Štítky Eurotrip

Rano bylo bolestne – svinsky bolestne. Mozna by bylo mene bolestnejsi, kdybych spal v botech a kdybych si byval nedaval vecerni sprchu, protoze nohy by mozna nezvetsily svuj objem dvakrat. Respektive chodidla – puchyre mezi prstama natekla chodidla, no fuj. Mel jsem problemy se dopajdat do prizemi na snidani. Ale kdyz uz jsem tam byl, tak jsem si dal nasup: vajicka na mozecek, k tomu houby, grilovana rajcata, baked beans, chleba s marmeladou, chleba s medem, chleba s nutelou, kafe, caj… asi jsem vypadal nenazrane. A konecne jsem se dozvedel, jak se rika priborum –  utensils (respektive nadobi obecne, aspon po te snidani – ja byl zvykly na dishes a mozna na cutlery u priboru).

Trasa na Everytrail

Kazdopadne je dneska jasno, ze boty neobuju, ani kdybych chtel. Takze konecne prisel cas na sandaly, naastesti pocasi bylo vyhovujici. No a protoze si nozky pravidelne sypu pudrem (vojenskym), tak do nich sandaly, abych to vsechno hned nesetrel ve vlhke trave. Volba padla na ty tenke moiry, abych je vyzkousel v neuzavrenych botach. Takze nahazuju batoh a pajdam vzhuru na hreben, ze ktereho jsem minuly vecer s velkou slavou sesel. V pulce vystupu s nadavkama ponozky sundavam a jdu naboso, protoze jsou hnusne neprijemne i v tech sandalach (a ja si v nich navic pripadam, jak blbec). Po par krocich ale nadavam nanovo, protoze jsem vychytal hodinu, ve ktere chodi nahoru davy turistu. Nekonecne davy – had tahnouci se od nevidim do nevidim, vsichni hole, male batuzky, picifuky vsemoznych znacek a vuni, cigarka, fotaky, hluk, deti…fuj! Davam jim naskok – pet minut, deset minut, patnact minut…a jdu za nimi, abych je v prvnim kopci postupne zacal predchazet, pokud se teda na uzoucke cesticce nad propasti kolem s velkym batohem dokazu prodrat.

Crag Lough u zdi

Mijim Crag Lough – jezro s labutemi, kde jsem na zaklade mapy puvodne planoval travit noc a to vcetne provadeni hygieny a smeju se tomu, jak hloupej napad to byl. Je to takova tun pod skalou s farmou pobliz, tady by hrozil leda pruser a ne pekne vyspani. Pro zmenu splhacka nahoru a dolu a po chvili se smerem k severu oddeluje Pennine way, ktere jsem se chtel puvodne drzet do narodniho parku Northumberland a ke Skotske hranici, nakonec jsem si to ale rozmyslel a prihodil misto pesiho pochodu par dalsich zajimavych destinaci do dalsi casti tripu a dale se drzel do dali se klikatici cesty okolo zdi.

Odpojujici se Pennine way

Ta me privedla k dalsi pevnosti – Housesteads Roman fort. Predtim jsem vsak potkal parek duchodcu a dal se s nimi z nejakeho duvodu do reci a z pani vypadlo, ze pochazi ze slovenska a uz pres dvacet let zije v britanii. Pan na nas ziral nechapave, kdyz jsme najednou zacali drmolit Cesko/Slovensky, tak jsme radsi prepli zpet a poprali si stastnou cestu. V pevnosti probihala show – rimsky vojak v brneni tam buzeroval male deti v plastovych brnenich s drevenymi meci, z nichz nektere spustily brek a prchaly k rodicum. Koupil jsem si v pokladne krasnou brozurku na kridovem papire o hadrianove zdi, at mam aspon neco na pamatku krome bolavych nohou, nacpal do sebe vybornej flapjack a kafe a vydal se dal – davat za vstup mezi par sutru dvojnasobny mnozstvi penez nez za tu brozurku a kafe se mi opravdu nechce.

