Posts tagged Cestování
Jedlé trávy
0Vyzvedl jsem auto, bylo to rychlé – nikdo se na nic neptal, nikdo nic neříkal. Jen mrkli na rezervaci v počítači, půjčili si kreditku a mezi dveřma na dálku auto odemčeli, aby pozdravilo a zase za mnou zavřeli. Chvilku jsem se motal okolo a fotil si škrábance a gumy, abych nebyl vzat na hůl, ale nakonec jsem zasedl a vyrazil. Půjčovat si auto v Berkeley a ve špičce se snažit dostat do Oaklandu a potom ven z města nebyl nejlepší nápad, ale co už nadělám. Naštěstí jsem předchozího večera nainstaloval aspoň jednoduchou navigaci, takže mi pravidelně mizící nejpravější pruh a moje následné sjíždění z dálnice zas tak nevadilo (kecám – nadával jsem hodně a nakonec se i ztratil).
Všechno však dobře dopadlo a probojoval jsem se pro svoje věci a natrefil 580 silnici směr Dublin. Řítím se na východ a hýkám nadšením nad zlatavými kopci oddělujícími Bay od nejúrodnější části US and A. Bohužel se kvůli dopravní situaci zas až tak moc kochat nemůžu, takže si slibuju, že se sem po návratu ještě vypravím na výlet. Nákup ve Wallmartu jsem trochu protáhl, takže dále pokračuju až za tmy. Přijde mi, že po přejetí hřbetu směrem od pobřeží slunce zmizí nějak rychleji. Bez navigace, s nekonečnými opravami silnic a tmou se opět ztrácím a mířím severně – na Stockton. No co už, jdu přespat v první obydlené zatáčce – v tomto případě Copperopolis, což je spíš město duchů.
Ráno mě budí nad kopečky lezoucí slunce, které pere přímo do čelního skla. Za chvíli začne peklo, musím vyrazit vstříc Yosemitům. Opět bloudím, takže přijíždím na finální křižovatku s mnohahodinovým zpožděním. Ale aspoň jsem si prohlídl krajinu díky jízdě po venkovských silnicích, namísto raketovému letu po dálnici. Stoupám z Moccasinu nekonečnými serpentinami až kamsi do nebe a jsem vděčný za pomalíka brzdícího kolonu někde vpředu, protože se můžu kochat.
Sjíždím na první Ranger Station, sonduju informace a pro jistotu si nechávám vystavit fire permit. Jsou rádi, že jsem se tu zastavil – přece jenom tudy asi většina lidí prosviští vstříc Yosemite valley a tady se moc nezastaví. Taky si uvědomuju, že jsem měl vlastně předchozího dne štěstí – kdybych nesjel a nezabloudil, vůbec bych potmě neviděl ono stoupání a navíc neměl kde spát – velká část Stanislaus national forest lehla popelem a platí tu i zákaz zastavení – z bezpečnostních důvodů – natož abych se tu někde mohl skrýt a přespat.
Spáleniště všude kolem je pro mě neuvěřitelné, pahýly stromů a v troudu pod nimi k životu probouzející se nová generace – kam až oko dohlédne. Odbočuju k přehradě Hetch Hetchy a pořád musím brzdit, protože se mi pod kola snaží dostat sebevražedné veverky. Vůbec už se nedivím tomu množství mrtvolek rozsetému tady všude po silnicích (a zástupy mlsných vran poblíž).
Cesta se klikatí místy borovým lesem, místy spáleništěm, semtam je vidět potůček, semtam cedule zakazující zastavit. V jeden okamžik se přehoupnu přes hřeben a v dálce mezi stromy poprvé vidím charakteristické oblé yosemitské kopce a mezi nimi schovanou přehradu. Nedá mi to, na chvíli zastavuju a s dalekohledem se kochám, ať to není takový šok, až tam přijedu. U nádrže je pekelná výheň, bohužel se tu nesmí koupat. Tak namísto svlažení se v chladivé vodě podnikám kratší hike k jednomu z vodopádů, poskakuju po hrázi (za vyděšených pohledů asijských turistů) a cestou zkoumám naučné cedule, takže můžu připojit i historický odstaveček.
