Protože jsem do Catanie přijel především za účelem výstupu na Etnu, je jasné, že jsem se nemohl dočkat dne, až se tomu tak stane. A nijak tomu nepomohly toulky po rozpáleném (propršeném) městě, práce jdoucí od ruky, či stejky z mečouna. Takže jsem se prostě jednoho rána (odjezd už v 8:20!) sbalil a vyrazil na bus tím směrem.

Samozřejmě, najít tam takhle po ránu někoho, kdo umí anglicky, je nadlidský výkon, tak jsem byl rád, že jsem si zapamatoval destinaci a s větičkou „Ciao, bus a Rifugio Sapienza?“ jsem chvilku pobíhal kolem, až jsem se ocitl v hloučku, kde byli i Indové, které jsem potkal předchozího večera v hostelu a chápal, že na Etnu nepůjdou. Docela mě znervózňovalo, že mají všichni jízdenky a když bus přijel (s cca 10 minutovým zpožděním) a řidič neměl drobné, tak jsem byl vyslán kamsi na druhou stranu nádraží do báru, kde prý je předprodej. Pokladní se samozřejmě věnoval kafi, takže  zpoždění autobusu se zvětšilo na cca 20 minut, ale konečně jsme vyrazili.

TODO: mapa

Ne však daleko – první zastávka byla na náměstíčku v Nicolosi, kde mají zřejmě autobusáci domluvený kšeft v místní kafárně, takže nás vyhnali z busu na nákup kafe. Indové nervózně běhali kolem s tím, že je právě státní svátek a potřebují sehnat jídlo a pití, protože se bojí zavíračky na Etně. Po další zhruba půlhodince, která se dá připočítat ke zpoždění, jsme pokračovali v cestě – přibrali jsme ještě nějakého místního dědulu, vzezřením bezdomovce, aby jako první v „refugio sapienza“ (1910 m.n.m.) vyskočil z autobusu a vrhl se k (nebo spíše do) nejbližšího kontejneru. Ostatní zatím na sebe postupně oblíkali všechno, co měli po ruce, teplota okolo patnácti stupňů, z třicítek dobrý skok.

Chvilku jsem obcházel „basecamp“, ale protože byl plný cetek, turistů a předraženého obžérstvení, mířil jsem směrem nahoru. Minul jsem boudu, kde se Indové snažili usmlouvat cenu za průvodce (nějakých E70) a minul jsem i lanovku (přestože jsem ji chtěl využít, ale vysolit bratru E30 za krátké svezení jsem opravdu nechtěl) a protože jsem si umanul, že se nahoru dostanu, utáhnul jsem pořádně boty, poprvé zanadával a vyrazil vzhůru pěšky – jako jediný. Bohu díky za stažení slepé mapy z OSM (není na ní vůbec nic, ale díky GPS jsem zhruba tušil, na které straně „cesty“ se právě nacházím), protože jsem se rozhodl nejít po „silnici“, ale po v mapě zaznačené turistické „stezce“.

Následujících pár hodin je vyplněno pouze focením všeho na všech stranách, sypáním písku z bot každých pár kroků (dementní nápad jít v ultra prodyšných křuskách), pliváním, klením a nadáváním a přemýšlením, jestli na mě nevletí nějaký správce, protože jsem mimo neviditelnou cestu (zajímavé je, že mě jedinkrát nenapadlo se vrátit). Krok, krok, sklouznutí zpět. Na druhou stranu výhledy však byly dechberoucí, stejně tak i vítr, který občas z některé strany zadul. O pár set metrů výš ještě krátký travers a udýchaný, žíznivý jinoch stanul na relativní rovině, kde se už producírovaly skupinky jdoucí od lanovky a jezdily čtyřkolky ještě výše. V tomto bodě mě poprvé napadlo, že dojít až nahoru nestihnu, pokud tu nechci nocovat (v zákazu a na sněhu, navíc bez vybavení, takže je jasno).

Takže jsem vynechal plánované jídlo, hodil jenom do pusy hrst rozinek a buráků a zapil to banánem a whisky (pití došlo) a serpentinama pokračoval dále. Jeden bus nahoru, dva dolů – už jdu po „silnici“, tak si aspoň s děckama máváme. Rychlost větru stoupá, teplota klesá. Dostávám se k boudě u Torre del Filosofo (2920 m.n.m.) a uvědomuju si, že dál už to nejde a tudíž jsem to vlastníma silama dokázal! Drápu se teda ještě k volně přístupnému kráteru jižně od boudy, abych se nadýchal sirných par a doslova se opřel o vítr na úplném vrcholku (takovou fujavici jsem ještě nezažil!) a volně pokračoval směrem dolů rychlým stylem „Hopsa-Hejsa“.

Cesta s kopce byla namáhavější. Drobně přesitý písek v botách tvořil „šmirgl“, který mi rozbrousil některé prsty na nohách, takže došlapování bylo docela bolestivé. Rituály vysypávání písku tak byly o něco častější. Nahoru se drápající rodinky s dotazy „how far is the top“ nalévám optimizmem odpověďmi stylu „co by kamenem dohodil“, dojídám whisky a dopíjím poslední banán.

U horní stanice lanovky, jsa přesvědčen, že dolů je to už kousek, provádím potřebné chirurgícké zákroky na chodidlech, spolu se zapudrováním a přebalením (stále mluvím o chodidlech). Což jinými slovy znamená, že se konečně za celý den pořádně sedám! Ovšem jenom na pár okamžiků – jsou čtyři hodiny a autobus odjíždí o půl paté (snad – horší varianta je 16:20). Takže se dávám (teď už po „silnici“) serpentinama dolů. Za každou zatáčkou očekávám podobný pohled, jako když jde člověk s tmou v zádech z Jelení studánky na Červenohorské sedlo (to mě v těch okamžicích napadalo). Taky mě napadlo, že pokud v 16:15 neuvidím, jak blízko basecampu jsem, tak se rozeběhnu a taky tak činím.

V protisměru potkávám cyklistu (vzájemně na sebe koukáme jako na kokota) a po pár minutách běhu (pískem a šutry z prudkého kopce a s krosnou na zádech) zase zvolňuju, protože jsem se vnořil do mračna a nevidím vůbec nic. Jestli bus jede 16:20, tak jsem ho právě prošvihl, takže sázím na poslední kartu a sbírám poslední zbytky sil a klusám dál. Už jsem u odbočky, kde jsem ráno sešel, už jsem u lanovky a už přibíhám na zastávku. Rudej, udýchanej, spocenej, spokojenej. Kašlu, nadávám, lidi na mě koukají jako na zjevení a autobus přijíždí. Nastupují Indové, bezdomovskej dědula (ve fungl nové goráčové bundě s utrženým rukávem), já a ještě pár dalších takyturistů. V přetopeným autobuse pomalu popadám dech a začínám se samolibě usmívat. Večer si zasloužím gyros!!