Čas se pohnout. Nevěřil bych, jak těžký to bude. Nádherná krajina v okolí Goldenu, suprová parta a pohodlí zažitýho místa mě nechce pustit. Trochu to bolí, ale zároveň miluju ten pocit, když skáču rovnýma nohama do něčeho novýho. No a protože se mi nepovedlo sehnat couchsurfing ani v Revelstroke a ani dál, přesouvám se rovnou do Vancouveru. Na Greyhound dlabu, dokážu si představit tisíc a jednu věc, kterou bych za projetých $150 dokázal pořídit. No a nemusím ani stopovat – autobus s návštěvníky tohoto víkendu má pár volných míst, takže to budu mít i s průvodcem. A hlavně gratis!

Když jsem po nějakých dvanácti hodinách opustil autobus přímo v srdci Downtownu a po měsíci namísto lesa a skal viděl ocel, sklo a beton, byla to docela pecka. Ale šestý smysl mi říkal, že tohle bude něco výjimečného a bude se mi tu líbit. Líbilo, neuvěřitelně! Něco tak “chilled and relaxed” jsem snad ještě neviděl. Marihuanový dým se linul odevšud, tohle město bylo prostě “happy”. Všichni se usmívali, zdravili na potkání, přáli pěkný den… Workaway jsem měl na půli cesty mezi Downtownem a Burnaby, neighborhood nádherně zelený (ostatně jako celé město). Celých čtrnáct dní jsem měl k dispozici kolo, tak jsem obrážel okolí – hlavně navečer a v noci. Fascinovalo mě, jak se všechno to sklo halí do tmy, aby slunce nebeské nahradila světýlka neonů.

Downtown, přes den rozžhavený, v noci upouštěl teplo do temna noci a vytvářel tak ideální prostředí pro různé živly, které tou dobou vylézaly z děr, ať už feťáky z východní části downtownu, nebo bezdomovce z postranních uliček či skrýší ve Stanley parku. A mě. Vždycky večer jsem chytl příliv nové energie, která mě nepustila zpátky do kampervanu, dokud nesvítalo, nebo nebylo dostatečně pozdě. Přesto jsem ráno vstával okolo sedmé, do “práce” přicházel jako první a většinou i odešel jako poslední. Tohle město prostě pulzovalo energií a mělo jí na rozdávání. A dávalo plnou náručí!
Každému. Sedím na obrubníku na rohu jednadvacáté východní a Main street, krmím se pomerančem a poslouchám, jak černoška naproti hraje na klavír. Po chvíli jede kolem týpek na kole, zastaví, poslouchá a potom kolo přistrčí blíž, použije nosič jako sedánek a spustí čtyřručně. Kolem se začne srocovat čím dál tím větší dav, aby po chvíli zase všichni s úsměvem zmizeli a černoška zůstala sama s klavírem. Dali, dostali.

Celých čtrnáct dní na tomhle místě splynulo v jednu rozmáznutou šmouhu. Možná v tom má prsty nedostatečná variabilita mých činností – jízda kolmo, válení se na pláži…prostě téměř žádné výlety. Měl jsem nějak namožený kolena a s chůzí docela problémy, takže je to docela pochopitelné. Pořídil jsem Voltaren, pravidelně mazal a blbnul tak nervy a mozek; a pravidelně se cpal gumovými medvídky. Přesto aspoň jeden krátký hike jsem si dal – Capilano Pacific trail. Takové moje první seznámení s deštným pralesem, i když to spíš byl suchý les takového deštnějšího charakteru. Nebylo to špatné, až na kvanta lidí. Ale potkal jsem tam další čechy – sedím si tak na lavičce nad propastí a přišourá se postarší pár. Zeptají se, jestli můžou přisednout a pak něco potichu diskutují, semtam mi to přijde známé, tak to riskuju a česky zkouším “promiňte, zdá se mi to, nebo mluvíte česky?” Rozesměje je to, tak chvíli debatujeme- v Capilanu bydlí už dvacet let, na úbočí kopce za náma, ale na tomhle místě jsou podruhé v životě – a to pouze v rámci rekonvalescence – paní vloni srazilo auto a utrpěla otřes mozku. Je zajímavé, že nás něco nutí toulat se po dalších a vzdálenějších končinách a těžko známe své blízké okolí (od měřítek potoka za barákem po vesmír). S tímto jsem se během cesty setkal víckrát a jsem rád, že jsem za posledních pár let tolik prozkoumával blízké okolí vlastního bydliště. Rozloučili jsme se s bývalými Přerováky a já vyrazil dál. Cestou jsem si uvědomil, že vlastně neznám ani jejich jména, profese, nevím, jestli utekli před bolševikem… Musím se naučit ptát, více se zajímat o příběhy ostatních.

Zadumaný se přiblížím místní turistické atrakci – Capilano bridge, ovšem ze špatné strany. Je tu akorát plot a kulové vidět. Nepsal bych to tu, ale zaujala mě na tom jedna věc: přiblížím se k brance v plotu a na druhé straně běží jakýsi týpek, zaměstnanec, ale když mě spatří, zastavuje se a jde nahoru k plotu/brance. Vysvětluje, co že to tu vlastně je a moc se omlouvá, že vchod je na druhé straně a příště bych to měl určitě zkusit tudy. Ptá se i na detaily mého pobytu – odkud jsem, jak se tu dlouho zdržím… pak mi popřeje pěkný den a běží pokračovat v činnosti, ve které ho moje nakukování vyrušilo. Docela jsem zůstal stát jako opařený – takovéhle zaměstnance bych si v byznysu přál taky!

Míjím rybí sádky – kvůli přehradě o něco výš tu odchytávají lososy, prohání je káděma a nechávají vytřít, nebo jak se tomu říká. Když tak sleduju ty jejich zobákovité tlamy smutně a naprázdno klapající za skly akvárií, nebráním se myšlenkám, co že jsme z jejich života vlastně udělali? Čekají tu na oplodnění a smrt. Nemůžou táhnout volnou krajinou, mačkají se v sádkách. Protože potřebujeme město, protože potřebujeme pitnou vodu, protože potřebujeme přehradu. Protože potřebujeme ulice a domy, mizí přirozené migrační cesty a návyky i dalších zvířat. Wapiti umírají pod koly kamionů nebo rozsápaní psy v zahradách domů, které tam v době jejich narození nebyly (tenhle druh se – jako lososi – vrací rodit na místo, kde byli sami narozeni, ale namísto lesa nacházejí nové čtvrtě). Jsou to všechno blbosti a drobnosti, ale když tak scházím dolů z kopce, všechno tohle mi víří hlavou.

Ale zpátky k městu. Lidi tu jsou mnohem více spojeni s přírodou. Nejen množstvím zeleně všude, město je jeden veliký park, kde po nocích běhají kojoti a racoons po dvorech, převracejí odpadky a dělají binec. Je to město na okraji moře, na úpatí hor a okolo řeky. Vzpomínám si na jednu scénku, která mě docela zaskočila. Obcházel jsem Stanley park a na jednom místě je skalní útes – jako sloup. Nějací dva “kluci” tam házeli kamení na borovici rostoucí nahoře. Dáma běžící okolo zastavuje a spouští na ně rachot. Když přicházím dřív všímám si, že nahoře sedí na větvi pták a ona je jebe za to, co dělali – doslova: “What did you think? You have to respect nature!!” Pokračuje dál a na potkání to říká každému cestou, takže dva hošani dostávají pojeb od každého dalšího, koho potkají. No a na pláži dál si je vezmou do pucu dva policajti na kolech, kteří tam dohlíží na prořez stromu. Neuvěřitelné!!