S námahou sleduji cestu, jíž dlouho jsem šel.
Snad jsem jí podlehl, snad mi i spoutala tělo,
mou mysl nelze však změnit, jak osud by chtěl.
O polích, zahradách sním celé dlouhé dny znovu.
Jak bych je dovedl opustit, jak bez nich být?
Vypůjčil jsem si pro tuto etapu strofu čínského básníka Tchao Jüan-minga, protože víceméně odráží pocit v defakto předposlední den pochodu, aspoň ta první část. Tu druhou bych nejraději zapomněl – jsem v srdci zemědělské krajiny, plné polí obilí a farem, pastviny pomalu a jistě ubývají.
Proto bude i tento blogpost stručný a krátký, není sem co napsat. Jediná příhoda zpestřující propršený a pošmourný den je, že se mě polekalo malé tele a díky tomu mi dva statní býci zastoupili cestu a tvářili se výhružně. Naštěstí zůstalo jen u toho tváření se a nemusel jsem zašívat kalhoty na řiti, ovšem nutnost sundání přehozené goráčovky a ruka na pohotovostním odpojovátku batohu byla na místě.
Tento den jsem se nemálo těšil na Vallum farm, kterou jsem měl v merku ještě před odjezdem a kterou mi hodně lidí cestou doporučovalo, hlavně jejich stejky. Bohužel, člověk míní, Bůh mění. Přišel jsem pět minut po zavíračce, tak jsem si vymrčel aspoň vodu do lahve a šel naproti k Robinu Hoodovi lámat piva.
Než jsem se dostal k plánovanému místu přespání, potkal jsem dva cca pětatřicátníky s malýma klukama – fotříci sotva pletli nohama s tím, že jdou „až“ z Newcastlu a už se těší na pivko a nocleh k Robinovi. V ten okamžik mě napadlo, když s nima takováhle rovinka dokáže takhle zamávat, jak budou dávat ten terén za pár dní? To jsem ovšem ještě neměl tuchu o tom, že závěrečná etapa se půjde po asfaltě. Ale to až příště. Teď už jenom foto mého mini vařícího setu a znovuzavodněných vysušených fazolí z konzervy.
