Severní amerika

Yerba Buena I

0
Lidi rádi čtou. Aspoň ve Frisku. V metru, v parku, v kavárně, dokonce i za chůze. Každý má knížku, nebo aspoň Kindle. Sedí na obrubníku, v kavárně, schodech metra, nebo v rámci čekání na rande. Čtou prostě pořád. Jediné, co se nedá přečíst, jsou zastávky metra. Displeje nejsou, zastávky čte řidič a rozumět mu není. Mladí tu používají Instagram, staří Facebook – ten přelom je asi dvacátý rok věku, aspoň tak jsem to odvodil na základě pozorování. Aspoň něco je jak u nás.
Jízdní řády jsou ve všech možných jazycích, jen angličtina se krčí někde vzádu

Jízdní řády jsou ve všech možných jazycích, jen angličtina se krčí někde vzádu

Je tu cítit snaha o originalitu, nikdo by neoblíkl outfit, který je někde za výlohou. Hipstři říznutí jakoby lajdáckým ledabilým výběrem odněkud ze sekáče, přesto jsou za vším skryté předražené značky. Aspoň do určité hodiny, chvíli po setmění se tato smetánka zašije do svých prosklených vyhlídek na město a hlavní ulice zaplní bezďáci a feťáci, kteří přes den zevlují po Berkeley a Oaklandu. Downtown až na pár profláklých klubů osiří a ve fastfoodech se objeví ochranka a nápisy upozorňující na nutnost spráskat svůj burger během deseti minut a vypadnout do větrem okupovaných ulic. Bez možnosti močit civilizovaně – ani v těch profláklejších fastfoodech nebývají záchody. Ale aspoň je možné se nechat ve Walgrinds nechat naočkovat a dostat slevu na další nákup. A to se hodí!
Všichni si je fotí přeplněné na ulicích, já se vkradl do depa

Všichni si je fotí přeplněné na ulicích, já se vkradl do depa

Vracím se zpátky do Oaklandu, mezi vším tím nablýskaným sklem bankovních domů a špínou ulice se necítím dobře. Tam je jenom ta špína, která si nesnaží na nic si hrát. Z tmavých zákoutí dřevěných domků cítím zarudlé oči menšin nasraných svým odsunem z čím dál tím dražšího hlavního města státu Silicon Valley. U jezera hrají dva chlápci na bonga, poblíž křepčí místní omladina, o kus dál trápí kdosi klarinet. Dobrá kulisa k podvečernímu běhu. I k rannímu, běžců a běžkyň je tu pořád dost, určitě i po půlnoci.
Transamerica pyramid

Transamerica pyramid

Dělám pořádek – na dvorku v bečce pálím oheň, většinou červené dřevo, co zbylo po jiných stavbách, akcích, uměleckých dílech. Průběžně se u mě zastavuje celý dům na cigárko, prý to většinou nehoří. Nechápu, hoří to neuvěřitelně. V tomhle suchu jediná jiskřička a hoří celý neighborhood (přejmenoval jsem si ho na niggerhood – ve volném čase jsme venčili chrta z jedné vily a chodit mezi těma slepenicema mi nebylo moc příjemné). Dělám si zabezpečení – bus, ve kterým bydlím nemá okna, takže následujícího dne zasklívám celý autobus, abych se cítil v noci bezpečněji. Holky mezitím čistí vnitřek, ovšem spodní prádlo a ponožky mi nevyperou. Další šok – Chris vytáhl odněkud homemade brusku na klíče a dělá haldu kopií – tady jsou fakt nástroje na všechno!!
Tak v tomhle jsem bydlel ve Frisku, vlastně v Oaklandu

Tak v tomhle jsem bydlel ve Frisku, vlastně Oaklandu

Než vypukne sluneční peklo, dělám menší úklid před domem, ale bordel je tu tak šílenej, že je to jako plivanec do moře. Aspoň ten kurník že je čistej – na zeleno namelírovaný slepice si pyšně vykračují přes kompost, kam se hážou rovnou z okna “pure bio” zbytky. Nad tím kurník, kde se obden mění piliny, aby slépky byly čisté a v případě potřeby se mohly vzít na uměleckou ňuňu session do ložnice, nebo aspoň na exkurzi do kuchyně (nevaří se, pojdou věkem – převažují vegetariáni). Při bublání polívky tahám z Christine informace o menšinách a víceméně mi potvrzuje jejich nasranost z důvodu stěhování se z předraženého San Francisca a rostoucí nájmy či ceny nemovitostí i v téhle oblasti.
A zase venčení psů