Název údolí pochází z označení původních obyvatel – hatchhatchie – jedlé trávy, takže je jasné, co tu domorodé či kočující kmeny dělaly – jedly trávu (případně lovily ryby či zvířata, které tu jedly trávu, nebo sbíraly žaludy popadané mezi jedlou trávou). Potom ale někdy v polovině devatenáctého století přitáhli hledači zlata a chovatelé dobytka a dál už se člověk o původních obyvatelích nic nedozví. S údolím se ovšem pojí i další zajímavý historický fakt – jedná se o první místo v americké historii, u kterého byl veden vyrovnaný souboj “divočina vs rozvoj.” Na jedné straně tu byla potřeba výstavby zásobárny vody pro San Francisco a na straně druhé ochranáři divočiny s Johnem Muirem v čele. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se tak jednalo o okamžik změny přístupu k bohatství amerického kontinentu – doposud američané nazírali na divočinu jako na něco, co je potřeba zkrotit, ovládnout a využít její (domněle nekonečné) zdroje. Nebylo to nic platné, oheň a zemětřesení pobořilo San Francisco a veřejné mínění se přiklonilo potřebě přehrady, která tak byla roku 1938 uvedena do provozu.
Z hráze cesta pokračuje ve skále vystříleným tunelem, víceméně jediný stín a chládek na celém dnešním výletu. Pokračuju vstříc Wapama Falls, více v tomhle pařáku nedám, musím se aklimatizovat. Tak nějak mi něco říká, že zítra Half Dome zřejmě nedám. Míjím první vodopády – Tueeulala falls – vyschlé, tečou jenom na jaře. Brodím se dál uschlou trávou, ohořelými pahýly a štěrkem k těm dalším – větším – taky vyschlým. Tak se aspoň zašívám do stínu, na oslavu otevírám pivo a Campbells polívku a snažím se dát si dvacet. Nedaří se, místní mravenci zjistili na placáku nezvaného návštěvníka, tak zahájili útok, sesypali se na mě a začali zuřivě kousat. Zbaběle balím a prchám zpět.
Cestou jsem totiž z auta viděl potok, který by mohl být dostatečně velký na příjemné osvěžení. Na parkovišti opět budím pozdvižení, protože si na hlavu narážím klobouk plný vody a vypadám, jako vodník. Ale je to neuvěřitelně příjemné! Konečně potok. Ignoruju vyděšenou zvířenu na protějším břehu, zuřivě ze sebe rvu oblečení a lehám si do vody právě v okamžiku, kdy po mostě nade mnou projíždí autobus plný turistů. Tomu říkám načasování – ještě, že jsem už od té nádrže vypadl!
Yerba Buena I
0Příjezd do Bay
0Přeskočím prostor i čas! K nějakému týdnu v Seattlu a okolí nemám moc poznámek a ani se toho moc nedělo – jezdil jsem na kole, chodil na výlety, byl pozván na baseball, venčil psa, trénoval golf… O tom se moc psát nedá, takže snad můžu posloužit aspoň několika fotkama někde na Pinterestu.
Probudil jsem se na nádraží, kde jinde taky. Tentokrát ovšem ve vlaku. 5:40, zřejmě Sacramento, takže svítání uvidím v Kalifornii. Chyba lávky, trčíme tu skoro hodinu, vlevo beton, vpravo jiný vlak. Když konečně vyrazíme, je slunce už dobré dva palce nad obzorem a nazlátlou září zaplavuje nekonečnou rovinu kolem. Ne nepodobnou zkulturněným prériím Alberty. V tomto případě ovšem o něco kulturnější – je tu více silnic, sloupů, protivodních náspů a vesnic. A palmy. Davis, další město – z vlaku je vidět starý srub, asi zase zrekonstruované bydlení zakladatele města, jak je tu zvykem. Mezi vším tím betonem a asfaltem působí směšně a uboze. A současně fascinuje, aspoň mě – před sto lety tu bylo jenom tohle, žádné cyklostezky, žádné motely, žádné kavárny, jen čerstvě postavená trať Western Pacific Railroad a zárodky budoucího města. Tohle mě tu celou dobu fascinuje asi nejvíc a vždycky, když se bavím s někým starším, tak se na to ptám. Většinou nevědí, bydleli jinde (nejlépe na druhé straně kontinentu a s rodinou se stýkají výhradně o Vánocích).
