Postupem času si uvědomuju, že mám zažitých několik vzorců chování, které mnoha lidem můžou připadat divné. Nedávno se mě jeden kolega ptal, proč pořád píšu dlouhatánské mejly a nepoužívám telefon? Tato otázka byla impulzem k napsání tohoto blogpostu, ve kterém nejenom tyto důvodu shrnu. Třeba to někoho inspiruje :-).

Pořád spím

Už při studiu jsem si zvykl na jednu praktickou věc: jakmile se cítím jen trochu unavený, jdu okamžitě spát. A rozhodně to není promarněný čas. Zastávám názor, že tělo (potažmo mozek) samo ví, co potřebuje a řekne si o to. A protože nechci fungovat na dluh, tak mu vyhovím (jak je známo, tento dluh se projeví v tu nejméně vhodnou dobu). Zkouškové období bylo u mě rozpoznatelné podle toho, že jsem byl jako medvěd, který právě zahájil zimní spánek. V praxi to vypadalo tak, že jsem chvíli koukal do skript a dlouho spal. A znovu a znovu… Během spánku si mozek informace utřídil a především nepotřebné vyházel, takže zůstalo jen to podstatné, o čem mělo cenu povídat či psát a snažit se nacpat do hlavy ten zbytek jsem věděl, že je naprosto zbytečné (přehlcenost informacema, pletení témat dohromady atd.).
I dneska mi to pomáhá – když řeším podstatný problém, nebo se o něčem nedokážu rozhodnout, jdu spát. Ne nadarmo se říká – ráno moudřejší večera – opravdu tomu tak je. Člověk se vzbudí a většinou má jasno v tom, nad čím si zbytečně dlouho lámal hlavu. Dokonce jsem zjistil, že je to poměrně oblíbená metoda nazvaná Hammock driven development. To sedí – vývoj je poměrně náročná duševní činnost a tím, že se člověk bude prolívat litrama kafe a nutit se něco dokončit na úkor odpočinku, věci rozhodně nepomůže, spíše naopak. To, co vyplodí, budou eklhafty bez hlavy a paty a navíc únava bude mít negativní vliv na produktivitu a bude kalit mysl.

Nepamatuju si

Opravdu, vůbec nic. A proč taky, když okolo mě je tolik úložného prostoru? Jsem zastáncem tvrzení, že mozek mám proto, aby přemýšlel, ne aby si pamatoval. Pro zapamatovávání věcí využívám především krátkodobou paměť, nesnažím se věci si násilím cpát do hlavy, pouze je udržet na dobu nezbytně nutnou. To nechávám na mozku – on sám pozná, co je důležité a to uloží dlouhodobě. Ať z jednorázového použití věci, nebo opakované činnosti, kdy se ona věc dostane do paměti motorické. Pokud už se snažím o zapamatování si něčeho, potom je to způsob, JAK se k požadované informaci dostat, ne ta informace samotná. A v tomto případě spojením „zapamatovat si“ myslím i uložení odkazu mezi záložky v počítači, tvorbu prototypů (když něco vyvíjím, jednotlivé části píšu jako subprojekty), či zápisků v blogu (věci, o kterých vím, že okamžitě zapomenu, ale někdy bych je ještě mohl potřebovat).

Netelefonuju

A nejraději bych ani telefony nepřijímal. Důvod je prostý: náplní mé práce je tvůrčí činnost, takže když mi někdo zavolá, existuje velká pravděpodobnost, že mě vyruší uprostřed hloubání nad něčím a já už potom ztěží navážu. Ze stejného důvodu nerad volám i já – nechci rušit. Nehledě na to, že ve velké části případů mě ihned po položení hovoru napadnou další věci, na které jsem zapomněl. Proto raději vše postupně píšu do mejlu a i když na něco zapomenu, můžu to poslat a druhá strana může jednoduše navázat v daném kontextu. Taky má více času na promyšlení daných věcí. V neposlední řadě konverzace zůstane zaznamenaná černá na bílém, takže si ji nemusím pamatovat a kdykoliv se k ní můžu vrátit.

To jsou moje tři zásadní přístupy, které mám zažité do morku kostí a těžko je někdy změním: spát, nepamatovat si a nenechat se vyrušovat. Nechci se ptát, jestli jsou správné či nikoliv, já o jejich správnosti přesvědčen jsem, protože (v kombinaci s vhodnými nástroji) věřím tomu, že mi pomáhají pracovat (a především používat mozek) mnohem efektivněji.