A zase venčení psů

Vyrážím na Golden Gate, ale protože je neděle, tak pro změnu nic nejezdí. Záložní plán nemám a protože jsou zavřené i všechny Starbucksy a jiné přístupy k internetům, vyrážím na Ashbury a Alamo square, které si každý fotí. Tam ovšem především na záchod a podívat se na západ slunce, původně na Japatown. A potom už houstnoucí tmou na Ashbury. Koncentrace hipíků a ultradivných zjevů se zvyšuje, až nakonec mnohonásobně převyšuje očekávání. Odevšud zní Jimmi Hendrix, vlají batiky, smrdí pot, dready a Grateful Dead. Psi, kombíčka, rozladěné kytary, konopí a určitě spousta kyseliny. Párkrát to obcházím, dávám si předražených pár slices pizzy a nadávám, že neumí dělat těsto. Že bych si tu otevřel konkurenci? Radši neriskovat, nebo mě umlátí lennonkama. Dál, výš – na Twin peaks – vypít si pivko a prohlídnout noční město z výšky. Opět lituju foťáku – nasvětlený downtown, světla mostů a Alcatrazu zrcadlící se na hladině té ledárny, hmm…
Alamo square

Alamo square

Začíná quest na hledání dopravy zpět. Vítězí nohy, protože není tak úplně časný večer. Tak tomu náhoda chtěla, že se ocitám v průběhu vlahé letní noci ve čtvrti Castro. Vlající duhové vlajky, holčiny vodící se za ruce a chlapci špitající si medovým hláskem něžná slůvka. S mojí růžovou čepicí a oblečením smrsklým ze špatně nastavené sušičky jsem docela centrem pozornosti. Přemýšlím, jestli tu záměrně nepřehání, protože žádní z gayů, které znám, nemají takový medový hlásek, ani sladké hlášky, božíčku! Místy mám problém se nahlas nerozesmát.
Lombard street za rohem fotí každý

Lombard street za rohem fotí každý

Začíná mi to tu připomínat Tofino – nedrží se tu jízdní řády. Ovšem v Tofinu to bylo gratis, ale tady si člověk koupí službu, která nefunguje – čekat 30 minut na šalinu, která jezdí v intervalu 12 minut je divné. A ještě divnější je, vyrazit po těch třiceti minutách pěšky vedle kolejí, na které se napojují další a další (tudíž má jezdit více spojů) a nepotkat nic. Tichou ulici oživuje nějaká mlata – u nás se cigáni hádají na lavičkách v parku, u pokladny, na nádraží, před hospodou, za sockou… tady se Afrika pere v autech – tichou křižovatkou projíždí auto a vevnitř to duní křikem.
Čínská čtvrť, tudy se prošla nová Godzilla

Čínská čtvrť, tudy se prošla nová Godzilla

Další den, další procházka. Čínskou čtvrtí okolo Kerouacova bejváku směrem na Lombard street, je to šílený – ze všech okýnek aut trčí foťákomobily a kamery, chodci fotí, já fotím, snad tu blbnou i holubi a krysy. Je to o prdu, člověk na člověku a najít tu originální záběr by bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Aspoň že ty kešky mě dovedly na pěkná zákoutí, kde tolik turistů není – je tam zákaz vjezdu, nebo nejezdí šalina / nevodí průvodce. Vracím se zpátky čínskou čtvrtí a po večeři nedostávám do laskominy zapečené přáníčko, tuším blížící se konec světa. Musím z města pryč, není to pro mě! Už zítra – Sierras!!

Příjezd do Bay

0

Přeskočím prostor i čas! K nějakému týdnu v Seattlu a okolí nemám moc poznámek a ani se toho moc nedělo – jezdil jsem na kole, chodil na výlety, byl pozván na baseball, venčil psa, trénoval golf… O tom se moc psát nedá, takže snad můžu posloužit aspoň několika fotkama někde na Pinterestu.

