Příšerná únava, nekonečné  klanění, zmatky, pocit marnosti, hlad a přesto pocit plnosti, davy a davy mravenců proudících po nalajnovaných cestičkách. Toliko se mi teď vybaví, pokud někdo řekne Japonsko. A možná i něco navíc, ale pěkně popořadě.

Před odjezdem jsem načetl všehovšudy párstránkový dokument o tom, že smrkat na veřejnosti se nemá, vizitky se mají podávat natištěnou stranou nahoru, textem k partnerovi a oběma rukama, do práce se chodí ve společenském obleku, hůlky se nezapichují do jídla a podobně. Potřeboval jsem však jiné informace, ale na ty jsem musel přijít sám, tak se je tu pokusím sepsat, třeba někomu v budoucnu pomohou.

Japonci jsou těžce autistickej národ – mají nalajnované naprosto všechno, frontami na vlak počínaje a daily schedulem konče. Pokud to někdo naruší, rozhodí tím jejich režim a oni se s tím nedokáží vyrovnat. My jsme jim ho bourali pořád – stavěním se mimo fronty, pozdními příchody, snahou o dřívější odchody, nebo naopak prací přesčas, jídlem mimo vyhrazené přestávky (poznají se podle toho, že začne hrát hudba).

Způsob prezentování je taky nemálo zajímavej – danou prezentaci prostě mají ve schedule na daný den a vůbec nezáleží na tom, že už dané věci všichni přítomní znají nazpaměť, prostě tam být musí, protže je napsaná (i přesto, že se mají řešit mnohem podstatnější věci). Prezentace byla napsaná ve dvou jazykových verzích – anglicky a japonsky. Technik ji četl japonsky a „překladatel“ překládal do angličtiny. Protože se jednalo o poangličtěné výrazy, (ne-)bylo zábavné to sledovat: technik promítl slajd, ukázal na tlačítko s nápisem START-STOP a řekl: „start stop“, překladatel se na chvíli zamyslel a řekl: „start stop button“. Ve spojení s Engrish docházelo občas k úsměvným situacím, ale ve vydýchané místnosti měla většina přítomných problémy zůstat vzhůru i přes množství vypité kávy.

Japonci nejsou individuality, oni jsou tým. Těžko říct, zda za to může jejich množství, kde by jedinec prostě zanikl, nebo vliv Buddhismusu, který společně s dalšími náboženstvími vyznávají (ideálně všechny naráz – co se zrovna hodí). Každý v týmu má svoji roličku a tým má truck factor roven jedné, protože když daný člověk není přítomen, prostě se to neví-nerozhodne (nebo se to ví, ale rozhodnout nemůže, protože musí zasednout „rada starších“ a probrat to – to se děje většinou v noci, proto dochází k situacím popsaným níže).

Neřeknou ne, umí pouze úsměv a kývat hlavou: „yes, yes“. -„je to bílé?“ – „yes“ -„nebo je to černé?“ -„yes“. -„nebo jaké to je?“ -„yes“. Ne nadarmo se říká, že je vhodné si s sebou vzít českého tlumočníka do japonštiny. My to štěstí neměli, ale jeden z jejich tlumočníků pobýval delší dobu na západě, takže byl znalý a nedokážu si představit, jak bychom to udělali bez něj. A to opravdu ne z důvodu, že nikdo neumí anglicky. Jednání probíhala intenzivním způsobem, ale z 90 % naprosto zbytečně a neefektivně – pokud už bylo něco probráno, ale stále existovalo zapsané ve schedule na další hodinu, stejně se tomu věnovala následující hodina. A naopak – pokud něco potřebovalo probrat detaily a už to nebylo napsané ve schedule, tak přes to nejede vlak a prostě se už probírat nebude.

Neumí anglicky. Opravdu. Aspoň mimo velkoměsta ne. Dokonce ani v relativně velkém (na naše poměry) hotelu na recepci – ani jeden ze tří recepčních nebyl schopen pochopit, že chci proměnit dolary na yeny. Pořád jenom ten úsměv a „yes, yes“. Naopak – zmateni v centru nočního Tokia jsme byli odchytnuti okolojdoucí Japonkou, dovedeni k automatům na lístky, bylo nám anglicky vysvětleno ovládání a pak se prostě rozloučila a odešla. Žádný scam ani nabídka erotických služeb se nekonal.

Nerozlišují mezi prací a soukromým životem. V praxi to vypadá tak, že se po celodenním intenzivním jednání všichni vykulí z místnosti (po shrnutí dokončených věcí = čtením a odsouhlasováním bodů ve schedule) unavení k smrti, že nejsou už schopní ani mluvit (v životě bych si nebyl schopen představit, že mi moje vlastní kravata bude tak nehorázně blikat) s tím, že se dospělo k jakémusi závěru, na kterém se všechny strany shodly. Udeří ráno, přečte se schedule a oni katapultují jednání předešlého dne úplně na nulu tím, že se jim líbil náš předešlý návrh (ten, který se zavrhl hned na začátku předchozího dne, protože jim z nějakého důvodu nevyhovoval). A jde se jednat nanovo s naprosto stejným výsledkem a další den ráno je to zase jinak. Pravda je, že se pomalu těmito skoky dostávali tam, kde jsme je chtěli mít úplně na začátku, takže je tajně podezřívám, že si to schválili ještě před začátkem všech jednání a z nás jenom tahali rozumy a bavili se u toho.

