Příjezd do pouště

Dneska musím přejet na druhou stranu Sierra Nevady, takže to vidím jenom na nějaký kratší výlet chvíli před koncem dne. Dávám si na to ale pořádnou přípravu – v sedm stojím frontu na sprchu v kempu poblíž a těch $5 bych nemohl utratit lépe.

Přejíždím na BBQ parkoviště hned pod El Capitanem a můj parkovací manévr snad vůbec neruší koloucha, který vylizuje jeden z roštů. Zabírám si pro sebe ten vedlejší a na včera ukořistěném dřevěném uhlí chystám pro změnu ovesnou kaši. Banda Brazilců přibrzdí poblíž, vyfotí si po noci ztuhlé skály ozářené vycházejícím sluncem a zase mizí, mizím taky.

Šplhám ven z údolí cestou, kterou jsem sem přijel a moc se mi nechce, ještě bych tu zůstal a hrál si na Ansela Adamse. Ale ještě je přede mnou dlouhá a určitě pěkná cesta. Zpátky na 120 silnici odbočuju na východ – směr Tuolumne Meadows a Tioga Pass a začíná kolona. Ze začátku proto, že v nudných partiích je kvůli údržbě silnice průjezdná jenom jedním směrem, v čase následném proto, že všichni jedou pomalu a kochají se. Na Olmsted pointu jsem musel zaparkovat a jít se projít, abych vůbec nějak vstřebal to, co bylo okolo pod modrou oblohou. Z vyhlídky byl v dáli vidět Half dome a jako mravenečci lidi lezoucí na něj. Lysiny kopců okolo údolí mířícího tím směrem dávaly tušit, že to zas tak daleko nebude a dalo by se to za odpoledne ujít (nebýt varovných nápisů, že tuto trasu není možné projít, ani s kompletní horolezeckou výbavou).

Další krátká zastávka je u Tenaya Lake – co by kamenem dohodil z Olmsted point. Nějak jsem si řekl, že nebudu spěchat a do pouště přijedu klidně až potmě, však přespat se dá kdekoliv. Protože jezdím naboso, rovnou z auta vyskakuju do chladivé vody a směju se dvěma asiatům pořizujícím selfies vedle sebe. Fotím sebe, nebe, vodu a jiné asiaty a nutím se pokračovat dále do Tuolumne – nutně potřebuju hike někde stranou dění! Kruci, proč musí všichni okolo tak strašně hulákat a křičet?

Tuolumne Meadows hostí hory lidí, tak se jenom krátce zastavuju na informacích (babča je dobrovolnice, její rodina prý pochází z česka, ale ona už česky nemluví) s dotazem, jak co nejrychleji v rámci jednoho odpoledne nechat tyto davy daleko za sebou a užít si trochu klidu. Dostávám tip na Dog Lake a cestou na Lembert Dome. Opět tu jezdí autobus zdarma a vychytávám akorát čas jeho odjezdu, tak provádím rychlý přestup a mapu studuju až v buse. A už šlapu na troud vysušeným borovým lesem vzhůru (potkávám pár, který jsem potkal předešlého dne a šokuju je oslovením jménem – nějak mi zůstalo v paměti, přestože jsem je jenom míjel – proč si takhle nedokážu zapamatovat jméno při představování, to netuším). Záhy už zdolávám dome – je to takový rozpálený pecen chleba, který by se snad i dal seběhnout dolů. Dělám spoustu panoramatických fotek a kochám se pohledy do všech světových stran, tady bych velice rád zabil výletováním celý podzim!! Žízeň zaháním pivem (no nedívejte se na mě tak – koupil jsem ve Wallmartu výhodně basu a rozpočítal ji na 2ks denně, navíc vitamíny) a okamžitě na rozpáleném kameni usínám! Po chvíli mě budí dorážející chroust či co, tak pokračuju směrem Dog Lake a přemýšlím, jaký to asi musel být pocit – probíjet se tímhle neprostupným lesem jako jeden z prvních objevitelů tohoto místa – celá tahle neevropská nádhera kolem.

Příchod k jezeru mi vyráží dech – modrá plocha zrcadlí lesy vůkol a chomáče cukrové vaty na horizontu a současně polyká v sytě modré hloubi paprsky slunce pochodujícího po modré obloze. V dáli se tyčí tři vrcholky – každý úplně jiný. Okamžitě sundávám sandály a brodím se trochu bokem od stezky (možná by se to dalo přebrodit i napříč) a po chvíli nacházím koutek s ulomeným stromem, na který s nohama ve vodě uléhám a obědvám lunchmeat (prej je toho šest porcí, pche!) a relaxuju. Na koupání to není, je tu docela zima, anebo jsem se cestou málo zahřál. Po chvíli vytáhnu nohy z vody a ejhle – moje první pijavice. Přemýšlím, jestli se to má posolit, ale protože bych na ni mohl nasypat leda instantní polívku, tak cvrnknu . . . a nic. Cvrnknu víc, slimejš odletí a ze mě se hrne krve jako z prasete, kdo by to byl řekl? Nebudu jim tu krmit slizouny, tak se pouštím na cestu zpátky – cestou na sebe s důchodci z tepla vyplazujeme jazyk a smějeme se :).

Od auta pozoruju, jak opravdu někteří jedinci scházejí a vycházejí dome rovnou z parkoviště, nemusí to být špatný trénink. Pouštím chlápka se zásobovacíma mulama a vyrážím na Mono Lake, ale nemůžu se ubránit potřebě stále zastavovat a kochat se. Projíždím sedlem Tioga Pass a přede mnou otevírá náruč Nevada. Vrhám se jí vstříc když najednou mi z rádia začne Dylan vykládat o panu Jonesovi – sedl, jako prdel na hrnec. Abych to přechroupal dávám tankovací zastávku, dolívám kafe a stáčím na jih.Úplně jiná krajina se po chvíli mění v ještě jinačí.

Na vytipovaný spací flek přijíždím pět minut před západem slunce společně s vytím kojotů z pouště, akorát mi to vychází na pár fotek v končící golden hour. Je tu už jeden okupant a po chvíli přijíždí druhý, ale jsme všichni očividně samotáři. Jeden hraje v autě na kytaru, druhý se zašil s lampou červenýho do termálního pramene a já se plížím nocí okolo a myslím na Fallout. Všude neuvěřitelně žraví komáři, tak se vracím k autu a děkuju si za prozíravost a 98% deet, snad mi to nesežere oblečení: jako mávnutí kouzelným proutkem!! Plán na ráno je jasný – vstát před východem slunce a naložit se do pramene. Po večeři vyrážím na krátkou procházku – pro kešku na kopec – a přemýšlím, jestli tu jsou chřestýši – nejenom když šátrám v hromádce kamení, ale i když se proplítám tímhle trnitým šílenstvím okolo.

Připadám si jako Malý princ – stojím vprostřed pouště se zakloněnou hlavou a očima vyvalenýma na hvězdnou oblohu. Devět hodin a je naprostá tma, docela nezvyk – to ty kopce, už v osm není skoro vidět. Kochám se tím miliony let starým světlem za kokrhání kojotů, nový a nezvyklý zážitek – noc v poušti. Na horizontu všech světových stran se tyčí siluety hor proti hvězdné obloze, zastavte někdo čas a vkrádající se zimu!