Předchozího dne v Eugene, OR

Předchozího dne v Eugene, OR

Probudil jsem se na nádraží, kde jinde taky. Tentokrát ovšem ve vlaku. 5:40, zřejmě Sacramento, takže svítání uvidím v Kalifornii. Chyba lávky, trčíme tu skoro hodinu, vlevo beton, vpravo jiný vlak. Když konečně vyrazíme, je slunce už dobré dva palce nad obzorem a nazlátlou září zaplavuje nekonečnou rovinu kolem. Ne nepodobnou zkulturněným prériím Alberty. V tomto případě ovšem o něco kulturnější – je tu více silnic, sloupů, protivodních náspů a vesnic. A palmy. Davis, další město – z vlaku je vidět starý srub, asi zase zrekonstruované bydlení zakladatele města, jak je tu zvykem. Mezi vším tím betonem a asfaltem působí směšně a uboze. A současně fascinuje, aspoň mě – před sto lety tu bylo jenom tohle, žádné cyklostezky, žádné motely, žádné kavárny, jen čerstvě postavená trať Western Pacific Railroad a zárodky budoucího města. Tohle mě tu celou dobu fascinuje asi nejvíc a vždycky, když se bavím s někým starším, tak se na to ptám. Většinou nevědí, bydleli jinde (nejlépe na druhé straně kontinentu a s rodinou se stýkají výhradně o Vánocích).

Veliká, slunná ale především suchá Kalifornie

Veliká, slunná ale především suchá Kalifornie

Svištíme na jihozápad, v dálce se objevují kopečky, jejichž předzvěst jsem tušil včera v Oregonu. To ta moje úchylka studování fotek míst a krajiny. Míjíme pole, ovocné sady, koně… Kopce jsou stále blíž. Údolí jižněji přejde v zelený poklad Kalifornie, který je ohraničen troudem kopců vypálených jižním sluncem (na západě) a nekonečnými požáry (na východě).

A v neposlední řadě krásná!

A v neposlední řadě krásná!

Dobytek na zažloutlé trávě, zavlažovací kanály. Přímo na západě se nad kopci tyčí hradba mraků, blížíme se k zálivu. Znám to tu, velmi dobře to tu znám. Deja vu? Ne, když jsem tu byl naposledy, tenhle vlak jsem řídil. Byl jsem mašinfíra. Japonka vedle mě střídavě seká jednu fotku za druhou, klimbá, nebo zuřivě mlátí do klávesnice. Žádné kochání se krajinou, cestovat bude až doma. Noříme se do mraků, přejíždíme Susie bay a blížíme se do Berkley. Čas vyrazit hledat moje věci a chystat se k odchodu. Další dobrodružství začíná, zatím mám jenom drobného tucha, kam vůbec půjdu.

Vítej v Oaklandu, cizinče

Vítej v Oaklandu, cizinče

Hurricane ridge

0

Výlet do hor zahajuju netypicky ve visitor centru, které bylo včera zavřené už od čtyř hodin. Získané informace mi však příliš radosti neudělaly. Z Olympic national parku vede výběžek až do Port Angeles, tak jsem chtěl dát krátký hike tudy, ale zjišťuju, že tam žádná pěší trasa neexistuje, pouze silnice. Tak si beru letáček se slepou mapou a valím a stopa.

Cestička vzhůru mezi vousáči

Cestička vzhůru mezi vousáči

Hned po pár vteřinách zastavuje první auto – Jehovisti mi dávají letáček a zase odjíždějí. Ještě to pár minut zkouším, ale nakonec jdu pár set metrů výš – na lepší flek a sotva hodím bágl na zem, už zastavuje auto. Další Kaliforňan, který ovšem pochází z této oblasti. Probíráme možné hikes okolo, Kalifornii a pro změnu můj trip, jako další mi rozmlouvá návštěvu Yosemites v sezoně a najednou jsme u vjezdu do parku a ani se mi nechce vystupovat. Tentokrát jsem si poctivě koupil pěší vstup a domluvil se s rangerem na schování batohu přímo na bráně – konečně někdo, kdo se nebojí výbuchu! Beru pár potravin, flašku s vodou a vyrážím nalehko. Na trailhead nakonec volím delší – okružní – trasu a až když jsem na ní mi dochází, že tu nejsou kilometry, ale míle. No co už, nějak to dopadne.

