Vstávám něco po páté. Hvězdy pohasínají, jen srpek měsíce zůstává na blednoucí obloze. Pomalu se objevují vrcholky hor, aby záhy rozehrály symfonii barev. Lusknutím prstu se celé údolí zalívá světlem. Komáři užívají jednu ze dvou částí dne, kdy můžou hodovat. Válím se v horké vodě, koukám na hory a je mi fajn.

Namísto zpátky do hor vyrážím směr Nevada, protože se mi poušť líbí čím dál tím víc. Nezvykle kroutící se silničkou přijíždím do Bentonu, kde zahýbám vlevo a po pár mílích se ocitám na hranici. Pořizuju pár fotek na všechny světové strany a protože začíná peklo, otáčím auto zpátky – k těm horám, nejprve směrem na Bishop. Projíždím jakousi kontrolní stanicí, kde jenom říkám, že před pár minutama jsem jel druhým směrem jenom kouknout na hranici, paní se usmívá a přeje mi šťastnou cestu – žádné podezřívavé pohledy a šacovačka auta, protože přece určitě kecám. Takhle teda vypadá ta presumpce neviny!

Zpátky v Bentonu zastavuju u benzínové pumpy, kde dávám kafe a chvíli tohle místo, kde se zastavil čas, obdivuju. Naughty by nature ozývající se z auta pěkně dokreslují atmosféru, do které kdosi místní navrhuje, že by se měl někdo jít podívat na kamion opodál, protože tam stojí nastartovanej už dva dny. Šerif v téhle díře není, tak šoféra s možným infarktem někdo objeví až o pár dní později. Fotím, užívám stín a moc bych si přál mít koně nebo aspoň kožený kalhoty, abych se mohl prodírat bodláčím v poušti. Pokračuju na jih, okolo obrovské zavlažovací systémy kropí poušť, nad ní se zlověstně zvedají rozpálené kulisy z Mad Maxe a prach. Jakási šipka lákající na železniční muzeum mě přiměje opustit hlavní silnici a odbočit, navíc už nemám vodu.

Železniční muzeum v Laws je zbyteček po trati, která na přelomu devatenáctého a dvacátého století spojovala Mound House (NV) a Keeler (CA). V době, kdy tu neexistovala žádná silniční síť a pouze pár prašných cest vedlo pouští, to musel být malý zázrak – sednout do stíněného vagonu a vézt se po hranici Death Valley, nebo si nechat odvézt úrodu – tenkrát tu byly farmy, všude okolo Laws. Vykládá mi to v jednom baráčku – součásti expozice – paní v čepečku. Potom Los Angeles skoupilo ve většině údolí práva na vodu a tak se poušť rozšířila i do Narrow Gauge.

Údolím se kdysi klikatila Owens River, která byla v roce 1941 přehrazena a vzniklo tak Crowley Lake – největší nádrž na prvním „Los Angelském akvaduktu“ a jeho objem údajně vystačí pro milion obyvatel Los Angeles (což je tuším cca desetina). Hráz jezera, Long Valley Dam, je současně hydroelektrárnou, která zásobuje východ Sierras a část Los Angeles elektřinou.

Po pár hodinách v muzeu jedu dál, všechna okýnka dokořán. Teploměr ukazuje 84 stupňů Fahrenheita, což je necelých třicet celsia, ale asi to je tím ostrým sluncem, protože mi přijde, že podobné vedro jsem ještě nezažil. Horký vzduch nad silnicí vypadá jako olověné kaluže, které se rozstříknou, když do nich najedu. Bishop, konečně pořádná silnice. Hučím si to zpátky na sever, z boku fouká šílený vichr, který si autem pohazuje jako hračkou. Taky nese smrad – ty všudepřítomné žluté pouštní kytky smrdí jako kombinace pelyňku a zaschlé moči.

Jsem zpátky poblíž místa, kde jsem dneska spal a hned o dvě míle dál točím na Hot Creek. A protože mám spoustu času, tak mám v plánu to tu celé prolízt. Z informačních cedulí se dozvídám, že jsem vlastně dneska spal vprostřed obrovské kaldery (15×10 mil), ve které na mnoha místech vyvěrají horké prameny a místy tvoří i horké potoky či říčky, kde teplota během dne kolísá klidně o nějakých 50 stupňů celsia. Od roku 1968 se tu údajně uvařilo 14 lidí, přesto je na webu spousta fotek dalších odvážlivců, kteří se tu koupou. Horké, barevné a taky neuvěřitelně kýčovitě fotogenické místo, i bez HDR. Odlovuju pár kešek, pozoruju jeleny skrývající se před hordou návštěvníků a po chvíli prchám taky – pryč z toho vedra a prachu. Po šotolině tomu dávám co to dá – vstříc horám, směr Mammoth lakes.

Jakmile odbočím z 395 highway, krajina se mění, najednou jsem vprostřed borových lesů. Místo zimních radovánek pro obyvatele Los Angeles – nejbližší horské středisko k tomuto city. Povinná zastávka na informacích – osondovat, kam zítra vyrazit – a ranger mě dostává: “můžeš kempovat kdekoliv, pokud to bude aspoň dvě míle od města,” “ne, nepotřebuješ fire permit, prostě si zapal oheň,” “tohle je všech, je to national forest.” Přesto se mi oheň v tomhle suchu dělat nechce, tak hledám nějakou bbq základnu. Zatím jsem se akorát ztratil a našel Horseshoe Lake, kde od zemětřesení v roce 1989 vyvěrá oxid uhličitý, takže je obklopeno mrtvými stromy a varovnými cedulemi, místy i zábranami ke vstupu. Jde poznat, že jsem stále na okraji obrovské sopky.

No a protože jsem se zařekl, že budu brát stopaře, tak beru dva místňáky od jezera dolů, i když vypadají podezřele. Poradí mi pár míst a neustále děkují za svezení, prý vůbec nečekali, že je někdo vezme, protože amíci se bojí. Čechy tu prý taky mají a jsme skvělí!

Bbq area tu je u fotbalového hřiště, kde odpoledne probíhal nějaký přátelák a rodiny zúčastněných teď sedí a grilují. Já griluju fazole a přemýšlím nad burgrem, když najednou se ozve “what about all those leftovers?” Takže dostávám tři burgery, homemade těstovinovej salát a hromadu zeleniny. Dej, dostaneš. Jen si moc nechtějí povídat. Děcka běhají po hřišti a čutají, občas jim míč skočí ke mě, tak si taky kopám. Pupkatej fotřík s knírkem a mexickým přízvukem opodál se nemůže dočkat, až jeho žena dotelefonuje, tak s úsměvem od ucha k uchu taky tajtrlíkuje po hřišti. Příjemná podvečerní atmosféra tady, pro změnu se mi tu moc líbí.

Vyrazil jsem zpátky do města, abych vychytal Starbucks kvůli interwebům (a kotli zeleného čaje) a díky tomu jsem se nachomítnul k festiválku. Jako už jinde mi přijde, že tu kapely hrají stejnej repertoár – AC/DC, Steppen wolf a podobně. Nedá mi to a dávám si pívo, takže dneska už nikam nepojedu a v divočině taky spát nebudu. Usínám pár ulic od pódia a pro lepší spaní poslouchám muziku. Kultura v horách, to je ale milé překvapení!