Někdy po páté ráno probral neklidný spánek surový zvuk zvonku oznamující příjezd do Surat Thani. Vyhrnuli jsme se s davem přímo na břeh a nechali se odvézt na autobusové nádraží (prodejna lístků dané společnosti), dokonce to bylo v ceně. Koupili jsme „joint ticket“ do Krabi už na Koh Tau, tudíž tu pochopitelně byla jízdenka levnější (viz pravidlo čím blíže kupujete… v minulém postu).

Dodávka nás provezla džunglí na druhou stranu pevniny. Místy byly vidět avatarovsky zarostlé skály trčící z pralesa, příznačné pro tento kus země. Paní na autobusovém nádraží o nás jevila zájem do doby, kdy zjistila, že nám nic neprodá, protože máme alternativní trasu za pomocí místni dopravy. Tak jsme vyrazili hledat modrožlutý songtaew ve směru Laem Kruat. Wikitravel však byla mírně zastaralá, tak byla cena o něco vyšší, proto šofér odolával mé snaze o smlouvání ceny. V součtu jednotlivých segmentů ale pořád míň, než za přímou loď z Krabi (no, přímou – je to trajekt na Koh Lanta, který na chvilku přibrzdí u ostrova).

Kousek za letištěm jsme přesedli a pokračovali novou silnicí do džungle. Vše kolem vypadalo nové, zřejmě důsledek tsunami z roku 2004. Konečně všude kolem spousta kokosových palem a banánovníků. Dodávka nás vyklopila rovnou do lodi, kde už bylo několik skůtrů i lidí. I muslimka, která nám cestou radila se smála, že jedeme na její rodný ostrov (myslel jsem, že na zahalené nemůžu jako cizí muž mluvit, ale není to pravda). Tak ještě poslední skoro hodinka na podomácku vyrobené lodi a byli jsme tam. V ráji.

Malá ospalá vesnička, kde chcípl pes, bělocha nevidět. Místní vykuřují v čekárně, tak smlouvame cenu za odvoz. Nejsou tu moc cesty, tak lezeme na dalšího pickupa, kterej nás po chvíli blátivou a kamenitou cestou veze do místa určení. Šofér tam prý kdysi dělal (cestou zpět se rozvykládal, že to tam poblíž patří jeho bráchovi; cestu tam jsme smluvili asi o třetinu, cestu zpátky už nám domlouval majitel, tak to bylu úplně za polovinu).

No a kde že to jsme? V děravých chatrčích, kde dokonce teče voda (hnedka z džungle). Je tu koupelna bez střechy, moskytiéra, ze zápraží výhled na Koh Phi Phi a poblíž bar, tak je to dokonalé! Dokonce se tu i vaří, jen za ceny na místní poměry trošku vyšší, ale jak dobře (Matova žena prý vařila v 5* hotelu v Krabi, jde to poznat).

Druhý den jsme si půjčili skůtr a projeli ostrov křížem krážem. A protože jsme neodhadli palivo, tak jsme načerpali ještě i láhev navíc. Takže jsme si motorku nechali i do druhého dne. A rovnou se rozhodli, že tu ještě pár dalších dní pobudem. Sice tu místy byly nějaké resorty, ale skoro nikdo v nich a už vůbec nikdo mimo ně.

A místní byli zlatí! Usmívali se, zdálky zdravili, mávali, děti za náma běhaly i jezdily na kolech. Ostrov je převážně muslimský, jsou tu dvě velké mešity a několik menších modliteben. Plus jedno svaté buddhistické místo (aspoň co jsme viděli). Prodej jídla je, jako i jinde na pevnině, provozován přímo doma, takže na záchod mnohdy vede cesta přes obývák (víceméně jediná místnost v domě, mnohdy s televizí a betonovou podlahou, na které spí a chladí se děti).

Ostrov je taky plný kaučukových plantáží. Nikdy bych neřekl, že to tak smrdí. Kaučuk přímo ze stromů odkapavá do misek (mnohdy kokosáků), kde tuhne a vyklepává se z nich. Pak se mele, propírá ve vodě a lisuje na všudepřítomných lisech do „desek“, které se suší a odvážejí pryč k dalšímu zpracování – vulkanizaci (více snad brzy na Lesních novinách). Velká část ostrova jsou plantáže, staré plantáže, nebo vykácená místa pro plantáže budoucí.

Naštěstí tu jsou i kokosy. A kokosová pláž, kam jsme pěšky vyrazili. Napřed jsme se hrdinně probili džunglí a mraky komárů, aby nám byla odměnou krásná pláž s čistou vodou a kokosovými palmami.

Při bližším pohledu ale bylo vidět i to moře plastu, které voda vyvrhla a i které tam místní poctivě vyváží. Bylo tu hodně cítit, že odpadky byli odjakživa zvyklí házet do džungle, která si s nimi poradila. Bohužel nějak nepočítali s dobou plastovou, tak se to všude hromadí.

Ale i přes to všechno harampádí se nám povedlo najít kokosák a dokonce ho švycarským nožíkem otevřít! A potom úplně rozmlátit a sníst i dužinu (což vyústilo v moji nemohoucnost a lehkou střevní indispozici následujici den). Nebo za to mohlo nadměrné slunění, kdo ví. Ale užili jsme si to pořádně v ten den!