Posts tagged Canada

Přesouvací den začal jako den blbec. Třetí pokus vrátit ve Walmartu zboží bez účtenky mi konečně prošlo – dostal jsem dárkový poukaz a ne cash a podle všeho to takhle mohlo projít už napoprvé. Pak to ale začalo – automaty na jízdenky u Light Rail neberou bankovky a s platební kartou měly problém, takže mi ujíždí vlak a začínám tušit problém. Pitomej Walmart a já jsem blbec, že jdu na poslední chvíli a nemám info o automatech. Měním si drobné u dalšího pasažera a říkám si, že jsem měl jet načerno, holt ta moje poctivost…
Po příjezdu do downtownu řeším dilema, zda čekat deset minut na přestup, nebo to dát pěšky, volím druhou variantu a napůl běžím – s krosnou na zádech a malým batohem na pupku. Po nějakých deseti minutách dobíhám na Greyhound station, právě v okamžiku, kdy vlevo do stanice přijíždí metro. Security girl ve dveřích na mě valí oči, jestli jsem se nezbláznil, když jako funící spocenec se domáhám vstupu. Prý tam nic není a jeden právě odjíždí, nenechám se odradit a hrnu se dovnitř. Típe cigárko a valí za mnou, když vidí, že to myslím vážně, a otevírá dveře do odjezdového prostoru, kde roluje bus pryč – je přesně 13:01 a řidič odmítá zastavit a odjíždí. Ženská se mi hrozně omlouvá, že oni musí jezdit na čas a že by se na mě normálně vykašlala, ale když viděla, jak jsem běžel a dobýval se dovnitř, tak to prostě musela zkusit, pěkné. Přebookovávám lístek za $20 flastra a usazuju se v kavárně v hale, kde si dávám odpornej a předraženej burgr, když jsem díky Walmartu nestihl oběd. Při té příležitosti si taky leju Root beer do rozkroku, to aby den blbec mohl pokračovat.

Obydlí původního majitele lotu, vpravo dole v tom stínu mám stan

Další bus má odjíždět v 19h a jako na potvoru – tenhle nechce a nechce odjet, takže odjíždíme s 20minutovým zpožděním. Proč to tak nemohlo být v poledne? Aspoň máme pohodovýho řidiče, kterej se nenechává vytočit otravným dítětem, co se každých 10 minut chodí ptát, kdy už budeme někde zastavovat. Užívám si trasu, kterou jsem cca před týdnem jel autem a vzpomínám. Těsně než padne tma řidič huláká, že se máme mrknout doprava – medvěd tam dlabe pampelišky a sleduje projíždějící vlak. To je úplněj vyhlídkovej bus!

Takhle vypadjí naše sruby, jinak poušť – jeden z prvních dnů

Před půlnocí jsem vystoupil v Goldenu na benzince, chvíli se motal kolem a ptal se řidičů, jestli nejsou Jim. Zkusil jsem ještě zavolat, ale bylo to stále stejné – nesrozumitelné drmolení někoho zjevně podnapilého :). Po chvíli poblíž prudce zastavil pickup, otevřely se dveře spolujezdce (bohudík) a vypadl rovnou na hubu rovnou na asfalt Rumcajs: “Vitaj, Viktor!” Hodil jsem bágl na korbu a vměstnal se dozadu, kde si mě zvědavě prohlížely další dvě spolujezdkyně a řidička. Tady se mi bude líbit!

Nekonečné gravel roads se táhnou celým Columbia valley, okolo private properties

Pokračovali jsme po Transcanada highway směrem z Goldenu a po pár minutách mi bylo jasné, že původní plán (dojít to pěšky) byl zcela mimo mísu, ty vzdálenosti tady jsou prostě jinačí. Po nějaké době jsme konečně zahnuli z dálnice na gravel road do kopce a po chvíli kodrcání (a výhružkách, že mě tam jedou zamordovat) jsme na místě.Tma, bahno, neznámé místo, kde se občas ze tmy vynoří tu strom, tu srub, tu kadibudka… “Tohle je tvůj srub, tamhle v tom funguje sprcha a záchod, máme tu dva medvědy a ráno sem chodí vlci, tak si dej pozor, dobrou noc!” To mě trochu znervóznělo, ale úspěšně jsem první den vykonal jak hygienu, tak i spánek – a to všechno prosím bez napadení medvědem, vlkem či ožralým večerníčkem.

Tak přesně tam lezu, nebo spíš krok-sun-krokuju

Další den to začlo: landscaping, logging, building, cooking… A když se objevil Jim – majitel, vypadal spokojeně. Ptal jsem se, jestli má v plánu to otevřít ještě letos, ale poslal mě do kolen odpovědí “tuto neděli.” A opravdu – v pátek byla BBQ party pro kontraktory, co tam staví (a se kterýma se teď soudí), v sobotu byla další párty a v neděli přijel první bus výletníků, takže byla taky party, hraní na kytaru a představování nás – dobrovolníků. Je docela vtipné, že zmínka o medvědech spolehlivě zažene některé výletníky do srubu a už se neukážou a když už, tak mají v očích takový děs, že moje paranoia, každodenně přiživovaná knížkou o smrtelných útocích medvědů, je jako slabej heřmánkovej čaj proti odvaru z durmanu.

