Nezařazené

Ten pocit, ten pocit ve mě prostě rezonuje. Mám před očima a cítím ten okamžik, kdy jsem vystoupil z LRT v Edmontonu. Cítím to štípání suchého mrazivého vzduchu v nose, zimu prostupující tenkou mikinou, vidím procházet toho tlusťocha v kraťasech a tričku, všechny ty hromady štěrku, prachu a bordelu na rozpraskaných a suchých od soli bílých silnicích, odkud před nedávnem zmizel sníh. Někde pořád tuším ten pocit jinocha jedoucího se dvěma bágly autobusem do neznáma, vyhýbajícího se očnímu kontaktu, aby si s ním náhodou nikdo nechtěl povídat, nebo se jen nezeptal ‚how are you‘. To váhání, zda oblíct bundu při pochodování s jedním báglem na zádech a druhým na břichu po 82 avenue, kterou hučí od východu z prérií ledový vichr. Stále příjemně mrazí v zádech ty pochyby, jestli jdu správně, váhavé zvonění a první dojmy ze zevnějšku prvního bydlení. Crystal, domácí, ani tak neutkvívá ve vzpomínkách, jako spíš její pes – Isa. Ano, byl jsem na místě, o kterém jsem snil několik posledních let. Nezapomenutelný, nesmazatelný, mrazivý až do morku kostí a stále kurevsky příjemný!

I’ve seen things

A co že se vlastně událo? Potkal jsem spoustu lidí, s některými se poznal více, s některými méně. Uvědomil jsem si o sobě spoustu věcí, připustil si některé, které jsem odmítal (ne, nejsem gay). Viděl východ slunce nad prérií, zapad v horách, mléčnou dráhu probleskující mlhou deštného pralesa na pobřeží pacifiku. Koupal se v ledovcovém jezeře, řekách i oceánu. Spal vprostřed města na ulici v obytném přívěsu i v hlubokém lese u zlatokopecké chatrče za pařezem. Naháněl medvědy, bizony, pozoroval ptáky i velryby. Poznal pocit, když nikdo nenechá spropitné, vařil pro velké skupiny lidí. Zbořil nějaké domy, jiné zase postavil a věcma vybavil, stloukal, navrhoval, vyřezával a hobloval stoly. Naučil se brousit a seřizovat motorovou pilu, řídit s automatickou převodovkou, smát se, vykládat si o počasí, dokonce ztratil trochu ze své vážnosti a zapracoval na intonaci. Dělil se o večeři s bezdomovcem, nechal si servírovat snídani a kafe boháčem. Řídil několik trucků i průběh montování kuchyně, běhal v horách, hrál si s dětmi, chodil po rukách. Opil se s indiány, zpíval pro plný autobus lidí, naučil se hula hoop, sjižděl divoké peřeje na raftu i tiché ranní ulice velkoměsta na kole…

A jsem to já, kdo teď vyhledává oční kontakt, usmívá se a říká ‚howdy‘. Jsem to já, kdo si více váží času. Připadám si menší v tomhle světě, našel jsem nějakou pokoru i asertivitu, naučil se říkat ne i rovnat ramena. Poučil jsem se, co se plánů týče, dokážu být pružnější, mít plán ‚no plan‘ a rozhodovat se za pochodu…

Do US, nebo ještě níže

A vůbec, už dost, měl bych jít spát – ráno mi jede trajekt do US a A. Jediné, co mi teď ještě zbývá je říct „Canada, I’ll be back!“ A shromáždit poznámky na zbývající blogposty.

Ráno je jako z kresleného filmu – vlhko po dešti, modrá obloha s vysoko plynoucími beránky a horký vzduch tetelící se nad prérií. Projíždím centrem Stettleru, vypadá to tam jako v modernějším westernovém filmu, všude trucky a zastavený čas, ani nikdo nikam nespíchá. Cestou k benzince potkávám v protisměru starého sikha na kole, vlají za ním šedivé vousy a mě to hrozně rozesměje, dneska bude dobrý den! První neplánovanou zastávkou bylo Big Valley – kdysi důležitá zastávka vlaku mezi Edmontonem a Calgary, než se trať posunula směrem na západ, aby pak byla zrušena docela. Okolo “města” jsou pozůstatky drážních budov, ve městě pak zbytky zašlé slávy kovbojů, hráčů pokeru a těžkých parfémů lehkých žen. Místní tu udržují venkovní železniční muzeum, tak jsem je prošel, dostal (a zrealizoval) nálad, dopil kafe a vyrazil dál.

