Posts tagged Cestování

Jak je to s medvědy v Goldenu?

0

Golden je malé městečko s cca 4000 obyvateli, ležící v Columbia river valley, které odděluje Rocky mountains od Columbia Mountains. Protíná je transcanada highway i Canadian pacific railway. U silnice je soustředěno všech 8 místních benzinek, aby na obou stranách města mohly stát cedule ‚next gas service is 150km’.

Downtown Goldenu takhle jednou navečer po dešti...

Downtown Goldenu takhle jednou navečer po dešti…

Centrum Goldenu je jedno malé nic plné hospod a barů, obyvatelstvo tvoří převážně australané a novozélanďané, kteří si sem jeli zalyžovat nebo raftovat a protože se jim tu zalíbilo, zůstali o něco déle. Zbytek tvoří dřevorubci, stavitelé a řezbáři, všichni se usmívají, přestože konopí tu kouří ne úplně všichni. Suburbs tvoří domky nalepené na železniční trati a les. A kde že je těch 4000 lidi? V okolních lesích – na první pohled se to nezdá, ale lesy jsou tu prošpikované štěrkovými cestami, které připojují další a další domky, bytové domy, sruby a ranche – k srdci města a transkanadským. Místo, kde jsem bydlel, je od centra vzdáleno nějakých 13km a na internety v Tim Hortons jsme jezdili povětšinou stopem. Auta stavěla do deseti minut.

Columbia river a Transcanada highway - hned u odbočki k našim srubům

Columbia river a Transcanada highway – hned u odbočki k našim srubům

Jak jsem zmínil minule, pohybuje se kolem spousta medvědů a jiné divoké zvěře (teď nemám na mysli autora tohoto blogu jedoucího v policejním autě z divoké kalby), na ranči poblíž mají i nějaké bizony a hamburgery z bizonů. Co říct k medvědům? Většinou jsou plaší, ale pokud se dostanou do popelnic a ukradnou pytel, schovají se v křoví a hodují a vrčí, takže není moc radno se přibližovat. Pokud se nějaký objevil, šli jsme po něm většinou dva – jeden se sprejem a druhý s lopatou, nebo nějakým klackem – to kdyby sprej selhal, aby ho bylo čím hladit po hubě. Huňáči se objevovali především ráno a protože jsem vstával jako první, tak jsem jich takhle pár potkal. Tihle většinou mizeli rychle, stačilo promluvit či zatleskat a už ukazovali prdel z lesa. Velikost klame – když je na všech tyřech, vypadá jako středně velký pes. Jakmile se ale postaví na zadní, je větší, než já. A má delší nehty.

Jeden z medvědů po ránu (zase foceno jenom mobilem)

Jeden z medvědů po ránu (zase foceno jenom mobilem)

První nucené vyhánění bylo po návratu z běhu. Ležím si tak, protahuju nohy, poslouchám muziku a z venku slyším nějaky jekot, tak si řikám, že mají holky hotovou večeři, jen to doposlouchám a půjdu. Mrknu z okna a vidím, jak Simone v xichtě bílá couvá k mému srubu s velikou mísou salátu v náručí a drmolí tou svojí britskou angličtinou „bae, bae“. Když proti ní v jídelním stanu uvidím obrovskou černou siluetu, je mi jasné, že si nehraje na ovci. Valím ven, zeshora už běží Sean, hážu mu sprej, beru svůj walking stick a jdeme po něm. Nechce se mu/jí, vždycky udělá dva tři kroky a otočí hlavu, jestli to myslíme vážně a mručí u toho, nebo spíš chrochtá. Po chvíli přesvědčování, křičení, tleskání a vyskakování se podělá a odchází do lesa. Asi je mi jasné, proč se podělal – smíchem – vypadáme jako idioti – jeden jenom v trenkách a druhý s kartáčkem na zuby v hubě.