Svištíme na jihozápad, v dálce se objevují kopečky, jejichž předzvěst jsem tušil včera v Oregonu. To ta moje úchylka studování fotek míst a krajiny. Míjíme pole, ovocné sady, koně… Kopce jsou stále blíž. Údolí jižněji přejde v zelený poklad Kalifornie, který je ohraničen troudem kopců vypálených jižním sluncem (na západě) a nekonečnými požáry (na východě).
Dobytek na zažloutlé trávě, zavlažovací kanály. Přímo na západě se nad kopci tyčí hradba mraků, blížíme se k zálivu. Znám to tu, velmi dobře to tu znám. Deja vu? Ne, když jsem tu byl naposledy, tenhle vlak jsem řídil. Byl jsem mašinfíra. Japonka vedle mě střídavě seká jednu fotku za druhou, klimbá, nebo zuřivě mlátí do klávesnice. Žádné kochání se krajinou, cestovat bude až doma. Noříme se do mraků, přejíždíme Susie bay a blížíme se do Berkley. Čas vyrazit hledat moje věci a chystat se k odchodu. Další dobrodružství začíná, zatím mám jenom drobného tucha, kam vůbec půjdu.
Hurricane ridge
0Výlet do hor zahajuju netypicky ve visitor centru, které bylo včera zavřené už od čtyř hodin. Získané informace mi však příliš radosti neudělaly. Z Olympic national parku vede výběžek až do Port Angeles, tak jsem chtěl dát krátký hike tudy, ale zjišťuju, že tam žádná pěší trasa neexistuje, pouze silnice. Tak si beru letáček se slepou mapou a valím a stopa.
Hned po pár vteřinách zastavuje první auto – Jehovisti mi dávají letáček a zase odjíždějí. Ještě to pár minut zkouším, ale nakonec jdu pár set metrů výš – na lepší flek a sotva hodím bágl na zem, už zastavuje auto. Další Kaliforňan, který ovšem pochází z této oblasti. Probíráme možné hikes okolo, Kalifornii a pro změnu můj trip, jako další mi rozmlouvá návštěvu Yosemites v sezoně a najednou jsme u vjezdu do parku a ani se mi nechce vystupovat. Tentokrát jsem si poctivě koupil pěší vstup a domluvil se s rangerem na schování batohu přímo na bráně – konečně někdo, kdo se nebojí výbuchu! Beru pár potravin, flašku s vodou a vyrážím nalehko. Na trailhead nakonec volím delší – okružní – trasu a až když jsem na ní mi dochází, že tu nejsou kilometry, ale míle. No co už, nějak to dopadne.
Pozvolna stoupám lesem, o něco sušším než v Tofinu, o něco méně pralesovitým, o něco civilizovanějším – po pěkně prošlapané a udržované stezce. Jakmile se ocitnu nad jeho hranicí, okolo explodují horské louky nádhernou paletou barev. Skalky, kleč, potůčky, pozůstatky po horských kozách a po chvíli tábořiště. Teda, sem musím někdy i se stanem, to je nádhera!
V sedle, kde si konečně pořádně bolestivě uvědomuju, že v mapě ofocené z informační cedule jsou míle a sám sebe se snažím přesvědčit, že už budu v půlce, potkávám v protisměru dědulu, co tu dobrovolničí. Nese si krumpáč a pár pracovních rukavic. Dlouze mi vypráví o okolí a o pracech, které během dneška stihnul udělat. Líbí se mi to – prostě se během dne sebere, jde na vycházku a když se mu někde něco nezdá, tak na tom začne pracovat. Pořád musím přemýšlet, jestli by mě ochranáři skopli do údolí, kdybych třeba v Krkonoších začal někde opravovat cestičku. Doporučil mi pár dalších tras a výstupů, tak aspoň šplhám na nejbližší vrchol a dlouze se tam kochám a žasnu – mořem na straně jedné a zasněženými vrcholky na straně druhé.