Blížím se do sedla

Blížím se do sedla

Pozvolna stoupám lesem, o něco sušším než v Tofinu, o něco méně pralesovitým, o něco civilizovanějším – po pěkně prošlapané a udržované stezce. Jakmile se ocitnu nad jeho hranicí, okolo explodují horské louky nádhernou paletou barev. Skalky, kleč, potůčky, pozůstatky po horských kozách a po chvíli tábořiště. Teda, sem musím někdy i se stanem, to je nádhera!

Na straně jedné moře...

Na straně jedné moře…

V sedle, kde si konečně pořádně bolestivě uvědomuju, že v mapě ofocené z informační cedule jsou míle a sám sebe se snažím přesvědčit, že už budu v půlce, potkávám v protisměru dědulu, co tu dobrovolničí. Nese si krumpáč a pár pracovních rukavic. Dlouze mi vypráví o okolí a o pracech, které během dneška stihnul udělat. Líbí se mi to – prostě se během dne sebere, jde na vycházku a když se mu někde něco nezdá, tak na tom začne pracovat. Pořád musím přemýšlet, jestli by mě ochranáři skopli do údolí, kdybych třeba v Krkonoších začal někde opravovat cestičku. Doporučil mi pár dalších tras a výstupů, tak aspoň šplhám na nejbližší vrchol a dlouze se tam kochám a žasnu – mořem na straně jedné a zasněženými vrcholky na straně druhé.

...a na straně druhé hory

…a na straně druhé hory.

Obcházím horu, lezu do dalšího sedla, pak do dalšího, dává se do deště a pořád mi v hlavě hlodá, jestli jsem náhodou nepřešel odbočku zpátky, protože jdu pořád dál a dál. Že já si vždycky, když jdu někam “na krátkej výlet do hor” nepřipravím mapu. Ale aspoň je to větší dobrodružství. V dalším sedle je stádo koz a konečně odbočka směrem zpět – donekonečna po hřebeni a pro změnu nahoru a dolů a nahoru. Najednou to mezi hromadama sněhu padá a poprvé vidím Lake Angeles, které bylo mým původním cílem, než jsem se rozhodl vyrazit hlouběji do hor.

Lake Angeles - původní cíl s mnohahodinovým zpožděním

Lake Angeles – původní cíl s mnohahodinovým zpožděním

Neuvěřitelně se těším na koupačku a především na svlažení hrdla – voda už dávno došla a není kde nabrat nová – jsou tu jenom špinavé hromady sněhu a semtam blátivá louže. Dopomáhám si hroznovým cukrem, protože dvě musli tyčinky a zbytek jerky jsem už dávno dožvejkal, zásobám dole v batohu na bráně je dobře. Sotva pletu nohama a snažím se nemyslet, v kolik že zavřou tu bránu a batoh mi tam zůstane do rána. Zajíc na mě chápavě hledí.

Zajíc

Zajíc

Konečně jezero – dva borci tam stanují, tak chvíli smalltalkujeme, pak si užívám krátkou koupel v ledárně, nabírám vodu a prchám. Ze stromů visí spousty pavučin, na kterých se houpají housenky, takže jich mám po chvíli plný obličej, brýle a vůbec celkově vypadám, jako veliká kukla řítící se dolů z kopce. Naštěstí už jsou tu potoky a občas nějaká borůvka. Konečně jsem zpátky na trailheadu u mapy, díky které jsem se tak hloupě rozhodl – na druhou stranu jsem za to rád, bylo to velmi intenzivní dobrodružství! Na bránu už jenom pár kroků, do zavíračky cca hodinka, dal jsem to!! Získávám batoh a spoustu XP. Za devět hodin jsem v sandálách dal to, co se tu chodí jako dvoudenní tůra.

Mám za sebou celou Kanadu!

Mám za sebou celou Kanadu!

