Rano bylo bolestne – svinsky bolestne. Mozna by bylo mene bolestnejsi, kdybych spal v botech a kdybych si byval nedaval vecerni sprchu, protoze nohy by mozna nezvetsily svuj objem dvakrat. Respektive chodidla – puchyre mezi prstama natekla chodidla, no fuj. Mel jsem problemy se dopajdat do prizemi na snidani. Ale kdyz uz jsem tam byl, tak jsem si dal nasup: vajicka na mozecek, k tomu houby, grilovana rajcata, baked beans, chleba s marmeladou, chleba s medem, chleba s nutelou, kafe, caj… asi jsem vypadal nenazrane. A konecne jsem se dozvedel, jak se rika priborum – utensils (respektive nadobi obecne, aspon po te snidani – ja byl zvykly na dishes a mozna na cutlery u priboru).
Kazdopadne je dneska jasno, ze boty neobuju, ani kdybych chtel. Takze konecne prisel cas na sandaly, naastesti pocasi bylo vyhovujici. No a protoze si nozky pravidelne sypu pudrem (vojenskym), tak do nich sandaly, abych to vsechno hned nesetrel ve vlhke trave. Volba padla na ty tenke moiry, abych je vyzkousel v neuzavrenych botach. Takze nahazuju batoh a pajdam vzhuru na hreben, ze ktereho jsem minuly vecer s velkou slavou sesel. V pulce vystupu s nadavkama ponozky sundavam a jdu naboso, protoze jsou hnusne neprijemne i v tech sandalach (a ja si v nich navic pripadam, jak blbec). Po par krocich ale nadavam nanovo, protoze jsem vychytal hodinu, ve ktere chodi nahoru davy turistu. Nekonecne davy – had tahnouci se od nevidim do nevidim, vsichni hole, male batuzky, picifuky vsemoznych znacek a vuni, cigarka, fotaky, hluk, deti…fuj! Davam jim naskok – pet minut, deset minut, patnact minut…a jdu za nimi, abych je v prvnim kopci postupne zacal predchazet, pokud se teda na uzoucke cesticce nad propasti kolem s velkym batohem dokazu prodrat.
Mijim Crag Lough – jezro s labutemi, kde jsem na zaklade mapy puvodne planoval travit noc a to vcetne provadeni hygieny a smeju se tomu, jak hloupej napad to byl. Je to takova tun pod skalou s farmou pobliz, tady by hrozil leda pruser a ne pekne vyspani. Pro zmenu splhacka nahoru a dolu a po chvili se smerem k severu oddeluje Pennine way, ktere jsem se chtel puvodne drzet do narodniho parku Northumberland a ke Skotske hranici, nakonec jsem si to ale rozmyslel a prihodil misto pesiho pochodu par dalsich zajimavych destinaci do dalsi casti tripu a dale se drzel do dali se klikatici cesty okolo zdi.
Ta me privedla k dalsi pevnosti – Housesteads Roman fort. Predtim jsem vsak potkal parek duchodcu a dal se s nimi z nejakeho duvodu do reci a z pani vypadlo, ze pochazi ze slovenska a uz pres dvacet let zije v britanii. Pan na nas ziral nechapave, kdyz jsme najednou zacali drmolit Cesko/Slovensky, tak jsme radsi prepli zpet a poprali si stastnou cestu. V pevnosti probihala show – rimsky vojak v brneni tam buzeroval male deti v plastovych brnenich s drevenymi meci, z nichz nektere spustily brek a prchaly k rodicum. Koupil jsem si v pokladne krasnou brozurku na kridovem papire o hadrianove zdi, at mam aspon neco na pamatku krome bolavych nohou, nacpal do sebe vybornej flapjack a kafe a vydal se dal – davat za vstup mezi par sutru dvojnasobny mnozstvi penez nez za tu brozurku a kafe se mi opravdu nechce.
Tak nejak zacina byt citit, ze akcni cast konci. Mizi lide, mizi kopce, ovce a cesta prede mnou zustava, bohudik! Objevuje se rovina – jak horizontalne, tak i vertikalne. Spolu s ni i pochod podel silnice a nutkani mocit, ktere potvrzuje starou znamou zkusenost, ze to neni vhodne provadet u elektrickeho ohradniku. Tak aspon sedam pobliz, odpocivam a cpu do sebe posledni balik octovejch chipsu z multipacku. Zed je opet pryc, je videt akorat „vallum“ a dobytek kolem. Jedina zajimava vec je ta, ze louky zacinaji vlhnout mnozstvim potucku a bazin, v jednom se omylem koupu (kdyz kameny pres louzi nejsou tak stabilni, jak se zdaji byt) a sestupuju k udoli s rekou Tyne – konecne. Tenhle potucek me dovede az k severnimu mori. Dalsi protijdouci skupine vysvetluju cestu a pripravuju je na to, ze se maji na co tesit – nahoru, dolu, nahoru dolu – jako prichozi na zacatku cesty informovali me :-).
Tato cast cesty je opet po silnici, zacina se docela prudkym sesupem dolu – po dvaceti dnesnich kilometrech po mekkych pastvinach s baglem na zadech je to docela sok pro kolena, navic jsem vyhladovely a nikde kolem zadna otevrena hospoda. Takze vzhuru pres reku na druhou stranu a smer obec Wall. Tady uz jenom po uzoucke krajnici, v jednom okamziku malem smeteny autem. Ve Wall by mela byt hospoda – ve stylu „na konci vesnice stoji nas barak“ – a taky ze je, takze si cpu nacka ve velkem stylu vybornou chalkou za zlomek ceny, nez na jakou jsem z predchozi pouti uvyklej.
K jidlu samozrejme nejake to pivecko a protoze jsem se odklonil od Hadrianovy stezky, tak zjistovacka od mistnich, kudy-tudy-na Fallowfield farm a dale do slibeneho kempu. Jednoduse – porad nahoru. Shodou okolnosti jsem vychytal cas krmeni dobytka, takze jsem ze zacatku doprovazen nejprve hladovymi pohledy krav a byku, ve fazi nasledujici jdu v sevrenem siku s hlavama na ramenou a fialovymi jazyky vsude kolem, dokonce se az bojim zastavit, takze fotak vytahuju az za branou, kde uz tech jazyku a tesnosti tolik neni.
Z Fallowfield farm uz je to jenom park kroku do kempu, kde me smeruji nejaci holandane (moc zajimavy par – zachovala blondynka a muslim-like typek ve vataku s vyrazem „mam na sobe bombu“), o kterych jsem si myslel, ze jsou majitele, tak jsem se smele ubytoval a az potom mi doslo, ze se nemuzu dostat do sprch, ze to asi majitele nebudou :-). Takze jeden telefonat a dostavam nekolik nalepek, pristupovy kod do sprch a dotaznik o spokojenosti s tim, ze se mam stavit zaplatit a poresit detaily rano – sweet! Dnesni faze byla zase o neco delsi, nez ty predchozi, tak nechavam v koupelne u zasuvky baterku, uzivam si sprchu a zaplouvam do spacaku odpocivat na predposledni usek prechodu Anglie.