Na druhé straně silnice jsou nějaké postarší stavby

Na druhé straně silnice jsou nějaké postarší stavby

Další setkání jsem měl sólo, když ostatní odjeli do města na nákup a tentokrát jsem se málem podělal já. Jdu se takhle po ránu (spíš k poledni – po noční pařbě) protáhnout na sluníčko (opět v trenkach), když vidím medvěda, jak se nám snaží nenápadně rozpárat síť v jídelním stanu (blbec, hned vedle otevřených dveří). Beru klacek a jdu po něm, obíháme spolu stan – je docela vtipálek, jak si myslí, že mě setřese – a konečně ho přesvědčuju, aby zmizel v lese. A v tomtéž okamžiku se objeví hned vedle mě další medvěd. Pohledem mě přikoval k zemi a naštěstí se lekl stejně, jako já, jen nezůstal přišpendlený na místě, ale dal se na útěk. Nikdy více!

Jiný medvěd, dřevěný - u Briana doma

Jiný medvěd, dřevěný – u Briana doma

Případná jiná setkání už neprobíhaly tak dramaticky, ale co mě třeba udivilo – seděl jsem u ohně, spousta kouře a smradu, o kousek dál mluvili lidi a hrálo rádio – a hned za mnou vykoukl medvěd, který měl očividně kouřící oheň úplně na háku. Jiný nám spořádal svíčky, včetně knotů. Dalšímu bouchla v tlamě plechovka s izolační pěnou (to jsme bohužel neviděli, pouze následky). Taky jsme s jedním hrali na schovávanou – vybral si vždycky uzounký strom, „schoval“ se za něj, vystrčil jedno oko a myslel, že ho nevidíme. No a v neposlední řadě mi semtam chodili srát před stan, naštěstí jsem to nevyšlápl. Tak tohle jsou vtipné zážitky s medvědy z Goldenu, naštěstí.

Spokojení návštěvníci jsou nasycení návštěvníci, teď už jenom marshmallows

Spokojení návštěvníci jsou nasycení návštěvníci, teď už jenom marshmallows

Opouštím Calgary – směr Golden

0

Přesouvací den začal jako den blbec. Třetí pokus vrátit ve Walmartu zboží bez účtenky mi konečně prošlo – dostal jsem dárkový poukaz a ne cash a podle všeho to takhle mohlo projít už napoprvé. Pak to ale začalo – automaty na jízdenky u Light Rail neberou bankovky a s platební kartou měly problém, takže mi ujíždí vlak a začínám tušit problém. Pitomej Walmart a já jsem blbec, že jdu na poslední chvíli a nemám info o automatech. Měním si drobné u dalšího pasažera a říkám si, že jsem měl jet načerno, holt ta moje poctivost…
Po příjezdu do downtownu řeším dilema, zda čekat deset minut na přestup, nebo to dát pěšky, volím druhou variantu a napůl běžím – s krosnou na zádech a malým batohem na pupku. Po nějakých deseti minutách dobíhám na Greyhound station, právě v okamžiku, kdy vlevo do stanice přijíždí metro. Security girl ve dveřích na mě valí oči, jestli jsem se nezbláznil, když jako funící spocenec se domáhám vstupu. Prý tam nic není a jeden právě odjíždí, nenechám se odradit a hrnu se dovnitř. Típe cigárko a valí za mnou, když vidí, že to myslím vážně, a otevírá dveře do odjezdového prostoru, kde roluje bus pryč – je přesně 13:01 a řidič odmítá zastavit a odjíždí. Ženská se mi hrozně omlouvá, že oni musí jezdit na čas a že by se na mě normálně vykašlala, ale když viděla, jak jsem běžel a dobýval se dovnitř, tak to prostě musela zkusit, pěkné. Přebookovávám lístek za $20 flastra a usazuju se v kavárně v hale, kde si dávám odpornej a předraženej burgr, když jsem díky Walmartu nestihl oběd. Při té příležitosti si taky leju Root beer do rozkroku, to aby den blbec mohl pokračovat.