Stop dolů trvá docela dlouho, nejezdí tu skoro nic. Docela dlouho = 15 minut – couvá mi zpět auto – kanadský pár středního věku se směje a prý že nevypadám tak nebezpečně, jak se jim prve zdálo. Tak se smějeme všichni tři a cestou dolů řešíme CZ75, čechy a strach v Americe. Vezou mě úplně na přání až k Safeway, kde si navzájem děkujeme a pro změnu se nechceme rozejít.
A já si plním sen – celou cestu zpět jsem myslel na borůvkovej koláč a velikou lahev jogurtu. Nakonec ten koláč ani nemůžu do hlavy natlačit, jak moc je velikej. Pak opět zneužívám místní free interweby a vytipovávám pár fleků na spaní – tentokrát dole ve městě. První byl propálen velmi záhy – hned za policejní stanicí, schován za antonem, popíjím pivko a vylekávám několik kadetů, kteří málem strachy prchnou. Tak si dávám jenom dvacet, pokračuju na druhej flek – obsazen – abych skončil na dvoře jakési prodejny vířivek a bazénů, ze kterých si stavím visuté lůžko. Ale i tak tama kdosi ráno projde – z kopřiv a houští okolo profrčí podivná postava asi půl kroku od mé hlavy, aniž mě postřehne. Dobře se umím maskovat! Spaní na výbornou, bylo tu tepleji a méně vlhko, než včera. Takže jsem za rozbřesku připraven na náročný přesun do Seattlu. Busem do Sequimu, potom do Port Townsend a dál asi loď a to, co je napsané ve hvězdách. Ale o tom až příště!

Vzhůru dolů – do států!

0

Victoria pro mě byla docela zklamáním. Možná přehnaným očekáváním, možná fackou způsobenou rychlým návratem do civilizace, kdo ví. Největší podíl na tom ale asi budou mít turisti a fakt, že město je jim hodně podřízeno, aspoň centrum, kde jsem těch pár dní trávil. Úplně se někam vytratil ten wow efekt, který jsem zažil po příjezdu do Vancouveru.

Až jednou vyrostu, taky si pořídím hausbót!

Až jednou vyrostu, taky si pořídím hausbót!

Zůstal jsem v hostelu přímo v centru (tedy v přístavu), což byl dorm pro čtyřicet lidí. Ale ta postel, Ta Postel! Po tom týdnu a něco na alumatce v malým stanu v permanentním vlhku deštného lesa a zkondenzovaného dechu. Hardcore cestovatelů tu moc nebylo, všehovšudy jsem potkal jenom Jesse – britku, která brázdí Vancouver island na kole taktéž s malým ultralight stanem z wallmartu. Ostatní byli “city folks” a prohlížeči muzeí, čemuž jsem na chuť nikdy moc nepřišel.

Vyfotit se před Legislature building je must do

Vyfotit se před legislature building je must do

Ale aspoň jsem to zkusil – stejně jako v Edmontonu jsem tu navštívil Legislature building, ale pokud bych měl tyhle dvě místa porovnávat, tak raděj vypracuju slohovou práci na téma “Srovnáváme jablka s hruškama.” Bylo to krátké, nudné a navíc v ohromném chumlu lidí. Jediný světlý okamžik byla sehraná scénka, kdy nás navštívil sir James Douglas, svého času guvernér BC a Vancouver islandu (ano, byly to dvě separátní kolonie). V dobovém oblečení samozřejmě a s úsměvem zarámovaným kotletama. A pak nás vyhnali zpátky na ulici.

Sir James Douglas, o pár set let mladší

Sir James Douglas, o pár set let mladší

Využil jsem civilizace a své averze k davům a vydal se do postranních ulic, abych našel prodejnu s outdorovým vybavením. Udělal jsem si totiž v lese tak hustou kaši, že jsem zlomil spork a přestože s homemade dřevěnou rukojetí fungoval dál, nebylo to ono. Nakonec jsem pořídil spork titanový a udělal si radost thermarestkou, bivakovacím pytlem a několika ve vakuu sušenými jídly. Od teď budu profesionál! Stan tu nechám a budu kempovat nenápadně. Navíc ubyde místo v batohu, i když bych ho rád vyprázdnil ještě víc – už vidím, kolik krámů zbytečně tahám (ale vyhazovat se mi samozřejmě nechtějí).

Nové krámy (nemám sem dát co za fotky :))

Nové krámy (nemám sem dát co za fotky :))

A když už jsem si potvrdil jeden zlozvyk (nevyhazování krámů), hned jsem přidal i další – vyrazil jsem směrem na vyhlášenou fish&chips hospodu, ale protože jsem dříve potkal zajímavou perskou restauraci, tak jsem pojedl tam. Beef gourmeh sabzi, megaomnom po všech těch konzervách. Musím zagooglit recept! Na vytrávení ještě malá procházka k Juan de Fuca strait podívat se na tmavé siluety kopečků a světla v Emérice a cestou zpět snaha dostat se do onoho už zavřeného fish&chips stánku, pouliční umělci a spát, zítra začíná přesun století.

