Jsa vrzen do odpoledne meho vyletu smer balt uvedomil jsem si, ze uz bezi druhy den a ja stale nenapsal ani radek, takze pojdme kout zelezo, dokud je zhave.

Zacal jsem jak jinak, nez vikendem. Sobotni rano (to je to po patecnim veceru, kdy jsem nesbalen sel „na jedno“) zacalo bolehlavem a kvapnym hazenim veci do baglu, ovsem s ladem a skladem, takze se vse (snad vse) veslo. Pak uz jen sprcha na dva dny dopredu a oriznout rasici kstici pod nosem. Bus smer cebin byl standartni, jako kdyz jsem jezdil sobotne na studia – sofer jel hur, nez s hnojem, ale s dostatecnym predstihem, tak me to tak netocilo, dokonce I vlak prijel vcas, coz po predeslem dni (kdy jen stroze oznamili, ze vlak nepojede a mame si pockat na dalsi) byl docela zazrak. V brne jsem mel na prestup asi 20 minut, tak jsem si dal oslavneho „golema s povidlim“ a s pomerne velkym mnozstvim zlutaku svedl bitku o vstup do relativne plneho vlaku. Napred mi jeden zlutak zabral obsazenou dvojku, kdyz jsem si odskocil (ale asi si jen prohlizel fotak), potom se tam somrovali nejaci anglani, ale svitici rezervace nade mnou (ne moje, az z drazdan) a moje durazne odpovedi je presvedcily a stahli se nekam neznamo kam.

Vlak samotny prijel s 10 minutovym zpozdenim, ktere se cestou do decina natahlo na 50 minut, ale aspon jsem se za tech par hodin pekne vyspal. Pri vystupovani mi podekovali za vyuzivani sluzeb ceskych drah, tak jsem si pomyslel neco o spodku zad a vyrazil vstric spodnimu toku Labe. Vlastne nejprve vstric prastarym luzkovym vozum, ktere jezdi na 20km trasy Decin – Bad Schandhau. Naposledy jsem tuto vymozenost videl snad jako maly capart na ceste do bulharska, nemci ve vedlejsim kupe snad jeste nikdy, soude dle hluku a usmernovani pruvodcim pote. Kazdopadne z paland visely kozene remeny a oka jak ve staji, nebo nekde na zachytce, tak jsem se nerozpakoval a prchl odtud v Dolnim Zlebe, ze si pujdu odpocinout nekam na kopec.

Pod kopcem se vsak jese konalo obcerstveni v podobe nekolika pivek a hlaholu cyklistu, po doplneni tekutin (I v lahvi) jsem vyrazil smer ceska brana, keska a potom nekam na kopec spat. Kdyz jsem koukal do mapy, nevypadalo to na takovy kopec, takze vystup s bagazi (je to prvni den) mi dal poradne zabrat, ale okoli se odvdecilo plnou naruci – vsude vodopady, potoky, previsy, skaly… lepsi nez v medvedi soutezce, fakt nadhera! Skoro bych se bal, ze tu na me bafne nejakej loupeznik, ale az na obcasneho dolu jedouciho cyklistu jsem tu byl sam pesi. Nahore zacala rovinka, tak jsem myslel, ze krome mraku boruvek me uz nic neprekvapi, ale chyba lavky – najednou se naproti vyhoupla „stolova hora“ a ja mel jasno, odkud budu sledovat zapad slunce.

Mezi tim jsem presel hranici (ceska brana aka megakeska – large mam zafixovany, jako bednicku na jogurt, ne jako bednu na munici do minometu), trochu ze zapletl, protoze tu bylo nejak vice/mene cest, nez jsem mel na mape, ale nakonec jsem se uspesne dostal na vrsek one stolove hory. Nadherny rozhled, dole lesy kam az oko dohledne, tohle jsem opravdu necekal. Ovsem taky jsem necekal mnozstvi lidi, ktere tu okolo pobihali se stejnym umyslem, jako ja. Po snaze navazat konverzaci s partickou nemcu, jsem to radsi zabalil do ustrani ukuchtit si kakac caje, abstinencni priznaky se pomalu zacaly projevovat. Poctive jsem vysbiral vetvicky a bukvice pod jednim starym dubem, oblast prohlasil shMouli republikou a sel si s rizkem sednout na blizkou skalu cekat na vecerni program. Prijemne nacpany a napity jsem zhledl predstaveni a zamotal se do spacaku veda, ze jsem vybral dobre chraneny flek pred vetrem a zvedavym okem lesni zvere.

Nebyla to pravda, v noci zacal poradny vetrik, takze muj tenoulinky spacacek, jako by nebyl, navic po me nad ranem porad tancovala nejaka veverka, nebo mys, ale porad lepsi, nez komari. Co chvili jsem byl vzhuru (zima byla), nebo spis jsem mezi tim mzouranim do temna obcas usnul. Ale zas tak zle to nebylo. Zle je, ze ted uz musim koncit, protoze prvni den prave skoncil.