Obydlí původního majitele lotu, vpravo dole v tom stínu mám stan

Obydlí původního majitele lotu, vpravo dole v tom stínu mám stan

Další bus má odjíždět v 19h a jako na potvoru – tenhle nechce a nechce odjet, takže odjíždíme s 20minutovým zpožděním. Proč to tak nemohlo být v poledne? Aspoň máme pohodovýho řidiče, kterej se nenechává vytočit otravným dítětem, co se každých 10 minut chodí ptát, kdy už budeme někde zastavovat. Užívám si trasu, kterou jsem cca před týdnem jel autem a vzpomínám. Těsně než padne tma řidič huláká, že se máme mrknout doprava – medvěd tam dlabe pampelišky a sleduje projíždějící vlak. To je úplněj vyhlídkovej bus!

Takhle vypadjí naše sruby, jinak poušť - jeden z prvních dnů

Takhle vypadjí naše sruby, jinak poušť – jeden z prvních dnů

Před půlnocí jsem vystoupil v Goldenu na benzince, chvíli se motal kolem a ptal se řidičů, jestli nejsou Jim. Zkusil jsem ještě zavolat, ale bylo to stále stejné – nesrozumitelné drmolení někoho zjevně podnapilého :). Po chvíli poblíž prudce zastavil pickup, otevřely se dveře spolujezdce (bohudík) a vypadl rovnou na hubu rovnou na asfalt Rumcajs: “Vitaj, Viktor!” Hodil jsem bágl na korbu a vměstnal se dozadu, kde si mě zvědavě prohlížely další dvě spolujezdkyně a řidička. Tady se mi bude líbit!

Nekonečné gravel roads se táhnou celým Columbia valley, okolo private properties

Nekonečné gravel roads se táhnou celým Columbia valley, okolo private properties

Pokračovali jsme po Transcanada highway směrem z Goldenu a po pár minutách mi bylo jasné, že původní plán (dojít to pěšky) byl zcela mimo mísu, ty vzdálenosti tady jsou prostě jinačí. Po nějaké době jsme konečně zahnuli z dálnice na gravel road do kopce a po chvíli kodrcání (a výhružkách, že mě tam jedou zamordovat) jsme na místě.Tma, bahno, neznámé místo, kde se občas ze tmy vynoří tu strom, tu srub, tu kadibudka… “Tohle je tvůj srub, tamhle v tom funguje sprcha a záchod, máme tu dva medvědy a ráno sem chodí vlci, tak si dej pozor, dobrou noc!” To mě trochu znervóznělo, ale úspěšně jsem první den vykonal jak hygienu, tak i spánek – a to všechno prosím bez napadení medvědem, vlkem či ožralým večerníčkem.

Tak přesně tam lezu, nebo spíš krok-sun-krokuju

Tak přesně tam lezu, nebo spíš krok-sun-krokuju

Další den to začlo: landscaping, logging, building, cooking… A když se objevil Jim – majitel, vypadal spokojeně. Ptal jsem se, jestli má v plánu to otevřít ještě letos, ale poslal mě do kolen odpovědí “tuto neděli.” A opravdu – v pátek byla BBQ party pro kontraktory, co tam staví (a se kterýma se teď soudí), v sobotu byla další párty a v neděli přijel první bus výletníků, takže byla taky party, hraní na kytaru a představování nás – dobrovolníků. Je docela vtipné, že zmínka o medvědech spolehlivě zažene některé výletníky do srubu a už se neukážou a když už, tak mají v očích takový děs, že moje paranoia, každodenně přiživovaná knížkou o smrtelných útocích medvědů, je jako slabej heřmánkovej čaj proti odvaru z durmanu.

Krok - sun - krok - dva zpět...