Douglas bldg

Douglas bldg

V přístavu, pěkně uveleben v koutě, jsem se konečně začetl do Kindlu a ani nepostřehl, jak se hala zaplnila. Takže jsem čekal, až se věichni nechají odbavit, co se budu mačkat ve frontě. Ukázalo se, že to byla chyba. Jdu na odbavení jako poslední a počítače US customs mě odmítají přijmout. Chvíli se zamýšlím nad svou minulostí, ale nedávám na sobě nic znát a nechávám se popohánět od jednoho počítače k druhému, abych nakonec uslyšel, že mám smůlu a do US mě nepustí. Teď ne, možná další lodí. No co už, aspoň si dám ty vysněné fish&chips v onom výše zmíněném stánku!

Dobré to bylo, Instagram nemám

Dobré to bylo, Instagram nemám

Na druhý odpolední pokus se deru do dveří jako první a na druhý sken pasu a otisků prstů to vychází. Moji radost přehluší jenom výkřiky paranoidního oficíra, že tam všechno vyletí do vzduchu, protože jsem nechal batoh opřený o stěnu o kousek dál. Povede se mi ho uklidnit bez waterboardingu někde na Kubě a už stojím frontu na loď. Prochází kapitán, který mě okamžitě poznává (narozdíl od imigrační úřednice), směje se a znovu se omlouvá, že mě předtím nemohl vzít. Na palubě je kulové – jenom předražené občerstvení a druhé patro s vyhlídkou. No a pak ještě bokem prodávají chlast a cigára – ale to potají, ne jako jinde – člověk si musí vystát frontu a v katalogu si ukázat a doufat, že mu to odněkud přinesou. Neriskoval jsem a radši bloumal po lodi a na horní palubě vychutnával ledový vítr a spršky slané vody. K batohu odhozenému opodál jsem se vrátil akorát včas, protože už tam zase běhal jinačí starostlivej občan s výkřiky “it will blow us up” a nekolikrát se ujišťoval, že je to opravdu můj batoh a nebude muset jít nic nikam hlásit. U srs? Really? Tohle bude peklo! Všichni jsou podělaní strachy, chjo.

Welcome to the United States, OBEY!

Welcome to the United States, OBEY!

Ale ne, vystupuju bez předsudků, nebo se o to aspoň snažím. Imigrační pohovor tomu napomáhá:
– kde bydlíš?
– v česku…jo ty myslíš tady…v hostelu.
– a pak?
– u známých v Seattlu.
– kdy se vracíš do Kanady?
– nevracím, mám let domů z LA.
– můžu vidět letenky?
– ještě je nemám vytisknuté.
– OK, pěkný den!
Ve frontě před celnicí to vypadá, jako na sešlosti nějaké větší rodiny – všichni spolu tlachají, děcka běhají v rámci celé místnosti a docela drze se vyptávají úplně cizích lidí, nebo se jim hrabou ve věcech… Nikoho to nevzrušuje. Něco takovýho jsem ještě neviděl, dospělí jsou očividně zvyklí těm malým paviánům ve všem vyhovět, i když jsou cizí. Hned venku se potkávám s prvním americkým návykem – informace jsou zavřené už od čtyř, přijel si pozdě, sežeň si sám. No co už, o kus dál tahám informace z holčiny, která ze mě nevytáhla podpis na anti-antibiotickou kampaň. Tak aspoň na základě toho nacházím eko-potraviny a po chvíli Safeway (levnou krmi a především levné pivo – ke koupi přímo v regálu v supermarketu!!!). Jako bonus mají Safeways 24/7 a relativně rychlý internet zdarma, takže vybírám pár míst k přespání a vyrážím do terénu.

