdnych rad), asi ma opravdu tak trochu nejaky komplex jisteho zabozrouta.
K brane dobiham jako posledni, ale dari se mi probit se nekam do stredu, takze sance na zabrani okynka tu jeste je. Nakonec nas nacpou do busu, coz tuto sanci jeste zvysuje; a opravdu, nakonec zabiram okno a koukam, jak okolo ubiha setmela krajina a sviti vesnicky a mesta a usinam.
Budim se az kdyz pilot hlasi, ze budeme za chvili pristavat na BTS. Ted uz to za moc nestoji – busem pres bratislavu je docela za trest, takze vychytavam vlak na brno a trada domu, snad nezaspim!
Italy 2009 V
014 years ago
Teda, vitr v horach je docela silnej, obcas jsem myslel, ze to tu moji chatrnou budku (I kdyz je z kamene) odnese!
Kazdopadne jsem ale byl nucen se prestehovat z betonove podlahy na stul, protoze ten beton studil I skrze alumatku a nebylo to nic prijemneho. Jeste vecer, kdyz jsem se blizil k nocovadlu jsem premyslel, jestli jsou tu medvedi, nebo ne, abych nebyl moc prekvapenej, kdyby na me nejakej vybafnul z klece. Dospel jsem k nazoru, ze takhle na jihu asi uz nebudou, ale v noci jsem prehodnocoval – jen jsem se ulozil, zvenku se ozval prichod neceho velikeho, funelo to kolem budky, jaksi to brblalo, ale usoudil jsem, ze to asi bude nejaky kanec, tak jsem v klidu usnul.
Odpocinul jsem si pekne, I kdyz zase nevim, kdy jsem spal, protoze si pamatuju neustale otaceni z boku na bok, ale kazdopadne vyhrabal jsem se az pred devatou a dal si obvyklou snidani.
Po snidani jsem se pustil do planovani, ale s mapama, co jsem mel, se to moc nedalo. Jedna byla cyklisticka a druha nejaka jako z reklamniho prospektu. Nicmene jsem vyrazil vzhuru s planem zacit tzv. Trasou a, z ktere bych se ve vhodny okamzik odchylil dolu do udoli. Vyrazil jsem tedy smelym krokem vzhuru a nemohl si pomoct, ale porad fotil, pronasel sluvka ‚woow‘ a co chvili se zastavoval. Vodu jsem nabral z jakehosi potucku, protoze prameny, co tu mely byt tu jaksi nebyly a ja byl skoro na suchu. Pro tentokrat jsem pridal par kapek jodu (pro jistotu) a nechal v batohu pusobit, nez dopiju prirucni lahev.
Privital me dalsi bivak, tento o neco komfortnejsi, byl tu I denik navstev, tak jsem se pridal :-). Tantokrat uz jsem na pramen narazil, tak jsem si hned dal plnou lahev (ale neprozirave nevylil ten jod a nedoplnil tam) a pokracoval. Hlavni stezka se odpojila smerem vzhuru a moje trasa a pokracovala stejnym smerem, jen mnohem uzsi, asi tu uz dlouho nikdo nesel.
Zrejme ne, protoze tech pavucin, co jsem vybral – byl jsem totalne olepenej, pavouci je natahovali primo pres cestu, takze jsem co chvili vyplivoval pavouka, nebo v lepsim pripade vytahoval z vystrihu. Nedalo se hlidat oboji naraz – jestli neslapu na hada, nebo jestli neprorazim pavucinu. Nakonec jsem se je naucil rozrazet aspon lahvi, ale I tak se moje tempo rapidne zpomalilo. Uz I tak jsem cestoval vzhuru v sandalech, povrch nebyl moc privetivy, ale dalo se to. Jen jsem pomalu zacinal zjistovat, ze se realita od mapy docela lisi.
V jednom udoli, kde padala ricka dolu, jsem vyrusil hada (a jakyho!), takze chudak vystartoval z cesty rovnou k vode a zritil se dolu, jeste chvili bylo slyset, jak s sebou pleska o skaliska a strhava laviny kameni, lito mi ho bylo. Ale uvolnil mi krasnou tunku, kde jsem mohl vycachtat znavene nohy.
Uz jsem nekde v 600m vysky a za chvili by mohla vest dolu cesta. Opet nevedla, zacinam se pomalu smirovat s faktem, ze budu muset prejit sedlo v kilometrove vysce, srovnavam cas a bude to vyhodnejsi, nez se vracet zpatky. Pokud teda cesta potom povede dolu, ale mapa se tvari, ze tam bude docela dalnice, verim tomu. Vytahuju z batohu energy gel, ktery jsem si pripravil pro podobnou situaci, protoze chystat jidlo se mi nechce, dokud nezacnu padat dolu; dolivam vodu (s jodem) do prirucni lahve a vyrazim. Peknej hnuj ta voda, poradne stercham, at vyprcha a piju jen malinko.
