Zrána jsem vyrazil na pláž. Tady se chodí vždycky na pláž – kterýmkoliv směrem jdu, jdu na pláž. Říkal jsem si, kdo tu co pálí a proč to necítím? A pak jsem to uviděl.

Mlha, obrovská mlha. Kaše se valí od oceánu a u břehu slunce odpařuje obrovské chuchvalce páry ze dna při odlivu a všechno tohle halí všechno kolem. Z mlhy se jako přízraky vynořují lidi, psi a ptáci, aby vzápětí zase zmizeli. Mezi oblaky probleskuje ostré slunce a v okolí dává tušit obrysům stromů, skal, domů a zvuků. Ty totiž díky mlze úplně zmizely. Něco takovýho jsem ještě nezažil, ani v zasněžených horách.

Přicházející příliv ukusuje – metr za metrem, vlnou za vlnou – písečné pláně, kde jenom průduchy slávek dávají tušit životu někde pod povrchem. Jak přibývá vody, ubývá mlhy a slunce pálí víc a víc, vrací se sluch. Nový den je tady.

Okolo proletělo hejno ptáků, v dálce mizí běžec a okolo mě šustí písek hnaný větrem. Jeden z mála zvuků. Zastavil jsem se a pohledem se střetnul s pohledem psa, oba jsme věděli. Svět je z písku, je možné do něj psát, ale vždycky přijde voda a vítr a nezůstane nic. Šoural jsem se po pláži, rozšlapával mrtvé kraby, přemýšlel o pomíjivosti života a nahlas se tomu všemu smál. Žijeme dnes a zítra nebudem. Je večer, poblíž oranžového stanu v džungli spadl strom.