Krok – sun – krok – dva zpět…

A kdo že je ta naše „skupinka dobrovolníků”? Španělka, která téměř ve čtyřiceti letech opustila slibnou kariéru bankovní úřednice a vydala se na cesty (netipoval bych, že takhle potkám někoho staršího, než jsem já, ale ok, nevypadáme na to :)). Britka, které sbírá zkušenosti cestováním, protože pracuje v cestovním ruchu, takže si dala na nějakou dobu voraz a vrací se z cesty kolem světa, zakotvila v tomhle koutu světa taktéž na dýl, než původně chtěla. Pak tu máme francouzskou stážistku, která studuje marketing a tady nám dělá panímámu. Taktéž spoustu nacestováno, teda až na jižní ameriku, bojí se tam sama a navíc neumí španělsky. No a samozřejmě Rumcajz, Australan, co vlastní bar v Mexiku, ale vyrazil chvíli cestovat – přijel stopem z Montrealu společně s Chorvatkou, která tu odchytla Němku, co byla přes zimu v Yukonu a závodila s psím spřežením, takže teď spolu jezdí stopem sem a tam a občas se tu zastaví přespat a naládovat břicho. Pak semtam někdo další, na týden až dva. Třeba dvě Němky, co už tu jsou skoro rok – koupily si auto, sjely Aljašku a Yukon a teď pokračují na východ, protože se jim blíží návrat do školy.

Vršek sedla - občasné plochy sněhu končí jednou souvislou

Vršek sedla – občasné plochy sněhu končí jednou souvislou

Vyřezal jsem si hůl, ale možností ji využít moc nebylo – po práci jsme většinou relaxovali u ohně, nebo jeli do města. Ale aspoň pár menších výletů jsem dal, částečně sám, částečně ve skupině. Ale opět platí to, co už jsem jednou napsal – bez auta ani ránu. Takže když jsem se jednoho dne pokoušel zdolat útesy nad campem, jenom dostat se na nástup mi trvalo půl dne: to si takhle člověk kráčí po prašné cestě, kolem si to solí 100km rychlostí pickupy, a všude kolem jsou cedulky “private property,” “no trespassing,” “no hunting…” Takže jde pořád dál a dál a dál a snaží se držet směr, kde tuší, že by se dalo dostat nahoru… Mno a potom v jeden nestřežený okamžik – hup do lesa, protože tam u cesty chyběla cedulka zakazující vstup, spousta spletitých cestiček pro koně, čtyřkolky, medvědy (samozřejmě mapy neexistují), vlevo, vpravo, vlevo, vpravo, rovně, vpravo, potom chvíli korytem potoka a šťastná náhoda tomu chtěla, že se prodírám směrem nahoru – na horu. Dodnes nechápu, jak jsem natrefil takovou uzounkou cestičku kdesi v křoví – dle všeho – jednu jedinou. Několik značených hiking trails je na druhé straně Goldenu, ale tady je nefalšovaná divočina. Takže šplhám na Whillowbank mountain, teda spíše se plazím, protože v 60st kopci se o šplhání mluvit nedá, stejně tak o chůzi.

Vlevo nahoře Willowbank mountain, co by kamenem dohodil, bohužel dále neschůdné

Vlevo nahoře Willowbank mountain, co by kamenem dohodil, bohužel dále neschůdné

V první fázi (korytem potoka) mi stále v mysli strašila infografika o medvědech – tohle je přesně ten typ terénu, kde jsem nikdy nechtěl být – úzký kaňon, kterým vede zvířecí stezka, uprostřed mezi balvany hlučí potok, kolem je hustý porost a při chůzi mi do xichtu fouká vítr. Nejlepší možné místo, kde nečekaně vyplašit medvěda. Takže jsem se snažil dělat co největší bugr a pomalu postupoval kupředu (jojo, tenkrat jsem blahovej ještě nevěděl, že máme v údolí grizlici s medvíďaty – vědět to, jdu radši do údolí na pivo). Dešťové přeháňky se střídaly s nálety komárů a mými dýchacími přestávkami, které byly způsobeny spíše špatnou fyzickou kondicí, než faktem, že zdolávám více než kilometrové převýšení – do 2500m. Chvíle brodění totálně mokrým sněhem, stylem dva kroy vpřed, jedno zklouznutí vzad, výhledy, focení, házení kamenů z útesu a konečně jsem v sedle. Špatná zpráva je ale ta, že dál to prostě nejde – hřebenovka je pod hlubokým sněhem a vítr je tak silný, že se o něj dá opřít. Tak aspoň pár fotek na druhé straně sedla a tradá dolů.