Vojak s civilistou

Tak nejak zacina byt citit, ze akcni cast konci. Mizi lide, mizi kopce, ovce a cesta prede mnou zustava, bohudik! Objevuje se rovina – jak horizontalne, tak i vertikalne. Spolu s ni i pochod podel silnice a nutkani mocit, ktere potvrzuje starou znamou zkusenost, ze to neni vhodne provadet u elektrickeho ohradniku. Tak aspon sedam pobliz, odpocivam a cpu do sebe posledni balik octovejch chipsu z multipacku. Zed je opet pryc, je videt akorat „vallum“ a dobytek kolem. Jedina zajimava vec je ta, ze louky zacinaji vlhnout mnozstvim potucku a bazin, v jednom se omylem koupu (kdyz kameny pres louzi nejsou tak stabilni, jak se zdaji byt) a sestupuju k udoli s rekou Tyne – konecne. Tenhle potucek me dovede az k severnimu mori. Dalsi protijdouci skupine vysvetluju cestu a pripravuju je na to, ze se maji na co tesit – nahoru, dolu, nahoru dolu – jako prichozi na zacatku cesty informovali me .

Nezletily vojak nad Tynem

Tato cast cesty je opet po silnici, zacina se docela prudkym sesupem dolu – po dvaceti dnesnich kilometrech po mekkych pastvinach s baglem na zadech je to docela sok pro kolena, navic jsem vyhladovely a nikde kolem zadna otevrena hospoda. Takze vzhuru pres reku na druhou stranu a smer obec Wall. Tady uz jenom po uzoucke krajnici, v jednom okamziku malem smeteny autem. Ve Wall by mela byt hospoda – ve stylu „na konci vesnice stoji nas barak“ – a taky ze je, takze si cpu nacka ve velkem stylu vybornou chalkou za zlomek ceny, nez na jakou jsem z predchozi pouti uvyklej.

Stromek na obci Wall

K jidlu samozrejme nejake to pivecko a protoze jsem se odklonil od Hadrianovy stezky, tak zjistovacka od mistnich, kudy-tudy-na Fallowfield farm a dale do slibeneho kempu. Jednoduse – porad nahoru. Shodou okolnosti jsem vychytal cas krmeni dobytka, takze jsem ze zacatku doprovazen nejprve hladovymi pohledy krav a byku, ve fazi nasledujici jdu v sevrenem siku s hlavama na ramenou a fialovymi jazyky vsude kolem, dokonce se az bojim zastavit, takze fotak vytahuju az za branou, kde uz tech jazyku a tesnosti tolik neni.

Mlsne kravy

Z Fallowfield farm uz je to jenom park kroku do kempu, kde me smeruji nejaci holandane (moc zajimavy par – zachovala blondynka a muslim-like typek ve vataku s vyrazem „mam na sobe bombu“), o kterych jsem si myslel, ze jsou majitele, tak jsem se smele ubytoval a az potom mi doslo, ze se nemuzu dostat do sprch, ze to asi majitele nebudou . Takze jeden telefonat a dostavam nekolik nalepek, pristupovy kod do sprch a dotaznik o spokojenosti s tim, ze se mam stavit zaplatit a poresit detaily rano – sweet! Dnesni faze byla zase o neco delsi, nez ty predchozi, tak nechavam v koupelne u zasuvky baterku, uzivam si sprchu a zaplouvam do spacaku odpocivat na predposledni usek prechodu Anglie.

Druhy den pochodu zacinal, jak jinak, dlouhym spanim. Neco po desate jsem se vyhrabal z hostelu, predtim jsem stihl posnidat a zbalit bagl – pripadalo mi, ze mam vice veci, nez vcera, ale to delaly jenom piva a maxipack octovejch chipsu – prakticka strava do divociny. Jeste jsem prosvistel centrem Carlisle ve snaze sehnat baterie, kdyby nahodou, a pohlednice s trochou musli tycinek a bananu, kdyz budu nocovat v lese, kdyby nahodou . Potom uz stacilo se vymotat z mesta a natrefit k rece, kde pokracovala „Hadrian’s wall path“.