Obcházím horu, lezu do dalšího sedla, pak do dalšího, dává se do deště a pořád mi v hlavě hlodá, jestli jsem náhodou nepřešel odbočku zpátky, protože jdu pořád dál a dál. Že já si vždycky, když jdu někam “na krátkej výlet do hor” nepřipravím mapu. Ale aspoň je to větší dobrodružství. V dalším sedle je stádo koz a konečně odbočka směrem zpět – donekonečna po hřebeni a pro změnu nahoru a dolů a nahoru. Najednou to mezi hromadama sněhu padá a poprvé vidím Lake Angeles, které bylo mým původním cílem, než jsem se rozhodl vyrazit hlouběji do hor.
Neuvěřitelně se těším na koupačku a především na svlažení hrdla – voda už dávno došla a není kde nabrat nová – jsou tu jenom špinavé hromady sněhu a semtam blátivá louže. Dopomáhám si hroznovým cukrem, protože dvě musli tyčinky a zbytek jerky jsem už dávno dožvejkal, zásobám dole v batohu na bráně je dobře. Sotva pletu nohama a snažím se nemyslet, v kolik že zavřou tu bránu a batoh mi tam zůstane do rána. Zajíc na mě chápavě hledí.
Konečně jezero – dva borci tam stanují, tak chvíli smalltalkujeme, pak si užívám krátkou koupel v ledárně, nabírám vodu a prchám. Ze stromů visí spousty pavučin, na kterých se houpají housenky, takže jich mám po chvíli plný obličej, brýle a vůbec celkově vypadám, jako veliká kukla řítící se dolů z kopce. Naštěstí už jsou tu potoky a občas nějaká borůvka. Konečně jsem zpátky na trailheadu u mapy, díky které jsem se tak hloupě rozhodl – na druhou stranu jsem za to rád, bylo to velmi intenzivní dobrodružství! Na bránu už jenom pár kroků, do zavíračky cca hodinka, dal jsem to!! Získávám batoh a spoustu XP. Za devět hodin jsem v sandálách dal to, co se tu chodí jako dvoudenní tůra.
Stop dolů trvá docela dlouho, nejezdí tu skoro nic. Docela dlouho = 15 minut – couvá mi zpět auto – kanadský pár středního věku se směje a prý že nevypadám tak nebezpečně, jak se jim prve zdálo. Tak se smějeme všichni tři a cestou dolů řešíme CZ75, čechy a strach v Americe. Vezou mě úplně na přání až k Safeway, kde si navzájem děkujeme a pro změnu se nechceme rozejít.
A já si plním sen – celou cestu zpět jsem myslel na borůvkovej koláč a velikou lahev jogurtu. Nakonec ten koláč ani nemůžu do hlavy natlačit, jak moc je velikej. Pak opět zneužívám místní free interweby a vytipovávám pár fleků na spaní – tentokrát dole ve městě. První byl propálen velmi záhy – hned za policejní stanicí, schován za antonem, popíjím pivko a vylekávám několik kadetů, kteří málem strachy prchnou. Tak si dávám jenom dvacet, pokračuju na druhej flek – obsazen – abych skončil na dvoře jakési prodejny vířivek a bazénů, ze kterých si stavím visuté lůžko. Ale i tak tama kdosi ráno projde – z kopřiv a houští okolo profrčí podivná postava asi půl kroku od mé hlavy, aniž mě postřehne. Dobře se umím maskovat! Spaní na výbornou, bylo tu tepleji a méně vlhko, než včera. Takže jsem za rozbřesku připraven na náročný přesun do Seattlu. Busem do Sequimu, potom do Port Townsend a dál asi loď a to, co je napsané ve hvězdách. Ale o tom až příště!
Vzhůru dolů – do států!
0Victoria pro mě byla docela zklamáním. Možná přehnaným očekáváním, možná fackou způsobenou rychlým návratem do civilizace, kdo ví. Největší podíl na tom ale asi budou mít turisti a fakt, že město je jim hodně podřízeno, aspoň centrum, kde jsem těch pár dní trávil. Úplně se někam vytratil ten wow efekt, který jsem zažil po příjezdu do Vancouveru.