Není tady místo, zvěř je všude

Není tady místo, zvěř je všude

První flek má sice pěkný výhled, ale je to venčírna psů, navíc poměrně frekventovaná, tak tam jenom schovávám bágl a pátrám dál. Překvapuje mě, kolik je tam všude po ulicích divoké zvěře. Opět se vkrádá nedobrý pocit – kvůli medvědům – takhle v civilizaci je nemám rád, protože jsou zvyklí rabovat popelnice a lidí se nebojí. Takže na základě toho volím i spací místo – louku dále od lesa s pěkným rozhledem okolo. Při vyzvedávání batohu mě vyrušili týpek z Kalifornie a z Chicaga a hned se dávají do řeči a protože vidí batoh, tak navrhují i sobotní hike. To už ale budu v Seattlu, tak jenom chvíli debatujem o cestování, mém výletu, americe, pořád se omlouvají, že mě tam vyrušili… Dopíjím škopek, západ slunce skončil, tak se přesouvám na vyhlídnutej spot. První zatěžkávací zkouška nafukovačky je na výbornou – velmi pohodlné spaní. Jen bivakovací pytel jsem použil špatně – natáhl jsem ho na sebe, až když padla rosa, takže mi byla docela zima a pytel byl ráno durch mokrej, stejně tak spacák. Navíc celou noc kolem brousili jeleni (netuším, proč se nedokázali smířit s tím, že tam někdo spí a prostě tam nechodit), takže jsem uvítal východ slunce a pokusil se naposledy zabrat, aby to i trochu uschlo. V tom mi však úspěšně zabránil další jelen, kterej přišel snad ještě blíž a potom zděšeně prchal k dělníkům, co se mezitím objevili na stavbě poblíž – takže jsem byl vyzrazen a jeden jde na kontrolu, co že to tam je v trávě ukryto. Naštěstí se žádné “this is private property” nekoná, směje se a přeje dobré ráno. I tak ale pro jistotu balím a mizím, ještě se zdravíme s ostatníma, slyším omluvu za vzbuzení a už šupajdím k horám, které mě včera na trajektu tak fascinovaly. Zdržím se tu ještě jednu noc, tohle si přece nesmím nechat ujít!

Port Angeles, v dáli pahrbky Victoria islandu, alias Kanady

Port Angeles, v dáli pahrbky Victoria islandu, alias Kanady

Cestou z Pacific Rim

0

Chtěl jsem se zdržet ještě nějaký den, ale někdo mi odtáhl stan z pískovny do lesa, takže nebudu riskovat jeho násilné sklizení a zmizení věcí a zmízím pěkně po anglicku já. Návštěva místního pivovaru se tak odkládá na neurčito.

Západní konec TCH

Západní konec TCH

Poslední noc, poslední ráno, poslední schování batohu a poslední výlet do města vyfotit se u “End of transcanada hwy” cedule. Při rozlučce s pláží potkávám další svatbu, tentokrát mnohem přirozenější a hezčí – nemají zástupy družiček, slavobránu, židličky ani reprodukovanou hudbu, ale stojí se surfy, hrají na kytaru a celkově to působí mnohem uvolněněji. Při vyzvedávání batohu potkávám “sousedku”, která mi vysvětluje, že pískovnu vlastní dva podivní chlápci, kteří by mi dali přes hubu, kdyby mě tam načapali a z jejího výrazu je patrné, jak je ráda, že se stěhuju pryč.

Rozparcelované plochy v Ucluelet

Rozparcelované plochy v Ucluelet

Na stopu s cedulí Ucluelet dlouhé minuty nikdo nestaví, tak vyrábím novou ceduli “Tijuana” a hned to jde lépe. Osazenstva projíždějících aut se smějí, já se směju, voláme a máváme na sebe a netrvá dlouho a už se vezu. Na batohu obrovský pes, já na klíně s velkou bednou velkých borůvek, které po hrstech láduju do sebe a ve střešním okýnku surf, ze kterého kape vosk. Řidička prý normálně stopaře nebere, ale mě musela díky cizáckému vzhledu a ceduli zastavit. Zajíždí si kvůli mě do města a já se vydávám hledat přístav. Po chvíli se úspěšně doptám a zároveň se v onom zlatnictví chvíli zdržím, protože paní pochází z Polska a je očividně ráda, že vidí nějakého Evropana. Spací flek nacházím za místní školou u hříště, kde v křoví schovávám bágl a vyrážím na Pacific wild trail. Mnohem více mě ale zaujmou loty na prodej a rozparcelované plochy vůbec, tentokrát nejen cenou: fascinovaně procházim prázdnými ulicemi, kde je jenom silnice a zasíťované pozemky v srdci džungle, pořád zarostlé hustým pobřežním lesem. V sousedství jsou už zastavěné a obývané bloky, ne starší než pár let, tyhle prázdné čeká v dohledné době stejný osud.