Big Valley train station

Držím směr k Dry Island Buffalo jump / Rumsey – mám jenom orientační mapku – a něco mi říká, že budu muset z asfaltu na gravel. A taky že jo – polehoučku driftuju mokrou polňačkou a každou chvíli vykukuju, jestli nejsem ušlej. Konečně na místě – chvíli se zubím z útesu na badlands a pak risknu sjezd dolů, i když je tam spousta varování. Sunu se krokem, ale hned v první serpentině se mě po bahně pokouší předjet vlastní zadek, tak radši ani nepřemýšlím nad zpáteční cestou – teď si to užívám a to je důležité. Parkuju a vyrážím na hike – nad hlavou mračno komárů, pod nohama kojotí stopy, řvoucí cvrčci kolem a nahoře na útesu školní autobus s povykující drobotinou. Úplně soucítím s řidičem a tuším, že přemýšlí nad tím, jaké by bylo dát těm paviánům ochutnat na vlastní kůži ten 40m buffalo jump, hlavně aby byl klid.

Dry Island buffalo jump

Sundal jsem boty a vlezl do koryta potoka, abych se pokusil dostat k řece. Chvíli se brodím po proudu a sleduju stopy zvěřea najednou mi prava noha zajede do bahna až po koleno, mlask. A po dalších pár metrech i ta druhá, mlask na druhou. Navíc jsem došel k čemusi ne nepodobnému mangrovníku, tak jsem se obrátil zpět, že to zkusím proti proudu, kam až se dostanu. Přitom jsem myslel na to, jestli ty flíčky na nohách jsou piavice a jestli se vytahují solí nebo octem (a protože ani jedno nemám, tak jestli na ně bude platit instantní polívka).

Kaktus

Pijavice to naštěstí nebyly, tak jsem rozdělal oheň a tu polívku připravil pro sebe. Poobědval jsem a začal se škrábat z rokle. Nikdy více tohleto, alespoň ne s automatickou převodovkou!! Opět jsem to stočil na jih a pokračoval desítky km polňačkama a blbnul. Když si vzpomenu, jak opatrně jsem na to poprvé najížděl, musím se usmát – teď si užívám, jak auto po blátě a štěrku plave a dávám mu pořádně zabrat. Každý v protisměru se zubí a mává, tady se mi líbí! Konečně jsem dojel na highway a okolo mě lítá bláto a šutry, jako z traktoru. Nedivím se těm redneckům, že s pickupama jezdí po dálnicích jako hovada, je to docela sranda. Znovu průjezd kaňonem, tentokrát ale po asfaltové silnici, takže to napravuju odbočkou pro geocache – ještě šílenější polňačkou. Na severu černo, obzor občas protne blesk. Snad budu odtud zavčas pryč, jinak se z toho bahna nevyhrabu.

Jízda nocí, jízda ránem…

Zpátky na highway jsem vytáhl foukací harmoniku a začal s učením se. Pomalu se mi povedlo správně směrovat fuk, potom jsem dal stupnici a nakonec ovčáky čtveráky, který jsem dále poctivě piloval. Bouřka přišla blíž, tak jsem opět odbočil ze směru jízdy, projel vesnici a usadil se na kopci nad ní, odkud jsem pozoroval průběh bouřky a za zvuku kapek mlátících do střechy pokračoval ve foukání ovčáků.

Farma

Po dešti jsem vyrazil dál a dojel nad Drumheller, k rokli zlodějů koní. Chvíli jsem se kochal dalšíma rozervanýma útrobama země z místa, kde budu nocovat a potom vyrazil směr město s geocachingovýma zastávkama. Malé městečko s velkou policejní stanicí a největším umělákem na světě. Myslím dinosaurem! Obešel jsem párkrát centrum ve snaze najít pivo a pizzu. Schovanej liquor jsem záhy vypátral a při cestě zpátky s basou budweiserů v podpaží našel i pizzerii, odkud se zrovna hrnul černoch “Y brotha wazzup U ok?” Tak jsme na sebe chvili hulakali a nakonec mě nechal vejít a odjel, aby se po chvíli za mohutného dunění basů zase vrátil. Pizza za 18 babek, no to mě po… ale aspoň je to 1+1, tak to se snad i dá. Spěchám zpátky za opuštěné město (otevírací doba skončila), aby mi to nevystydlo, ale stejně to nevydržím a do jedné se pouštím – část mi končí v klíně, tak dalších pár km večeřím odtud. Konečně se na místě můžu směle vrhnout i na to pivo!

Horse thiefs canyon

Po chvíli poblíž zastavuje jeep, vyskakuje týpek a zuřivě se v něm prohrabuje. Jdu se mrknout a zeptat, co blbne – další nocležník. Sam, australan – těší mě, že nejenom češi takhle nocují. Dávám mu pivko a on mezitím popisuje, že takhle drandí už šest měsíců – začal na jihu US a pokračuje na Saskatchewan, cestou si postupně tuní jeep, takže mi předvádí spoustu DIY vychytávek. Such an inspiration!