Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?

Spousta lidí se mě ptá, proč jedu do Kanady na tak dlouho, co tam budu dělat, kde na to vezmu peníze… Zkusím aspoň nějak zkratkovitě vysvětlit, co mě k tomu vlastně vede. Tak předně – přestěhovat se do Kanady je muj velikej sen. A protože jsem před časem s Alešem Vránou rozehrál svoji hru s názvem „Just do it“, tak jsem to prostě udělal. Pravda, chtěl jsem working holiday víza, aby to bylo z čeho zaplatit, ale jsem rád, že mi nevyšly – byla by to houby výzva. Takhle je to lepší.

Noooooo...

Noooooo…

Vyrazil jsem jako Hloupej Honza do světa, poznat ho trochu více. No a protože chodím většinou po horách, lesích a údolích, skrývám se anonymně v hostelích a často doufám, že nikoho nepotkám, nebo nedejbože aby se mnou někdo chtěl mluvit, rozhodl jsem se to uchopit přesně za opačnej konec a čelit svému stachu čelem. Budu cestovat „po lidech.“ Budu je poznávat, přestanu se bát trapného ticha, budu naslouchat. Zároveň se pokusím být sdílnější, končím s tajnůstkařením, aspoň trochu. Jdu ven? Zmíním se o tom. Přišel jsem? Povím, co jsem viděl, co jsem si o tom myslel, jak se mi to líbilo. Ne, nepřestávám být introvertem (i kdyby to šlo měnit), ani bych nechtěl, na to bych musel být mnohem sečtělejší a zkušenější, abych nebyl jenom dalším ukecaným idiotem. Nepřestávám, jen jsem se s tím smířil a pokusím se najít další pozitivní vlastnosti tohoto rysu a především – začnu je aktivně používat, pokud jsem s tím ještě nezačal!

Vyrazil jsem, abych dal šanci náhodě. Vždycky jsem měl do detailů naplánovanej itinerář – věděl jsem, kde budu spát, v kolik mi jede další spoj, na co se chci podívat tam a tam… To nechci. Chci moment překvapení, milého překvapení. To očekávám a to taky přijde. Jistě, nebylo moc příjemné odpovídat na dotazy rodiny a přátel, že nevím, kam pojedu, ani co tam budu dělat. Vím o pár místech, která bych rád navštívil, tak znám cestu alespoň rámcově, ale nemám ji napsanou v bodech, které si budu průběžně odškrtávat. Ne, nechám se nést proudem, kam mě vlna vyhodí. Mám domluvené ubytování na první týden, dál se uvidí.

Vyrazil jsem ne proto, abych podnikl další low budget road trip, kterých jsou plné interweby. Která známá místa vidět, co kde ochutnat, na kterém parkovišti, motelu či hostelu přespat. Desítky národních parků, stovky přírodních rezervací, které je nutné bezpodmínečně vidět, udělat foto a zase honem hup do auta za další atrakcí. Ne, radši málo míst, ale intenzivně. Nechci být ráno tady a večer zase jinde, hop, udělat fotku, abych ji mohl na facebooku otagovat „jo, já jsem taky byl v té emérice.“ To opravdu nechci. Klidně si budu u té stejné řeky vařit snídani a odpoledne koupat nohy, pozorovat skalní štít před sebou, jak se mění v průběhu dne. Jak ryby zrána jsou u jednoho břehu a kvečeru u druhého, aby nachytaly ty nejlepší komáry a v záblescích slunce prohřály kosti.

Vyrazil jsem ne proto, abych uvalil úspory. I když je pravda, že spoustu let jsem měl separátní účet s názvem „Kanada,“ kam jsem z každé výplaty ukládal menší obnos a nikdy z něj nevybral. Ani bych nemohl – částka na tom účtu by totiž spoustě lidí nestačila ani na krátkou letní dovolenou „v tém chorvácku.“ Vím, odkud vyhnat zvěř v lese, abych měl postel v závětří, umím si obstarat jídlo, cestovat levně. Ale chci to jinak – chci vyzkoušet, jaké to je – cestovat po jedné z nejdražších zemí světa s prázdnou kapsou. Navíc ne divokou přírodou, ale především civilizací. Nemíním provozovat pravidelně dumpster diving, ale jak jsem napsal dříve – chci se naučit poznávat nové lidi, to mi v tom pomůže!

danbo___i_give_you_my_heart_by_christianalder-d5l0ijj

Vyrazil jsem, abych nechal za sebou svoje staré já. Zamračené, nabručené, nemající rádo překvapení, neimpulsivní, monotónní, ospalé, dlouho spící a kdoví co všechno dalšího ještě. That’s gone now!

Vyrazil jsem s tím, že všechny tyto věci bych si přál a takhle bych si to přál prožít. Teď jsem na cestě a udělám to přesně tak! A především – celé si to užiju, protože jak říkává klasik: není důležité, jestli je zážitek příjemný, nebo nepříjemný. Důležité je, aby byl intenzivní. Vím, že určitě bude!

PS Též jsem se chtěl zabývat častokrát pokládanou otázkou – proč že se vlastně neusadím, nezaložím rodinu a nejsem normální… Šel jsem dneska okolo železniční trati a okolo projížděl vlak, na některých vagonech bylo Illionis, na jiných North Carolina… a já v ten okamžik věděl, že tahle otázka odjíždí vdál společně s vlakem.