Zůstal jsem v hostelu přímo v centru (tedy v přístavu), což byl dorm pro čtyřicet lidí. Ale ta postel, Ta Postel! Po tom týdnu a něco na alumatce v malým stanu v permanentním vlhku deštného lesa a zkondenzovaného dechu. Hardcore cestovatelů tu moc nebylo, všehovšudy jsem potkal jenom Jesse – britku, která brázdí Vancouver island na kole taktéž s malým ultralight stanem z wallmartu. Ostatní byli “city folks” a prohlížeči muzeí, čemuž jsem na chuť nikdy moc nepřišel.
Ale aspoň jsem to zkusil – stejně jako v Edmontonu jsem tu navštívil Legislature building, ale pokud bych měl tyhle dvě místa porovnávat, tak raděj vypracuju slohovou práci na téma “Srovnáváme jablka s hruškama.” Bylo to krátké, nudné a navíc v ohromném chumlu lidí. Jediný světlý okamžik byla sehraná scénka, kdy nás navštívil sir James Douglas, svého času guvernér BC a Vancouver islandu (ano, byly to dvě separátní kolonie). V dobovém oblečení samozřejmě a s úsměvem zarámovaným kotletama. A pak nás vyhnali zpátky na ulici.
Využil jsem civilizace a své averze k davům a vydal se do postranních ulic, abych našel prodejnu s outdorovým vybavením. Udělal jsem si totiž v lese tak hustou kaši, že jsem zlomil spork a přestože s homemade dřevěnou rukojetí fungoval dál, nebylo to ono. Nakonec jsem pořídil spork titanový a udělal si radost thermarestkou, bivakovacím pytlem a několika ve vakuu sušenými jídly. Od teď budu profesionál! Stan tu nechám a budu kempovat nenápadně. Navíc ubyde místo v batohu, i když bych ho rád vyprázdnil ještě víc – už vidím, kolik krámů zbytečně tahám (ale vyhazovat se mi samozřejmě nechtějí).
A když už jsem si potvrdil jeden zlozvyk (nevyhazování krámů), hned jsem přidal i další – vyrazil jsem směrem na vyhlášenou fish&chips hospodu, ale protože jsem dříve potkal zajímavou perskou restauraci, tak jsem pojedl tam. Beef gourmeh sabzi, megaomnom po všech těch konzervách. Musím zagooglit recept! Na vytrávení ještě malá procházka k Juan de Fuca strait podívat se na tmavé siluety kopečků a světla v Emérice a cestou zpět snaha dostat se do onoho už zavřeného fish&chips stánku, pouliční umělci a spát, zítra začíná přesun století.
V přístavu, pěkně uveleben v koutě, jsem se konečně začetl do Kindlu a ani nepostřehl, jak se hala zaplnila. Takže jsem čekal, až se věichni nechají odbavit, co se budu mačkat ve frontě. Ukázalo se, že to byla chyba. Jdu na odbavení jako poslední a počítače US customs mě odmítají přijmout. Chvíli se zamýšlím nad svou minulostí, ale nedávám na sobě nic znát a nechávám se popohánět od jednoho počítače k druhému, abych nakonec uslyšel, že mám smůlu a do US mě nepustí. Teď ne, možná další lodí. No co už, aspoň si dám ty vysněné fish&chips v onom výše zmíněném stánku!
Na druhý odpolední pokus se deru do dveří jako první a na druhý sken pasu a otisků prstů to vychází. Moji radost přehluší jenom výkřiky paranoidního oficíra, že tam všechno vyletí do vzduchu, protože jsem nechal batoh opřený o stěnu o kousek dál. Povede se mi ho uklidnit bez waterboardingu někde na Kubě a už stojím frontu na loď. Prochází kapitán, který mě okamžitě poznává (narozdíl od imigrační úřednice), směje se a znovu se omlouvá, že mě předtím nemohl vzít. Na palubě je kulové – jenom předražené občerstvení a druhé patro s vyhlídkou. No a pak ještě bokem prodávají chlast a cigára – ale to potají, ne jako jinde – člověk si musí vystát frontu a v katalogu si ukázat a doufat, že mu to odněkud přinesou. Neriskoval jsem a radši bloumal po lodi a na horní palubě vychutnával ledový vítr a spršky slané vody. K batohu odhozenému opodál jsem se vrátil akorát včas, protože už tam zase běhal jinačí starostlivej občan s výkřiky “it will blow us up” a nekolikrát se ujišťoval, že je to opravdu můj batoh a nebude muset jít nic nikam hlásit. U srs? Really? Tohle bude peklo! Všichni jsou podělaní strachy, chjo.