Trasa na Everytrail

Stezka v teto casti byla tvorena vyasfaltovanou cyklostezkou s kratve strizenym travnickem po stranach, takze jsem sel po travnicku a brzo vyslapnul darecek nejakeho mistniho pejskare. Presel jsem na druhou stranu reky, minul opravdu jasny ukazatel smeru, abych po par krocich zaparkoval na lavicce a vymenil ponozky – tenka Moira je opravdu na prd – mel jsem dojem, ze brodim reku, nic prijemneho. Aspon jsem chvilku posedel na slunicku a dosusil rucniky – pro okolochodici pejskare jsem musel vypadat pomerne exoticky .

Sileny rozcestnik

Po prezuti s jeste vetsim zpozdenim jsem vyrazil dale, tentokrat podel silnice i po silnici, opet nic prijemneho. Takhle to slo jeste dalsich par kilometru, dokud jsem nepresel dalnici a v Linstocku se nestocil mezi domy k rece po polni ceste. Vzdycky kdyz se cesta odrazila od ramene reky, divil jsem se, proc plave ve vode tolik netykavek. Po chvili jsem na to prisel – po protejsim brehu lozil nejakej dedula, rostliny sekal a hazel do reky. Nasledujicich nekolik kilometru jsem premyslel nad tim, ze jako malej clobrda jsem vidaval i u nas duchodce cistit okoli potoku, okraje lesu… od plevele, i babicku – jak poctive motyckou urovnavala cesticku v lese u chaty. Vsechno tohle vymizelo – duchodci tyhle cinnosti nahradili 378. dilem jihoamericke telenovely a my mladi nemame cas si ani vsimnout toho, ze je nekde bordel.

Nastesti jsem se temato myslenkama nemusel zaobirat dlouho – dosel jsem do Crosby-on-Eden a nasel otevrenou hospodu. Planem bylo si dat rychle pivko a vyrazit dal, ale prisedl jsem za nejakym parem zhruba meho veku, tak to tak rychle neslo . Sli z Newcastlu, byli pekne zniceni a meli jenom malilinkaty batuzky! Vyborne, takze se to da jednoduse. Jidlo je pry na kazdem kroku a co se tyka narocnosti – mam se zacit tesit. To uz je druhe varovani v prubehu cesty! V puli cesty – v „horach“ se jim povedlo vychytat peknej destik a protoze nemeli nepropro, tak byli durch mokri a prisli o cast pruvodce, ale prezili to. Dobre to vedet. Dojedl jsem panini, rozloucil se a vyrazil dale. Asi to privolali – zatahlo se a zacalo krapat, tak jsem pres sebe a batoh hodil gorac a zasekl se u mistniho hrbitova s fotakem v ruce.

Hrbitov

Krapani za chvili prestalo, tak se hned slapalo veseleji. Za chvili se cesta opet stocila smerem od silnice – primo na farmu. Proklickovala dvorem, prehoupla se pres most nad silnici a privedla mi v protismeru nejakou rozkouskovanou rodinku. Otec, par kroku za nim synator … dlouho nic matka, par kroku za ni dcera. Decka okolo patnacti, oba znudene vyrazy, oba sluchatka v usich. Matka, odevzdany vyraz, kracela dal snad uz jenom proto, ze by zastaveni znamenalo definitivni odpadnuti potomstva. Otec vypadal spokojene a jako jediny pozdravil nahlas, u decek to vypadalo jako neco „co chces, vole?“.