Krok – sun – krok – dva zpět…

A kdo že je ta naše „skupinka dobrovolníků”? Španělka, která téměř ve čtyřiceti letech opustila slibnou kariéru bankovní úřednice a vydala se na cesty (netipoval bych, že takhle potkám někoho staršího, než jsem já, ale ok, nevypadáme na to :)). Britka, které sbírá zkušenosti cestováním, protože pracuje v cestovním ruchu, takže si dala na nějakou dobu voraz a vrací se z cesty kolem světa, zakotvila v tomhle koutu světa taktéž na dýl, než původně chtěla. Pak tu máme francouzskou stážistku, která studuje marketing a tady nám dělá panímámu. Taktéž spoustu nacestováno, teda až na jižní ameriku, bojí se tam sama a navíc neumí španělsky. No a samozřejmě Rumcajz, Australan, co vlastní bar v Mexiku, ale vyrazil chvíli cestovat – přijel stopem z Montrealu společně s Chorvatkou, která tu odchytla Němku, co byla přes zimu v Yukonu a závodila s psím spřežením, takže teď spolu jezdí stopem sem a tam a občas se tu zastaví přespat a naládovat břicho. Pak semtam někdo další, na týden až dva. Třeba dvě Němky, co už tu jsou skoro rok – koupily si auto, sjely Aljašku a Yukon a teď pokračují na východ, protože se jim blíží návrat do školy.

Vršek sedla – občasné plochy sněhu končí jednou souvislou

Vyřezal jsem si hůl, ale možností ji využít moc nebylo – po práci jsme většinou relaxovali u ohně, nebo jeli do města. Ale aspoň pár menších výletů jsem dal, částečně sám, částečně ve skupině. Ale opět platí to, co už jsem jednou napsal – bez auta ani ránu. Takže když jsem se jednoho dne pokoušel zdolat útesy nad campem, jenom dostat se na nástup mi trvalo půl dne: to si takhle člověk kráčí po prašné cestě, kolem si to solí 100km rychlostí pickupy, a všude kolem jsou cedulky “private property,” “no trespassing,” “no hunting…” Takže jde pořád dál a dál a dál a snaží se držet směr, kde tuší, že by se dalo dostat nahoru… Mno a potom v jeden nestřežený okamžik – hup do lesa, protože tam u cesty chyběla cedulka zakazující vstup, spousta spletitých cestiček pro koně, čtyřkolky, medvědy (samozřejmě mapy neexistují), vlevo, vpravo, vlevo, vpravo, rovně, vpravo, potom chvíli korytem potoka a šťastná náhoda tomu chtěla, že se prodírám směrem nahoru – na horu. Dodnes nechápu, jak jsem natrefil takovou uzounkou cestičku kdesi v křoví – dle všeho – jednu jedinou. Několik značených hiking trails je na druhé straně Goldenu, ale tady je nefalšovaná divočina. Takže šplhám na Whillowbank mountain, teda spíše se plazím, protože v 60st kopci se o šplhání mluvit nedá, stejně tak o chůzi.

Vlevo nahoře Willowbank mountain, co by kamenem dohodil, bohužel dále neschůdné

V první fázi (korytem potoka) mi stále v mysli strašila infografika o medvědech – tohle je přesně ten typ terénu, kde jsem nikdy nechtěl být – úzký kaňon, kterým vede zvířecí stezka, uprostřed mezi balvany hlučí potok, kolem je hustý porost a při chůzi mi do xichtu fouká vítr. Nejlepší možné místo, kde nečekaně vyplašit medvěda. Takže jsem se snažil dělat co největší bugr a pomalu postupoval kupředu (jojo, tenkrat jsem blahovej ještě nevěděl, že máme v údolí grizlici s medvíďaty – vědět to, jdu radši do údolí na pivo). Dešťové přeháňky se střídaly s nálety komárů a mými dýchacími přestávkami, které byly způsobeny spíše špatnou fyzickou kondicí, než faktem, že zdolávám více než kilometrové převýšení – do 2500m. Chvíle brodění totálně mokrým sněhem, stylem dva kroy vpřed, jedno zklouznutí vzad, výhledy, focení, házení kamenů z útesu a konečně jsem v sedle. Špatná zpráva je ale ta, že dál to prostě nejde – hřebenovka je pod hlubokým sněhem a vítr je tak silný, že se o něj dá opřít. Tak aspoň pár fotek na druhé straně sedla a tradá dolů.

Cestou dolů – v Goldenu prší, ta stružka je Columbia river

Jak jsem už napsal – o grizlici jsem tenkrát nevěděl, takže jsem cestou dolů založil lokální požár, abych si mohl uvařit polívku a doplnit chlorid sodný. Čas jsem si krátil horským golfem – odpaloval jsem z útesu kamení do údolí pomocí turistické hole a docela mi to i šlo! A pak už zpátky “domů”, cestou přesně opačnou, než cesta nahoru. Jen po gravel road trochu rychleji, protože jsem slíbil, že se do tmy vrátím, vrtulníky ať posílají až pak. A došel jsem akorát včas – holky akorát zburcovaly Jima do auta, že mě pojedou hledat. Díky vaření polívky na útesu ode dneška platím za survival experta :D. Teď jsem si ale dal pořádnou večeři a při běhu pro pivo ošklivě narazil koleno a rameno nepovedeným saltem přes lavičku. Inu, nejvíc nebezpečí číhá tam, kde to člověk nejméně čeká.