Ale ne, vystupuju bez předsudků, nebo se o to aspoň snažím. Imigrační pohovor tomu napomáhá:
– kde bydlíš?
– v česku…jo ty myslíš tady…v hostelu.
– a pak?
– u známých v Seattlu.
– kdy se vracíš do Kanady?
– nevracím, mám let domů z LA.
– můžu vidět letenky?
– ještě je nemám vytisknuté.
– OK, pěkný den!
Ve frontě před celnicí to vypadá, jako na sešlosti nějaké větší rodiny – všichni spolu tlachají, děcka běhají v rámci celé místnosti a docela drze se vyptávají úplně cizích lidí, nebo se jim hrabou ve věcech… Nikoho to nevzrušuje. Něco takovýho jsem ještě neviděl, dospělí jsou očividně zvyklí těm malým paviánům ve všem vyhovět, i když jsou cizí. Hned venku se potkávám s prvním americkým návykem – informace jsou zavřené už od čtyř, přijel si pozdě, sežeň si sám. No co už, o kus dál tahám informace z holčiny, která ze mě nevytáhla podpis na anti-antibiotickou kampaň. Tak aspoň na základě toho nacházím eko-potraviny a po chvíli Safeway (levnou krmi a především levné pivo – ke koupi přímo v regálu v supermarketu!!!). Jako bonus mají Safeways 24/7 a relativně rychlý internet zdarma, takže vybírám pár míst k přespání a vyrážím do terénu.
První flek má sice pěkný výhled, ale je to venčírna psů, navíc poměrně frekventovaná, tak tam jenom schovávám bágl a pátrám dál. Překvapuje mě, kolik je tam všude po ulicích divoké zvěře. Opět se vkrádá nedobrý pocit – kvůli medvědům – takhle v civilizaci je nemám rád, protože jsou zvyklí rabovat popelnice a lidí se nebojí. Takže na základě toho volím i spací místo – louku dále od lesa s pěkným rozhledem okolo. Při vyzvedávání batohu mě vyrušili týpek z Kalifornie a z Chicaga a hned se dávají do řeči a protože vidí batoh, tak navrhují i sobotní hike. To už ale budu v Seattlu, tak jenom chvíli debatujem o cestování, mém výletu, americe, pořád se omlouvají, že mě tam vyrušili… Dopíjím škopek, západ slunce skončil, tak se přesouvám na vyhlídnutej spot. První zatěžkávací zkouška nafukovačky je na výbornou – velmi pohodlné spaní. Jen bivakovací pytel jsem použil špatně – natáhl jsem ho na sebe, až když padla rosa, takže mi byla docela zima a pytel byl ráno durch mokrej, stejně tak spacák. Navíc celou noc kolem brousili jeleni (netuším, proč se nedokázali smířit s tím, že tam někdo spí a prostě tam nechodit), takže jsem uvítal východ slunce a pokusil se naposledy zabrat, aby to i trochu uschlo. V tom mi však úspěšně zabránil další jelen, kterej přišel snad ještě blíž a potom zděšeně prchal k dělníkům, co se mezitím objevili na stavbě poblíž – takže jsem byl vyzrazen a jeden jde na kontrolu, co že to tam je v trávě ukryto. Naštěstí se žádné “this is private property” nekoná, směje se a přeje dobré ráno. I tak ale pro jistotu balím a mizím, ještě se zdravíme s ostatníma, slyším omluvu za vzbuzení a už šupajdím k horám, které mě včera na trajektu tak fascinovaly. Zdržím se tu ještě jednu noc, tohle si přece nesmím nechat ujít!