Cestou dolů - v Goldenu prší, ta stružka je Columbia river

Cestou dolů – v Goldenu prší, ta stružka je Columbia river

Jak jsem už napsal – o grizlici jsem tenkrát nevěděl, takže jsem cestou dolů založil lokální požár, abych si mohl uvařit polívku a doplnit chlorid sodný. Čas jsem si krátil horským golfem – odpaloval jsem z útesu kamení do údolí pomocí turistické hole a docela mi to i šlo! A pak už zpátky “domů”, cestou přesně opačnou, než cesta nahoru. Jen po gravel road trochu rychleji, protože jsem slíbil, že se do tmy vrátím, vrtulníky ať posílají až pak. A došel jsem akorát včas – holky akorát zburcovaly Jima do auta, že mě pojedou hledat. Díky vaření polívky na útesu ode dneška platím za survival experta :D. Teď jsem si ale dal pořádnou večeři a při běhu pro pivo ošklivě narazil koleno a rameno nepovedeným saltem přes lavičku. Inu, nejvíc nebezpečí číhá tam, kde to člověk nejméně čeká.

Výlet do kamenů, konečná

0

Ráno jsem vstal s východem slunce a pozoroval, jak se kaňon plní světlem. Pak jsem se odhodlal vylézt z auta a na okraji se pustit do přípravy snídaně. Od severu kaňonem táhl studený vítr, tak jsem zbudoval větrolam pro vařič, ale moc platné to nebylo – sotva jsem vodu ohřál. Vločky ovšem byly tentokrát lepší, než kdykoliv dříve! Postupně se začali trousit fotografové a podobná turistická havěť – od těch slušných (pozdravili jako první), až po ty neslušné (nenamáhali se ani odpovědět na pozdrav). Dojedl jsem, vytahal z chodidel pomocí špendlíku a pizety vzpomínky na včerejší procházku potokem a rozhodl se vyrazit dál, Sam stále spí.

Snídaně @ Horsethief canyon

Snídaně @ Horsethief canyon

Stále přemýšlím na Royal Tyrell museum, ale když jsem tam dojel a viděl to množství autobusů a řvoucích adolescentů, bylo rozhodnuto – koho zajímají miliony let staré zdechliny? Takže jen krátká procházka po naučné stezce kolem a pak už směr Wayne – ghost town. Po kratším průjezdu kaňonem přes devatero mostů přijíždím k Last Chance salloonu, jinak tu k vidění kolem nic není, jsem zklamán. Pár starých fotek a situační nákres tomu nijak nepomůžou, chci vidět ty rozpadlé barabizny, tohle není ghost town! Tak si aspoň dávám v saloonu pořádný kafe a cítím se jako opravdovej cowboy (utahanej a špinavej, ale spokojenej), přestože tohle bývalo hornický městečko. Na chvíli jsem se tu vyplázl, potrénoval ovčáky a teď už tradá směr Calgary – vrátit auto :(.

Last chance saloon

Last chance saloon

Bral jsem to hopem, po místních přehnaně rovnějch silnicích to jelo úplně samo. Krátká zdravotní zastávka ve Strathcona posloužila k vyhození pěti babek za nákup čerstvého juice a spořádání zbytku pizzy ze včerejška a pak už pouštím Tři sestry, volume dávám na max a pokračuju nach Calgary. Propletl jsem se městem za hlasitého hulákání “dám si sedm piv a jednu zelenou”, zastavil u Franka a Judith, vyházel kufr a trochu káru umyl, aby se neřeklo (a neplatilo). No a protože se mi nechtělo s autíčkem loučit, tak jsem vyrazil do “zbohatlických čtvrtí“ na předměstí, hrál na harmoniku a mával na holky. Až jsem usoudil, že je toho dost (a bolela mě huba), pustil jsem se směr autopůjčovna – chevyho vrátit. Vybral jsem si pěkný čas – peak hour, takže jsem se mačkal v zácpě. Navíc jsem netrefil ulici (downtown je jednosměrný), tak jsem si to celé pěkně objel ještě jednou. A co čert nechtěl – 100m před odbočením do garáží půjčovny mě málem smetlo metro, to by byla pěkná trefa, kdyby se mu to povedlo. Naštěstí má dobrý brzdy a zvon – jako šalina!