Ostrůvky při pobřeží

Ostrůvky při pobřeží

Asi nejlepší spaní za poslední týden, přestože nad sebou nemám stan. Už zvečera je brutální rosa, takže jsem úplně promočenej, zítra bude vedro jako v peci. Vprostřed noci se budím a koukám na nádhernou hvězdnou oblohu, zářící mléčnou dráhu a černo dálek. Pak se postavím a jdu vykonat to, proč jsem se vzbudil. Společně se mnou se pár kroků ode mě zvedne z trávy cosi velikosti koně, chvíli na mě hledí, nereaguje na mluvení ani tleskání a společně se mnou zase ulehne. Stala se ze mě divoká zvěř! Ráno zjišťuju, že jsem se trochu přepočítal při určování východu slunce, takže můj pelech plný vody, slimáků a komárů sluneční záplava hned tak nezaleje. Tudíž odcházím na kafe, štrůdl a krmit havrany a po nějaké hodince se vracím a všechno už pěkně schne na sluníčku. Paráda, vyrážím na pláž nebo sehnat sprchu ve snaze změnit se z divé zvěře na člověka. Nakonec se nekoná ani jedno, pořádnej koupací flek aby tu člověk pohledal a to nemluvím jenom o brutální kose, větru a mlze. Na vycházce potkávám další divokou zvěř, která si ze mě vůbec nic nedělá (narozdíl od jiných německých turistů). Potkávám i další spousty usměvavých lidí a vzpomínám na slova včera stopnuté cvičitelky yogy: “people here dont care about money, theyre just chilled…” Tak se zdravíme a zubíme na sebe. Obědvám v přístavu na lavičce, vedle sedí dědula z Ontaria a za chvíli se přidává holčina též z Ontaria. V Ukee jsou všichni Němci, nebo z Ontaria. A moje maličkost.

Mlha na cestě

Mlha na cestě

Loď proplouvá mezi zamlženými ostrůvky, z husté kaše se vynořují další a další, neuvěřitelná nádhera. Tohle je Pacific Rim. Dá se tu pronajmout kajak a jezdit mezi ostrovy, přespávat na nich…pro příště je jasno. Vidím kosatky – za 39 babek za lístek na loď, namísto 160 za organizovanou výpravu s návratem na totéž místo. Postarší manželský pár z Oregonu mě trochu děsí tím, že “us už nejsou to, co bývaly – lidi jezdí za svobodou do Kanady”. Oni prý jezdí už pár let sem – na kajak mezi ostrůvky. Doporučují mi pár míst v jejich domovském státě, uvidíme, jak to vyjde. Už tuším, že ten měsíc a půl na západ US je hodně málo. Kdybych mohl, zůstal bych rovnou tady – na ostrově s kajakem. Next time, as usual. Blížíme se do Port Alberni, nad kopci lítá helikoptéra těžící dřevo – naváže kmen, snese ho na mořskou hladinu a letí zpět. Už vím, odkud pocházelo všechno to dřevo plavící se skrz Vancouver. Kopce na pobřeží jsou hodně vykácené, zalesněná zůstávají pouze místa, jejichž vykácení by způsobilo erozi. Takhle to do pár let znovu zaroste. A ještě v indiánských rezervacích zůstávají stromy. I tak být indiánem brečím z té devastace. Holé kopce, holt Britská Kolumbie nezapře svoji britskost, jen tu z toho nestaví lodé, ale domy.

Ostrůvky a mlha na otevřeném oceánu

Ostrůvky a mlha na otevřeném oceánu

Na lodi jsem též blíže pochopil ono “go ahead, socialize.” Spousta lidí jenom tak bloumá po lodi, hledá pozitivní oční kontakt a dávají se do řeči. Takže jsem mimo jiné smalltalkoval s městským zastupitelem Port Alberni, který se v důchodě nudí, takže každý týden podniká cestu lodí do Ukee a povídá si s lidma. V Port Alberni je neuvěřitelný vedro, po tom týdnu na pobřeží mi tohle počasí vnitrozemí nedělá dobře. Stelu si (pro změnu) za školou na lavičce, kde mě žerou komáři, mravenci a myšlenky, že se na stopa vyprdnu a pojedu pohodlně klimatizovaným busem rovnou do Victorie. Činím tak a záhy se kochám krajinou připomínající Okanagan valley, místy moji představu o Kalifornii a blížím se mílovými kroky k hlavnímu městu BC.

Go to Top