Poslední dva dny se zcvrknuly do jednoho, protože o nezáživné procházce po asfaltu po periferiích velkoměsta se moc psát nedá, navíc se to nedalo ani pořádně vnímat – mozek stále zpracovával krásy předchozích dní a jen těžko se mohl vyrovnat s tak prudkou změnou.
Probral jsem se na mezi pár mil západně od Heddon-on-the-wall, sbalil si svých pár švestek a vyrazil. Z ranního skládání se už stala pouhá rutina a docela těžce jsem nesl, že tohle venkovní skládání je zřejmě poslední v rámci tohoto výletu. Plán na Skotsko ani Irsko ještě sice nebyl úplně jistý, ale tušil jsem, že se budu poflakovat už jenom po hostelích.
Těsně před Heddon-on-the-wall jsem přecházel po mostě dálnici a na něm stál děda s malinkým vnoučkem a mávali dolů na auta. Když jsem procházel kolem nich, jeden tirák zatroubil a radost toho dítěte mě dostala. Jak málo stačí k tomu udělat někoho šťastným, taková drobnost, jako pohnout rukou směrem k ovládání klaxonu a capart z toho bude mít zážitek na celý den. Řekl jsem si, že to zkusím taky – každý den nějakou malou drobnost…
Ve vsi jsem poobědval sendwich s kouskem krávy a spláchnul to konví čaje a vyrazil dál. Prodejna byla čistě lokální – místní produkty (od potravin až po mýdla), velké chladicí boxy plné surovin, ze kterých majitelka vytvářela na počkání různé druhy sendwičů a balíčků. Cesta dál vedla k řece (Tyne), ze které byl mnohem větší macek, než který jsem překračoval několik dní nazpět. Bohužel zmizela stezka, na kterou jsem byl zvyklý a objevila se kombinace zpevněných štěrkových cest a vyasfaltovaných cyklostezek, navíc hodně frekventovaných, takže klid a pohoda byly ty tam.
Čím blíže centru Newcastle jsem byl, tím více bylo lidí, únava stoupala (jednotvárné okolí, tvrdý povrch), hladina řeky klesala (odliv)… Takže jsem byl velmi rád, že jsem se dostal na hostel, rozložil stan na usušení (a zablokoval tak nouzový východ), dal si sprchu a sehnal fish and chips, které jsem zdlábl přímo na pryčně. Od sympatické Mexiko-slovensko-rakušanky jsem dostal kastl zbylých piv a od majitele pozvánku do hospody, ale než nastal večer, tak jsem vytuhl jako nemluvně :-).
Poslední den v Anglii jsem chtěl dokončit to, co jsem začal – procházku podél Hadrianovy zdi. Nechal jsem batoh za nekřesťanský peníze v úschovně na nádraží a vyrazil na východ podél řeky.
Ve městě se dalo najít pár zajímavých míst, ale dál to stálo za těžké nic. Nejzajímavější byl asi překlápěcí most, na který jsem koukal z nejvyššího patra tam stojící galerie moderního umění, jejíž expozice mi ovšem mnoho neřekla.
Stavby, zbořeniště, průmyslové oblasti… a když jsem se po několika mílích dostal až k opravdovému konci Hadrianovy zdi, tak jsem to vůbec nepostřehl a prostě jsem ten „úžasný bod“ přešel. Potvrdil jsem si tak, že „cesta je cíl“ a opravdu mi nejde o to někam dojít, ale prostě jít. Příště přímo v rámci putování poslední den neplánovaně zruším a věřím, že o nic nepřijdu. Nebo půjdu pořád dál a dál…a nebo si půjčím kolo. Teď už ale vzhůru do kraje palíren a kostkovaných kiltů!