Není tady místo, technika je všude!

Není tady místo, technika je všude!

Auto v pořádku vráceno, co dál? Pěšky se mi dneska domů nechce a když už mám zaplatit $3 za metro, proč se trochu nepovozit? Koupil jsem si gigantickou ledovou tříšť s příchutí zeleného čaje a za hlasitého srkání vyrazil. Pár dní nemytej, ve špinavým oblečení, přeplněnými vozy metra – vstříc dobrodružství :). Konečná, konečná, nápad, nákup – pstruh a aloe vera, bude hostina. Teda byla hostina, teď už se válím, pod zadkem mám měkkou postel, okolo sebe hromady špinavých krámů a moc se těším do sprchy. Rockies trip je u konce, úspěšný Rockies trip. Král je mrtev, ať žije král! Pozítří tam pojedu zas!!

Výlet do kamenů, na prérii

0

Ráno je jako z kresleného filmu – vlhko po dešti, modrá obloha s vysoko plynoucími beránky a horký vzduch tetelící se nad prérií. Projíždím centrem Stettleru, vypadá to tam jako v modernějším westernovém filmu, všude trucky a zastavený čas, ani nikdo nikam nespíchá. Cestou k benzince potkávám v protisměru starého sikha na kole, vlají za ním šedivé vousy a mě to hrozně rozesměje, dneska bude dobrý den! První neplánovanou zastávkou bylo Big Valley – kdysi důležitá zastávka vlaku mezi Edmontonem a Calgary, než se trať posunula směrem na západ, aby pak byla zrušena docela. Okolo “města” jsou pozůstatky drážních budov, ve městě pak zbytky zašlé slávy kovbojů, hráčů pokeru a těžkých parfémů lehkých žen. Místní tu udržují venkovní železniční muzeum, tak jsem je prošel, dostal (a zrealizoval) nálad, dopil kafe a vyrazil dál.

Big Valley train station

Big Valley train station

Držím směr k Dry Island Buffalo jump / Rumsey – mám jenom orientační mapku – a něco mi říká, že budu muset z asfaltu na gravel. A taky že jo – polehoučku driftuju mokrou polňačkou a každou chvíli vykukuju, jestli nejsem ušlej. Konečně na místě – chvíli se zubím z útesu na badlands a pak risknu sjezd dolů, i když je tam spousta varování. Sunu se krokem, ale hned v první serpentině se mě po bahně pokouší předjet vlastní zadek, tak radši ani nepřemýšlím nad zpáteční cestou – teď si to užívám a to je důležité. Parkuju a vyrážím na hike – nad hlavou mračno komárů, pod nohama kojotí stopy, řvoucí cvrčci kolem a nahoře na útesu školní autobus s povykující drobotinou. Úplně soucítím s řidičem a tuším, že přemýšlí nad tím, jaké by bylo dát těm paviánům ochutnat na vlastní kůži ten 40m buffalo jump, hlavně aby byl klid.

Dry Island buffalo jump

Dry Island buffalo jump

Sundal jsem boty a vlezl do koryta potoka, abych se pokusil dostat k řece. Chvíli se brodím po proudu a sleduju stopy zvěřea najednou mi prava noha zajede do bahna až po koleno, mlask. A po dalších pár metrech i ta druhá, mlask na druhou. Navíc jsem došel k čemusi ne nepodobnému mangrovníku, tak jsem se obrátil zpět, že to zkusím proti proudu, kam až se dostanu. Přitom jsem myslel na to, jestli ty flíčky na nohách jsou piavice a jestli se vytahují solí nebo octem (a protože ani jedno nemám, tak jestli na ně bude platit instantní polívka).