Po dlouhych utrapach a nekonecnem stoupani (a samozrejme nadhernych vyhledech, fotkach, I sebenadavani) konecne vystupuju do slibeneho sedla, 940mnm. Je odtud vyhled na janov, bohuzel docela v oparu. Taky jsou odtud videt lode mirici tamtez, ohromna velikost, arenzano lezici pri pobrezi se zda mensi, nez ta lod! Trochu tu natahnu vzduch do plic a hura smerem dolu. Vlastne jeste kousek nahoru, bylo nutne se prehoupnout jeste pres maly hrbet, takze mozna jsem tu kilometrovou vysku prece jen zdolal!
Prichazim k dalsimu bivaku, nebo spis je to uplnej hotel – dve patra, nahore skladaci lehatka, dole vybavena kuchyne, nadhera! Taky je tu pramen s vodou, takze vylivam ten jodovej hnus a dopravam si kvalitni pitivo. Hned si taky delam rajskou polivku a nudle, k tomu zelenej caj – za odmenu, protoze tudy opravdu vede ta ‚dalnice‘ smerem dolu.
Bohuzel, snad tim teplem, se mi spustila krev z nosu, ze to nebylo ani trochu prijemne, takze jsem zakrvacel celou studanku, nez to trochu povolilo a ja se na chvili vyvalil do stinu. Takze jsem zabil pul hodinky, ale aspon jsem se citil docela odpocinut, takze jsem opet mohl supajdit smerem opacnym, nez nahoru. Slo to docela rychle ze zacatku, cesta byla proslapla, misty ve stinu, takze jsem padal dolu jako kamen. Bohuzel mi zacinalo dochazet, ze se vracim jinym udolim, takze z posledni mozne kesky opet nic nebude, chjo, musim si to vynahradit jinde!
Po nekolika hodinach zajimaveho sestupu se dostavam do civilizace, po dni klidu vidim poprve lidi, chjo podruhe. Opet se mi spousti krev, opet u studanky nastesti, ale tentokrat je to u silnice, tak na me okolojedouci koukaji pekne blbe :-). Cesta se zcistajasna nekam vytratila, ani to nebylo oznacene (a to vsude jinde jsou sipky uz pul kilometru dopredu, nebo jsem uz jen moc unavenej). Ale kazdopadne jsem na asfaltce smer arenzano, ze ktere se casem stava rychlostni komunikace bez moznosti uniku a ja si s baglem na krajnici pripadam jak blb. Ale okolojedouci policajti nic nenamitaji, tak smele pokracuju vpred. A ejhle, dostavam se do znamych mist, tudy jsem pred 24hodinama splhal ve druhem smeru! Takze na nadrazi jen par kroku. Porizuju listek, nejaka obdoba ids jizdenky, ale cenove to dela polovinu cesty z levanta do arenzana, pritom je to jen par kilometru, ale co uz, sprse bliz!
Genoa plaza principe poznavam, protoze to tam z tohoto smeru vypada jak v metru – resp. Je metro, o patro vys jsou tato nastupiste a o patro vys dalsi nastupiste. Zacina opet stoupani po salina oregina, ale tentokrat verim, ze to tak narocny nebude, mam prupravu z mnohem horsich kopcu. Ovsem predcenil jsem se, unava udelala sve, takze sice mam dobre tempo, ale zadychavam se a leje ze me, jako z konve. Jestli mi tu rezervaci zrusili a ja si nedam sprchu, tak jsem asi skoncil. Cestou si davam jeste jednu zastavku, protoze mi zase tece krev, tentokrat si zakrvacim I boty, ale zvladam to a prichazim k hostelu!
Rezervace nezrusena, jen si typek vsimnul, ze mi uz expirovala yha karta, takze si musim vyplnit formular na dalsi, ale kdyz vidi, ze uz v pulce mi to prestava jit, zatimco slapu v louzicce potu pod sebou a zapachem odhanim ostatni hosty, mavne nad tim rukou a honem mi da klic, at muzu do sprchy, slava! Splham jeste ty tri patra (vytah je pro srace a ty duchodce zde v hostelu pro mlade ubytovane), shazuju batoh, beru cisty triko a valim do sprchy!! Nadhera, nadhera, nadhera! Bohuzel, studena odtece a zacina tyct jen pomerne horka voda, ale lepsi nez dratem do oka! U zrcadla jeste zjistuju, ze krev mam nejen na nose, ale I na brade, takze kdo vi, jak dlouho uz s tim chodim, k tomu jeste gigajebak na tvari (a ty boty od krve), no docela loupeznicke vzezreni!
Na cimre konecne dojidam chleba, k tomu si davam marmeladu a protoze sem vtrahava Andreas, smutny nemec, kteremu nechali auto v tunisu a posadili jej na lod zpet, tak I nabizene teple pivko a u toho posloucham, jak cely den beha po uradech jak debil. Jako znak soucitu mu davam z placatky slivovicku, tak pookrava a hned je lepe :-). Moc tomu nedavame, protoze jsme oba radne znaveni a jdeme spat, mekka postel, plachta na prikryti, voda, osprchovanej…pripadam si jako v raji :-).