Nosí roušky, hodně z nich, jako král. Vysvětlení jsem pochopil tak, že pokud jsou nachlazení, zaměstnavatel vyžaduje, aby tyto roušky nosili v zaměstnání. A zřejmě si je nechávají i na cestu domů – pro mě naprosto neuvěřitelná ohleduplnost, žil jsem v přesvědčení, že je to přesně naopak a roušky nosí ti, kteří se bojí nachlazení. Velký bod a veliký bodlák pro nás, že to takhle neděláme.

Nesmrkají, aspoň ne veřejně. A sedět s nima u jídla je opravdu „potěšení“ – jednak srkají, ale to by se dalo snést a člověk sám začne srkat, aby dal najevo, že mu chutná. Horší je, když má dotyčný rýmu – to si potom dopřává dvojnásobnou porci nudlí. A ty zvuky u toho :-/.

Výměna vizitek je obřad (a klanění, stejně jako nesnáší podávání ruky – a když už, je to jako leklá ryba). Jen už nemilují, když si vyžádáte vizitku od někoho jiného, s nímž se nepočítalo (k jednání byl přizvaný externista, který bude dělat na části projektu a ten nám nebyl představen, tak jsme se potom představili bokem a předali si vizitky, nebylo to zřejmě vhodné).

Milují předávání dárků (a dokáží znemožnit předávání dárků nevhodným osobám – viz výše zmíněný externista – když tušili předání dárku i jemu při jeho odchodu, udělali jakoby mimochodem jakousi zeď a znemožnili k němu přístup). V materiálech o etiketě Japonska sice stálo, že není vhodné dárky vybalovat a prohlížet, že se to dělá až v soukromí, ale všichni obdarovaní se na dárečky lačně vrhli a rozbalovali, prohlíželi, zkoušeli…a u toho měli až dětinskou roztomilou radost.

Milují teplo, milují klimatizace. Nemají rádi průvan, otevřená okna nevedou, vydýchaný vzduch v místnostech nikomu nevadí, přestože i jim občas díky němu sklouzne hlava ke straně. Teplem mám na mysli přetopené pokoje na hotelu, přetopené taxíky, přestože přes okýnko pálí slunce, teplo všude.

Neradi chodí pěšky. Naši každovečerní vycházku do hospody o pár bloků dál vůbec nechápali. Ti, co byli s námi ubytovaní v hotelu, neměli zájem jít na jídlo někam mimo tento hotel (za tohle možná může představa, že kolem široko daleko nic není – „vesnice“ velikosti Brna je pro ně prostě příliš malá, aby se zahazovali někam setmělými zákoutími chodit). Na dotaz, jestli chodí ven, případně jestli byli někdy v horách viditelných v dáli, dávali odpovědi ve smyslu, že tam občas bývá sníh a že je to tam nebezpečné. Jinými slovy – nikdy tam nebyli. Snad mají aspoň miniaturní zenové zahrádky doma :-).

I když nechodí pěšky, zároveň moc nejezdí auty. Když srovnám ranní situaci třeba cestou do Brna, tak každý jede s Hitlerem a těch aut je tam fůra. Japonci asi tuto situaci znají, tak jezdí MHD, nebo taxíky – a to tak, že prostor uvnitř daného dopravního prostředku využijí na maximum. Pokud se má do minitaxíku vejít 5 lidí, tak jich tam 5 nacpou. Limity ve vlacích metra nejsou, tak přichází na řadu pěchování – když jsem viděl videa, nevěřil jsem, dokud jsem toho sám nebyl svědkem. A dobré to bylo, pořád se od nich máme v tomto ohledu co učit.

Přestože dodržují schedule, mají na vše čas a milují tetris, aspoň taxikáři. Způsob rovnání zavazadel do kufru je neuvěřitelný. Narovná jedním způsobem, nevleze se. Zkusí druhý způsob, taky ne. Vrací se k prvnímu, k druhému, dělá drobné úpravy…a ne a ne přestat, dokud se nezadaří (i s ústupky formou víka kufru na gumicuku).

Pijí kafe, ne čaj. Jel jsem do japonska s tím, že bude všude čaj a všichni budou čaj pít a rozdávat, nebylo tomu tak. Na hotelích sice byly automaty s teplým čajem či indukční plotýnky s hrnečkem a výborným sáčkovým, jinak tomu bylo při práci. Holt termosky s teplou vodou a nekonečně dolívaná onlyovka se zeleným čajem se spíše asi nosí v číně. A tady se pije kafe – já, jakožto notorický čajař, který svůj oblíbený nápoj stále vyžadoval, jsem byl víceméně za podivína. Co se dodržování pitného režimu týče – na ulicích byly každých pár metrů automaty pro výdej chlazených i ohřátých lahví s nápoji – velmi levných a velmi dobrých (byly tam i pet lahve s čajem – genmaicha, jasmínový i obyč – neslazené, chuťově dobré. Mnoho bodůch!)

Toliko věci, na které jsem momentálně schopen si vzpomenout. Po týdnu tam stráveném se nedivím jejich sebevraždám kvůli práci, to tempo je prostě šílené (ovšem už ne tak efektivita). No a protože jsem, mimo jednání, viděl Japonsko především pouze z taxíku mezi hotelem a místem jednání, tak toho o jiných věcech moc říct nemůžu, snad jenom odkázat na trasu procházky z volného dne před odletem (který jsem chtěl původně věnovat návštěvě Ghibli muzea). Každopádně zkušenost zajímavá a rád bych se tam vrátil, tentokrát spíše jako turista.