Kaktus

Kaktus

Pijavice to naštěstí nebyly, tak jsem rozdělal oheň a tu polívku připravil pro sebe. Poobědval jsem a začal se škrábat z rokle. Nikdy více tohleto, alespoň ne s automatickou převodovkou!! Opět jsem to stočil na jih a pokračoval desítky km polňačkama a blbnul. Když si vzpomenu, jak opatrně jsem na to poprvé najížděl, musím se usmát – teď si užívám, jak auto po blátě a štěrku plave a dávám mu pořádně zabrat. Každý v protisměru se zubí a mává, tady se mi líbí! Konečně jsem dojel na highway a okolo mě lítá bláto a šutry, jako z traktoru. Nedivím se těm redneckům, že s pickupama jezdí po dálnicích jako hovada, je to docela sranda. Znovu průjezd kaňonem, tentokrát ale po asfaltové silnici, takže to napravuju odbočkou pro geocache – ještě šílenější polňačkou. Na severu černo, obzor občas protne blesk. Snad budu odtud zavčas pryč, jinak se z toho bahna nevyhrabu.

Jízda nocí, jízda ránem...

Jízda nocí, jízda ránem…

Zpátky na highway jsem vytáhl foukací harmoniku a začal s učením se. Pomalu se mi povedlo správně směrovat fuk, potom jsem dal stupnici a nakonec ovčáky čtveráky, který jsem dále poctivě piloval. Bouřka přišla blíž, tak jsem opět odbočil ze směru jízdy, projel vesnici a usadil se na kopci nad ní, odkud jsem pozoroval průběh bouřky a za zvuku kapek mlátících do střechy pokračoval ve foukání ovčáků.

Farma

Farma

Po dešti jsem vyrazil dál a dojel nad Drumheller, k rokli zlodějů koní. Chvíli jsem se kochal dalšíma rozervanýma útrobama země z místa, kde budu nocovat a potom vyrazil směr město s geocachingovýma zastávkama. Malé městečko s velkou policejní stanicí a největším umělákem na světě. Myslím dinosaurem! Obešel jsem párkrát centrum ve snaze najít pivo a pizzu. Schovanej liquor jsem záhy vypátral a při cestě zpátky s basou budweiserů v podpaží našel i pizzerii, odkud se zrovna hrnul černoch “Y brotha wazzup U ok?” Tak jsme na sebe chvili hulakali a nakonec mě nechal vejít a odjel, aby se po chvíli za mohutného dunění basů zase vrátil. Pizza za 18 babek, no to mě po… ale aspoň je to 1+1, tak to se snad i dá. Spěchám zpátky za opuštěné město (otevírací doba skončila), aby mi to nevystydlo, ale stejně to nevydržím a do jedné se pouštím – část mi končí v klíně, tak dalších pár km večeřím odtud. Konečně se na místě můžu směle vrhnout i na to pivo!

Horse thiefs canyon

Horse thiefs canyon

Po chvíli poblíž zastavuje jeep, vyskakuje týpek a zuřivě se v něm prohrabuje. Jdu se mrknout a zeptat, co blbne – další nocležník. Sam, australan – těší mě, že nejenom češi takhle nocují. Dávám mu pivko a on mezitím popisuje, že takhle drandí už šest měsíců – začal na jihu US a pokračuje na Saskatchewan, cestou si postupně tuní jeep, takže mi předvádí spoustu DIY vychytávek. Such an inspiration!

Výlet do kamenů, velký přejezd

0

V noci místy pršelo, takže mě střídavě budily kapky bušící do střešního okna, různé přeležené části těla a zima. Vždycky jsem se ale nějak přetočil a znovu usnul. Až notnou chvíli po úsvitu mě ze spacáku vyhnal spáč z auta vedle. Nebo spíše spáčka – pozdravili jsme se, prohodili pár vět a já přejel na zakázané parkoviště uvařit si snídani, ona vyrazila nahoru na Sulphur ridge.