Teren se zacinal pomalu zvedat, zacaly byt konecne patrne obrysy zdi, nebo spis valu u ni. Dva soubezne hrbety ve smeru meho pochodu. Kousek za dalsi farmou byla loucka obehnana krovim a protizvireci zabranou a uvnitr bednicka s jidlem a moznosti postavit si stan. Sipka k farme s nabidkou sprchy take nechybela. Takze opravdu taboriste, bohuzel je nevyuziju, cesta prede mnou dlouha. Po pulmili jsem chtel vyzvednout geocache, ale krzvy na ni lezici mi daly durazne najevo, ze se jenom tak ze stinu nehnou, tak jsem pokracoval dale a za vrcholem dalsiho kopce si nad letistem dopral pauzu a pytlik chipsu. Vpravo od smeru cesty jsem pokukoval na kopecky v dali – vcera to byl Lake District a dneska to cuju na vybezek Penin, jejichz jiznejsi cast mam v nohach uz z drivejska.

V dali Peniny

V dalsi vesnici opet klickuju mezi domy, kde bych touto skvirou asi se sirsim batohem neprosel. Nahoru dolu, nahoru dolu, u dalsiho potoka premyslim, ze bych si mozna hodil nohy na chvilkove schlazeni do vody, ale nakonec smele kracim dal. Opet skrze farmu – Cambeckhill farm – na dvore potkavam psa, uplne me ignoruje. Je zajimave, jak to mistni snaseji, kdyz se jim po dvore stale nekdo coura. Zdravim traktoristu, zaviram za nim branu od vlastniho domu a zase nahoru, dolu, teda vlastne obracene. Trocha zpestreni konecne – v udoli tece ricka a je tam pekny bezejmenny vodopad plny zlutohnede zpenene vody – musi to tyct odnekud z raseliniste. Kolem krouzi vice a vice havranu a krici, jako bych je vyhanel z jimi okupovaneho uschleho stromu. Mijim dalsi farmu – mozne nocleziste (Sandyske bunkhouse), kdyby hodne prselo. Kousek za vtipnou ceduli leham vedle cesty a oteviram lezak, abych ulehcil batohu a zahnal zizen.

Stop leaving your dog poo in my fence

Okolojdouci farmarka se mi smeje, ze me udolal takovy maly kopecek a ja si zacinam uvedomovat, ze me udolal ten lezak (extra silny), tak se radeji sbiram a vyrazim dale na zaverecnou staci. Konecne Walton. Hospoda zavrena, tak otravuju u jednoho domu, pes se muze zblaznit. Po asfaltce z kopce na me doleha nejaka melancholie, tak na youtube dohledavam Romana Dragouna a s hrajicim telefonem kracim dal, zase nahoru. A zase mimo silnici, zase po silnici a konecne dnesni posledni dolu k potoku. U nej hazu batoh vedle cesty a zacinam se rozhlizet po noclehu. Dam par kroku po ceste nahoru, potom dolu a zjistuju, ze „v miste, kde vcera byly lesy, pumpa sviti s velkou myckou nalevo…“, takze budu muset jeste kousek jit. Taky splachuju denni pridel kesek – jedna je jenom 200m zpatky, tak jdu pro ni – a v kouzelne stromozahradce opravdu nalezam, slava!

Stromozahradka

Zacinam slapat posledni kopec a koukam nalevo napravo, kde by se dala slozit hlava. Vpravo je louka rozrajcena ctyrkolkou, vlevo jsou jasne videt stezky ovci, takze tam radsi ne. U dalsi farmy se ke me pridavaji dve psiska, aby se u brany oddelila a smutne koukala na moje zada. Jakmile zmizi za kopeckem, okamzite se oddeluju od cesty a mizim podel zidky smerem k lesiku, abych nebyl na obzoru viden. Po prejiti mocalem a prelezeni ostnateho dratu se konecne dostavam do lesika plneho kapradi po prsa. Zkousim to vlevo – mocal, stare ohniste, zvireci stezky; vpravo – kapradi, mocal, kapradi; rovne dolu – kapradi, udoli, paseka. Vracim se zpet a kousek za ostnatym dratem skryvam stan v kapradi a vyrabim provizorni maskovani, abych nebyl viden z cesty. Mam ale svedky – kravy. Shlukly se na me strane louky a koukaji, co to tam provadim – varim si veceri . Zmozen po dnesnich cca 24km lezu do spacaku, zapinam za sebou vchod a okamzite usinam.