Oukej, konečně došlo na Den D, sbalili jsme saky-paky a vyrazili na blinda směr Londýn. Nebo spíš ani ne tak na blinda, tušil jsem tam existenci nějaké cestovky, která bude schopná dodat interrail jízdenku na počkání a bohudík tomu tak skutečně bylo, takže jsem si případněj průser, kdybychom lístek nesehnali uvědomil, až když bylo nebezpečí zažehnáno.

Takže zpátky k plánu – flákat se po Londýně a někdy před půlnocí nastoupit do vlaku směr Dover a tam někde přečkat noc. Co o Londýně? Těžko říct, připadlo mi, že po tom roce, co jsem tu nebyl je všechno pořád stejný. Ani nevím, proč mám takovou slabost pro tohle město, nebo spíš pro jeho jeden park 😉 . Každopádně letos jsme jenom proběhli cípkem poblíž speeking corner a to ne při této návštěvě, ale až cestou zpět. Při této příležitosti jsme pouze mrkli na dno řeky při odlivu (pěknej bordel tam je, jen co je pravda!) a počkali si u Tower Bridge na večer.

Cesta směr Dover byla více než pohodová, i když jsme jeli načerno – zřejmě, protože platnost interrail byla až od půlnoci, jenže dle pravidel je možné využít vlak přes půlnoc po sedmé hodině večerní, takže tahle skutečnost je docela sporná, asi by nevěděl ani štiplístek, kdyby se zastavil – chodil pouze kolem a kolem celou cestu a nic nekontroloval. Každopádně do Doveru jsme dorazili tuším něco po půlnoci, plán byl stručný: najít přístav a přespat v něm na sedačkách. Dostat se k přístavu se nám nakonec po nějaké době podařilo, spát se dá v příjezdové hale, poměrně pohodlné sedačky – měkkoučký polstrování, navíc jsme tu nebyli sami. Většinu noci byl klid, jen nad ránem začaly přijíždět trajekty a kolem chodilo docela dost lidí, ale spánek to moc nerušilo – v jednu chvíli jsem se probudil a nade mnou stál chlap a telefonoval – spal jsem totiž přímo pod veřejnou linkou na půjčovnu aut, tak jsem jen rozloupl oko a mrknul nahoru a za chvíli spal dál :-). Po úplným vzbuzení ráno, tuším něco po sedmé hodině, následovala stručná hygiena – xicht a zuby v přidružených hajzlících a výlet pro lístek na trajekt a po zjištění, že jede až za cca 2 hodiny procházka do místního Mourissona pro koblížky a flašku mlíka.

Potom už následovalo nalodění se a nezáživná plavba směr Žabožroutov. Cestou nás doprovázely davy racků a reklamní hlášení; nákup levného alkoholu jsme zneužili až při zpáteční cestě ;-). V Calais v budově přístavu jsou sprchy zdarma, výborný překvápko, krásně čistý, teplá voda, sprchový gel (aka tekuté mýdlo na ruce ;-)) a potom už jen schnutí a oběd před terminálem.

V Calais se nám nějak nepodařilo vychytat spoje autobusu na nádraží, tak jsme vyrazili pěšmo směr city center. Gare de Ville se nám podařilo najít poměrně rychle, na spoj jsme měli štěstí, vlak odjížděl za 5 minut, takže vzhůru směr Lille. Obloha bez mráčku, vedro vskutku tropický, vlak prázdnej, sice z roku raz-dva, ale aspoň se stahovacíma okýnkama. V Lille na "Flanďákově nádraží" byl docela shon. Díky strýčkovi googlovi mám aspoň pohled na nádražní budovu a přílehlé okolí (naše návštěva se rovnala rychlýmu exitu z nádraží, pochodu do Carrefouru pro lahev pití a návrat zpět), protože v Lille už frčí Street View. Bohužel, v hale jsme si ještě poseděli nějakou dobu a naučili se první slovíčko – fermeture. Frantíci totiž mají vůči angličtině averzi, takže žádné mezinárodní psané informace či hlášení nádražního rozhlasu se nevedou. Bohudík aspoň na informacích chlapík mluvil anglicky, takže jsme dohodli náhradní spojení směr Bruxelles s jedním přestupem v [muchro:], musel mi chudák spelovat název tohoto města několikrát, ale stejně jsem tomu jeho chrochtání nerozuměl, takže tiskárna to jistila ;-).

V Brusselu jsme se dověděli, že se asi do Kolína nedostaneme, takže jsme vykoumali alternativní způsob dopravy – nějakým expresem z jihu možná až do Berlína. Něco přes hodinku čekání jsme vyplnili procházkou kolem nádraží a sehnání večeře v jakýmsi bistru, kde chlapík neuměl slovo anglicky, ale dostali jsme mega porci hranolek, sendvič, pití a já nevím co ještě za tuším 7éček dohromady, což je opravdu zadarmo! Hned vedle ještě bagetky za babku a nějakej pakistánec s levnýma čajama a vodou. Radost ovšem zkazila cesta zpět na nádraží – nějakej arabskej shop o velikosti 2×2 metry se čtyřma kamerama a 2 hlídačema (když pominu 2 prodavače za mini pultíkem), kde jsme nechali docela slušnou pálku za sýr a 2 "nejsilnější belgické ležáky".

V expresu, nebo spíš odporným doupěti jsme byli nacpáni do hitláku, kde jela rozjařená Hitler-jungend odněkud z paříže – všude lahve, konopa, bordel… ale byli docela společenští, tak jsme se dověděli, že tu jedou nějací dva šéfkové, kteří jsou specialisti na kontrolování interrail pasů a asi nás vyhodí z vlaku. Takže jsme si ustlali na chodbičce mezi sušícíma se pohorama s ponožkama a opřeni o batoh a stojan na kola usnuli hnusným spánkem (po vysrkání onoho belgickýho humusu – bohužel už nevzpomenu, jak se ten odpornej patok jmenoval). Po cca 2 hodinách vlak zastavil na červenou (nebo spíš se asi rozpojoval) v Aachenu, takže jsme vyrazili dveře a vypadli směr noc. Kolem nádraží hrůza a děs – opilci, boveři, loveři a podobná havěť, naštěstí jsme poblíž našli flek na spaní – parkoviště (na druhej pokus, na prvním ideálním spacím fleku spal bover a když jsme se přiblížili, začal si docela nepěkně povídat sám se sebou, což s jeho děsivým vzhledem stačilo k tomu, abychom se fofrem dekovali pryč). Já měl alumatku, brácha bivakoval na vrstvě plakátů, kterou jsme urvali poblíž. Na betonu to bylo ne zrovna dvakrát příjemné, ale únava byla silnější, takže druhá homeless noc proběhla taktéž bez problémů (až na nehoráznou zimu, brr!!).