Ještě jednou výhled ze Sulphur Ridge

Ještě jednou výhled ze Sulphur Ridge

Po vydatné snídani (pro změnu kaše z ovesných vloček a marmelády) jsem šel zkusit štěstí na vytápěnou toaletu poblíž – pro vodu, umýt nádobí a převlíct se, fakt bylo otevřeno, zřejmě ceou noc (že bych se pustil do výroby stránek “sleeping on toilets”?)! Hadry, ve kterých už jsem v kuse několik dní začínají být trochu cítit dobrodružstvím, tak jsem rád, že za chvíli otevírá lázeňský bazén a já se před cestou do Edmontonu a všema těma návštěvama převleču do čistých. Ještě bych to ale pár dní snesl, aby to bylo intentzivnější a dobře jsem si to zapamatoval. Naházel jsem věci do tašky a vystál si frontu k bazénu. Pořád mě zaráželo, proč na mě všichni tak čučí, copak jsem cítit až tak moc? Až při vybalování jsem si všiml, že taška, kterou jsem měl, byla z Liquor depot, takže jsem vypadal, jako bych šel ze srazu anonymních alkoholiků. No bóže, to je toho :). Párkrát jsem se skoupal a po pár hodinách mě přestalo bavit koukat se na rochnící se tlusťochydebatující o jídle, tak jsem vyrazil pryč.

Pocahontas

Pocahontas

Sjel jsem dolů do Pocahontas, zkusit najít nějakou kešku aspoň tady, když se mi nahoře nedařilo. Pocahontas je bývalé důlní městečko, teď tu není nic, než pár trosek a vyasfaltovaná cestička z parkoviště pro bezbariérový přístup. Z asfaltu jsem prchl na zřejmě zvířecí stezku, vešel mezi čerstvě olistěný poplery, svítilo slunko, pršelo a údolí nádherně vonělo medem. Tak jsem si sedl do starýho důlního vozíku, sundal boty, zavřel oči a poslouchal, jak řvou ptáci. Pak jsem posbíral svých pět švestek a vyrazil na Edmonton – s deštěm v zádech a místy i na čelním skle.

Pocahontas

Pocahontas

Když jsem přiletěl, nedokázal jsem si představit, že bych se tu pohyboval autem v místním provozu. Teď jsem ale dojel do Edmontonu vyzvednout poštu. Jen tak, bez navigace, like a boss. Za ty dva týdny, co jsem tu nebyl, se stromy v ulici olistily a málem bych to tam nepoznal. Obálka s prodloužením víz byla připravena, odmítl jsem pozvání na grilovačku a nocleh a pokračoval dál na jihovýchod – mám to dneska ještě pár set kilometrů a opět mě dohnal déšť.
Po chvíli jízdy na dálnici a poslechu Beastie Boys jsem odbočil vpravo – k jihu – a přepnul na Fever Ray. Dlouhá rovná čára silnice do nikam, na kterou se místy napojují prašné a kamenité cesty k farmám a ropným polím.Jedno mrsknutí bičem a zkrvavený šrám na zádech rozorané a “zkulturněné” prérie, po které se kdysi proháněla stáda bizonů. Teď jedné velké obilnice občas protkané malými rybníčky, semtam vymletou strží (přecházející v badlands) a kvákáním žab. Dalo se do deště, východní obzor křižují blesky.

// chybějící fotka prérie, musím ji někde dohledat

Držím nohu na plynu, řítím se vyšší, než povolenou rychlostí a stejně mě semtam předjede nějaký redneck truck, kterému z korby lítají prázdné plechovky od piva, nebo smutně kouká moknoucí pes či jiná zvířena. Desátá hodina odbíjí a konečně přijíždím do Stettleru, první couchsurfing experience – dala mi klíče od domu a má i sypaný čaj! Už jsem říkal, že to tu mám rád?

Go to Top